27 Cdo 1159/2018-187
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
P. N., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované České straně sociálně
demokratické, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, PSČ 110 00, identifikační
číslo osoby 00409171, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, PSČ 250 82, o určení
neplatnosti rozhodnutí o zrušení členství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 24 C 97/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 11 Co 44/2017-149, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 11 Co 44/2017-149, se
ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 24 C
97/2013-114,
- určil, že usnesení Předsednictva České strany sociálně demokratické
(dále též jen „ČSSD“ či žalovaná), ze dne 12. 4. 2013, jakož i usnesení
Ústředního výkonného výboru ČSSD ze dne 13. 4. 2013, ve věci zrušení členství
žalobce, není v souladu se stanovami ČSSD a zákonem č. 424/1991 Sb., o
sdružování v politických stranách a politických hnutích (dále též jen „zákon“)
[výroky I. a IV.],
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Členské schůze Místní organizace
ČSSD XY ze dne 4. 10. 2012, usnesení Členské schůze Místní organizace ČSSD XY
ze dne 25. 10. 2012, usnesení Okresního výkonného výboru ČSSD XY ze dne 6. 11. 2012, usnesení Okresní konference ČSSD XY ze dne 24. 11. 2012 a usnesení
Krajského výkonného výboru ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013, nejsou v souladu
se stanovami a zákonem (výrok II.),
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Členské schůze Místní organizace
ČSSD XY ze dne 4. 10. 2012, usnesení Členské schůze Místní organizace ČSSD XY
ze dne 25. 10. 2012, unesení Okresního výkonného výboru ČSSD XY ze dne 6. 11. 2012, usnesení Okresní konference ČSSD XY ze dne 24. 11. 2012, usnesení
Krajského výkonného výboru ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 a usnesení
Předsednictva ČSSD ze dne 12. 4. 2013, jsou neplatná (výrok III.),
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Krajské konference ČSSD XY kraje
ze dne 27. 1. 2013 není v souladu se stanovami a zákonem (výrok V.),
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Krajské konference ČSSD XY kraje
ze dne 27. 1. 2013 a usnesení Ústředního výkonného výboru ČSSD ze dne 13. 4. 2013, ve věci zrušení členství žalobce v ČSSD, jsou neplatná (výrok VI.),
- a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). [2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Podle stanov žalované zaniká řádné členství jeho zrušením [článek 8 odst. 1
písm. c) stanov]. Člen má právo účastnit se všech jednání kteréhokoliv orgánu
strany, pokud orgán projednává závažné okolnosti týkající se jeho osoby, např. přerušení, pozastavení či zrušení členství. Na takové jednání musí být člen
pozván dopisem doručeným do vlastních rukou [článek 10 odst. 2 písm. g)
stanov]. O zrušení členství může rozhodnout okresní konference na základě
návrhu okresního výkonného výboru. Proti rozhodnutí okresní konference se může
člen odvolat prostřednictvím krajského výkonného výboru ke krajské konferenci;
její rozhodnutí je konečné. V době od podání odvolání do rozhodnutí krajské
konference je členství dotčenému členovi pozastaveno [článek 8 odst. 3 stanov]. Vyšší orgán strany je oprávněn zrušit usnesení nižšího orgánu, je-li v rozporu
se stanovami či programem strany [článek 36 odst. 4 stanov]. 2) Dne 23. 11. 2012 bylo na žádost žalobce jeho členství v ČSSD přerušeno, a to
rozhodnutím Místní organizace ČSSD XY. 3) Místní organizace ČSSD XY a XY usneseními svých členských schůzí ze dne 4. 10. 2012, resp. ze dne 25. 10. 2012, navrhly Okresnímu výkonnému výboru ČSSD
XY, aby inicioval doplnění programu Okresní konference ČSSD XY o bod zrušení
členství žalobce v ČSSD. 4) Okresní výkonný výbor ČSSD XY usnesením ze dne 6. 11.
2012 označené návrhy
místních organizací podpořil. 5) Okresní konference ČSSD XY usnesením ze dne 24. 11. 2012 doporučila Krajské
konferenci ČSSD XY kraje, aby členství žalobce v ČSSD zrušila. 6) Krajský výkonný výbor ČSSD XY kraje dne 27. 1. 2013 schválil tento návrh
okresní konference a navrhnul Krajské konferenci ČSSD XY kraje, aby členství
žalobce v ČSSD zrušila. 7) Krajská konference ČSSD XY kraje usnesením ze dne 27. 1. 2013 zrušila
členství žalobce v ČSSD v jeho nepřítomnosti.
8) Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání prostřednictvím Předsednictva
ČSSD k Ústřednímu výkonnému výboru ČSSD; Předsednictvo ČSSD přitom usnesením ze
dne 12. 4. 2013 zrušení usnesení krajské konference nedoporučilo. 9) Ústřední výkonný výbor ČSSD dne 13. 4. 2013 rozhodl tak, že se usnesení
Krajské konference ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 neruší. 10) Žalobce se žalobou ze dne 27. 7. 2013, doručenou soudu prvního stupně dne
29. 7. 2013, domáhá určení, že rozhodnutí o zrušení jeho členství přijatá oběma
místními organizacemi, okresním výkonným výborem, okresní konferencí, krajským
výkonným výborem, krajskou konferencí, předsednictvem i ústředním výkonným
výborem, jsou v rozporu se stanovami a zákonem a že jsou neplatná. [3] Soud prvního stupně, vycházeje z ustanovení § 16a odst. 1 zákona,
jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10,
nejprve vyložil, že podle označeného ustanovení má člen politické strany
naléhavý právní zájem na určení, zda jsou rozhodnutí orgánů této strany, jimiž
byl ze strany vyloučen, v souladu se zákonem a stanovami. [4] Jde-li o rozhodnutí přijatá od 29. 1. 2013 – tedy usnesení
předsednictva a ústředního výkonného výboru – byla žaloba podána včas, v
šestiměsíční lhůtě ode dne jejich přijetí upravené v ustanovení § 16a odst. 1
zákona. Naopak ve vztahu k ostatním usnesením byla žaloba podle soudu podána
opožděně (po uplynutí zákonné lhůty); v této souvislosti soud prvního stupně
zdůraznil, že co do procesu vyloučení člena politické strany nejde o jediné, na
sebe navazující řízení, z něhož by se podávala možnost – za předpokladu
včasného podání žaloby proti konečnému rozhodnutí – zrušit též všechna
rozhodnutí předešlá. [5] Zrušení všech rozhodnutí, která nejsou ve smyslu § 16a zákona
konečná, soud prvního stupně nadto považoval za nepřípustný zásah do samosprávy
politické strany, neboť určí-li soud, že takové konečné rozhodnutí není v
souladu se zákonem nebo stanovami, musí se následně stranický orgán odvoláním
zabývat znovu a zhodnotit jej ze všech hledisek zakotvených ve stanovách; rušit
i předešlá rozhodnutí stranických orgánů tudíž není ani potřebné. [6] Zákon podle soudu prvního stupně rovněž nepřipouští, aby soud
vyslovil neplatnost napadených rozhodnutí stranických orgánů o vyloučení člena
ze strany; odkazuje na § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, soud prvního
stupně dovodil, že může-li se žalobce domáhat určení, že taková rozhodnutí
nejsou v souladu se stanovami a zákonem, nesvědčí mu naléhavý právní zájem na
určení jejich neplatnosti. Vysloví-li soud, že rozhodnutí orgánu strany je v
rozporu se stanovami a zákonem, „fakticky“ tím rozhodnutí orgánu strany zruší. [7] Z těchto důvodů soud posoudil soulad se zákonem a stanovami pouze
ohledně usnesení předsednictva a ústředního výkonného výboru, která považoval
za konečná a napadená včasnou žalobou, a uzavřel, že tato rozhodnutí odporují
článku 10 odst. 2 písm.
g) stanov, neboť žalobce nebyl pozván na jednání orgánů
rozhodujících o jeho vyloučení a neměl tak možnost se k návrhu na vyloučení ze
strany vyjádřit a svůj postoj před orgány strany obhájit. [8] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 11 Co
44/2017-149, k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v
rozsahu zamítavých výroků o věci samé (výroky II., III., V. a VI.) a výroku o
nákladech řízení (první výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok). [9] Odvolací soud zdůraznil, že o členství žalobce bylo rozhodováno
toliko usnesením Krajské konference ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013
(rozhodnutí prvního stupně) a usnesením Ústředního výkonného výboru ČSSD ze dne
13. 4. 2013 (konečné rozhodnutí); ostatní napadená rozhodnutí orgánů žalované
nejsou rozhodnutími o členství ve straně, nýbrž pouze doporučujícími stanovisky
či návrhy. Přezkum těchto rozhodnutí je vyloučen, neboť žádným způsobem
„nedopadají“ na členství žalobce v ČSSD. [10] Podle § 16a odst. 1 zákona může být soudnímu přezkumu podrobeno
pouze rozhodnutí konečné, neboť právě až jím je o vyloučení člena ze strany s
konečnou platností rozhodnuto. Tím je rozhodnutí ústředního výkonného výboru, o
jehož rozporu se zákonem a stanovami již rozhodl soud prvního stupně. Za této
situace odvolací soud považoval za nadbytečné posuzovat, zda žaloba byla i
proti ostatním rozhodnutím podána včas. [11] Rozhodnutí soudu prvního stupně má za následek „faktické zrušení“
rozhodnutí ústředního výkonného výboru; tento orgán strany tudíž bude muset na
svém nejbližším zasedání znovu rozhodnout o odvolání žalobce proti usnesení
krajské konference. [12] Odvolací soud též přitakal soudu prvního stupně, podle něhož
žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na vyslovení neplatnosti rozhodnutí
orgánů žalované. Výrok soudního rozhodnutí, jímž bylo určeno, že rozhodnutí
orgánu strany je v rozporu se zákonem či stanovami, má za následek, že takové
rozhodnutí pozbude právní účinky. Bylo by proto nadbytečné duplicitně určovat
neplatnost tohoto rozhodnutí. [13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu § 16a odst. 1 zákona, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. [14] Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož
soudnímu přezkumu nelze podrobit rozhodnutí politické strany, přijatá na úrovni
nižších orgánů a nemající v procesu rušení členství konečný charakter. Přijetím
tohoto názoru odvolací soud podle dovolatele rezignoval na smysl soudní ochrany
proti rozhodnutí o zrušení členství. V jeho důsledku se dovolatel ocitl v
situaci, kdy ani po rozhodnutí soudů dvou stupňů nebyla otázka jeho členství
vyřešena, a je pouze na vůli žalované, kdy (a zda vůbec) projedná jeho odvolání
(tedy kdy a zda vůbec se dovolatel stane opětovně členem ČSSD). Takový stav
podle přesvědčení dovolatele „neguje“ jeho základní lidské právo na sdružování
v politických stranách a fakticky popírá smysl nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1969/10.
[15] Soud by měl podle přesvědčení dovolatele posuzovat proces zrušení
členství jako jeden celek, bez ohledu na to, kolik orgánů v něm podle stanov
žalované rozhoduje. Lhůta šesti měsíců, upravená v § 16a odst. 1 zákona, by
přitom měla být zachována pro celý rozhodovací proces a měla by běžet až od
přijetí posledního rozhodnutí (o odvolání). [16] Odvolací soud ve skutečnosti nerozhodl věc jako takovou a svým
rozhodnutím dovolateli neumožnil stát se opětovně členem ČSSD; „fakticky
konstituoval stav odpovídající tzv. Pyrrhovu vítězství“. V této souvislosti
dovolatel poukazuje na to, že nemá žádný nástroj, jak se bránit v situaci, kdy
žalovaná jeho odvolání opětovně neprojedná, neboť proti nečinnosti mu zákon
žádnou ochranu neposkytuje.
[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky soudního
přezkumu rozhodnutí orgánu politické strany o vyloučení člena (o zrušení jeho
členství), již odvolací soud posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2228/2017 (přijatými až poté, kdy v projednávané
věci rozhodl odvolací soud).
[18] V usnesení sp. zn. 27 Cdo 1495/2017 Nejvyšší soud (mimo jiné)
vysvětlil, že soud v řízení podle § 16a odst. 1 zákona přezkoumává, zda je
napadené rozhodnutí orgánu strany (hnutí) v souladu se zákonem a stanovami
strany (hnutí). Shledá-li rozpor napadeného rozhodnutí orgánu strany (hnutí) se
zákonem nebo stanovami strany (hnutí), vysloví výrokem jeho neplatnost.
Ustanovení § 16a odst. 1 zákona upravující předpoklady a podmínky pro soudní
přezkum rozhodnutí orgánu strany (hnutí) přitom vylučuje, aby platnost tohoto
rozhodnutí byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem.
Platnost rozhodnutí orgánu strany (hnutí) tudíž nelze napadat návrhem na určení
neplatnosti podle § 80 o. s. ř. a ani nemůže být přezkoumávána jakožto
předběžná otázka v jiném soudním řízení, neurčuje-li zvláštní právní předpis
jinak. Opačný závěr by právní úpravu, začleněnou do § 16a odst. 1 zákona o
politických stranách, činil nadbytečnou a vnášel by – v rozporu s principem
právní jistoty – do poměrů stran, hnutí, jejich členů a koneckonců i třetích
osob právní nejistotu.
[19] V rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2228/2017 pak Nejvyšší soud přijal
následující závěry:
1) Ústavně konformní výklad § 16a zákona je (v souladu se závěry formulovanými
Ústavním soudem ve výše označeném nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10) pouze takový,
který poskytne ochranu dotčeným osobám proti porušení jejich základního práva
sdružovat se v politických stranách (článek 20 odst. 2 Listiny), a to bez
ohledu na to, zda se konkrétní rozhodnutí orgánu politické strany týká
skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 16a odst. 1, § 9 zákona).
2) Rozhodnutím orgánu politické strany, které představuje „enormní zásah do
základního práva občanů svobodně se sdružovat v politických stranách“ (odst. 36
nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10), je beze sporu i rozhodnutí o vyloučení člena ze
strany (o zrušení jeho členství). Proti takovému rozhodnutí se tudíž může
dotčený člen domáhat soudní ochrany postupem podle § 16a zákona, přestože se
nedotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí.
3) I zde ovšem platí, že zásah soudu je prostředkem ultima ratio; k ingerenci
soudu by mělo dojít až tehdy, nedojde-li k nápravě uvnitř politické strany v
souladu s § 16a odst. 2 zákona. Jinak řečeno, člen strany se může domáhat
ochrany u soudu až poté, kdy vyčerpal vnitrostranické možnosti nápravy. Lhůta 6
měsíců určená ustanovením § 16a odst. 1 zákona začíná běžet až přijetím
„konečného“ rozhodnutí orgánu politické strany, proti němuž již není podle
stanov žádný opravný prostředek přípustný, popř. marným uplynutím lhůty 30 dnů
ode dne podání žádosti člena o zjednání nápravy (§ 16a odst. 2 zákona) [srov.
obdobně při výkladu § 258 a § 259 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „o. z.“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn.
29 Cdo 5859/2016]. Marným uplynutím lhůty 6 měsíců zaniká členům právo napadat
platnost rozhodnutí orgánu politické strany.
4) Má-li být poskytnuta efektivní ochrana základnímu právu člena politické
strany svobodně se sdružovat v politických stranách v případě rozhodnutí o jeho
vyloučení (o zrušení jeho členství), je třeba, aby soudním rozhodnutím byl
nastolen stav, jako by k rozhodnutí o vyloučení člena (o zrušení jeho členství)
nedošlo.
5) Jakkoliv obecně (v případě rozhodnutí, která nezasahují do základních práv
členů strany a která lze přesto napadat u soudu podle § 16a zákona) je
zpravidla na místě vyslovit neplatnost (již způsobuje rozpor se stanovami či
zákonem) toliko „konečného“ rozhodnutí orgánu strany (tedy rozhodnutí toho
orgánu, které již nelze napadat vnitrostranickými prostředky), v případě
rozhodnutí o vyloučení člena (o zrušení jeho členství) takový přístup v řadě
případů nemusí dostačovat k ochraně zasaženého práva (tedy k nastolení stavu,
jako by k rozhodnutí o vyloučení člena či o zrušení jeho členství nedošlo).
6) Neplyne-li ze stanov politické strany, že vysloví-li soud neplatnost
„konečného“ rozhodnutí orgánu strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení
jeho členství), pozbývají bez dalšího účinky i všechna předchozí rozhodnutí
orgánů strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství), je nutné
(má-li být základnímu právu člena strany svobodně se sdružovat v politických
stranách poskytnuta efektivní ochrana), aby tento důsledek plynul z rozhodnutí
soudu o žalobě dotčeného člena.
7) Uvedeného výsledku lze dosáhnout tím, že soud – dospěje-li v řízení podle §
16a zákona k závěru o důvodnosti návrhu na zahájení řízení, jímž se dotčený
člen domáhá soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu politické strany o jeho
vyloučení (o zrušení jeho členství) – vysloví neplatnost všech rozhodnutí,
jimiž orgány politické strany rozhodly o jeho vyloučení (o zrušení jeho
členství).
8) Soud také může za analogické aplikace § 242 o. z. rozhodnout o tom, že
vyloučení člena strany je neplatné. I v důsledku takového výroku rozhodnutí
soudu pozbudou účinků všechna rozhodnutí o vyloučení dotčeného člena ze strany
(o zrušení jeho členství), a bude nastolen stav, jako by k rozhodnutí o
vyloučení člena (o zrušení jeho členství) nedošlo.
[20] Z řečeného se podává, že dospěje-li soud v řízení podle § 16a
zákona k závěru o důvodnosti návrhu na zahájení řízení, jímž se dotčený člen
domáhá soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu politické strany o jeho vyloučení
(o zrušení jeho členství), vysloví neplatnost všech rozhodnutí, jimiž orgány
politické strany rozhodly o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), popř.
rozhodne za analogické aplikace § 242 o. z. tak, že vyloučení člena strany je
neplatné. Vyslovit neplatnost pouze „konečného“ rozhodnutí orgánu strany o
vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství) lze pouze tehdy, plyne-li
ze stanov politické strany, že v důsledku takového rozhodnutí pozbývají bez
dalšího účinky i všechna předchozí rozhodnutí orgánů strany o vyloučení člena
ze strany (o zrušení jeho členství).
[21] V poměrech projednávané věci odvolací soud vycházel z odlišného
výkladu § 16a zákona, podle něhož je úkolem soudu (stejně jako v případě
rozhodnutí, která nezasahují do základních práv členů strany a která lze přesto
napadat u soudu podle § 16a zákona) „odstranit“ toliko konečné rozhodnutí
orgánu strany a ponechat na tomto orgánu, aby opětovně završil proces vyloučení
člena strany (dovolatele) tím, že znovu rozhodne o jeho opravném prostředku
podaném proti „prvostupňovému“ rozhodnutí o zrušení členství. Uvedený výklad
však odporuje výše vyloženým závěrům přijatým Nejvyšším soudem.
[22] Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
[23] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že s účinností od 1.
1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti orgánu politické strany, a to i v
případě, že jde o rozhodnutí o vyloučení člena strany (o zrušení jeho
členství), řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 3 odst. 2
písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, k jehož
projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy
(srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3307/2016, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017). V projednávané věci
však bylo řízení zahájeno u soudu prvního stupně dne 27. 9. 2013, a věcnou
příslušnost i „charakter“ řízení je třeba posuzovat podle tehdy účinného znění
občanského soudního řádu. Jde tedy o řízení sporné a v prvním stupni jsou
příslušné okresní soudy.
[24] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[25] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu