26 Cdo 907/2023-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně České přístavy, a. s., se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Jankovcova 1627/16a, IČO 45274592, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1) J. O., narozenému XY, bytem XY, 2) L. R., narozenému XY, bytem XY, 3) M. R., bytem XY, 4) P. R., bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o vyklizení pozemku a zaplacení 205.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 125/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 28 Co 459/2022-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. 31 C 125/2019-31, mj. přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), do právní moci rozhodnutí v řízení vedeném (u téhož soudu) pod sp. zn. 31 C 165/2017, protože je v něm „řešena zásadní předběžná otázka oprávněnosti nároku žalobkyně i proti žalovaným v tomto řízení“. Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 23.
11. 2022, č. j. 28 Co 459/2022-52, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 31 C 125/2019-39, kterým zamítl návrh žalobkyně ze dne 16. 9. 2022 na pokračování v řízení. Uzavřel, že žalobkyně, která se proti rozhodnutí o přerušení řízení neodvolala, jen polemizuje se správností pravomocného rozhodnutí o přerušení řízení, k čemuž ovšem institut návrhu na pokračování řízení neslouží, současně netvrdí žádnou změnu okolností týkajících se přerušení, ani dosud nebylo vydáno rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 31 C 165/2017.
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku pokračování v přerušeném řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. V posuzované věci bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 165/2017, toto řízení nebylo doposud pravomocně skončeno – ve věci již rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.
11. 2022, č. j. 31 C 165/2017-1027, a v současné době je (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 56/2023) vedeno řízení o odvolání proti jeho rozhodnutí, jež dosud nebylo skončeno. Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Bylo-li z tohoto důvodu řízení přerušeno, vyplývá z ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení přerušeno. Návrh na pokračování v řízení, které bylo přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nemůže mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno rozhodnutí o přerušení řízení, zpravidla sloužit k revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném rozhodnutí o přerušení řízení.
Usnesení o přerušení řízení není usnesením o vedení řízení, proto je jím soud ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán.
Překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, prozatím neodpadla, řízení se navíc nachází již ve stádiu rozhodování o odvolání, nedošlo ani ke změně poměrů, úvaha odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení tak není zjevně nepřiměřená (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či usnesení Nejvyššího soudu vydaná v obdobných věcech, jejichž účastníkem byl rovněž dovolatel, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 718/2023, sp. zn. 26 Cdo 875/2023, a sp. zn. 26 Cdo 906/2023).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv nebylo řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.). Ostatně řízení ani namítanou vadou netrpí. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu