26 Cdo 991/2022-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrou Civínovou, advokátkou se sídlem v Čáslavi, J. Dobrovského 1047/10, proti žalovanému RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, IČO 00664073, zastoupenému Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459, o zaplacení 550.829 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 30 Co 157/2021-580, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. 10. 2021, č. j. 9 C 194/2003-566, připustil, aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, Staré Město, 110 15, Praha 1. K odvolání žalovaného a České republiky Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 Co 157/2021-580, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na přistoupení České republiky – Ministerstva
průmyslu a obchodu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu před soudy obou stupňů (výrok II.)
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání – a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opačně – nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. (nejde o usnesení, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka, ale o usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení), proto může být přípustné pouze podle § 237 o.
s. ř. Z pohledu tohoto ustanovení však dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm chybí údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání. V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Může-li totiž dovolání být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, dovolatel pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že „dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího“, aniž by však nějakou takovou otázku formuloval nebo jakkoliv (alespoň) naznačil, s jakou judikaturou má být rozhodnutí odvolacího soudu konfrontováno.
Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat [srov. např. již citované R 4/2014 a dále usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18)]. Pro vymezení předpokladů přípustnosti totiž nestačí ani pouhý odkaz na § 237 o.
s. ř. či citace uvedeného ustanovení nebo jeho části, aniž by bylo konkrétně zdůvodněno, v čem přípustnost dovolání spočívá.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.