NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 391/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci
žalobkyně B. A., proti žalovanému Ing. V. Ř., jako správci konkursní podstaty
úpadkyně V., s. r. o. v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm
131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
15. září 2004, č.j. 4 Cmo 38/2004-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupkyně.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.
listopadu 2003, č.j. 4 Cm 131/2003-60, zamítl žalobu o určení pohledávky
žalobkyně ve výši 754.586,68 Kč z titulu nezaplacení kupní ceny, přihlášené do
konkursního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 48 K 47/2002 (výrok I.)
a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6.775,- Kč
(výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že při posuzování důvodnosti
žalobou uplatněného nároku vyšel především ze skutkových zjištění, podle
kterých:
1) usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. srpna 2000,
č.j. 18 K 52/2000-212, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti B. a. s.
(dále jen „první úpadkyně“) a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. Z.
S.;
2) smlouvou o prodeji podniku ze dne 29. srpna 2001, která nabyla
účinnosti 3. prosince 2001, správce konkursní podstaty první úpadkyně prodal
společnosti R. akciové společnosti (dále jen „společnost“) podnik první
úpadkyně, s tím, že pro účely této smlouvy se podnikem míní podnik první
úpadkyně se závazky souvisejícími s podnikem existujícími ke dni účinnosti
smlouvy, které vznikly v přímé či nepřímé souvislosti s provozem podniku po
prohlášení konkursu;
3) žalobkyně dodala první úpadkyni v období od 6. srpna do 20. listopadu
2001 barvy, přičemž cenu dodaného zboží vyúčtovala úhrnnou částkou 754.586,86
Kč;
4) dne 3. prosince 2001 byla mezi společností (jako prodávající) a V.,
s. r. o. (jako kupující - dále též jen „druhá úpadkyně“) uzavřena smlouva o
prodeji části podniku, s tím, že převáděná část podniku odpovídá části
původního podniku první úpadkyně, jak byl převeden na společnost správcem
konkursní podstaty první úpadkyně;
5) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2002,
č.j. 48 K 47/2002-102, byl na majetek V., s. r. o. v likvidaci prohlášen
konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven Ing. V. Ř.;
6) žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek druhé úpadkyně
nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 846.460,69 Kč z titulu dodávek barev
realizovaných jednak přímo vůči druhé úpadkyni a jednak ve vztahu k první
úpadkyni, s tím, že závazky první úpadkyně byly v průběhu konkursu „převedeny“
na společnost a následně na druhou úpadkyni;
7) správce konkursní podstaty druhé úpadkyně na zvláštním přezkumném
jednání konaném 16. května 2003 pohledávku žalobkyně v rozsahu částky
754.586,68 Kč (za dodávky barev první úpadkyni) popřel co do pravosti, výše i
právního důvodu s odůvodněním, že v uvedeném rozsahu pohledávka na druhou
úpadkyni nepřešla.
Cituje ustanovení § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) a odkazuje na
ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud
prvního stupně zdůraznil, že „v rámci smlouvy o prodeji podniku v průběhu
konkursu se převádí na kupujícího věci, práva a jiné majetkové hodnoty“,
přičemž oproti prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obch. zák. na
kupujícího nepřecházejí závazky související s prodávaným podnikem. Takové
závazky „zůstávají úpadci“ a lze je vypořádat postupem „podle zásad pro
uspokojení pohledávek za podstatou“ [§ 31 odst. 2 písm. b) ZKV] nebo při
rozvrhu (§ 30 ZKV).
Byť soud prvního stupně připustil, že ani v konkursním řízení není vyloučena
možnost převzetí dluhu podle § 531 občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák.“),
v tomto směru uzavřel, že k převzetí dluhu je nezbytný písemný souhlas
věřitele, což v projednávané věci splněno nebylo. Jelikož druhá úpadkyně není
dlužnicí z titulu pohledávek vzniklých žalobkyni vůči první úpadkyni, žalovaný
v rozsahu částky 754.586,68 Kč popřel pohledávku po právu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. září 2004, č.j. 4
Cmo 38/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, odvolací soud
akcentoval, že v projednávané věci jde o posouzení, zda „mohlo dojít k přechodu
závazků“ vzniklých první úpadkyni vůči žalobkyni, a to smlouvou o prodeji
podniku uzavřenou mezi správcem konkursní podstaty první úpadkyně a
společností. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, že při
prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obch. zák. „se sice stávají
předmětem prodeje i závazky související s podnikem“, avšak v případě prodeje
podniku první úpadkyně je nutno postupovat podle ustanovení § 27a ZKV. Při
prodeji podniku úpadkyně „tak nikdy nejdou závazky s podnikem související, a
to ani v případě, že se tak smluvní strany dohodly“, když podle odkazovaného
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání na nabyvatele přecházejí pouze práva a
povinnosti z pracovně právních vztahů, s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti
smlouvy. Z téhož důvodu - pokračoval odvolací soud - nelze případné ujednání
smluvních stran „o přechodu a převzetí“ závazků první úpadkyně, byť spojených s
provozem podniku po prohlášení konkursu, kvalifikovat jako převzetí dluhu podle
ustanovení § 531 obč. zák.
Jelikož smlouvou ze dne 29. srpna 2001 nedošlo k přechodu závazků první
úpadkyně na společnost, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto
věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Dovolatelka opětovně popisuje skutkový stav věci, zdůrazňujíc, že závazky
vzniklé při provozování podniku úpadkyně může správce konkursní podstaty
uspokojit kdykoli v průběhu konkursu, s tím, že „aktivity správce konkursní
podstaty jako opatření potřebná k zajištění dalšího provozování podniku“
předpokládá ustanovení § 18a odst. 3 ZKV, přičemž mezi oprávnění správce
konkursní podstaty patří i „právo na převod závazku podle ustanovení § 531 obč.
zák. s cílem oddlužit podnik provozovaný v rámci správy a údržby konkursní
podstaty v souladu s ustanovením § 14a ZKV“.
Na rozdíl od soudů nižších stupňů dovolatelka dospívá k závěru, že převod
závazků správcem konkursní podstaty první úpadkyně nebyl součástí zpeněžování
podstaty prodejem části podniku, nýbrž samostatným smluvním ujednáním obsaženým
v téže listině a majícím povahu dohody o převzetí dluhu podle ustanovení § 531
obč. zák. Připouští, že převést závazky úpadce v konkursu spolu s podnikem
podle ustanovení § 27a ZKV je pojmově vyloučeno, nicméně zastává názor o
možnosti převést závazky odpovídající pohledávkám za podstatou na třetí osobu
smlouvou podle ustanovení § 531 obč. zák.
Jelikož v projednávané věci „souběžně“ s prodejem podniku převedl správce
konkursní podstaty první úpadkyně na společnost, a to „výslovným samostatným
ujednáním podle § 531 obč. zák., a po zohlednění v kupní ceně, i své závazky
vůči dodavatelům“, které vznikly v době po prohlášení konkursu, a tyto závazky
přešly následně uzavřenou smlouvou o prodeji části podniku na druhou úpadkyni,
shledává dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda
dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti
výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají
povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání
v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se
odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§
237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo §
241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně i
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze
usuzovat na zásadní význam rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu z
pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným
neshledává.
Je tomu tak již proto, že posouzení, zda smlouva, kterou správce konkursní
podstaty zpeněžil věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží
provozování podniku, jednou smlouvou (§ 27a ZKV) obsahuje i dohodu o převzetí
závazků podle ustanovení § 531 obč. zák., je závislé na obsahu konkrétního
právního úkonu, a má tudíž význam právě a jen pro projednávanou věc.
Závěr, podle kterého na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení 27a ZKV může
dojít pouze k převodu existujících aktiv, s tím, že z úpadce na nabyvatele
přechází rovněž práva a povinnosti z pracovně právních vztahů, s výjimkou
nároků vzniklých do účinnosti smlouvy, tj. že smlouvou uzavřenou podle § 27a
ZKV nemohou na nabyvatele přejít závazky související s převáděným podnikem (bez
ohledu na to, zda jde o závazky vzniklé před nebo po prohlášení konkursu),
přitom Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 24. června 2003, sp. zn.
32 Odo 388/2003, a nemá důvod se něj odchýlit ani v projednávané věci.
Akceptace právního názoru dovolatelky, podle něhož smlouva uzavřená mezi
správcem konkursní podstaty první úpadkyně a společností obsahuje jednak dohodu
podle ustanovení § 27a ZKV, jednak smlouvu podle ustanovení § 531 obč. zák.,
když „souběžně s prodejem podniku prodávající převedl - po zohlednění v kupní
ceně - i závazky“ (odpovídající pohledávkám za podstatou), by přitom nebyla
ničím jiným, než obcházením ustanovení § 27a ZKV.
Konečně nelze přehlédnout, že v průběhu dovolacího řízení usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. září 2005, č.j. 48 K
47/2002-521, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července
2006, č.j. 2 Ko 99/2005-573, byl konkurs na
majetek druhé úpadkyně zrušen pro nedostatek majetku, a rozhodnutí ve věci
určení pravosti pohledávky, sledující její, byť i jen částečné uspokojení v
konkursu, tak ztratilo na významu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je i v této části podle ustanovení § 243 b odst. 5 a § 218
písm. c) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalobkyni tak vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady
řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají se sazby odměny
za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení § 8 písm. b), §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a z
paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu