29 Odo 199/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K.,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o udělení souhlasu
soudu s prodejem mimo dražbu, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 26. června 2000, č. j. 52 K 92/97 791, a proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko 98/2000 – 863, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
26. června 2000, č. j. 52 K 92/97 - 791, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko
98/2000 – 863, jímž Vrchní soud v Praze zamítl návrh na připuštění dovolání,
se odmítá.
III. Dovolání proti výroku usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko
98/2000 – 863, jímž Vrchní soud v Praze odmítl dovolání úpadce, se zamítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2000, č. j. 52 K 92/97
– 791, udělil správci konkursní podstaty úpadce souhlas s prodejem ve výroku
specifikovaných nemovitostí mimo dražbu.
Vrchní soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ a §
202 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) -
usnesením ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko 98/2000 – 863 (dříve šlo o č. l.
813), odvolání úpadce odmítl (první výrok) a zamítl návrh na připuštění
dovolání (druhý výrok). Odvolací soud, poté, co konstatoval, že ustanovení § 12
odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)
bylo s účinností od 1. května 2000 zrušeno zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, uzavřel, že udělení souhlasu k prodeji
majetku konkursní podstaty mimo soudní dražbu je rozhodnutím, jímž se upravuje
vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné. Zamítnutí návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že ve smyslu
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. není jím vydané usnesení usnesením ve věci
samé.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti všem
výrokům usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 pod písmeny b/, c/
a d/ o. s. ř., tedy, že obě rozhodnutí jsou postižena jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), vycházejí ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(písmeno c/) a spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Konkrétně dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudu o prodeji části majetku
konkursní podstaty mimo dražbu není rozhodnutím vydaným – v intencích § 12 ZKV
- v rámci dohlédací činnosti soudu a není ani usnesením o vedení řízení ve
smyslu ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dále snáší argumenty
na podporu závěru o tom, že usnesení soudu prvního stupně není věcně správné a
polemizuje s úvahou odvolacího soudu, že toto usnesení nevydal vyloučený
soudce. Na tomto základě pak dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným
opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně
úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský
soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání”
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům usnesení
odvolacího soudu, tedy i proti výroku, jímž tento soud zamítl návrh na
připuštění dovolání.Tento výrok však dovoláním samostatně napadnout nelze (jeho
odklizením se práva a povinnosti účastníků řízení založená dalšími výroky
nemění a jeho správnost je – za předpokladu, že je dovolání podáno proti
výroku, ohledně kterého odvolací soud dovolání nepřipustil – prověřována úvahou
dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první
a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V té části, v níž směřovalo proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odvolání
úpadce odmítl, je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/
o. s. ř. (podle ustanovení § 239 o. s. ř. tomu tak být nemůže jednak proto, že
– jak správně uvedl odvolací soud – jeho usnesení nebylo usnesením „ve věci
samé“, jednak proto, že nešlo ani o „potvrzující“ usnesení odvolacího soudu),
avšak není důvodné.
Bez zřetele k tomu, ke kterému dovolacímu důvodu dovolatel své
argumenty přiřazuje, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel může uspět jen s
těmi argumenty, jež brojí (lhostejno, zda v rovině skutkové, v rovině právní
anebo v rovině vad řízení) proti úsudku odvolacího soudu, že usnesení, jímž
soud prvního stupně rozhodl (podle § 27 odst. 2 ZKV) o udělení souhlasu s
prodejem nemovitostí mimo dražbu, je usnesením, proti němuž není odvolání
přípustné. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod
číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nevidí
důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), jakož i
v mnoha dalších svých rozhodnutích, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího
soudu (zde usnesení o odmítnutí odvolání), možnost věcného přezkumu rozhodnutí
soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je
nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je
postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu nezakládají.
Se zřetelem k tomuto omezení se Nejvyšší soud v rovině dovolacího
důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zabýval prověřením správnosti
závěru odvolacího soudu, že podané odvolání nebylo přípustné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k době vydání usnesení soudu prvního stupně (26. června
2000), je pro další úvahy Nejvyššího soudu určující výklad zákona č. 328/1991
Sb., ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb.,
č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb. a č. 105/2000 Sb.
V době vydání usnesení odvolacího soudu již byl sice zákon o konkursu a
vyrovnání znovu (s účinností od 21. července 2000) novelizován, a to zákonem č.
214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, změny nastalé od 21. července 2000 však (a to i s
přihlédnutím k článku II. zákona č. 214/2000 Sb., jenž co do přechodných a
závěrečných ustanovení toliko určuje, že tento zákon nabývá účinnosti dnem
vyhlášení) nemají na další úvahy Nejvyššího soudu žádného vlivu. Přesto, že
posledně označený zákon postrádá výslovné ustanovení o tom, že právní účinky
úkonů, které nastaly před jeho účinností, zůstávají zachovány, je nutno jej
vykládat (stejně, jako to mlčky učinil odvolací soud) v duchu této teze. Jde o
tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy
procesního práva totiž plyne, že změny, které přináší procesní právo nové,
mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro
řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů
účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní
úprava, však zůstávají zachovány (srov. k tomu shodně např. bod XII. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 180).
Podle ustanovení § 27 ZKV, podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí
a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot nebo jejich prodejem mimo
dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot
včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se
postupuje podle zvláštního předpisu (odstavec 1). Prodej mimo dražbu uskuteční
správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k
vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k
nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty.
Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat
mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo
obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí
bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce
postupuje tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské
činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo
co nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný
(veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán (odstavec 2).
Zpeněžení věcí prodejem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí provede soud na
návrh správce, který má přitom postavení oprávněného (odstavec 3).
Z ustanovení § 12 ZKV se pak podává, že soud je oprávněn vyžádat si od
správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření.
Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru
nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti
soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí
opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 ZKV účelem tohoto zákona (rozuměj zákona o
konkursu a vyrovnání) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v
úpadku.
Z ustanovení § 2 odst. 3 ZKV se pak podává, že cílem konkursu nebo
vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku.
Oproti mínění dovolatele nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že
rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením
nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením § 1 odst. 1 ZKV
a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV),
je i rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst. 2 ZKV) správci
konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu.
Je zjevné, že smysl takového rozhodnutí tkví v tom, zajistit dohled soudu nad
činností správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob
zpeněžení (prodej mimo dražbu, slangově označovaný jako „prodej z volné ruky“)
negarantuje sám o sobě maximální výtěžnost - jako při zpeněžení veřejnou
dražbou - nebo soudní kontrolu - jako při zpeněžení způsobem upraveným v
ustanoveních o výkonu rozhodnutí. (Bez zřetele k tomu, že možnost zpeněžení
majetku konkursní podstaty způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu
rozhodnutí od 1. května 2000 výslovně nepředjímalo ustanovení § 27 odst. 1 ZKV,
z ustanovení § 27 odst. 3 ZKV plynulo, že tento způsob zpeněžení zůstal správci
konkursní podstaty i po uvedeném datu zachován v neomezeném rozsahu. V právní
teorii shodně srov. např. Krčmář, Z. in: Zákon o konkursu a vyrovnání,
Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. 105/2000 Sb., účinné
k 1. 5. 2000. 1. vydání. Praha, IFEC 2000, str. 27-28, bod 1 a 3 poznámek k
novele nebo Kotoučová, J. in: Zákon o konkursu a vyrovnání po novele v roce
2000. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 125, bod 1
poznámek a v soudní praxi pak usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
16/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez soudního dohledu
(projevujícího se požadavkem souhlasu soudu) by takový postup správce mohl (ke
škodě konkursních věřitelů) ohrozit naplnění účelu a sledovaného cíle konkursu
(srov. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 ZKV).
Závěr, že rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst. 2 ZKV)
správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo
dražbu, je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu,
ostatně sdílí i právní teorie. Tak např. Steiner, V. in: Zákon o konkursu a
vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha 1995, str. 156, na
dané téma uvádí, že „ke všem důležitým úkonům spojeným se správou je správce
povinen vyžádat si souhlas věřitelského výboru a dbát pokynů soudu (§ 12 odst.
1 ZKV). (…) Mezi zmíněné důležité úkony správcovy náleží zejména též prodej, k
němuž dochází z volné ruky (§ 27 odst. 2 ZKV).“ Zoulík, F. in: Zákon o
konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 125,
pak výslovně uvádí, že „souhlas soudu s prodejem a stanovení jeho podmínek má
nepochybně ráz opatření podle § 12 ZKV“.
Zbývá vypořádat se s tím, zda skutečnost, že v době vydání usnesení soudu
prvního stupně postrádal zákon o konkursu a vyrovnání ustanovení, jež
vylučovalo přípustnost odvolání proti rozhodnutím soudu vydaným při výkonu
dohlédací činnosti, měla vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že
odvolání není ani tak přípustné.
Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není odvolání
přípustné také proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.
Vypuštění ustanovení § 12 odst. 3 ZKV ze zákona o konkursu a vyrovnání bylo
zjevnou legislativní chybou, což naznačuje i důvodová zpráva k zákonu č.
214/2000 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení do zákona o konkursu a vyrovnání
vráceno (tentokráte jako ustanovení § 66b odst. 2). V obecné části označené
důvodové zprávy se uvádí, že při projednávání návrhu novely zákona č.
328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (pozdějšího zákona č. 105/200 Sb.) Senát
návrh vrátil Poslanecké sněmovně, která novelu zákona posléze přijala ve znění
senátního tisku. Senát však svým usnesením zrušil (a Poslanecká sněmovna toto
rozhodnutí potvrdila) bod 106 poslaneckého návrhu, tj. ustanovení § 66 až §
66f, obsahující procesní ustanovení, aniž by zároveň přijal nová, či vrátil do
zákona procesní ustanovení stávající. K bodům 2., 3. a 4. návrhu novely
pozdějšího zákona č. 214/2000 Sb. (§ 66b se nacházel pod bodem 3.) důvodová
zpráva poznamenává, že (zákonem č. 105/2000 Sb.) přijatá úprava vytváří
situaci, kdy v zákonu o konkursu a vyrovnání prakticky absentuje procesní
úprava, tzn. že vedle ustanovení hmotněprávní povahy chybějí ustanovení o
postupu v řízení o konkursu. I když by se snad dalo dovodit výkladem analogické
použití občanského soudního řádu, musel by soud tento obecný procesní předpis
používat v celém rozsahu, což by znamenalo značné zformalizování a zpomalení
konkursního řízení, v případech větších konkursů jeho úplné zablokování, s tím,
že povaha konkursního řízení naopak vyžaduje v některých směrech úpravu
zvláštní.
Nemůže být též přehlédnuto, že v důsledku oné legislativní chyby bylo pro dobu
od 1. května 2000 do 20. července 2000 ze zákona o konkursu a vyrovnání bez
náhrady odklizeno také ustanovení § 3 odst. 1, podle kterého, není-li stanoveno
jinak, použijí se pro konkurs a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského
soudního řádu. Bez zřetele k absenci výslovné úpravy vztahu zákona o konkursu a
vyrovnání k občanskému soudnímu řádu jako jednotnému civilnímu procesnímu
předpisu pro všechny věci náležející do civilní pravomoci soudů, lze uzavřít,
že zákon o konkursu a vyrovnání se tímto způsobem v době od 1. května 2000 do
20. července 2000 vrátil zpět do stavu, jenž zde byl před 1. červnem 1996 (před
novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 94/1996 Sb.). Podle
§ 3 odst. 2 ZKV v tehdejším znění platilo, že pro konkurs a vyrovnání se
použijí (nikoli jen přiměřeně) ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-
li zákon o konkursu a vyrovnání jinak. V právní teorii srov. shodně např.
Krčmář, Z. in: Otázka pro …, Právní zpravodaj číslo 5, ročník 2000, str. 2 a v
rozhodovací praxi soudů pak důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z pohledu tohoto legislativního stavu je podle přesvědčení Nejvyššího soudu
opodstatněným i závěr, že usnesení konkursního soudu vydaná v době od 1. května
2000 do 20. července 2000 v rámci dohlédací činnosti soudu podle § 12 ZKV, jsou
(byla) usneseními o vedení (konkursního) řízení (slovy § 12 odst. 2 ZKV
rozhodnutími konkursního soudu o záležitostech, které se týkají průběhu
konkursu), pro která se s ohledem na nikoli jen přiměřené použití ustanovení
občanského soudního řádu uplatnilo omezení přípustnosti odvolání podle
ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud postupoval správně, jestliže odvolání,
které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému v rámci
dohlédací činnosti soudu, odmítl; šlo totiž o odvolání podané proti rozhodnutí,
proti němuž není tento opravný prostředek přípustný (§ 218 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.).
Dovolání neobstojí ani v rovině dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. b/ a
c/ o. s. ř. Ponechají-li se stranou argumenty směřující výlučně proti věcné
správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a argumenty, které se netýkají
prověření správnosti procesního postupu, který vyústil v odmítnutí odvolání
(včetně argumentu, že o věci v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce), pak
dovolatel snesl na podporu závěru o existenci těchto dovolacích důvodů stejné
argumenty jako ty, jež Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými při prověrce
dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Nejvyšší soud nezjistil existenci vad řízení, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), ani z obsahu spisu;
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání úpadce, zamítl (§
243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu