26 Odo 323/2006-162
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně E.K., správkyně konkursní podstaty úpadce P. s.. s r.
o. – v likvidaci, zastoupené advokátem , proti žalované M. P., zastoupené
advokátem , o 698.107,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 202/96, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2005, č. j. 17 Co 208/2003-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2005, č. j. 17 Co
208/2003-134, se vyjma části výroku pod bodem I., jíž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. dubna 2003, č. j. 5 C 202/96-114,
o zamítnutí 15 % úroku z prodlení za dobu od 17. 3. 1995 do zaplacení, zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 7.
12. 2000, č. j. 20 Co 464/99-72, zrušil rozsudek ze dne 17. 3. 1999, č. j. 5 C
202/96-61, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) vyhověl
žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni 698.107,90 Kč s 18 % úrokem z
prodlení ode dne 17. 3. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 5 C 202/96-114,
žalobu o zaplacení částky 698.107,90 Kč s 18 % úrokem z prodlení ode dne 17. 3.
1995 do zaplacení zamítl (výrok I.) a v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva, jejímž předmětem byly
zásoby, uzavřená mezi účastníky, je absolutně neplatná, a to z důvodu, že při
veřejné dražbě dne 2. 10. 1992, ve které se dražila provozní jednotka –
prodejna textilu v U. B., s. p. D. zásilkového obchodního domu P., nebyl k
dispozici a ani neexistoval soupis zásob jako součást provozní jednotky. Dohoda
o splácení kupní ceny, kterou strany uzavřely dne 22. 10. 1992 v návaznosti na
uzavřenou kupní smlouvu, je z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy také
neplatná. Soud prvního stupně dovodil, že z titulu absolutně neplatné smlouvy
se nelze domáhat plnění. Žalované však převzetím zásob bez právního důvodu
vzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Soud prvního stupně
však dospěl k závěru, že žalovaná zboží vydat nemůže, neboť s ním již
nedisponuje. Měla by tedy poskytnout peněžitou náhradu vycházející z objektivně
dané hodnoty zásob. Protože však není k dispozici ani soupis zásob, které
žalovaná převzala, nelze výši bezdůvodného obohacení objektivně stanovit. Soud
prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. října 2005, č. j. 17 Co
208/2003-134, citovaný (v pořadí již druhý) rozsudek soudu prvního stupně v
jeho výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku
698.107,90 Kč s 3 % úrokem z prodlení z této částky ročně za dobu od 17. 3.
1995 do zaplacení, ohledně dalšího žalobkyní požadovaného 15 % úroku z prodlení
od 17. 3. 1995 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.),
dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. tak, že žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 86.688,- Kč
(výrok II.), a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a
státu (výrok IV.).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dovodil, že
žalovaná vydražila prodejnu textilu a vlastnictví k ní nabyla příklepem
licitátora ve veřejné dražbě. Zásoby v provozní jednotce nejsou její součástí a
proto příklepem licitátora jejich vlastnictví nepřešlo. K nabytí vlastnictví k
zásobám dochází až převzetím těchto zásob. Odvolací soud dovodil, že v dané
věci žalovaná vydražila provozní jednotku a v okamžiku příklepu licitátora
současně potvrdila, že přijímá i nabídku zásob v ceně uvedené v seznamu
provozní jednotky. Měl tedy za nepochybné, že žalovaná vydražila provozní
jednotku příklepem licitátora a ve veřejné dražbě mlčky přijala nabídku ceny
zásob. Zásoby jí byly odevzdány, ona je převzala a dohodla se s žalobkyní na
způsobu úhrady jejich ceny. Odvolací soud se dále neztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že neexistoval soupis zásob ke dni vyhotovení seznamu provozní
jednotky, neboť nezbytnou podmínkou pro privatizaci bylo potvrzení Ministerstva
pro správu národního majetku a jeho privatizaci, ve kterém byl potvrzen seznam
provozních jednotek určených k prodeji ve veřejných dražbách a tyto seznamy
musely obsahovat mimo jiné i soupis zásob podle inventarizace provedené ke dni
vyhotovení seznamu a jejich cenu. V daném případě bylo takové potvrzení
Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci vydáno dne 13. 8.
1992. Kupní smlouvu a na ni navazující dohodu ze dne 22. 10. 1992 tedy odvolací
soud hodnotil jako platné smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadá –
podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – pouze v části výroku I., jíž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání opřela o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“, a jako dovolací důvody
uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm b/ o.s.ř.) a
dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřovala v tom,
že odvolací soud pokládal kupní smlouvu ohledně zásob a následnou dohodu o
úhradě ceny zásob vydražitelem za platné úkony v rozporu s právním názorem již
dříve vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 32
Cdo 405/98. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že pokud při dražbě nebyl
k dispozici nebo neexistoval soupis zásob provozní jednotky, je to důvod pro
absolutní neplatnost smlouvy o zásobách, protože není možno stanovit a určit
rozsah zásob, které byly převzaty. Je–li neplatná kupní smlouva o zásobách,
musí být neplatná i navazující dohoda o úhradě kupní ceny za zásoby, když
nemůže být platný právní úkon vycházející z předchozího právního úkonu
absolutně neplatného. Dovolatelka v této souvislosti upozorňovala, že po
provedené dražbě byly do prodejny vydražené žalovanou svezeny zásoby z dalších
provozoven právního předchůdce žalobkyně. Skutkové zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřovala v tom,
že odvolací soud dovodil z potvrzení Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ze dne 13. 8. 1992, že existoval seznam zásob pořízený před
dražbou předmětné provozní jednotky. Své zjištění odvolací soud opřel o pouhý
předpoklad, že jinak by nemohlo dojít k vydání potvrzení. Přitom tento seznam
nebyl schopen nikdo předložit ani potvrdit jeho existenci. Závěrem navrhla, aby
byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté bylo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. října 2005, tedy
po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je
proti napadenému měnícímu výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
dospěl k závěru, že je důvodné.
Podle § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a to jen z důvodů
uplatněných v přípustném dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a §
229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.). Vady řízení nebyly v dovolání namítány a nevyšly najevo ani z obsahu
spisu.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
V daném případě bylo na žalobkyni, aby prokázala, že součástí seznamu provozní
jednotky – prodejny textilu D. v U. B. – dražené podle zákona č. 427/1990 Sb.,
o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické
osoby, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 427/1990 Sb.“, byl
soupis zásob podle inventarizace ke dni vyhotovení seznamu tj. nejpozději ke
dni 13. 8. 1992. Žalobkyně tento soupis nepředložila a existenci listiny o
soupisu zásob ani jinak nedoložila. Potvrzení vydané Ministerstvem pro správu
národního majetku a jeho privatizaci dne 13. 8. 1992 podle § 4 odst. 3 zákona
č. 427/1990 Sb., a podle § 7 odst. 2 zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti
orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na
jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, se k existenci
tohoto soupisu nevyslovuje a pouhý předpoklad, že jinak by nebylo vydáno,
existenci listiny o soupisu ještě neprokazuje, a to zejména s přihlédnutím k
výpovědi svědkyně M. O., která v rozhodném období působila na předmětné
provozní jednotce jako vedoucí prodejny, a která vyloučila, že by se před
dražbou prováděla inventarizace zboží na prodejně a pořizoval soupis zásob.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že existence soupisu zásob byla součástí
seznamu dražené provozní jednotky, tak nemá oporu v provedených důkazech.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud svůj právní závěr o platnosti kupní
smlouvy o zásobách a navazující dohodě o úhradě ceny zásob založil na skutkovém
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a je tedy vadné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl tedy
užit opodstatněně a již jen jeho prostřednictvím se žalované podařilo
zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek
odvolacího soudu v napadené části a v závislých výrocích o nákladech řízení (§
242 odst. 1, 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
V dalším řízení – jestliže se existence listiny o soupisu zásob neprokáže –
odvolací soud nepřehlédne právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 13.11.1997, sp. zn. 3 Cdon 1445/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura v příloze II/1999 pod č. 22, podle nichž: „účastník veřejné dražby
svými nabídkami projevuje souhlas s tím, že nabude dražbou provozní jednotku
včetně zásob za cenu, oznámenou licitátorem. Vydražení provozní jednotky
znamená souhlas vydražitele rovněž s cenou zásob v rozsahu podle provedené
inventury. Příklepem ve veřejné dražbě dochází mezi nabízející organizací a
vydražitelem ke shodě o obsahu smlouvy o koupi zásob, které nejsou předmětem
dražby (vydražení) - vlastnické právo k zásobám přechází na vydražitele
(nabyvatele) dnem, jejich fyzického převzetí“, dále závěry vyslovené v dalším
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura v příloze II/99 pod č. 25, kde
Nejvyšší soud dovodil, že „nebyl-li součástí seznamu provozní jednotky dražené
podle zákona č. 427/1990 Sb. soupis zásob podle inventarizace ke dni vyhotovení
seznamu, je kupní smlouva o zásobách absolutně neplatná“, popřípadě závěry
vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo
763/2002, kde je uvedeno, že je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná kupní
smlouva o zásobách uzavřená ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb.,
jestliže inventární soupis zásob ke dni vyhotovení seznamu provozní jednotky
nebyl vyhotoven.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu