26 Cdo 971/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) P. M., b) L. M., a c) P. L., zastoupených advokátkou, proti žalovanému s. m. O., o nahrazení souhlasu s výměnou bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 80 C 261/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2006, č.j. 42 Co 266/2006-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č.j. 80 C 261/2003-126, zamítl žalobu na nahrazení souhlasu žalovaného s dohodou o výměně bytů specifikovanou ve výroku rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci a) a b) jako společní nájemci bytu č. 18 na ulici Z. Š. 1878/2 v O.-P. (dále jen „byt na ulici Z. Š.“), jehož pronajímatelem je žalovaný, uzavřeli dne 28. 4. 2003 s žalobcem c) jako nájemcem bytu o velikosti 5+1 v O.-M. O., T. 24 (dále jen „byt na ulici T.“) dohodu o výměně bytu; pronajímatel bytu na ulici T.
společnost U.-I., s.r.o. souhlas s výměnou bytu udělila, žalovaný (pronajímatel bytu na ulici Z. Š.) nikoliv. Žalobci a) a b) ve své žádosti o udělení souhlasu uváděli jako důvod výměny sloučení rodiny z důvodu nutnosti soustavné péče o babičku žalobkyně b). Dále vzal za prokázáno, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění dům č.p. 394 v M. B. s garáží, že nemovitost zakoupili jako rodinný dům, že posléze na jejich návrh došlo ke změně užívání stavby na rekreační domek, že v domě bydlí od roku 2002, oba jsou zaměstnáni v M.
B., jejich děti zde navštěvovaly základní školu a odtud jezdí na školy střední (nikoliv do O.), že v bytě na ulici Z. Š. nebydlí, jen tam nepravidelně dojíždějí. Žalovaný dal žalobcům a) a b) výpověď z nájmu bytu na ulici Z. Š. z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák.“) s tím, že jsou vlastníky domu a předmětný byt neužívají (řízení o přivolení k výpovědi, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 39 C 213/2005, dosud není pravomocně skončeno).
Žalobci a) a b) od doby, kdy jsou společnými nájemci předmětného bytu (29. 5. 2002), žádali žalovaného o souhlas s výměnou bytu celkem třikrát, a to dne 6. 11. 2002 za byt 2+1, dne 20. 1. 2003 za byt 3+1 a dne 28. 4. 2003 za byt na ulici T. o velikosti 5+1, vždy s různým odůvodněním. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobce c) v bytě na ulici T. nebydlí, a že se mu na tuto adresu nikdy nepodařilo doručit poštu. Na tomto skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že důvody, pro které žalovaný odepřel souhlas s dohodou o výměně bytu – zejména skutečnosti, že žalobci a) a b) byt na ulici Z.
Š. neužívají, jsou vlastníky nemovitosti, kterou užívají k trvalému bydlení, je vůči nim vedeno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou jim dal žalovaný, a nakonec skutečnost, že byt na ulici T. není žalobcem c) užíván – jsou závažnými důvody pro odepření souhlasu pronajímatele s výměnou bytu ve smyslu § 715 věty druhé obč.zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, č.j. 42 Co 266/2006-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaný má závažné důvody pro odepření souhlasu s navrhovanou dohodou o výměně bytu. Tyto závažné důvody je nutno spatřovat ve zjištěných skutečnostech, tj. že žalobci a) a b) byt na ulici Z. Š. řádně neužívají, pouze do něj nepravidelně dojíždějí, trvale bydlí ve vlastní nemovitosti v M.
B., kde rovněž pracují. Dodal, že i když se tyto skutečnosti týkají žalobců a) a b), nikoliv žalobce c) jako případného nového nájemce, nelze tyto považovat za nevýznamné při úvaze, zda souhlas žalovaného byl odepřen ze závažných důvodů, jak dovozovali žalobci v odvolání. Dále konstatoval, že je třeba rovněž zohlednit specifické postavení žalovaného, neboť byt na ulici Z. Š. je bytem obecním, s regulovaným nájemným; ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, patří mezi základní povinnosti obce vytvářet podmínky pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů, zejména v otázce bydlení.
Odepření souhlasu žalovaného s výměnou bytu je tak v konečném důsledku odůvodňováno samotnými záměry obce a její bytovou politikou; došlo-li by totiž k přivolení k výpovědi, uvolnil by se byt pro jiného občana.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázky, co lze považovat za závažný důvod pro odepření souhlasu pronajímatele s dohodnutou výměnou bytů, resp. zda za závažný důvod je možno považovat skutečnost, že nájemce byt neužívá denně, resp. že je vůči němu vedeno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a zda u obecních bytů udělením souhlasu s výměnou bytu dochází k porušení povinnosti obce uspokojovat potřeby svých občanů. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné
právní posouzení věci, neboť dle jejich názoru nebyly splněny podmínky pro odepření souhlasu pronajímatele s výměnou bytu. Zdůrazňují, že důvodem, pro který se žalobci a) a b) v bytě na ulici Z. Š. nezdržují denně, je skutečnost, že oba jsou zaměstnáni v M. B.,
a pobývají zde proto od pondělí do pátku, do tohoto bytu dojíždějí na víkendy třikrát do měsíce, a nelze jim takovouto situaci přičítat k tíži. Dále namítají, že nelze vyvozovat jakékoliv závěry z pouhého faktu, že je proti nim vedeno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, neboť toto řízení není dosud pravomocně skončeno, a snaží se v něm prokázat, že po nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Domnívají se, že soud nemůže hodnotit, zda jsou splněny podmínky přivolení soudu k výpovědi z jejich společného nájmu bytu, neboť tato otázka není předmětem řízení v dané věci. Poukazují rovněž na skutečnost, že dům v M. B. je toliko rekreačním domkem, který není možno užívat celoročně bez rizika ohrožení zdraví, a nelze tedy na něj pohlížet jako na plnohodnotný druhý byt, přičemž i posouzení této otázky spadá do řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu, že udělením souhlasu k výměně bytu by došlo k porušení povinnosti žalovaného uspokojovat potřeby svých občanů; jde o závěr ryze spekulativní, založený na tom, že k přivolení k výpovědi z nájmu žalobců a) a b) skutečně dojde.
Žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání podrobně rozvedl, jaké skutečnosti jej vedly k odepření souhlasu s výměnou bytu, a proč je lze považovat za závažné důvody jeho nesouhlasu s dohodnutou výměnou bytu. Vyjádřil názor, že probíhající řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemůže být překážkou, aby si soud v řízení o nahrazení souhlasu pronajímatele s výměnou bytu posoudil otázku řádného užívání bytu na ulici Z. Š. žalobci a) a b), příp. zda užívají více bytů, jako otázku předběžnou. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť v otázce posouzení závažnosti důvodů odepření souhlasu s výměnou bytu je judikatura konstantní. Navrhl, aby dovolání žalobců bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam zejména v posouzení otázky, jaké skutečnosti jsou závažnými důvody podle § 715 věty druhé obč.zák. pro odepření souhlasu s pronajímatele s dohodou o výměně bytu, zejména zda takovým důvodem je to, že nájemce neužívá byt denně, a že je proti němu vedeno řízení o přivolení k výpovědi.
Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 226/2000). Pokud soud relevantní hlediska vymezí, zjištěný skutkový stav takto vymezené hypotéze právní normy podřadí a způsobem věcně a logicky udržitelným své závěry odůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem (soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 6).
Pro posouzení oprávněnosti postupu pronajímatele jsou rozhodující důvody, které ho v okamžiku odepření souhlasu s výměnou bytu k takovému rozhodnutí skutečně vedly. Těmito důvody v dané věci byly skutečnosti, že žalobci a), b) byt na ulici Z. Š. řádně neužívají, k trvalému bydlení užívají svůj dům v M. B., a že žalovaný jim dal výpověď z nájmu bytu. Soud se skutečnostmi, jež vedly žalovaného k odepření souhlasu, náležitě zabýval, dostatečně vysvětlil, proč je posoudil jako závažné důvody nesouhlasu s výměnou bytu, a jeho závěry nejsou v rozporu s konstantní judikaturou. Za závažný důvod pro odepření souhlasu s výměnou bytu ve smyslu § 715 odst. 1 věty druhé obč.zák. lze totiž považovat i neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3008/2006). Ani další v dovolání formulovaná otázka, zda lze za takovýto závažný důvod považovat probíhající řízení o přivolení k výpovědi dané žalobcům a) a b) z důvodu § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč.zák., není otázkou zásadního právního významu, neboť poukaz na probíhající řízení o přivolení k výpovědi toliko souvisí se závěrem soudu o neužívání bytu žalobci a) a b); ostatně řízení v této věci již pravomocně skončilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 612/2008). Řešení označených otázek proto přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku, zda by žalovaný udělením souhlasu s výměnou bytu porušil svou povinnost obce uspokojovat potřeby svých občanů, neboť odvolací soud na řešení takto formulované otázky svoje rozhodnutí nezaložil.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobců není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu