26 Odo 1553/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně J. Š., advokátky , zastoupené advokátem , proti
žalovanému A. P., zastoupenému advokátem , o zaplacení 1.004.887,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 487/98, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna
2005, č. j. 16 Co 7/2005-646, takto:
I. Dovolání proti části výroku pod bodem I. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 16 Co 7/2005-646, jíž Městský soud v
Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. září 2004, č. j.
18 C 487/98-607, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2004, č. j. 18 C
487/98-614, v zamítavém výroku II. ohledně 1.004.887,10 Kč s 26 % úrokem z
prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení 23.365, Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1.180.889,60,- Kč (později vzala žalobu
zčásti zpět a požadovala 1.155.741,60 Kč) spolu s 26 % úrokem z prodlení od 27.
2. 1998 do zaplacení, jež sestávala jednak z odměny za právní pomoc, kterou
jako advokátka poskytla žalovanému v řízeních o jeho nárocích podle
restitučních předpisů, a jednak z hotových výdajů a paušálních náhrad hotových
výloh, které je jako advokátka oprávněna požadovat vedle odměny a na jejichž
úhradě se s žalovaným rovněž dohodla. Žalobu odůvodnila tím, že právní
zastoupení žalovaného převzala dne 10. 10. 1991 a sjednala s ním podle § 5
odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních
právníků za poskytování právní pomoci ve znění vyhlášky 573/1990 Sb., dále jen
„vyhláška č. 270/1990 Sb.“ smluvní odměnu podílem na hodnotě věci ve výši „8 %
z vráceného majetku + hotové výlohy + RP“. Žalovanému byly podle žalobkyně
vydány lesní pozemky v hodnotě 22.247.663,- Kč, zemědělské pozemky o výměře v
hodnotě 471.000,- Kč, rybníky v hodnotě 122.564,- Kč, bývalý velkostatek v
hodnotě 900.000,- Kč, jedna dvanáctina nemovitostí z bývalých skláren “ v
hodnotě 116.834,50 Kč a jedna dvanáctina secesního zámku se zámeckým parkem a
zahradním pavilonem v L., za jehož prodej žalovaný získal poměrnou část kupní
ceny ve výši 2.500.000,- Kč. Z vydaného majetku jí náleží odměna ve výši 8 %,
jež představuje 2.108.642,- Kč. Vedle toho jí přísluší podle smlouvy o právním
zastoupení hotové cestovní výdaje a paušální náhrada hotových výloh ve výši
159.747,60 Kč. Vzhledem k tomu, že jí žalovaný poskytl zálohu 1.087.500,- Kč,
požadovala zaplatit rozdíl 1.180.889,60 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozhodl částečným rozsudkem ze
dne 26. 4. 2001, č.j. 18 C 487/98-272, tak, že žalovaného zavázal zaplatit
žalobkyni 926.542,70 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení.
Soud prvního stupně rozhodl jen o nároku týkajícím se odměny žalobkyně sjednané
podílem na hodnotě vydaných lesních pozemků a dovodil, že je třeba vycházet z
ceny lesních pozemků určené k datu jejich vydání (tj. k roku 1993) a nikoliv ke
dni sjednání podílové odměny (10. 10. 1991). Při zjištění ceny pozemků vycházel
z oceňovacích předpisů tj. vyhlášky č. 393/1991 Sb. ve znění vyhlášky č.
611/1992 Sb. a zjistil, že cena lesních pozemků i s porosty zjištěná podle
cenových předpisů činí 22. 247.633,- Kč. Příslušný podíl na odměně žalobkyně z
vydaných lesních pozemků tedy shledal ve výši 926.542,70 Kč.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 7. 11. 2001, č. j. 19 Co
465/2001-285, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že při
určení výše podílové odměny advokáta je třeba vycházet z hodnoty věci k datu,
kdy nárok na poskytnutí podílové odměny vznikne, a to je až okamžikem, kdy měl
zastoupený úspěch v příslušném sporu (tj. v daném případě k okamžiku, kdy
nemovitosti byly vydány). Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil právní
názor, že je třeba vycházet při výkladu pojmu „podílem na hodnotě věci“ z tržní
ceny věci a nikoliv z ceny stanovené podle cenových předpisů a zavázal soud
prvního stupně tímto právním názorem pro další řízení.
Soud prvního stupně (po částečném zpětvzetí žaloby o 25.148,- Kč) rozsudkem ze
dne 8. 9. 2004, č.j. 18 C 487/98-607, ve znění opravného usnesení soudu ze dne
16. 9. 2004, č.j. 18 C 487/98-614, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni
150.854,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení (výrok I.),
co do částky 1.004.887,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do
zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech soudního řízení
(výrok III. až V.).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č.j. 16 Co
7/2005-646, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se „rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku I. o příslušenství, v zamítavém výroku II. o věci samé a
ve výrocích III. a IV. o nákladech státu potvrzuje“. Výrokem pod bodem II.
odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. o nákladech
řízení ve vztahu mezi účastníky a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dohodu o
právním zastoupení, ve které si sjednali pro žalobkyni jako advokátku odměnu
podílem na hodnotě věci (restituovaných nemovitostí) ve smyslu § 5 odst. 1
písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb. a právo na zaplacení jejích cestovních výdajů
a na poskytnutí paušálních náhrad hotových výloh. Soudy zjistily, že tržní cena
nemovitostí (případně spoluvlastnických podílů na nemovitostech) blíže
označených v posudcích znalce J. K. ze dne 27. 11. 2002 a ze dne 30. 12. 2003 a
v posudku J. J. ze dne 26. 11. 2002, jež byly vydány žalovanému, činila k datu
jejich vydání celkem 3.007.700,- Kč. Vedle toho byly žalovanému vydány i lesní
pozemky. Při zjišťování jejich tržní ceny soudy vyšly ze závěrů revizního
znaleckého posudku Provozně-ekonomické fakulty Č. z. u. v P. a dovodily, že s
ohledem na nedostatečně rozvinutý trh v době vydání lesů je nejadekvátnějším
způsobem stanovení tržní ceny lesů metoda výnosová, která vychází z toho, co
lze reálně ekonomicky – výnosově očekávat v budoucích obdobích z daného
majetku. Oba soudy zjistily, že tržní cena lesních pozemků činila v době jejich
vydání žalovanému 12.335.500,- Kč. Dovodily, že žalobkyni tak vznikl nárok na
poskytnutí podílu ve výši 8 % z hodnoty vydaného majetku (3.007.700,- Kč a
12.335.500,- Kč), jenž představuje částku (odměnu) 1.227.456,- Kč. Dále soudy
dovodily, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení 197 paušálních náhrad hotových
výdajů po 30,- Kč tj. 5.910,- Kč a cestovních výdajů 4.988,50 Kč. Celkem
žalobkyni náleží z titulu právního zastoupení 1.238.414,50 Kč. Vzhledem k tomu,
že žalovaný již poskytl žalobkyni zálohu 1.087.500,- Kč (ohledně další zálohy
65.257,60 Kč soudy vzaly za zjištěné, že byla poskytnuta na jiné právní
služby), byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni rozdíl 150.854,50 Kč a ve
zbývající výši byla žaloba zamítnuta.
Následně soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 3. 8. 2005, č.j. 18 C
487/98-661, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 10.
2005, č.j. 16 Co 510/2005-674, o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému
náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroků,
jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
II. ohledně 1.004.887,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení a ve výrocích o nákladech
řízení vzniklých České republice (výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního
stupně). Dovoláním žalobkyně napadla též usnesení odvolacího soudu, jímž
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o její povinnosti zaplatit
žalovanému náklady řízení. Přípustnost dovolání ve věci samé opřela o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ a uplatnila dovolací důvod
(nesprávného právního posouzení věci) podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje ve způsobu
ocenění lesních pozemků pro účely určení podílu její odměny. Vytýkala
odvolacímu soudu, že vycházel z tržní ceny lesů zjištěné revizním znaleckým
posudkem. Namítala, že právní předpisy v letech 1993 a 1994 neznaly pojem tržní
ceny ani obvyklé ceny a naprosto neumožňovaly určování hodnoty věci s odvoláním
na tyto pojmy. Z judikatury Ústavního soudu dovozovala, že „přiměřená náhrada“
musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří
věci, ale i na zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.
Poukazovala na naprostou absenci trhu lesních pozemků v rozhodné době, tedy
srovnatelných prodejů lesních pozemků v místě a čase, takže možnost hodnotově
dospět k ohodnocení respektující naznačená pravidla vyloučila. Namítala, že
nelze poměřovat nabídku a poptávku v době, kdy se žádná směna prostě
neuskutečňovala a pro kterou nejsou k dispozici relevantní srovnávací data.
Kritizovala, že se odvolací soud uchýlil k metodě výnosové, která však
požadavku na ekvivalent jako nákladů na obstarání srovnatelné věci v místě a
čase nevyhovuje, protože vychází z jiných základů. Poukazovala na to, že v době
uzavírání smlouvy o právní pomoci byl jediným způsobem oceňování věcí postup
podle tehdy platných oceňovacích vyhlášek a strany tedy měly vůli ocenit
majetek podle těchto vyhlášek. Závěrem navrhla, aby byly rozsudky obou soudů v
napadených výrocích zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, ve kterém uvedl, že použil-li odvolací
soud pojem „tržní cena“, učinil tak pouze z důvodu výstižnosti a
srozumitelnosti. Vyvracel námitky žalobkyně, které směřovaly k tomu, že trh s
lesy neexistoval. Namítal, že se pouze nenašel kupec nebo vlastník lesa, který
by koupi, resp. prodej realizoval. K námitce žalobkyně, že v době uzavírání
smlouvy o právní pomoci byly platné oceňovací předpisy a vůli stran této dohody
bylo řídit se těmito oceňovacími předpisy, uvedl, že obdobnou argumentaci již
odmítly soudy obou stupňů.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. dubna 2005, tedy
po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.”).
Byť žalobkyně v dovolání uvádí, že podává dovolání i proti nákladovým výrokům
včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č.j. 16 Co
510/2005-674, zastává dovolací soud názor, že ve skutečnosti – s přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), v němž neuplatňuje vůči nákladovým
výrokům věcné výhrady, pouze je označuje za akcesorické výroky ve vztahu k
výroku, proti němuž věcně brojí – tyto výroky nenapadla.
Dovolací soud se proto zabýval částí dovolání směřující proti výroku odvolacího
soudu, jímž potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti potvrzujícímu výroku II. o věci
samé bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst.
1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je proti tomuto výroku přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem
potvrzeným odvolacím soudem jinak poté, kdy byl jeho právní názor na odměnu
advokáta usměrněn názorem odvolacího soudu, který zrušil dřívější částečný
rozsudek soudu prvního stupně, dospěl po přezkoumání napadeného výroku k
závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka vady řízení neuplatnila a
z obsahu spisu nevyšly najevo.
Dovolatelka v dovolání napadá závěr odvolacího soudu, že pojem „podíl na
hodnotě věci“ v souvislosti s nárokem na její odměnu za právní zastoupení je
vykládán jako podíl na hodnotě věci vyjádřené tržní cenou. Již v rozsudku ze
dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud České republiky
názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z
právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již
o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení.
Zpochybňuje-li tedy dovolatelka výklad práv a povinností ze smlouvy o právním
zastoupení provedený odvolacím soudem, uplatňuje tím dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., založený na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb. výše smluvní odměny se
určuje také podílem na hodnotě věci (podílová odměna).
Podle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. podílová odměna může být sjednána
ve formě podílu na hodnotě věci, která je předmětem řízení před soudem nebo
jiným orgánem, je-li výsledek tohoto řízení podle okolností případu značně
nejistý.
Podle §10 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb. podílová odměna nesmí přesahovat 20
% hodnoty věci.
Podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. advokát má právo na sjednanou
podílovou odměnu jen za předpokladu, že klient, s nímž se dohodl na poskytnutí
právní pomoci za tuto odměnu, měl plný úspěch ve věci.
Úprava provedená vyhláškou č. 270/1990 Sb. – platnou v době uzavření dohody o
právní pomoci – stanovila nevyvratitelnou domněnku dohody o ceně za právní
pomoc tím, že poskytovala možnost dohodnout výši smluvní odměny a nedošlo-li k
takové dohodě, vycházela z toho, že byla uzavřena dohoda o mimosmluvní
(tarifní) odměně (srov. § 3). Při sjednání smluvní odměny podílem na hodnotě
věci (podílová odměna) – tak, jako tomu je v souzené věci – byla konkrétní výše
podílové odměny stanovena pouze hypoteticky v závislosti na nejistém výsledku
sporu. Na dohodnutou podílovou odměnu vzniklo advokátu právo jen za
předpokladu, že jeho klient měl plný úspěch ve věci. V ostatních případech tj.
při jiném než plném úspěchu ve věci, by již právo na podílovou odměnu
nepříslušelo. Podílová odměna, u níž byla garantována minimální výše (srov. § 5
odst. 3), se proto od mimosmluvní odměny odlišovala právě tím, že se u ní
výrazně promítal zájem advokáta na výsledku sporu v podobě hmotné pobídky – ve
formě až 20 % podílu na hodnotě věci. K tomu se již Nejvyšší soud vyslovil v
rozsudku ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 936/2004. S přihlédnutím k povaze
podílové odměny jako hmotné pobídky advokáta při poskytování právní pomoci ve
sporech se značně nejistým výsledkem řízení i s přihlédnutím k tomu, že cena
lesních pozemků v době, kdy byly vydány, nepodléhala cenové regulaci (srov.
zákon č. 526/1990 Sb, o cenách), je namístě práva a povinnosti účastníků ze
smlouvy o právní pomoci vyložit tak, že hodnota lesních pozemků, z níž se
odvozuje podíl pro žalobkyni, znamená reálnou hodnotu lesních pozemků
vytvářenou na základě vztahu poptávky a nabídky v daném místě a čase (v době
jejich vydání žalovanému) a nikoliv administrativní cenu věci, tedy cenu
stanovenou cenovými předpisy – v níž se projevuje zájem státu na usměrnění cen
případně jeho fiskální zájmy. Správné je i určení ceny lesních pozemků metodou
výnosovou. V těch případech, kdy nejsou dostupné informace od statisticky
významného souboru dodatečně porovnatelných nemovitostí odborná literatura
připouští pro určení tržní ceny použití náhradní metodiky, ke které patří i
ocenění výnosové (srov. Bradáč, A., Fiala, J. Nemovitosti. Oceňování a právní
vztahy. 3. vydání. 2004: Linde Praha a.s., 79 str.). K tomuto závěru se
přiklání i dovolací soud. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak
správné.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného výroku ve věci samé, Nejvyšší soud její
dovolání v tomto ohledu – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 věty první
o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 23.290,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6. ve spojení § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v.
r. předseda
senátu