26 Cdo 912/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce města Karlovy Vary, se sídlem Karlovy Vary,
Moskevská 21, proti žalovanému J. Š., bytem K. V., zastoupenému JUDr. Josefem
Kollárem, advokátem se sídlem Sokolov, Obce Ležáky 972/1, o vyklizení pozemku,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 234/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince
2010, č. j. 10 Co 340/2010-302, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou původně domáhal, aby žalovanému byla uložena
povinnost odstranit stavbu montovaného dřevěného prodejního stánku, umístěnou
na pozemku v k. ú. K. V., a vyklizení tohoto pozemku do 30 dnů od právní moci
rozsudku. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 10 Co
323/2007-79, zrušil (v pořadí první) zamítavý rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 3. 5. 2007, č. j. 15 C 234/2006–
52, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté co, usnesením ze dne 26. 3. 2009, č. j. 15 C
234/2006-153, připustil změnu žaloby tak, že žalobce se nadále domáhal
„vyklizení stavby montovaného dřevěného prodejního stánku umístěné na pozemcích
v k. ú. K. V. (dále jen „předmětné pozemky“)“ z předmětných pozemků, a poté, co
jeho (v pořadí druhý) rozsudek ze dne 15. 12. 2009, č. j. 15 C 234/2006-212,
kterým žalobu zamítl, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2010,
č. j. 10 Co 78/2010-246 a věc mu byla opět vrácena k dalšímu řízení, v pořadí
třetím rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 15 C 234/2006-275, žalobu na
vyklizení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech
státu. Vzal zejména za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako
vlastník předmětných pozemků, že na nich stojí prodejní montovaný dřevěný
stánek (dále též jen „prodejní stánek“, popř. „stánek“), jehož vlastníkem je
žalovaný, že stánek byl postaven se souhlasem žalobce na základě projektové
dokumentace vypracované Ing. L. P., který některé záležitosti konzultoval
rovněž s architektem žalobce Ing. V., že stavba byla provedena v souladu se
stavebním zákonem a po vydání stavebního povolení byla kolaudována, že prodejní
stánek není postaven na základech a není spojen se zemí pevným základem, tj. základovou deskou (jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. J. L., resp. jeho
doplňku), že v době provádění stavby byly předmětné pozemky ve vlastnictví
České republiky a ve správě L. K. V., které byly příspěvkovou organizací a
které v roce 1994 veškerou agendu spojenou s nájemní smlouvami týkajícími se
majetku města předaly žalobci, že u něj nebyly žádné nájemní smlouvy uzavřené
se žalovaným nalezeny, že však (jak bylo prokázáno svědeckými výpověďmi) byla s
žalovaným v roce 1990 – 1991 uzavřena písemní nájemní smlouva, a to nejméně na
dobu 10 let (svědkyně Jakešová vypověděla, že byly uzavírány nájemní smlouvy i
na dobu delší, a to až 15 let, jak tomu bylo i v případě žalovaného). Na tomto
skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že vzhledem k tomu, že
žalovaný měl uzavřenou smlouvu o nájmu předmětných pozemků, na nichž je
prodejní stánek umístěn na dobu nejméně deseti, neužívá je bez právního důvodu,
a proto žalobu na jejich vyklizení zamítl. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j.
10 Co 340/2010-302, v pořadí
třetí rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost
do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklidit z předmětných pozemků stavbu
montovaného dřevěného prodejního stánku a předat je žalobci; současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky, jakož i nákladech státu. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž
se ztotožnil, však – na rozdíl od něj – dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že pokud z provedených důkazů vyplynulo, že nájemní smlouva byla
uzavřena v roce 1991, a to maximálně na dobu 15 let (výpověď svědkyně J.),
nelze dovodit, že nájemní vztah trvá i v současné době. Ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. sice zakotvuje nevyvratitelnou domněnku konkludentního obnovení
nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou, prodloužení nájmu však vyžaduje
naplnění dvou předpokladů, a to užívání předmětu nájmu i po jeho skončení a
absenci žaloby na vyklizení nemovitosti podané ve lhůtě 30 dnů od skončení
nájmu. Také žaloba podaná před skončením nájmu (i prodlouženého) je způsobilá
zabránit prodloužení nájmu, není-li před jeho skončením zamítnuta pro
předčasnost (předčasná není, jde-li již o prodloužený nájem). S ohledem na
uvedené dovodil, že nájemní vztah mezi účastníky již (s ohledem na sjednanou
dobu nájmu) v současné době trvat nemůže, neboť nedošlo k jeho obnovení ve
smyslu § 675 odst. 2 obč. zák.; žalovaný tak předmětné pozemky, na nichž je
postaven stánek, jež je věcí movitou, užívá bez právního důvodu (§ 126 odst. 1
obč. zák). Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost je vyklidit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se
blíže nezabýval, a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Namítá především, že mezi účastníky i nadále trvá nájemní vztah (oba
soudy shodně dospěly k závěru, že byla uzavřena nájemní smlouva), a to podle §
676 odst. 2 obč. zák., neboť nedošlo k ukončení nájmu a nebyla též podána
žaloba na vyklizení nemovitosti ve lhůtě 30 dnů od skončení nájmu. Vytýká
odvolacímu soudu, že vycházel z názoru, že žaloba může být podána i před
skončením nájmu (je způsobilá zabránit prodloužení nájmu, není-li před
skončením nájmu zamítnuta pro předčasnost), a že dovodil, že taková žaloba byla
v dané věci podána. Namítá, že v průběhu řízení žádná takto označená žaloba
podána nebyla, ani mu není znáno, že by se s žalobcem přel o ukončení nájmu.
Pokud žalobce původně podal žalobu na odstranění stavby a později na vyklizení
pozemku, nemůže být tato brána jako žaloba na ukončení nájemního vztahu mezi
žalobcem a žalovaným. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že v dané věci již nedošlo – v
důsledku podané žaloby na vyklizení – k obnovení smlouvy o nájmu předmětných
pozemků uzavřené v roce 1991 na dobu určitou ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák.
Proti tomuto závěru dovolatel brojí námitkou, že v dané věci takováto žaloba,
jež by zabránila obnovení nájmu ve smyslu citovaného ustanovení, podána nebyla,
čímž (posouzeno dle obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat
nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného
ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 676 odst. 2 obč. zák. užívá-li nájemce věc i po skončení nájmu a
pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení
nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek,
za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než jeden rok se
obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalobou, jíž lze zabránit obnovení nájemní
smlouvy sjednané na dobu neurčitou, je v daném případě, kdy předmětem nájmu
byly pozemky, žaloba na vyklizení nemovitosti. Je sice pravdou, že žalobce
původně požadoval odstranění stavby, avšak poté, co v řízení vyšlo najevo, že
prodejní stánek je věcí movitou, se již domáhal vyklizení předmětných pozemků,
přičemž změna žaloby v tomto směru byla řádně připuštěna výše uvedeným
usnesením. Je přitom nerozhodné, že žalobce (vzhledem k tomu, že ve svém
archivu nenalezl nájemní smlouvu uzavřenou mezi jeho právním předchůdcem a
žalovaným) při podání žaloby vycházel z toho, že žalovanému k užívání
předmětných pozemků žádný právní titul nesvědčil. Ustálená soudní praxe pak
dovodila, že podání žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za následek
zánik nájemního vztahu jen v případě, probíhá-li řízení o této žalobě ještě v
okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, ze dne 31. 8.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1427/99, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006, a
ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1303/2006). Z uvedeného vyplývá, že námitka
dovolatele, že v dané věci nebyla podána žaloba na vyklizení nemovitosti ve
smyslu ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., není důvodná.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a
jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci
nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by
měl jinak právo vůči žalovanému
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu