29 Cdo 1599/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce
JUDr. Jiřího Kadeřábka, advokáta, se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, PSČ
412 01, jako správce konkursní podstaty úpadkyně ZKL Klášterec nad Ohří,
akciová společnost, identifikační číslo osoby 00152552, proti žalované INJURED
s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Vlašimská 1876/13,
PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 47534346, zastoupené JUDr. Janem Žákem,
advokátem, se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Vlašimská 1876/13, PSČ 101 00,
za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí
nad Labem, Národního odboje 1274, PSČ 400 85, o vydání věcí, práv a jiných
majetkových hodnot, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm
67/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
ledna 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 15 Cmo
125/2007-582, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna
2007,
č. j. 45 Cm 67/2005-496, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku uvedeným rozsudkem uložil žalované
(tehdy pod obchodní firmou ZKL Klášterec spol. s r. o.) vydat žalobci veškeré
(ve výroku specifikované) věci, práva a majetkové hodnoty, „které tvoří
smlouvou o prodeji podniku ze dne 30. srpna 2002 převáděný podnik“. Soud vyšel z toho, že:
1/ Po prohlášení konkursu na majetek ZKL Klášterec nad Ohří, akciové
společnosti (dále též jen „úpadkyně“) a po jmenování Mgr. Daniela Thonata
správcem konkursní podstaty úpadkyně jmenovaný (jenž byl funkce správce
konkursní podstaty následně rozhodnutím soudu zproštěn) prodal dne 30. srpna
2002 podnik úpadkyně na základě smlouvy o prodeji podniku (dále jen „smlouva“)
žalované. 2/ Uzavření smlouvy předcházelo projednání dané věci s věřitelským výborem dne
20. srpna 2002 a vyslovení souhlasu s prodejem podniku mimo dražbu Krajským
soudem v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“), usnesením ze dne 23. srpna 2002, sp. zn. 45 K 14/2002 (dále též jen „usnesení“). 3/ Smlouvou byla převedena jak aktiva, tak i závazky související s podnikem
úpadkyně. Usnesení konkursního soudu obsahující souhlas s prodejem měl soud za platný
právní úkon, dovozuje, že to, že mu nepředcházela žádost správce konkursní
podstaty o jeho vydání, že nebylo v originále součástí konkursního spisu a že
nemá náležitosti a formu předepsanou Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze
dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a
kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, „nemůže způsobit jeho
neplatnost“. Ačkoli v konkursním spise není založen pokyn soudce k rozeslání
usnesení, ani doručenky vrácené poštou, z potvrzení Mgr. Daniela Thonata ze dne
6. ledna 2004 plyne, že usnesení mu bylo doručeno. Soud zdůraznil, že usnesení existuje a je podepsáno soudcem JUDr. Jiřím Berkou,
„byť byl jako zákonný soudce od 15. srpna 2002 do 2. září 2002 v pracovní
neschopnosti a neodkladné úkony měla činit zastupující soudkyně JUDr. Skalská“. Pokud však soudce, byť v pracovní neschopnosti, připojí svůj podpis pod soudní
listinu, nemůže samotný tento podpis způsobit absolutní neplatnost této
listiny, navíc ve spojení s úředním razítkem soudu, uvedl soud prvního stupně. Smlouvu měl soud za absolutně neplatnou z následujících důvodů:
1/ Ve smlouvě je uvedeno, že podnik je prodáván včetně (blíže
nespecifikovaných) závazků, závazky však (s výjimkou závazků z pracovněprávních
vztahů vzniklých
od účinnosti smlouvy) předmětem prodeje podniku v konkursu být nemohou. 2/ Smlouvou byly převedeny i akcie, u nichž byla uvedena v soupisu majetku
konkursní podstaty „poznámka spornosti“, a které tudíž nemohly být předmětem
prodeje
do „pravomocného skončení excindační žaloby“. 3/ Smlouvou byly převedeny i peníze na účtu úpadkyně (ke dni prohlášení
konkursu
ve výši 4,2 miliónu Kč), které měly být příjmem konkursní podstaty a jejichž
převod zákon vylučoval. 4/ Přestože je smlouva označena jako smlouva o prodeji podniku, nebyl jí zřejmě
prodán celý podnik, neboť dne 5. února 2003 doručil Mgr.
Daniel Thonat
konkursnímu soudu žádost o udělení souhlasu s prodejem části podniku úpadkyně s
tím, že souhlas věřitelského výboru k prodeji části podniku mimo dražbu byl dán
již 20. srpna 2002. Soudu dále nebylo zřejmé, zda kupní cena (dohodnutá částkou
40 miliónů Kč) je cenou za podnik jako celek, nebo pouze cenou za nemovitosti,
jež byly součástí podniku, když 70 % výtěžku zpeněžení podniku bylo vydáno
oddělenému věřiteli. Z výtěžku bylo nadto 6 miliónů Kč vráceno kupujícímu
(žalované) na „opravy již prodaného podniku“ a Mgr. Danielu Thonatovi byla
vyplacena záloha na odměnu ve výši 5 miliónů Kč, takže „reálné uspokojení
věřitelů není“. Ze závěru o neplatnosti smlouvy soud dovodil, že podnik úpadkyně „nikdy
neopustil“ její konkursní podstatu a žalovaná, která podnik užívá, jej podle
ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“), musí do konkursní podstaty úpadkyně vydat. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované ve výroku uvedeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud neměl žádnou pochybnost o nepodjatosti soudkyně JUDr. Jaroslavy
Mištové, rozhodující věc v prvním stupni. Měl za to, že skutečnost, že jde o
soudkyni, vykonávající svou funkci na stejném oddělení Krajského soudu v Ústí
nad Labem, kde dříve pracoval soudce Berka, ani skutečnost, že trestní věc
proti soudci Berkovi byla přikázána Krajskému soudu v Českých Budějovicích, k
závěru o podjatosti jmenované soudkyně vést nemohou. Vytýkaje žalované, že námitku neprojednatelnosti žaloby neuplatnila v řízení
před soudem prvního stupně, považoval odvolací soud žalobu v projednávané věci
za dostatečně určitou a srozumitelnou. K tomu uvedl, že umožňuje-li § 18a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), aby
podnik byl do soupisu majetku konkursní podstaty zapsán jako soubor, a § 476
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), aby
podnik byl prodán jako věc hromadná (tzn. že jednotlivé věci, práva a jiné
majetkové hodnoty nemusí být ve smlouvě vyjmenovány), pak stejné nároky na
vymezení podniku musí být kladeny i na žalobu o vydání podniku jako věci
hromadné, tj. jako souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot. Smyslem a
účelem takové žaloby, jakož i rozhodnutí soudu o ní, není nic jiného, než
určit, kdo je oprávněn (zde pro potřeby konkursu vedeného na majetek úpadkyně)
s podnikem disponovat. Aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání žaloby dovodil odvolací soud z toho,
že jakožto správce konkursní podstaty zapsal podnik úpadkyně do soupisu majetku
její konkursní podstaty. Odvolací soud pak - zdůrazňuje, že závěr soudu prvního stupně o „platnosti“
usnesení není správný již proto, že usnesení není právním úkonem, ale
procesním úkonem soudu, „takže lze jen dovozovat a hodnotit, zda toto usnesení
je úkonem soudu vydaným
podle občanského soudního řádu, a zda tudíž rozhodnutí soudu existuje či
nikoliv“ - dovodil, že pro posouzení otázky, zda usnesení je rozhodnutím
(konkursního) soudu podle § 27 odst. 2 ZKV, je významné především to, zda bylo
vydáno zákonným soudcem.
Jelikož - jak vyplynulo z doplnění dokazování provedeného odvolacím soudem -
byl soudce Berka, který usnesení dne 23. srpna 2002 podepsal, v době od 15. srpna 2002
do 20. září 2002 v pracovní neschopnosti, byla podle odvolacího soudu zákonným
soudcem „pro vydání“ usnesení soudkyně JUDr. Jiřina Skalská, určená rozvrhem
práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2002 jako jeho zastupující
soudce. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že jen JUDr. Jiřina Skalská byla
zákonným soudcem oprávněným rozhodnout, zda konkursní soud udělí souhlas s
prodejem podniku úpadkyně (a za jakých podmínek), pročež usnesení vydané
soudcem Berkou není „souhlasem soudu vydaným podle § 27 odst. 2 ZKV“. Souhlas
konkursního soudu s prodejem podniku mimo dražbu tak v projednávané věci vůbec
nebyl dán a smlouva je absolutně neplatná (též) podle § 39 obč. zák. pro rozpor
s § 27 odst. 2 ZKV. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
převod jiných závazků úpadkyně, než práv a povinností z pracovněprávních vztahů
vzniklých
od účinnosti smlouvy, působí absolutní neplatnost smlouvy (jako celku), a to
pro rozpor
s § 27a ZKV. Ostatní skutečnosti, způsobující podle názoru soudu prvního stupně neplatnost
smlouvy, odvolací soud za důvody neplatnosti smlouvy nepovažoval. Absolutní
neplatnost smlouvy tak podle něj nezpůsobil nedostatek vyjádření věřitelského
výboru ke smlouvě ve smyslu § 27a ZKV. Předmětem prodeje podle § 27a ZKV mohly
být i peněžní prostředky na bankovním účtu úpadkyně - za podmínky, že sloužily
k provozu podniku, nebo alespoň vzhledem ke své povaze mohly k tomuto účelu
sloužit. Uplatnění práv k akciím, jež byly rovněž předmětem smlouvy, třetí
osobou, pak nebylo v řízení prokázáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2
písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc (pro podjatost soudců soudu prvního stupně) přikázal k
projednání a rozhodnutí jinému soudu. Dovolatelka předně namítá, že výrok rozsudku odvolacího soudu - ačkoliv je
formulován jako potvrzující - obsahově mění rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé. Nesoulad obou rozsudků spatřuje v rozdílném posouzení toho, zda byl
dán souhlas konkursního soudu s prodejem podniku mimo dražbu, zda nedostatek
vyjádření věřitelského výboru působí neplatnost smlouvy, zda smlouva mohla být
neplatná toliko částečně
(s ohledem na oddělitelnost ujednání týkajících se převodu závazků) a zda jí
mohly být převedeny i peníze na účtu úpadkyně a akcie, ohledně kterých byla v
příloze smlouvy uvedena „poznámka spornosti“. Pro případ, že by dovolací soud považoval napadené rozhodnutí za potvrzující,
spatřuje dovolatelka jeho zásadní právní význam v tom, že předestřené právní
otázky - jež dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, resp. byly řešeny odlišně - odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem. Potud
zpochybňuje správnost závěru, že usnesení vydané soudcem v pracovní
neschopnosti je „jakoby neexistující - nicotné - paakt“, že ujednání o převodu
závazků obsažená ve smlouvě způsobila její absolutní neplatnost jako celku a
poukazuje na to, že soudy obou stupňů uložily žalované vydat podnik, aniž by
současně uložily žalobci zaplatit (vrátit) žalované částku 40 miliónů Kč (kupní
cenu podniku), ačkoli jde o vydání vzájemných plnění z neplatné smlouvy. V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka
poukazuje na vady řízení, kterými míní nepřezkoumatelnost rozsudku soudu
prvního stupně pro jeho neurčitost (co do označení jednotlivých položek k
vydání) a jeho materiální nevykonatelnost, „presumpci“ soudů obou stupňů, že k
předání všech položek podniku skutečně došlo a závěr odvolacího soudu, podle
něhož bylo povinností žalované prokázat, že k předání ve skutečnosti nedošlo,
jímž soud - v rozporu s principem, že negativní skutečnosti se nedokazují -
stanovil žalované povinnost tuto skutečnost prokázat, čímž porušil princip
rovnosti účastníků a právo na spravedlivý proces. Za vady řízení, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka
konkrétně považuje následující skutečnosti:
1/ Soud prvního stupně uložil žalované vydat „položky uvedené ve výroku I. rozsudku“, aniž se zabýval tím, zda jednotlivé položky jí byly Mgr. Danielem
Thonatem skutečně předány či zda nadále existují.
Odvolací soud námitku
žalované v tomto směru odmítl, s tím, že ji neuplatnila v řízení před soudem
prvního stupně. 2/ Námitka podjatosti soudkyně rozhodující věc v prvním stupni nebyla shledána
důvodnou s poukazem na to, že „nebyly prokázány konkrétní okolnosti (…)“,
ačkoli k vyloučení soudce postačuje i pouhá pochybnost o jeho nepodjatosti. Argumentace odvolacího soudu nadto námitku nevyvrací. 3/ Výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé je neurčitý a materiálně
nevykonatelný; tato vada nebyla odstraněna ani v řízení odvolacím. Soud měl
vážit, zda je možná restituce in integrum, a není-li možná (jako v projednávané
věci, kdy některé položky již neexistují), nastupuje povinnost relutární
náhrady. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle dovolatelky taktéž vyplývá, že
odvolací soud (nesprávně) považuje žalobu
a rozsudek soudu prvního stupně nikoli za žalobu/rozhodnutí na plnění, ale za
žalobu
a rozsudek určovací. 4/ Dovolatelce nebyl zpřístupněn odlišný právní náhled odvolacího soudu na věc,
pročež se k jeho názoru nemohla vyjádřit; rozhodnutí odvolacího soudu je pro ni
překvapivé. Účastníkům řízení soud v průběhu řízení neposkytl řádné poučení
ohledně úpravy nároku žalobce z důvodu vzájemné vázanosti restituční povinnosti
účastníků neplatné smlouvy. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je podle dovolatelky
dán vzhledem k nesprávnosti závěrů o:
1/ Nicotné povaze (neexistenci) usnesení, kdy odvolací soud konstatoval, že
usnesení bylo vydáno nezákonným soudcem a souhlas soudu s prodejem tedy nebyl
vůbec dán. Odvolací soud se nevypořádal s tím, proč formálně evidovaná pracovní
neschopnost znamená nemožnost soudce rozhodovat v dané věci, i když je toho
objektivně schopen, ani proč rozhodnutí vydané nezákonným soudcem má za
následek jeho nicotnost. Dovolatelka tvrdí, že z nálezů Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2001,
sp. zn. III. ÚS 29/01 a ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03
(uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 24, ročníku
2001, pod pořadovým číslem 153,
a svazku 33, ročníku 2004, pod pořadovým číslem 76), na které odvolací soud
odkazuje, uvedený závěr nevyplývá a že z žádného právního předpisu nelze
vyvodit, proč by soudce v pracovní neschopnosti nesměl vykonávat svou funkci. JUDr. Jiřina Skalská nemohla v tomto případě ani soudce Berku zastupovat, neboť
nešlo o neodkladnou záležitost. Poukazuje i na to, že usnesení nebylo nikdy
odpovídajícím způsobem zrušeno, a dodává,
že odvolací soud aplikoval nesprávně § 42 odst. 1 písm. d/ zákona č. 6/2002
Sb., o soudech
a soudcích, ve znění účinném ke dni vyhlášení jeho rozsudku, nikoli ke dni
vydání usnesení. 2/ Absolutní neplatnosti smlouvy (jako celku) z důvodu, že jejím předmětem byly
i jiné závazky, než závazky z pracovněprávních vztahů vznikající od účinnosti
smlouvy. Dovolatelka uvádí, že smlouva nemůže být v rozporu s § 27a ZKV, neboť toto
ustanovení toliko vymezuje předmět zpeněžení a práva a povinnosti, která jsou
ex lege předmětem přechodu (práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů s
výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy), nikoliv převodu.
Ustanovení
nikterak nevymezuje, co nemůže být předmětem převodu, a taktéž neobsahuje
sankci absolutní neplatnosti smlouvy. Podle názoru dovolatelky proto smluvní
převod závazků úpadkyně nebyl v rozporu s ustanovením § 27a ZKV, popřípadě byl
od ostatního obsahu smlouvy oddělitelný. 3/ Vyhovění žalobě „bez vázání na vrácení kupní ceny“, neboť jím bylo založeno
bezdůvodné obohacení žalobce na úkor dovolatelky. Podle názoru dovolatelky měly soudy ex officio aplikovat § 265 obch. zák.,
neboť žalobce uplatnil žalobou daný nárok, aniž by prokázal, že je dovolatelce
schopen vrátit kupní cenu. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. v podrobnostech
pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu. Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Jak již Nejvyšší soud uvedl v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, není pro posouzení přípustnosti podle
uvedeného ustanovení podstatné, jak odvolací soud svůj rozsudek označil, ale
jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků,
resp. zda práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení jde, stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoliv. Odlišným je přitom jen
takový rozsudek, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro
rozhodnutí rozdílně konstituuje či deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. V projednávané věci byla (bez ohledu na rozdílné dílčí právní závěry soudů
obou stupňů) práva a povinnosti účastníků řízení vymezena v obou rozsudcích
totožně - žalované byla uložena povinnost vydat podnik úpadkyně žalobci, aniž
by žalobci byla současně uložena povinnost vrátit žalované kupní cenu. Rozsudek
odvolacího soudu je proto rozsudkem potvrzujícím a podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tudíž dovolání není přípustné. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., když zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje:
1/ Ve výkladu ustanovení § 27a ZKV (konkrétně v otázce, zda smlouvou o prodeji
podniku v konkursu mohou být převedeny i závazky úpadce). 2/ V posouzení povahy usnesení soudu vydaného soudcem v pracovní neschopnosti,
3/ V otázce vzájemné podmíněnosti plnění z neplatné smlouvy, má-li být plněno
z/do konkursní podstaty (a vyjádření této podmíněnosti v žalobním
návrhu /“petitu“/ a v rozsudečném výroku). Potud jde o otázky dovolacím soudem zcela nebo zčásti dosud neřešené. Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
věcí nejprve v rovině jejího právního posouzení.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl,
a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl
být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj proto při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. S přihlédnutím ke dni vydání usnesení (23. srpna 2002) a ke dni uzavření
smlouvy
(30. srpna 2002) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o
konkursu
a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2002, tj. naposledy ve znění
zákona č. 120/2001 Sb. a výklad občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2002, tj. naposledy ve znění zákona č. 135/2002 Sb. 1/ K platnosti smlouvy:
Podle ustanovení § 27a ZKV může správce se souhlasem soudu a po vyjádření
věřitelského výboru zpeněžit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží
k provozování podniku, jednou smlouvou; jinak se pro tuto smlouvu přiměřeně
použijí ustanovení obchodního zákoníku; z úpadce na nabyvatele přecházejí práva
a povinnosti
z pracovněprávních vztahů, s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy. Výtěžek tohoto prodeje je součástí celkového výtěžku zpeněžení konkursní
podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným
podnikem. Dle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům
Z ustanovení § 41 obč. zák. pak vyplývá, že vztahuje-li se důvod neplatnosti
jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního
úkonu anebo z jeho obsahu nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního
obsahu. Závěr, podle kterého na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení 27a ZKV může
dojít pouze k převodu existujících aktiv, s tím, že z úpadce na nabyvatele
přechází rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, s výjimkou nároků
vzniklých do účinnosti smlouvy, tj. že smlouvou uzavřenou podle § 27a ZKV
nemohou na nabyvatele přejít závazky související s převáděným podnikem (bez
ohledu na to, zda jde o závazky vzniklé před nebo po prohlášení konkursu),
Nejvyšší soud formuloval již v usneseních ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32
Odo 388/2003 a ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 391/2005, jakož i v
rozsudku ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007 (všechna tato
rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). K argumentaci obsažené v označených rozhodnutích Nejvyšší soud doplňuje
následující:
Již z dikce ustanovení § 27a ZKV plyne, že právní úprava prodeje podniku v
konkursu se liší od obecné úpravy prodeje podniku dle § 476 a násl. obch. zák. potud, že převoditelné jsou pouze věci, práva a jiné majetkové hodnoty tvořící
podnik (aktiva), nikoliv však závazky (vzniklé do účinnosti smlouvy). [s
totožnou konstrukcí počítá pro insolvenční řízení i § 290 zákona č. 182/2006, o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Názor zastávaný dovolatelkou, podle něhož ustanovení § 27a ZKV smluvní převod
závazků nezakazuje, správný není, když dovolatelka k němu dospěla úzce
jazykovým výkladem zmíněného ustanovení a (právní) možnost smluvního převodu
závazků vyvodila z (pouhé) absence výslovného zákazu jejich převodu v zákonném
textu. Takto jednoduchému závěru ovšem odporuje jak logický výklad textu předmětného
ustanovení, tak výklad účelu, který tato norma v zákoně plní (výklad
teleologický). Výklad připouštějící smluvní převod závazků je v logickém rozporu se samotnou
dikcí § 27a ZKV. Stanoví-li věta druhá tohoto ustanovení, že výtěžek prodeje
nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným podnikem, ale
je součástí celkového výtěžku zpeněžení konkursní podstaty, pak počítá s tím,
že závazky související s prodávaným podnikem budou uspokojeny rozvrhem majetku
konkursní podstaty a tedy s tím, že nebyly smluvně převedeny na osobu od úpadce
odlišnou (nabyvatele podniku). V opačném případě by toto pravidlo bylo
nadbytečné a příslušná právní norma bezúčelná. Cílem konkursu je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů úpadce z majetku
tvořícího konkursní podstatu (§ 2 odst. 3 ZKV). Připuštění smluvního převodu
závazků by ovšem vedlo ke změně postavení konkursních věřitelů, jejichž
pohledávky by byly tímto krokem vyvedeny z režimu uspokojení v konkursu a mohly
(měly) by být uplatněny mimo konkursní řízení přímo vůči nabyvateli podniku. Takový postup by v některých případech přinesl dotčeným věřitelům výhody
(odporující principu poměrného uspokojení věřitelů v konkursu), v jiných
případech by je naopak poškozoval (v závislosti na majetkových poměrech
nabyvatele podniku a na očekávané míře uspokojení jejich pohledávky v konkursu). V poměrech projednávané věci nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky
o oddělitelnosti části smlouvy týkající se závazků úpadkyně od zbývajícího
obsahu smlouvy. Právě proto, že kupní cena podniku byla pevně stanovena částkou 40 miliónů Kč,
jeví se - pro účely posouzení oddělitelnosti příslušné části smlouvy dle § 41
obč. zák. - absurdním a neudržitelným závěr, podle něhož dovolatelka uzavřením
smlouvy projevila současně vůli převzít podnik úpadkyně včetně závazků, zároveň
však - pro případ jejich oddělení - i bez závazků (v celkové výši 18 miliónů
Kč,) a to za pevně stanovenou (neměnnou) kupní cenu. S ohledem na celkovou výši
závazků souvisejících s prodávaným podnikem (tvořících téměř polovinu stanovené
kupní ceny podniku) není představitelné, že by jejich hodnota neměla vliv na
kupní cenu podniku, respektive na vůli žalované projevenou ve vztahu k předmětu
převodu. Závěr, že smlouva, kterou byly převedeny taktéž závazky úpadkyně, je - pro
rozpor
jejího obsahu s § 27a ZKV - absolutně neplatná jako celek (§ 39 obč. zák.),
shledává proto Nejvyšší soud přiléhavým (k důsledku sjednání jednotné ceny pro
stanovení rozsahu neplatnosti smlouvy srov. obdobně i závěry rozsudku
uveřejněného pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ K povaze usnesení vydaného soudcem v pracovní neschopnosti:
Souhlas konkursního soudu s prodejem podniku mimo dražbu je
vzhledem k ustanovení § 27 odst. 2 a § 27a ZKV nezbytným předpokladem platnosti
smlouvy. V případě vad usnesení, jímž je tento souhlas udělen, je ovšem nutné rozlišovat
mezi nicotností rozhodnutí a situací, kdy souhlas soudu je udělen nezákonným
způsobem
(k rozlišování mezi nezákonností, neplatností a nicotností správního aktu srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí
a stanovisek). Od předchozích dvou případů je třeba dále odlišit situace, kdy
řízení, ve kterém byl souhlas udělen, je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo tzv. zmatečnostní vadou (Zmatečné
rozhodnutí se od nicotného liší tím, že „existuje“ /vyvolává právní účinky s
ním spojené/ až do okamžiku, kdy je odpovídajícím způsobem zrušeno). Nicotnost rozhodnutí tedy může způsobit pouze vážná vada řízení, které
předcházelo jeho vydání, jako např. skutečnost, že neproběhlo před soudem
(resp. že rozhodnutí nebylo vydáno soudem). V takovém případě by souhlas
konkursního soudu s prodejem nebyl dán
a smlouva, kterou by byl podnik úpadkyně přesto převeden, by byla absolutně
neplatná
pro rozpor s ustanoveními § 27 odst. 2 a § 27a ZKV (srov. mutatis mutandis též
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Existence vady způsobující nicotnost uvedeného usnesení se však v projednávané
věci ze spisu nepodává. K otázce rozhodnutí vydaného soudcem v době nemocenské se Ústavní soud vyjádřil
v usnesení ze dne 25. září 2008, sp. zn. III. ÚS 96/2008 (jež je veřejnosti k
dispozici
na webových stránkách Ústavního soudu), v němž uzavřel, že soudní rozhodnutí
nelze považovat za nicotné jen proto, že je vydal soudce v době dovolené nebo
nemocenské. Podstatné je, zda o věci bylo rozhodnuto soudcem, který k tomu byl
oprávněn podle rozvrhu práce pro příslušný kalendářní rok (k tomu srov. mutatis
mutandis i závěry výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
307/2003). Skutečnost, že soudce, jemuž věc napadla podle platného rozvrhu práce, je v
době vydání usnesení, jímž konkursní soud uděluje souhlas se zpeněžením
majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu, (formálně) evidován v pracovní
neschopnosti, tudíž nezpůsobuje nicotnost vydaného usnesení. Vykonává-li
soudce činnost, k níž byl povolán rozvrhem práce, i v době své (formálně
ohlášené) nemocenské, není to ostatně (ve světle odkazů na výše citovanou
judikaturu Ústavního soudu) ani důvodem zmatečnosti jím vydaného rozhodnutí
(ústavně garantovaný princip zákonného soudce /srov. článek 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod/ je zachován a požadavek, aby o věci rozhodoval
„náhradní“ /rozvrhem práce pro případ nemoci zákonného soudce určený/ soudce,
se neprosadí).
Zbývá doplnit, že ani kdyby rozhodnutí soudce vydané za okolností popsaných
výše bylo možné pokládat za zmatečné, nebylo by lze zvrátit účinky usnesení o
udělení souhlasu se zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu
prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Již v usnesení ze dne 30. června 2004,
sp. zn. 29 Odo 199/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8,
ročníku 2004, pod číslem 161, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož je rozhodnutí konkursního soudu o udělení souhlasu s prodejem majetku
konkursní podstaty mimo dražbu rozhodnutím vydaným při dohlédací činnosti
konkursního soudu (§ 12 odst. 2 ZKV), proti němuž není odvolání přípustné (§
66b odst. 1 ZKV). Nejde o rozhodnutí „ve věci samé“ ani o rozhodnutí „jímž se
řízení končí“, takže žalobu pro zmatečnost proti němu úspěšně podat nelze
(srov. § 229 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, podle něhož souhlas konkursního soudu s prodejem
podniku úpadkyně mimo dražbu v projednávané věci nebyl dán, tudíž správný není. 3/ K otázce vzájemné podmíněnosti plnění z neplatné smlouvy o prodeji podniku,
má-li být plněno z/do konkursní podstaty:
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Nejvyšší soud (vycházeje ze zprávy občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího
soudu ČSR z 28. března 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů
ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněné pod číslem
26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) již v rozsudku uveřejněném pod
číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož v případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v
režimu § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, kdy
požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno
plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i
připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní
strany on sám. Jde-li o žalobu, musí se tento závazek promítnout i do znění
žalobního návrhu (petitu). Přitom dodal, že nevidí důvodu na platnosti
uvedeného závěru cokoliv měnit ani pro případ, že jeden nebo oba účastníci
neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu. Z uvedených závěrů vychází i
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, jenž je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. Obecně proto platí, že i nárok žalobce na vydání (vrácení) podniku, opírající
se
o neplatnost smlouvy o prodeji podniku, je nárokem podmíněným ze zákona
závazkem vrátit žalovanému to, co se mu dostalo od žalovaného za podnik, jehož
vydání se domáhá; jinak by totiž byla konkursní podstata i nadále bezdůvodně
obohacena (v rozporu s ustanovením § 457 obč. zák.). Pokud žalobní návrh sám neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost nároků mohl
vyjádřit ve výroku rozsudku, nemůže žaloba uspět (srov. mutatis mutandis např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
prosince 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2000, pod číslem 87). Toto pravidlo se plně prosadí i v projednávané věci. Pohledávka žalované na
vrácení kupní ceny je přitom pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení § 31
odst. 2 písm. e/ ZKV (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 7, ročník 2007, pod číslem 107). Nepodmínil-li žalobce povinnost žalované
vydat podnik do konkursní podstaty úpadkyně svou povinností vrátit žalované
částku, kterou jako cenu podniku do konkursní podstaty zaplatila, nemůže být se
svou žalobou úspěšný. Lze dodat, že má-li žalovaná vydat předmět žaloby (zpět) do konkursní podstaty
úpadkyně, pak je třeba, aby tato skutečnost (tj. že jde o vydání do konkursní
podstaty) byla výslovně vyjádřena též ve výroku soudního rozhodnutí. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který - ačkoli dospěl ke správnému
závěru o neplatnosti smlouvy - se otázkou vzájemné podmíněnosti vrácení plnění
z ní nezabýval,
je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Protože právní posouzení věci co do řešení (některých) otázek, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem a odst. 3
o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první
o. s. ř.). K namítaným vadám řízení Nejvyšší soud uvádí, že námitku, že ve věci
rozhodovala v prvním stupni vyloučená soudkyně, neshledal opodstatněnou s
přihlédnutím k závěrům, jež formuloval v usnesení velkého senátu svého
občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 65/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Ostatními tvrzenými vadami řízení se Nejvyšší soud pro nadbytečnost (vzhledem k
tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní) již nezabýval. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk K
r č m á ř
předseda senátu