U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce DRUTEP, družstvo, se sídlem v Oseku, Jateční 229, IČO: 00029238,
zastoupeného Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Nová
Chřibská 2, proti žalované České republice – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42,
Územní pracoviště v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. 36,
IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 19 C 757/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 14 Co 609/2011-322,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 5. 2011, č. j. 19 C 757/2009-236, zamítl žalobu na určení, že se žalobce
stal vydržením vlastníkem pozemku parc. č. 242 o výměře 35 m2, parc. č. 243 o
výměře 4 116 m2, parc. č. 241/1 o výměře 831 m2, parc. č. 241/2 o výměře 95 m2,
parc. č. 244 o výměře 111 m2 a nemovitostí – průmyslový objekt na parc. č. 242
a průmyslový objekt na pozemku parc. č. 243 (dále jen „předmětné nemovitosti“),
vše zapsané na LV č. 60 000 (dříve LV č. 215 s návazností na LV č. 795) pro k.
ú. N., obec Ú. n L., okres Ú. n L. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. 14 Co 609/2011-261, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 22 Cdo
826/2013-293, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 14 Co 609/2011-322, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které pokládá za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce nepovažuje
za správné rozhodnutí odvolacího soudu, které vycházelo z dřívějšího rozhodnutí
dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že neuvedení katastrálního území v převodní
smlouvě brání vydržení, když ze skutečnosti, že nemovitosti převádí místně
příslušný národní výbor v Neštěmicích, lze dovodit, že se bude jednat o
nemovitosti v „jeho“ katastrálním území. Pokud je tedy právní úkon vadný,
nebrání to oprávněné držbě. Podle žalobce je zcela zřejmé a bylo prokázáno, že
skutečná vůle stran jednoznačně směřuje k převodu vlastnického práva. Účastníci
neměli žádný důvod k tomu, aby o převodu správy vůbec uvažovali. Za případný
omyl je odpovědný orgán tehdejší státní správy, právě on uvedl žalobce v omyl.
Takový omyl je přitom možné považovat za omluvitelný. Zdůrazňuje, že jednou ze
stran smlouvy byl stát, který následně řadu let nijak nezpochybňoval vlastnické
právo žalobce, jenž vyjadřuje nesouhlas s některými závěry odvolacího soudu,
vycházejícími z názoru dovolacího soudu. Domnívá se, že jeho dobrá víra byla
prokázána a že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, žalobce neoznačuje žádné nové
skutečnosti, toliko polemizuje s dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu v dané
věci. Ztotožňuje se s rozsudky soudů obou stupňů a odkazuje na svá dřívější
podání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního
práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013
(dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že
„rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem
posouzena jinak“, v dovolání ovšem nevymezuje žádnou dříve v judikatuře
dovolacího soudu vyřešenou právní otázku (právní závěr), která by měla být
podle dovolatele překonána. Dovolatel má evidentně uvedenou formulací na mysli,
že má být v jeho dané věci rozhodnuto naopak; to ovšem uvedenému předpokladu
přípustnosti dovolání významově neodpovídá.
Obsahem samotného dovolání je pak především výhrada proti zjištěnému skutkovému
stavu (zejména námitka ohledně určitosti smlouvy a ohledně skutečné vůle
stran), dovolatel však pomíjí, že zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu
nepodléhá (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích
námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k
tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje
po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
K tomu dovolací soud podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje
závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 826/2013, pročež nemá dovolací soud v tomto ohledu odvolacímu soudu co
vytknout. Na tom nic nemění ani polemika dovolatele obsažená v jeho dovolání.
Dovolání žalobce je totiž vyjádřením nesouhlasu s právními závěry, které
Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 826/2013, což
také dovolatel v dovolání výslovně uvádí. Těmito právními závěry byl odvolací
soud vázán, podle nich postupoval a dovolací soud neshledal žádný důvod se od
těchto závěrů v předmětné věci odchýlit. To platí zejména o klíčovém závěru, že
dovolatel nebyl s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, pročež nemohl
nabýt vlastnické právo vydržením.
Jelikož dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu