Soudní přezkum vnitrostranických rozhodnutí orgánů politických stran
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 27. prosince 2011
sp. zn. II. ÚS 1969/10
ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. J. V. a b) P. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010 č. j. 28 Cdo 3373/2009-112 zamítajícímu dovolání žalobců (mezi nimiž byli stěžovatelé), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 29 Co 453/2008-86 potvrzujícímu výrok I rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 18 C 173/2007-46, jímž bylo zastaveno řízení ohledně části žaloby, jíž se skupina členů ODS domáhala určení, že usnesení oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 23. 5. 2007 je neplatné, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Občanské demokratické strany jako vedlejšího účastníka řízení.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měli za to, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody garantované čl. 20, 21 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž jimi měl být porušen čl. 5 Ústavy.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně namítali, že obecné soudy rozsah dopadu zákonné určovací žaloby podle § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o politických stranách") vyložily v maximálně možné restriktivní variantě, jež vedla k popření možnosti rozhodnout spor věcně, když aplikovaly zápůrčí zákonnou klauzuli, která zakazuje státu zasahovat do činnosti politických stran jinak než zákonem stanoveným způsobem (princip nezasahování). Takový výklad práva, který předpokládá, že činnost orgánů politických stran se vymyká soudnímu posouzení otázek zákonnosti, je dle stěžovatelů nesprávný a protiústavní.
3. Věcnou nesprávnost shledávali stěžovatelé v rovině obvyklého výkladu práva, kdy (s odhlédnutím od norem práva ústavního) v případě aplikace zákonné žaloby podle § 16a zákona o politických stranách je zapotřebí vykládat založení pravomoci soudu tak, že se vztahuje i na všechny orgány strany, které jednají navenek v rámci vlastní úvahy neomezeně v rozsahu vymezeném stanovami strany. K otázce obecné určovací žaloby pak stěžovatelé poukázali na účel soudní soustavy chránit subjektivní práva v situaci, kdy již jiná cesta nápravy není možná, a je tedy dán naléhavý právní zájem.
4. Obecnými soudy zastávaný výklad je dle stěžovatelů především protiústavní, a to hned z několika důvodů:
a) Soudní přezkum zákonnosti činnosti politických stran je nezbytný k tomu, aby byla naplněna práva vymezená v čl. 20 Listiny ve spojení s čl. 5 Ústavy a v čl. 22 Listiny. Stěžovatelé jsou toho názoru, že právo sdružovat se v politických stranách jako subjektivní právo ve smyslu čl. 22 odst. 2 (správně čl. 20 odst. 2 Listiny - pozn.) je nezbytným funkčním předpokladem pro účast na rozhodování o veřejných věcech (čl. 1 a 2 Ústavy a čl. 21 odst. 1 Listiny). Proto ústavní pořádek požaduje, aby politické strany byly demokratické i vnitřně (čl. 5 Ústavy) a zavazuje každého vykládat právo tak, aby svobodná soutěž politických sil v demokratické společnosti byla zaručena, chráněna a popřípadě vynucena (čl. 22 Listiny). Zjednodušeně řečeno, vytváří záruku dodržení pravidel demokratičnosti i v rámci procesů uvnitř politických stran, přičemž tento požadavek je naplněním subjektivních politických práv garantovaných zejména čl. 20 a 21 Listiny. Není tedy důvod mu nepřiznat soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy. Ústavně konformní výklad vymezení pravomoci soudů tak nemůže vyloučit jurisdikci soudů nad zákonností rozhodnutí v rámci politických stran. b) Argumentace Nejvyššího soudu ohledně funkce politických stran jako nástroje k dosažení politické moci, resp. smíšené povahy politických stran dle stěžovatelů rovněž neobstojí pro závěr o vynětí z jurisdikce soudů. Soudní přezkum je nezbytný k plnění obvyklých funkcí politických stran v demokratickém právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy, které mají procedurální povahu, a pro jejich výkon je tak nezbytné, aby se držely předem stanovených pravidel, která by byla pro jejich aktéry předvídatelná a pro případ jejich porušení i vynutitelná. Stejně tak spor mezi politickou stranou, která je soukromoprávní korporací, na straně jedné a fyzickou osobou (členem politické strany) jako osobou soukromého práva na straně druhé je dle názoru stěžovatelů plně způsobilý být zařazen do kategorie sporů, které lze podřadit pod ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. Soukromoprávní povaha vztahu mezi členem politické strany a stranou jako takovou je dána především dobrovolností a vzájemnou nepodřízeností. Jde o vztah typicky horizontální, a nikoliv vertikální; strana neuplatňuje vůči svému členu moc, ale svou legitimitu čerpá z jeho vůle. K realizaci subjektivních politických práv v primárně vertikálních vztazích pak slouží vztahy odvozené a dané politickým zastoupením, delegací moci apod., tato skutečnost ovšem nijak nemění soukromoprávní charakter vztahu mezi politickou stranou a jejím členem. c) Soudní rozhodnutí o zákonnosti není zásahem státu do činnosti politických stran. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s argumentací obecných soudů, že meritorní rozhodnutí sporu by bylo zásahem do činnosti politické strany, a tedy v rozporu s principem oddělení politických stran od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny).
Jsou naopak toho názoru, že tento princip není na jejich případ uplatnitelný, neboť zásahem orgánu státu do činnosti strany je zapotřebí rozumět konstituování vůle státu nebo jeho orgánu zasáhnout do činnosti strany a prosazení této vůle, aby se stala vůlí strany. Stěžovatelé se ale domáhali určovacího výroku ve vztahu k jedné právní skutečnosti. Stát (obecné soudy) zde tedy nevytváří ani nenahrazuje konkrétní rozhodnutí či vůli politické strany, ale pouze posuzuje zákonnost jejího postupu. d) Judikatura soudů včetně Ústavního soudu v oblasti spolkového práva, které se od úpravy politických stran principiálně neliší, došla k opačnému závěru než obecné soudy v posuzovaném případě. V této množině argumentů stěžovatelé především vycházeli z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 či sp. zn. 28 Cdo 3894/2009) a Ústavního soudu [nález
sp. zn. III. ÚS 2542/07
(viz níže)] k otázce soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů občanských sdružení (spolků) jdoucích i nad rámec žaloby předvídané ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé upozornili i na skutečnost, že jak nalézací, tak i odvolací soud při řešení jejich sporu odkazovaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2948/2006-89, které ovšem bylo zrušeno citovaným nálezem Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2542/07
.
5. S ohledem na výše předestřenou argumentaci proto stěžovatelé uzavřeli, že postupem obecných soudů, které uplatněný žalobní nárok věcně a řádným způsobem nepřezkoumaly, jim byl odepřen přístup ke spravedlnosti, a došlo tak k porušení jejich práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obecné soudy rovněž zasáhly do jejich svobody politického sdružování ve smyslu čl. 20 Listiny ve spojení s čl. 5 Ústavy a čl. 11 Úmluvy, protože odepřením záruk zákonnosti nebo věcným vyvrácením takto uplatněného nároku upřely stěžovatelům možnost se regulérním způsobem účastnit sdružování v politické straně, v níž byli řádnými členy. V neposlední řadě obecné soudy porušily jejich právo podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 Listiny, protože odepřením zajištění zákonnosti této procedury odstranily možnost soutěže a regulérního demokratického politického zastoupení, jehož pojmovým znakem je dodržení pravidel soutěže při vzniku takového zastoupení. Bez pravidel pak soutěž není soutěží, ale pouze bezprávným konfliktem, a zastoupení takto ustavené není zastoupením, ale uzurpací moci. Proto navrhli, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 1 a jako vedlejší účastník řízení i Občanská demokratická strana (ODS).
7. Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. L. Davidem, ve svém podání především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž opětovně zdůraznil, že mocenská funkce politické strany (úsilí o účast na výkonu moci) je dominantní a k tomu politická strana potřebuje náležitý prostor pro interní operativní rozhodování, do něhož by se zásahy soudní moci, ať již převážně správních soudů či výjimečně soudů civilních, měly dít pouze na základě výslovného zákonného zmocnění. Nadto vyjádřil přesvědčení, že výkladové rozšíření soudní pravomoci ve věcech ochrany členů politických stran nad rámec ustanovení § 16a zákona o politických stranách, jak to požadují stěžovatelé, a celkově rozšíření soudní ingerence do sféry tzv. vnitrostranické demokracie neodpovídá skutečným aktuálním společenským potřebám a není žádoucí. Mohlo by totiž dojít k medializaci a takřka k inflaci sporů obdobných těm, které nyní zažíváme v oblasti ochrany osobnosti nejrůznějších veřejných funkcionářů. Otázkou tu zůstává, zda nedat přednost vnitřní kultivaci politických stran ve směru důrazu na zřizování vnitrostranických smírčích orgánů po vzoru např. Spolkové republiky Německo. Rovněž poukázal na skutečnost, že ačkoliv judikatura v oblasti lidských práv donedávna prodělávala bouřlivý vývoj v závislosti na expanzi doktríny lidských práv ve světě, má tato expanze své hranice, v současnosti je spíše za zenitem a pro náležitou ochranu lidských práv budou hledány prostředky spíše optimalizující než "bezbřehé". Důvodem bude nejen ochrana státních zájmů z hlediska národní bezpečnosti, ale v neposlední řadě i stále méně přehledné systémy fungování soudů, které v důsledku nárůstu počtu opravných instancí nedávají ani nositelům lidských práv náležitou jistotu. Je tak třeba nepřímo vést subjekty (členských) právních vztahů rozumným způsobem k tomu, aby se naučily řešit své vnitřní problémy samy, bez permanentního spoléhání na přetížené soudy. Proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
8. Městský soud v Praze, zastoupený JUDr. I. Veselkou, i Obvodní soud pro Prahu 1, zastoupený Mgr. J. Jurečkovou, ve svých podáních shodně pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou, s níž se i nadále ztotožňují, a dospěly k závěru, že podaná ústavní stížnost je nedůvodná.
9. ODS, zastoupená JUDr. P. T., ve svém vyjádření nejprve navrhla ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť měla být stěžovateli podána až dne 8. 7. 2010, tedy již po uplynutí lhůty. (Toto tvrzení se ovšem nezakládá na pravdě, neboť z poštovní dodejky je zřejmé, že ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 7. 7. 2010, tedy ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti - pozn.). Nadto ODS zdůraznila, že se plně ztotožňuje se závěry, k nimž obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly, a i nadále trvá na svém názoru, že projednání předmětné věci nespadá do pravomoci obecných soudů.
10. V replice k uvedeným vyjádřením ze dne 26. 8. 2010 stěžovatelé nejprve vyvraceli tvrzení vedlejší účastnice o opožděnosti jimi podané ústavní stížnosti (kopie poštovního podacího lístku). Především pak polemizovali s argumentací Nejvyššího soudu stran žádoucí absence soudní kontroly sféry tzv. vnitrostranické demokracie, kterou stěžovatelé považovali z hlediska testu racionality i přiměřenosti za neudržitelnou a nesprávnou. V testu přiměřenosti stojí na jedné straně konfliktu chráněných hodnot potřeba ochrany vnitrostranické demokracie a subjektivních členských práv, na druhé straně stojí dle obecných soudů potřeba, aby se politická strana nezodpovídala za své jednání v případném soudním sporu (nesprávně označená jako ochrana před nezasahováním do vnitřních poměrů politických stran). Srovnáním významu obou hodnot ve struktuře ústavního pořádku vyzní jednoznačně první z nich jako podstatnější, nehledě na to, že ta druhá má sloužit výhradně k ochraně té první hodnoty, a nikoliv k její eliminaci. Kultivace prostředí v politických stranách není možné dosáhnout posilováním vědomí, že jednotlivé kroky jsou nepřezkoumatelné z hlediska zákona a dohodnutých pravidel (stanov) vnějším subjektem (soudem).
11. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
12. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 173/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:
- Dne 23. 5. 2007 se konal oblastní sněm ODS Praha 5, na jehož základě byla usnesením odvolána celá oblastní rada ODS Praha 5 (včetně stěžovatele P. S.), dále zástupci a delegáti oblastního sněmu v regionální radě ODS Praha, rovněž byla zrušena usnesení oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 24. 10. 2005 a ze dne 10. 10. 2006 a došlo ke zvolení nových členů oblastního sněmu a zástupců a delegátů a jejich náhradníků.
- Samotný způsob svolání sněmu a následně i výstupy z něj byly dne 16. 4. 2007, resp. dne 17. 10. 2007 napadeny předsedy některých místních sdružení ODS v Praze (včetně stěžovatele Ing. J. V.) u oblastního, resp. regionálního smírčího výboru ODS pro nelegitimnost konání sněmu a porušení stanov ODS, k čemuž se ovšem regionální smírčí výbor nijak nevyjádřil.
- Skupina žalobců včetně stěžovatelů se tak žalobou ze dne 14. 11. 2007 domáhala, aby obvodní soud vydal rozsudek, že rozhodnutí orgánu politické strany ODS - "usnesení oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 23. 5. 2007" není v souladu se zákonem a stanovami ODS, a aby vyslovil neplatnost uvedeného usnesení. Za věcné důvody podání žaloby žalobci označili jednak pochybnosti ohledně samotného způsobu svolání oblastního sněmu jako takového, neboť byl svolán předsedou regionální rady J. B. v rozporu s čl. 6 stanov ODS, a jednak pochybnosti ohledně jeho složení a složení členské základny některých místních sdružení, kde byly zúčastněny osoby, jejichž členství bylo sporné (podezření o existenci tzv. mrtvých duší), což potvrdila i dřívější kontrola členství provedená smírčím výborem oblastního sdružení ODS Praha 5. Předsedou regionální rady určený klíč zastoupení (1:1 - zúčastní se všichni členové se zaplacenými příspěvky pro rok 2007) to nicméně nijak nereflektoval. Dle žalobců byla žaloba tedy podána ze dvou procesně samostatných důvodů, přičemž je její oprávněnost definována jednak § 16a zákona o politických stranách, jednak je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobu dle obecných procesních předpisů (§ 7 o. s. ř.), neboť podle zákona o politických stranách (§ 4) a stanov ODS [čl. 2 odst. 1 písm. b) a g)] mají být orgány strany, které vystupují a jednají za stranu navenek na oblastní úrovni, ustaveny v souladu s demokratickými principy a procesně a řádně podle zákona a stanov.
13. Obvodní soud pro Prahu 1 o žalobě rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že výrokem I zastavil řízení v části žaloby požadující určení, že usnesení oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 23. 5. 2007 je neplatné, neboť podle § 7 o. s. ř. ve spojení s § 16a odst. 1 zákona o politických stranách se nelze domáhat určení neplatnosti rozhodnutí orgánu strany nebo hnutí. Výrokem II rozsudku pak obvodní soud určil, že napadené usnesení není v souladu se stanovami ODS. K tomu soud nejprve konstatoval, že usnesení oblastního sněmu se dotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 9 zákona o politických stranách), neboť oblastní sněm je třeba podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o politických stranách ve spojení s čl. 6 bodem 6 písm. k) stanov ODS považovat za statutární orgán strany, čímž byly naplněny podmínky pro přezkum napadeného usnesení podle § 16a zákona o politických stranách. Následně pak obvodní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení oblastního sněmu je v rozporu se stanovami, jelikož samotný oblastní sněm byl svolán v rozporu se stanovami ODS, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 6 bodu 5 písm. c) stanov ODS. Proto soud uzavřel, že pokud byl tento sněm svolán v rozporu se stanovami, jsou i výstupy tohoto sněmu v rozporu se stanovami.
14. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak ODS, která navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci soudu, tak i žalobci (proti výroku I), kteří tak učinili z procesní opatrnosti pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že obvodní soud byl o podané žalobě oprávněn věcně rozhodovat podle § 7 o. s. ř. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku I o zastavení řízení v části žaloby požadující určení neplatnosti předmětného usnesení oblastního sněmu potvrdil. Výrok II rozsudku obvodního soudu pak městský soud změnil tak, že žalobu v části domáhající se určení, že usnesení sněmu není v souladu se stanovami ODS a zákonem, zamítl. Svůj odlišný závěr městský soud odůvodnil zejména tím, že žalobou napadené usnesení oblastního sněmu nespadá pod ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách, neboť v něm nejde o skutečnosti vyznačované v rejstříku stran a hnutí (§ 9 zákona o politických stranách), když obsah napadeného usnesení neodpovídá znění relevantního § 9 odst. 3 písm. b), podle něhož se do rejstříku stran a hnutí u Ministerstva vnitra zapisují osoby, které jsou statutárním orgánem strany (hnutí) nebo členy statutárního orgánu, s uvedením způsobu, jakým jednají jménem strany či hnutí. Výpisem z rejstříku stran a hnutí bylo zjištěno, že ODS má jako statutární orgán a způsob jednání zapsanou výkonnou radu, za kterou jedná předseda. Z toho vyplynul nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, neboť usnesení se netýká osob (členů strany) zapsaných do rejstříku stran a hnutí, resp. skutečností vyznačovaných v rejstříku podle § 16a a 9 zákona o politických stranách.
15. Dovolání žalobců Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř., přičemž za nosné důvody svého rozhodnutí předestřel výše rekapitulovanou argumentaci ohledně povahy a funkce politických stran, principu oddělenosti politických stran od státu konkretizovaného zákazem státních orgánů zasahovat do postavení a činnosti stran vyjma zákonných oprávnění vykládaných restriktivně. Na jejím základě se tak Nejvyšší soud ztotožnil s právními závěry městského soudu, že napadené usnesení oblastního sněmu svým obsahem a důsledky vybočilo z již zmíněného rámce vytyčeného ustanoveními § 16a a § 9 odst. 3 písm. b) zákona o politických stranách, neboť jeho obsahem nejsou skutečnosti, které by potenciálně mohly být předmětem zápisu do rejstříku stran a hnutí či se tohoto zápisu nějak dotýkaly. "Jde o flagrantní přesah vůči zákonu a nižší instance nebyly ani oprávněny zkoumat žalobní tvrzení vztahující se ke konkrétním procedurálním či věcným aspektům napadeného rozhodnutí." Stejně tak se ztotožnil se zastavením řízení pro nedostatek pravomoci soudu, kdy "sice není možné říci, že by civilní soudy neměly (obecně) pravomoc projednávat a rozhodovat věci týkající se politických stran a hnutí, ale pro konkrétní právní vztah, který byl konstruován žalobou, tuto pravomoc nelze dovodit. Vzhledem k postavení a činnosti příslušné oblastní rady nemá rozhodování o jejím složení soukromoprávní charakter - ten by byl oprávněně přiznán například zaměstnaneckému vztahu mezi členem politické strany a touto stranou.".
38. Pokud obecné soudy v nyní posuzovaném případě nerozpoznaly protiústavnost existující mezery v právní úpravě a nepokusily se ji ústavně konformně vyplnit, a naopak zvolily přístup akcentující právě a pouze doslovný text citovaného ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách, kdy se pro nedostatek aktivní legitimace odmítly meritorně zabývat návrhem žalobců, neboť předmětem přezkumu civilními soudy vytyčeným ustanoveními § 16a a 9 zákona o politických stranách "je (ne)soulad rozhodnutí orgánu politické strany se zákonem či stanovami, a to takového rozhodnutí, které se týká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí, a jen v takto vymezeném rámci lze přezkoumávat rozhodnutí orgánu politické strany civilními soudy", nelze takový přístup ústavně aprobovat.
39. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, svobodná soutěž politických stran a obecně politických sil, z níž plyne i ústavní požadavek respektu a dodržování principů a pravidel vnitrostranické demokracie kladený na politické strany, je jedním ze základních předpokladů fungování a hodnot demokratického právního státu a společnosti, a proto musí být závaznou směrnicí i pro moc soudní při aplikaci a interpretaci zákonů. Povinností obecných soudů vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy tak bylo interpretovat citované ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách prizmatem výše předestřených aspektů ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie a bez ohledu na úzce a nedostatečně vymezený rámec v citovaných ustanoveních § 16a a 9 zákona o politických stranách připustit meritorní přezkum napadených rozhodnutí vnitrostranických orgánů, a to nejen z hlediska jejich souladu se stanovami dané politické strany či zákonem, ale především z hlediska možného zásahu do základních práv stěžovatelů (členů politické strany) konkrétní činností jejich "vlastní" politické strany. Na tuto povinnost nelze v žádném případě rezignovat jen proto, že přezkoumávaná rozhodnutí vnitrostranických orgánů, která ze své povahy a svými důsledky (odvolání zvolených zástupců vnitrostranických orgánů nadřízeným orgánem strany, jejich nová volba na základě nově upravených podmínek) jsou nepochybně s to nepřípustně omezit základní práva a svobody jednotlivců (členů politické strany), se netýkají "skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí", neboť z výše uvedeného je zcela zřejmé, že obsah a rozsah ústavního požadavku respektování alespoň minimálního standardu principů a pravidel vnitrostranické demokracie se zdaleka nevyčerpává výčtem "skutečností vyznačovaných" v rejstříku stran a hnutí vymezených v citovaných ustanoveních § 16a a 9 zákona o politických stranách.
40. Jak stěžovatelé poukazovali, jako podpůrný argument odůvodňující takový postup ostatně mohly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu převzít i závěry vyplývající z vlastní judikatury Nejvyššího soudu týkající se občanských sdružení ve vztahu k otázce soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů občanských sdružení (spolků) jdoucích i nad rámec žaloby předvídané ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 či sp. zn. 28 Cdo 3894/2009), aprobované i Ústavním soudem [nález
sp. zn. III. ÚS 2542/07
ze dne 23. 4. 2009 (N 97/53 SbNU 233)]. Zjednodušeně řečeno, pokud Nejvyšší soud ve své judikatuře umožnil ve vztahu k občanským sdružením meritorní soudní přezkum žalob jdoucích nad rámec citovaného § 15 zákona o sdružování občanů, kde to lze s ohledem na převažující princip oddělenosti od státu a vnitřní autonomie spolků považovat za méně žádoucí [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 90/06
ze dne 12. 12. 2006 (N 223/43 SbNU 497)], tím spíše tak mohl a měl, s ohledem na výše popsané privilegované postavení v politickém systému a funkce, učinit ve vztahu k politickým stranám a k předmětnému ustanovení § 16a zákona o politických stranách.
41. Ústavní soud nemůže akceptovat ani konkrétní závěry Městského soudu v Praze a zejména Nejvyššího soudu, jimiž svůj postup odůvodnily, když ze zásady oddělenosti politických stran od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny) a obecněji z povahy ("smíšenou, tedy soukromoprávní i veřejnoprávní povahu") a funkce politických stran ("Funkcí politické strany je získat politický vliv, tedy účast na tvorbě politické vůle v rámci státu.") dovodily, že z hlediska charakteru politické strany je " (...) dominantní prvek veřejnoprávní. Zajisté, že mezi členy politické strany (strany typicky "členské" a strukturované, tj. strany v evropské kontinentální podobě) a touto stranou vznikají i soukromoprávní vztahy. Nicméně převahu mají vztahy, v nichž je obsažen, a to zcela bezprostředně nebo implicitně vzhledem k popsané funkci politické strany, veřejnoprávní prvek. (...) Dominance veřejnoprávního prvku v jejích aktivitách musí být zohledněna při výkladu zákona o politických stranách - ten by měl dovolovat orgánům státu výkon jen takových oprávnění, která jsou v něm výslovně stanovena. (...) Jinak mají při kreaci svých rozhodnutí orgány politických stran diskreční oprávnění, limitované vedle textu zákona č. 424/1991 Sb. už jen principy a hodnotami relevantními (žádoucími) pro politický - a členský - život tohoto subjektu.". S ohledem na výše předestřené maximy a principy takový způsob nazírání na charakter, postavení a funkce politických stran v ústavním systému České republiky, stejně jako jejich výklad principu oddělenosti politických stran od státu předestřený v odůvodnění napadených rozhodnutí a rovněž ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, nelze než označit za zcela nesprávný, vadný a v mnoha aspektech právní i politicko-vědní teorií a judikaturou evropských ústavních soudů za naprosto překonaný (srov. např. V. Klokočka: Ústavní systémy evropských států. 2. vyd. Praha: Linde 2006, s. 298n).
42. Již vůbec se pak Ústavní soud nemůže ztotožnit s názorem předestřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož "čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod sice deklaruje "každému" právo na soudní ochranu, toto právo je však nutné vykládat v kontextu jednotlivých ustanovení Listiny a její systematiky. Právo (občanů sdružovat se v politických stranách, garantované čl. 20 odst. 2 Listiny - pozn.), jehož ochrany se žalobci domáhají, nenáleží mezi základní lidská práva a svobody (čl. 5-16), ale mezi práva politická (čl. 17-23). Ta mohou podléhat zásahu soudu jen na základě explicitního zákonného zmocnění, jež zde absentuje. Jiná, rozšiřující interpretace soudní pravomoci v posuzované věci protiřečí restriktivnímu přístupu k (veřejnoprávní) charakteristice právních vztahů, o něž v řízení jde", neboť zcela pomíjí současné poznatky teorie ústavního práva a dogmatiky lidských práv, kterou akceptovaly nejen evropské ústavní soudy, ale převzal je především i ESLP (srov. k tomu V. Šimíček, in: E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, čl. 20, a judikaturu tam uvedenou).
43. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupem zcela popírajícím ústavní příkaz obsažený v čl. 5 Ústavy ve spojení s čl. 22 Listiny základních práv a svobod nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelů (čl. 4 Ústavy), jestliže se pro nedostatek aktivní legitimace odmítly meritorně zabývat návrhem žalobců, neboť zákonný rámec přezkumu civilními soudy vytyčený ustanoveními § 16a a 9 zákona o politických stranách na jimi napadená rozhodnutí vnitrostranických orgánů nedopadá. Tímto svým postupem tak samy porušily základní právo stěžovatelů sdružovat se v politických stranách, garantované čl. 20 odst. 2 Listiny.