26 Cdo 887/2017 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce K. D., P., zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7, proti žalovanému J. S., P., zastoupenému Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65/8, o zaplacení částky 703.103 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 225/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. 20 Co 143/2016-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.440 Kč k rukám Mgr. Štěpána Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 20 Co 143/2016-309, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2015, č. j. 27 C 225/2008-233, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen o. s. ř.) odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem má být věc posouzena jinak ve smyslu odlišně oproti odvolacímu soudu, pak taková interpretace neodpovídá smyslu § 237 o.
s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016).
V dovolání není uplatněn ani (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s.
ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím dovolatel jednak namítl vady řízení (brojí proti tomu, že odvolací soud neprovedl jako důkaz dodatek ke smlouvě o nájmu věcí movitých) a jednak se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci (zpochybněním dokladů, jimiž bylo prokázáno vlastnické právo žalobce k pronajatým movitým věcem). Jeho námitka týkající se posouzení určitosti předmětu nájmu je pak zcela nekonkrétní, neboť není zřejmé, které z movitých věcí, uvedených v příloze nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 2013 (soubor movitého majetku 1 – 3), by dle jeho mínění měly být součástí jím užívaných nebytových prostor. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.