U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem Ostrava –
Moravská Ostrava, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupeného JUDr. Petrem
Schlesingerem, advokátem se sídlem Bratčice 137, proti žalovaným 1/ J. T., 2/
V. K., 3/ Vě. K., 4/ Ing. J. G., 5/ Ing. Z. V. G., 6/ Ing. H. M. B., a 7/ J.
H., o zaplacení částek 28.184,- Kč žalovaným 1/, 83.506,- Kč žalovanými 2/ a
3/, 75.948,- Kč žalovanými 4/, 5/ a 6/, a 70.441,- Kč žalovanou 7/, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 152/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2009, č. j. 42 Co
381/2008-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce – Bytové družstvo Křižíkova 19 (vlastník „domu č. p. 2628 na ul. Křižíkova 19 v Ostravě – Moravské Ostravě“ /dále jen „předmětný dům“/) se
domáhal, aby mu žalovaný 1/ a původně žalovaná 2/ H. T. zaplatili částku
28.184,- Kč s přísl. jako rozdíl mezi tím, co zaplatili za užívání bytu č. 5 v
předmětném domě za dobu od 1. prosince 1999 do 31. prosince 2002 (dále též jen
„rozhodné období“) a co by za tuto dobu zaplatili při obvyklém nájemném ve
srovnatelném nedružstevním bytě, a aby mu – z téhož titulu – zaplatili žalovaný
2/ (původně žalovaný 3/) a žalovaná 3/ (původně žalovaná 4/) částku 83.506,- Kč
s přísl. za užívání bytu č. 24 v předmětném domě, žalovaný 4/ a původně
žalovaná 5/ B. G. částku 75.948,- Kč s přísl. za užívání bytu č. 7 v předmětném
domě a žalovaná 7/ částku 70.441,- Kč s přísl. za užívání bytu č. 6 v
předmětném domě. Protože po podání žaloby původně žalovaná 2/ H. T. zemřela, rozhodl Okresní
soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 20. července 2006, č. j. 24 C 152/2003-104, mimo jiné tak, že na místo ní bude v řízení pokračováno s J. T. a s nezl. L. T. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 24 C
152/2003-162, zastavil řízení v poměru mezi žalobcem a nezl. L. T. (výrok I.) a
zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ ohledně částky 28.184,- Kč
s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok III.), ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanými 2/ a 3/ ohledně částky 83.056,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení
(výrok IV.), ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 4/ a původně žalovanou 5/ B. G. ohledně částky 75.948,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok V.) a ve
vztahu mezi žalobcem a žalovanou 7/ ohledně částky 70.441,- Kč s tam uvedeným
úrokem z prodlení (výrok VI.); současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších
účastníků (výroky II. a VII. až X.). Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolaní. Jelikož po podání odvolání původně žalovaná 5/ B. G. zemřela, rozhodl Krajský
soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. dubna 2009, č. j. 42 Co
381/2008-224, že na místo ní bude v řízení pokračováno s Ing. J. G., Ing. Z. V. G. a Ing. H. M. B. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. srpna 2009, č. j. 42 Co
381/2008-242, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých
výrocích III. a IV., dále v zamítavém výroku V. v poměru mezi žalobcem a
žalovanými 4/, 5/ a 6/ a v zamítavém výroku VI. (výroky I. a II.), změnil ho v
nákladových výrocích VII. až X. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků (výroky IV. a V.). Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v
daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“)
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovaní
jsou členy Bytového družstva Křižíkova 19 (dále též jen „bytové družstvo“) a
nájemci tam specifikovaných družstevních bytů nacházejících se v předmětném
domě.
Uzavřel, že hradili-li v rozhodném období na nájemném a úhradách za
služby z těchto bytů částky odpovídající poslednímu platnému předpisu nájemného
z roku 1995, který vystavil ještě právní předchůdce bytového družstva, není
oprávněný požadavek žalobce na zaplacení rozdílu mezi tím, co na nájemném za
jimi užívané byty platili v rozhodném období a co by v tomto období platili ve
srovnatelných nedružstevních bytech. Proto rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Zbývá dodat, že
k opožděně podanému doplňku dovolání datovanému dnem 16. prosince 2010 a
označenému jako „Shrnutí známých skutečností v rámci řízení v tomto sporu“
dovolací soud nepřihlížel (§ 240 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Proti výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 28.184,- Kč s
příslušenstvím v poměru mezi žalobcem a žalovaným 1/, není dovolání přípustné,
neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto (nikoli v obchodní věci) o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolání proti zbývající části citovaného potvrzujícího rozsudku není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně,
potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z
následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil, a to
dovolacími námitkami, že „prokázal, že žalovaní platili … za rozhodné období na
nájemném a zálohách svévolně částky nižší na základě předpisů nájemného
vystavených právním předchůdcem … v roce 1995“, a že jim „vystavil a … doručil
předpisy záloh na úhradu za služby spojené s užíváním bytu podle § 4 vyhl. č. 85/1997 Sb. … ze dne 14. 11. 1999 a z 25. 4. 2003 jako součást evidenčních
listů a dodatků k nim a … vyúčtoval zálohy na úhradu za služby spojené s
užíváním bytu za rok 2002 v roce 2003“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka,
zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na
výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z
roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo
962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Posléze uvedený dovolací důvod dovolatel uplatnil
námitkou, že v podání ze dne 29. listopadu 2006 „navrhl … soudu, aby v případě
pochybností o správnosti výpočtu nájemného u jednotlivých družstevních bytů …
podle vyhl.
85/1997 Sb., … ustanovil soudního znalce z příslušného oboru, který
by … správnost tohoto výpočtu prověřil“, že „obdobný návrh učinil … i v
odvolacím řízení“ a že odvolací soud tento důkaz neprovedl. Uvedená námitka
však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a navíc jde o námitku obecnou,
z níž – právě pro její obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního
procesního předpisu. Proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání
založit. Dovolatel konečně namítl, že „odvolací soud v napadeném rozsudku nevzal v
úvahu, že pokud … vyzýval žalované k úhradě nájemného podle výpočtu obvyklého
nájemného podle jiného podzákonného předpisu nežli podle vyhl. 85/1997 Sb. (důvody tohoto svého počínání … podrobně vysvětlil jak v žalobě v této věci ze
dne 26. 8. 2003, tak ve svých podáních soudu I. stupně ze dne 9. 4. 2004, 14. 6. 2004, 4. 8. 2004, a existence těchto důvodů byla v řízení na I. stupni v
této věci prokázána), neznamená to, že by … /mu/ bylo možné po zjištěné změně
skutkového stavu v této věci nárok na zaplacení obvyklého nájemného zcela
upřít“. K tomu dovolací soud uvádí, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26
Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především
uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné
ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb
o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je zmíněná dovolací námitka
formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat,
který konkrétní dovolací důvod jí dovolatel uplatnil. Tato situace dovolacímu
soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat. Pro úplnost
zbývá dodat, že odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu
řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které
se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30
v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.