26 Cdo 894/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové
ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované E. K.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 15.738,30 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 448/95, o dovolání žalované proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. dubna 1999, č. j. 8 C
448/95-89, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999,
č. j. 17 Co 553/99-111, takto:
I. Řízení o „dovolání\" proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30.
dubna 1999, č. j. 8 C 448/95-89, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, č.
j. 17 Co 553/99-111, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 30. dubna 1999, č. j. 8 C 448/95-89, se zrušují a
věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 1999, č.
j. 17 Co 553/99-111, potvrdil ve výrocích o věci samé, o
zastavení řízení ohledně příslušenství pohledávky a o nákladech řízení státu
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 30. dubna
1999, č. j. 8 C 448/95-89, jímž v těchto výrocích bylo vyhověno žalobě na
zaplacení částky 15.738,30 Kč, řízení co do příslušenství pohledávky v podobě
17 % úroku z prodlení z částky 11.514,- Kč od 1. listopadu 1993 do zaplacení
bylo zastaveno a žalované bylo uloženo zaplatit náklady řízení
státu na účet soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení účastníků změnil jen tak, že jejich výši stanovil částkou
10.467,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud dovodil, že žalovaná dluží
žalobkyni za dobu od 1. listopadu 1993 do 13. května 1998 na nájemném a za
plnění poskytovaná s užíváním bytu - po odečtení „všech částek, které za toto
období z uvedeného titulu žalobkyni skutečně zaplatila,\" - částku 4.032,30 Kč
(nájemné) a částku 11.706,- Kč (plnění poskytovaná s užíváním bytu), celkem
částku 15.738,30 Kč. Shledal rovněž správným „výrok o zastavení řízení ohledně
příslušenství pohledávky, když v tomto bodě byla žaloba vzata zpět (§ 96 odst.
1 a 2 o.s.ř.)\".
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu podala
žalovaná dovolání, v němž - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnila dovolací
důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/ a c/ zákona číslo 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\").
Odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. a/ o.s.ř. především vytkla, že nevyvodil žádné důsledky z
nesprávného postupu soudu prvního stupně v průběhu řízení, když tento soud ve
věci jednal ve dnech 11. února 1998 a 7. dubna 1999, ačkoliv
žalobkyně (a na den 11. února 1998 rovněž její zástupce) svou nepřítomnost na
uvedených jednáních předem řádně omluvila a požádala - „z důvodu
probíhajícího mimosoudního jednání s žalobkyní\" a „z důvodu své pracovní
neschopnosti\" - o jejich odročení. Tím jí bylo znemožněno „vyjádřit se v této
fázi řízení k důkazům ... a k návrhům na důkazy ...\". V rámci dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítla, že soudy obou stupňů
nezohlednily skutečnost, že od 18. února 1994 byt neužívala z důvodu jeho
špatného stavu a nemohla tak využívat ani plnění poskytovaná s jeho užíváním.
Pokládá tudíž „za nespravedlivé, aby doplácela za služby, které neměla možnost
užívat v důsledku špatného stavu bytu, který nezpůsobila\". Navrhla, aby
dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek
soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Má
zato, že soudy obou stupňů dostatečně zjistily skutkový stav věci. Žalovaná
totiž opomíjí, „že ona sama odmítla bezdůvodně nabídku poskytnutí jiného bytu
... a svým jednáním zabránila tomu, aby následky oprav prováděných v celém
objektu byly v předmětném bytě co nejmenší\". Je současně přesvědčena, že ani
další uplatněný dovolací důvod není naplněn. Na základě původní žádosti
žalované o odročení jednání z důvodu probíhajícího mimosoudního jednání soud
prvního stupně jednání odročil o dva měsíce, avšak následné žádosti o odročení
jednání, podané prostřednictvím jejího zástupce u soudu prvního stupně tři dny
před termínem jednání, již nevyhověl a bylo věcí žalované a jejího zástupce,
aby se uvedeného jednání zúčastnili. Byla - li v době dalšího jednání žalovaná
práce neschopná, mohl její zájmy u tohoto jednání hájit její zástupce.
Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že
dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o.s.ř.); občanský soudní řád proto
také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaná směřuje \"dovolání\" přímo proti
rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí.
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky ve svých
usneseních z 22. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 357/99, 27. ledna 2000, sp.
zn. 20 Cdo 2942/99, 23. února 2000, sp. zn. 31
Cdo 2849/99 a 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2866/99, a
ani v této věci se Nejvyšší soud od uvedených závěrů neodchýlil. Proto řízení o
\"dovolání\" proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle
ustanovení § 104 odst. 1 a § 243c o.s.ř. zastavil.
Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti
napadenému rozsudku odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden rovněž v části, jíž byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení ohledně
příslušenství pohledávky. V této části jde o usnesení odvolacího soudu, které
se formálně stalo součástí napadeného rozsudku. Uvedený závěr vyplývá z
následujících premis. Občanský soudní řád vychází ze zásady, že soud prvního
stupně rozhoduje formou usnesení, nestanoví - li zákon jinak (srovnej § 167
odst. 1 věta první o.s.ř.). Jednou z výjimek z této zásady je rozhodování o
věci samé, kdy soud prvního stupně ve smyslu § 152 odst. 1 o.s.ř. rozhoduje
rozsudkem a zákon stanoví, kdy tento soud rozhoduje ve věci samé usnesením.
Přitom pojem „věc sama\" je pro účely tzv. řízení sporného, o něž jde i v tomto
případě, právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět,
ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok (předmět řízení a
jeho příslušenství), o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Protože v případě
rozhodování o zpětvzetí (částečném zpětvzetí) žaloby podle § 96 odst. 1 a 2
o.s.ř. z pohledu uvedených souvislostí o věc samu nešlo, nemá toto rozhodnutí
soudu prvního stupně povahu rozhodnutí ve věci samé a co do jeho formy tak jde
o usnesení (§ 167 odst. 1, § 152 odst. 1 o.s.ř.). Potvrzoval - li pak odvolací
soud dovoláním napadeným výrokem usnesení soudu prvního stupně, muselo jít co
do formy rozhodnutí ve smyslu § 223 o.s.ř. o usnesení odvolacího soudu. Nešlo
však o usnesení ve věci samé, neboť, jak již bylo shora vyloženo, bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé.
Je - li, jako v daném případě, dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu, je
zapotřebí zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1, §
238a a § 239 o.s.ř. Jelikož napadené potvrzující usnesení odvolacího soudu není
usnesením ve věci samé, nelze o přípustnosti dovolání proti tomuto usnesení
uvažovat v intencích ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Nejde -li ani o žádný
z případů přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 238a odst. 1 pod
písmeny a/ až f/ o.s.ř., mohlo by být dovolání proti tomuto usnesení odvolacího
soudu přípustné pouze podle § 237 odst. 1 o.s.ř.
Jestliže odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé
rozsudek soudu prvního stupně, připouští občanský soudní řád dovolání v první
řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v
§ 237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních
§ 238 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ a § 239 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.
Vzhledem k výši částky, o níž bylo dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem v
jiné než obchodní věci rozhodnuto, tj. částky 15.738,30 Kč, je proti tomuto
výroku ve smyslu § 238 odst. 2 písm. a/ a § 239 odst. 3 o.s.ř.
vyloučena přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2
o.s.ř., byť jde o výrok potvrzující v této části rozsudek soudu prvního stupně.
I zde tak proto zbývá posoudit přípustnost dovolání pouze v intencích § 237
odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti
usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního
stupně o zastavení řízení ohledně příslušenství pohledávky,
a rovněž tak proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé, byť jím bylo rozhodnuto v jiné než
obchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč - jestliže
řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není
založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve
tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a
osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se
jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm.
a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaná evidentně nenamítá a jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví
v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalované
jednat před soudem prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že přes
její žádosti o odročení jednání bylo dne 11. února 1998 a 7. dubna 1999 jednáno
v její nepřítomnosti, resp. dne 11. února 1998 rovněž v nepřítomnosti jejího
zástupce.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se
rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv,
která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání,
činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla
účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před
soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde
jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování
postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy)
a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový
postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla
- li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem dovolateli.
Účastník má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR
ze dne 16. prosince 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. -
dále jen \"Listina\"). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez
přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu možnost, aby jejímu
projednání přítomen byl. Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-
li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá
účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž
předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě.
Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle § 101 odst. 2
o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se
řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o
odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 26. listopadu 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1194/96, 27. května 1999, sp. zn. 2
Cdon 1819/97, 26. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 2416/99 a
19. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000, v těchto souvislostech dovodil, že
brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst.
2 Listiny, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání soudu a
důvodnost žádosti náležitě doloží, lze v postupu soudu, který takové žádosti
nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec nezabývá nebo ji posuzuje jen jako
pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti) spatřovat odnětí možnosti jednat před
soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť tímto postupem
soud nesplnil povinnost poskytnout účastníkovi možnost, aby věc byla projednána
v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném článku
Listiny. V takovém případě řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř. I v této věci se Nejvyšší soud s uvedeným právním názorem ztotožňuje.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná dne 24. října 1996 udělila
procesní plnou moc advokátu JUDr. Petru Vackovi. Soud prvního stupně - poté, co
mu znalec L. N. dne 15. října 1997 doručil písemný znalecký posudek - nařídil
dne 20. října 1997 jednání na den 10. prosince 1997 a k němu za použití vzoru
14 o.s.ř. předvolal rovněž žalovanou a jejího zástupce JUDr. P. V., jemuž bylo
předvolání k uvedenému jednání - vedle stejnopisu znaleckého posudku se žádostí
o vyjádření k uvedenému posudku do jednoho týdne - doručeno dne 27. října 1997. Žalovaná, aniž se ke znaleckému posudku vyjádřila, doručila dne 9. prosince
1997 prostřednictvím svého zástupce soudu prvního stupně písemné podání učiněné
telefaxem, v němž „z důvodu mimosoudního jednání s protistranou\" požádala o
odročení nařízeného jednání. Soud prvního stupně žádosti vyhověl a jednání
odročil na den 11. února 1998. Předvolání k odročenému jednání (opět vzorem 14
o.s.ř.) doručil žalované a jejímu zástupci dne 13. ledna 1998; dne
9. února 1998 však žalovaná prostřednictvím svého zástupce opětovně doručila
soudu prvního stupně písemné podání učiněné telefaxem, v němž „z důvodu
mimosoudního jednání s protistranou a magistrátem\" znovu požádala o odročení
jednání. K jednání dne 11. února 1998 se žalovaná a její zástupce nedostavili,
přičemž soud prvního stupně jednal v jejich nepřítomnosti a při jednání k
důkazu přečetl písemný znalecký posudek znalce L. N., tohoto znalce k důkazu
vyslechl a jednání za účelem ustanovení dalšího znalce (V. S.) odročil na
neurčito. O termínu jednání, které bylo po doručení znaleckého posudku znalce
V. S. u soudu prvního stupně nařízeno na den 7. dubna 1999, byl vedle žalované,
která uvedený termín vzala na vědomí u soudu prvního stupně dne
23. února 1999, vyrozuměn dne 25. února 1999 rovněž její zástupce vzorem 22
o.s.ř., jímž bylo původní jednání nařízené na den 24. února 1999 odročeno na 7. dubna 1999. Písemným podáním učiněným telefaxem dne 6. dubna 1999 a osobně
doručeným soudu prvního stupně téhož dne požádal zástupce žalované o odročení
nařízeného jednání z „důvodu pracovní neschopnosti\" žalované a k žádosti
připojil fotokopii legitimace práce neschopného pojištěnce (žalované); nad to
žalovaná již dne 1. dubna 1999 telefonicky sdělila, že z důvodu pracovní
neschopnosti se nemůže k nařízenému jednání dostavit a nesouhlasí s jednáním v
její nepřítomnosti. Soud prvního stupně žádosti nevyhověl, dne 7. dubna 1999 ve
věci jednal, přičemž provedl důkaz přečtením znaleckého posudku znalce V. S.,
uvedeného znalce k důkazu vyslechl a jednání odročil za účelem „rozšíření
návrhu, umožnění odpůrkyni klást otázky znalci\" na den 30. dubna 1999. Při
jednání dne 30. dubna 1999 však znalec S. vyslechnut nebyl, byť zde zástupce
žalované jeho doplňující výslech navrhl, a rozsudkem z téhož dne bylo
rozhodnuto ve věci samé.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
žalovaná vytkla tomuto soudu „nesprávný procesní postup, když ve věci jednal a
provedl výslech znalce bez přítomnosti jejího právního zástupce, ačkoli tento
se z jednání řádně a včas omluvil a požádal o jeho odročení\". Přesto, že
zástupce žalované u odvolacího jednání dne 9. listopadu 1999, při němž bylo ve
věci rozhodnuto napadeným rozsudkem, formuloval otázky, které hodlal znalci S. položit, nebylo mu to ani v odvolacím řízení umožněno.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaná prostřednictvím svého zástupce výslovně
požádala, aby jednání nařízené na den 7. dubna 1999, o němž byla vyrozuměna dne
23. února 1999 osobně u soudu prvního stupně (k původně nařízenému jednání na
den 24. února 1999 byla předvolávána prostřednictvím tiskopisu, z něhož mohla
důvodně usuzovat, že má být u jednání vyslechnuta), bylo odročeno, uvedla důvod
své žádosti (onemocnění) a řádně doložila existenci tvrzeného důvodu listinou
vystavenou lékařem (legitimací práce neschopného pojištěnce). Soud prvního
stupně její žádosti nevyhověl, věc dne 7. dubna 1999 v nepřítomnosti žalované a
jejího zástupce projednal tak, že provedl důkaz čtením písemného znaleckého
posudku a výslechem znalce, a ani při odročeném jednání dne 30. dubna 1999 za
přítomnosti žalované a jejího zástupce přes výslovný návrh učiněný při tomto
jednání doplňující výslech znalce neprovedl. Odvolací soud ani přes odvolací
námitky, vytýkající soudu prvního stupně uvedený postup, a přes výslovnou
formulaci otázek na znalce při odvolacím jednání dne 9. listopadu 1999 uvedené
pochybení soudu prvního stupně neodstranil a téhož dne ve věci rozhodl
napadeným rozsudkem.
Za této situace - s přihlédnutím k již na jiném místě tohoto rozhodnutí uvedené
judikatuře, od níž se dovolací soud ani v této věci neodchyluje - je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Tím je současně
naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud pak
zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i
rozsudek soudu prvního stupně (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta
druhá o.s.ř.), aniž se zabýval dovolacími námitkami ve smyslu § 237 odst. 1
písm. f/ o.s.ř. ve vztahu k jednání soudu prvního stupně dne 11. února 1998 a
opodstatněností dalších námitek podřazených dovolacímu důvodů podle § 241 odst.
3 písm. c/ o.s.ř. Současně věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro
Prahu 7 (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci soud
rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková