ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. V., b) Mgr. L. P., c) Akad. malíře J.
G., d) P. S., žalobci a), b), d) zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem v Praze
5, Kořenského 15, proti žalované Občanské demokratické straně, se sídlem v
Praze 1, Jánský vršek 13, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem v Praze 2,
Trojanova 12, o určení souladu usnesení orgánu politické strany se stanovami a
zákonem a neplatnosti usnesení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 18 C 173/2007, o dovolání žalobců a), b), d) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 29 Co 453/2008-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci a), b) a d) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované
náklady dovolacího řízení ve výši 11.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Tomana.
I.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 18 C
173/2007-46, rozhodl tak, že výrokem I. zastavil řízení o žalobě požadující
určení, že rozhodnutí orgánu Občanské demokratické strany (ODS), a to usnesení
Oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 23. 5. 2007, je neplatné. Výrokem II.
rozsudku soud prvního stupně určil, že toto rozhodnutí není v souladu se
stanovami.
Městský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem rozhodl
tak, že ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zastavení řízení v části o žalobě požadující určení neplatnosti předmětného
usnesení Oblastního sněmu. Ve výroku II. pak změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu, aby soud určil, že usnesení téhož sněmu není v
souladu se stanovami a zákonem. Ve výroku o nákladech řízení zavázal všechny
žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové
výši 23.205,- Kč.
Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda a v jakém případě je
dána pravomoc civilního soudu zasahovat do vnitřních poměrů politické strany.
Dovodil, že v případě žalobního petitu na určení, znějící jinak než stanoví §
16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích (dále
též „zákon o politických stranách“), postrádají obecné soudy podle § 7 o. s. ř.
pravomoc k jejímu projednání a rozhodnutí. Protože se jednalo o neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení, bylo v této části řízení zastaveno, aniž by
odvolací soud postoupil věc jinému příslušnému orgánu. Jestliže žalobci
uplatnili druhým petitem zákonnou určovací žalobu podle § 16a zákona č.
424/1991 Sb., pak zde odvolací soud zaujal stanovisko, že z ustanovení § 9
odst. 3 písm. b) zákona o politických stranách vyplývá, které osoby jsou
statutárními orgány strany. Podle stanov ODS bylo zřejmé, že jejím statutárním
orgánem je (ústřední) Výkonná rada. Žalobou napadené usnesení Oblastního sněmu
nespadá pod ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách, neboť v něm
nejde o skutečnosti vyznačované v rejstříku stran a hnutí (§ 9 zákona o
politických stranách). Usnesením – či spíše jednotlivými úkony, usnesením
dokumentovanými - Oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 23. 5. 2007 byla zejména
odvolána celá stávající Oblastní rada, změněn počet členů této rady a zvolena
rada v novém složení. Takový obsah usnesení však neodpovídá znění relevantního
§ 9 odst. 3 písm. b) zákona o politických stranách, podle něhož se do rejstříku
stran a hnutí u ministerstva vnitra zapisují osoby, které jsou statutárním
orgánem strany (hnutí) nebo členy statutárního orgánu, s uvedením způsobu,
jakým jednají jménem strany či hnutí. Výpisem z rejstříku stran a hnutí bylo
zjištěno, že ODS má jako statutární orgán a způsob jednání zapsánu Výkonnou
radu, za kterou jedná předseda. Dále jsou zapsána jména předsedy, místopředsedů
a členů Výkonné rady. Z toho vyplynul nedostatek aktivní věcné legitimace
žalobců; usnesení, které je označeno v žalobním petitu, se netýká osob (členů
strany) zapsaných do rejstříku stran a hnutí, resp. skutečností vyznačovaných v
rejstříku podle § 16a zákona o politických stranách. Žalobce b), tedy Mgr. P.,
navíc již není členem ODS – tím spíše u něj nelze dovodit zmíněnou legitimaci k
žalobě. Proto nebylo možné určovací žalobě vyhovět a odvolací soud se ani
nezabýval věcnými důvody (tvrzeními) žaloby.
II.
Proti výrokům I. i II. rozsudku odvolacího soudu (s dopadem též na
výrok nákladový) podali žalobci a), b) a d) dovolání. Tvrdili v něm, že je
přípustné – kromě diformity rozsudků nižších instancí – též pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku. Ten spatřují žalobci v soukromoprávní povaze sporu
ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., neboť politická strana je soukromoprávní
korporace a spor se týká skutečností, jež nemají veřejnoprávní účinky. Ani
jeden z nižších soudů se nezabýval významem skutečnosti, že žalobci jsou členy
politické strany. K věci dosud neexistuje judikatura civilních soudů; nelze tu
vycházet ze spolkové oblasti, která má odlišný právní režim. Přípustnost
dovolání proti výroku o zastavení řízení je dána tím, že šlo svou povahou o
potvrzující usnesení vydané odvolací instancí. Stejně jako ve vztahu k výroku
II. odvolacího soudu, je nutno i vůči výroku I. o zastavení řízení vzít v
úvahu, že ze strany žalobců se jednalo o realizaci jednoho z aspektů
sdružovacího práva. Subjektivní právo člena politické strany požívá soudní
ochranu – jestliže nižší instance toto neuznaly, pak nesprávně vyložily pojem
soudní pravomoci. Poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/94
dovolatelé podepřeli svou argumentaci o soukromoprávní povaze sporu a tvrdili
též, že arbitrární (rozhodovací) funkce soudů zde není zásahem orgánu státu do
činnosti politické strany. Soud nesprávně přijal argumentaci žalované strany,
jež vyšla z formální definice statutárního orgánu; následuje podrobný rozbor
textu § 16a zákona o politických stranách a upozornění na dřívější soudní
vstřícnost k otázce považovat územní jednotky politických stran za samostatné
subjekty práva. Odvolací soud měl tedy nařídit soudu prvního stupně pokračování
v řízení o určovacím výroku o neplatnosti usnesení ze dne 23. 5. 2007 (srov.
výrok I.) a též věcně přezkoumat soulad usnesení se zákonem a stanovami ODS
(výrok II.). Proto dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil stran zastavení
řízení o neplatnosti usnesení rozsudky obou soudů a též aby zrušil pro ně
nepříznivý zamítavý výrok odvolacího soudu o (ne)souladu usnesení Oblastního
sněmu se zákonem a stanovami; poté aby byla věc vrácena první, resp. druhé
instanci.
Žalovaná strana se k dovolání vyjádřila. Tvrdila, že z výčtu v § 7
odst. 1 o. s. ř. ani z dalších odstavců téhož ustanovení nelze uzavřít, že by
ve věci byla dána soudní pravomoc. Zákon o politických stranách stanoví – bez
příbuznosti např. se sdružováním občanů podle zákona č. 83/1990 Sb. – v
ustanovení § 16a jasné hranice, za nichž je dána pravomoc soudů. Žalovaná však
též poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 s tím, že
ne všechna interní rozhodnutí právnických osob mají požívat soudní ochranu.
Žalobci rozšiřují čl. 22 Listiny základních práv a svobod, pojednávající o
zákonné úpravě politických práv v souvislosti se svobodnou soutěží politických
sil, nad rámec úmyslu zákonodárce. Podle žalované je interpretace relevantních
ustanovení, jak ji provádějí žalobci, nepřípustně extenzivní (citován je mj.
nález IV. ÚS 188/94). Odkazuje se též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 1672/2000, deklarující politickým stranám a hnutím, odděleným podle čl. 20
odst. 4 od státu, plnou autonomii z hlediska (ne)zasahování státních orgánů do
jejich záležitostí (podobně i Nejvyšší správní soud pod č. j. Pst 1/2008-66).
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.
III.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci a), b), a d) jsou zastoupeni
advokátem a podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s.
ř.). Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a do výroku II. téhož rozsudku podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud jde o tvrzené dovolací důvody, pak podle
jejich obsahu jde jak o namítanou procesní vadu s důsledkem nesprávného
rozhodnutí (otázka pravomoci soudu), tak i tvrzené nesprávné hmotněprávní
posouzení věci (opět argumentace ve vztahu k soudní pravomoci, ale i ostatní
aspekty dovolání). Tedy o důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
K postavení a funkci politických stran v demokratické společnosti je
vhodné – ze širšího pohledu - citovat následující rozhodná ustanovení Ústavy
České republiky, Listiny základních práv a svobod i zákona o politických
stranách:
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné
soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a
odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5 Ústavy).
Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo
svobodnou volbou svých zástupců (čl. 21 odst. 1 Listiny).
Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a
používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v
demokratické společnosti (čl. 22 Listiny).
K otázce vztahu státu (jednotlivých jeho mocí) a interní sféry života
politických stran je žádoucí vycházet z těchto pramenů:
Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení,
jsou odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny).
Strany a hnutí jsou právnickými osobami. Státní orgány mohou do
jejich postavení a činnosti zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích (§
3 odst. 1 zákona o politických stranách).
A konečně bezprostředně rozhodné ustanovení zákona č.
424/1991 Sb. v této věci:
§ 16a
(1) Dotýká-li se rozhodnutí orgánu strany a hnutí skutečností
vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 9), může člen této strany a hnutí do
6 měsíců od přijetí takového rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je
takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
(1)
(2) Nejde-li o zrušení strany a hnutí, lze návrh podle odstavce 1 podat,
jen pokud rozhodčí orgán strany a hnutí nevyhověl žádosti člena o zjednání
nápravy anebo o ní nerozhodl do 30 dnů ode dne jejího podání.
(3) Soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu. Člen strany
a hnutí, který tento návrh podal, zašle jeho opis s vyznačeným dnem jeho
převzetí soudem ministerstvu.
Zbývá tu jen doplnit, že skutečností vyznačovanou v rejstříku stran a
hnutí, o kterou jde, je v posuzované věci statutární orgán strany (jako osoba
či osoby), resp. členové takového orgánu, jakož i způsob, jakým všichni řečení
jednají jménem strany či hnutí (§ 9 odst. 3 písm. b) zákona o politických
stranách). Též je zapotřebí dodat, že Smirčí výbory ODS (pražský, regionální)
ponechaly jim žalobci předloženou (obsahem shodnou) věc v zákonné lhůtě 30 dnů
nerozhodnutu a lhůty výše stanovené byly zachovány.
Tvrzení dovolatelů vycházejí z klíčového nálezu Ústavního
soudu o povaze politických stran. Pod sp. zn. Pl. ÚS 26/94 Ústavní soud
dovozuje, že politické strany a hnutí jsou „korporacemi na soukromoprávním
základu“, které požívají ochrany plynoucí ze základních práv a svobod ve
stejném rozsahu jako ostatní právnické osoby. Současně Ústavní soud uvedl, že
politické strany nejsou institucemi veřejné moci, nejsou ani v postavení
podřízenosti nebo nadřízenosti vůči veřejné moci a jsou partnery státu. Z
dalšího textu nálezu vyplývá, že politické strany plní – v souladu s Ústavou –
mnohé úkoly veřejného zájmu (viz též čl. 21 odst. 1, čl. 22 Listiny výše). V
nálezu se odmítá ztotožnění politických stran se „soukromými spolky“. Jejich
postavení je charakterizováno jako komplikované a provádí se komparace s
názorovými platformami vyspělých demokratických států, v nichž se objevila
tendence směřující ke „zveřejnoprávnění“ politických stran. Každopádně podle
Ústavního soudu požívají politické strany na základě svého statusu zvýšenou
ochranu, spočívající mj. v přímém zákazu zasahování státních orgánů do jejich
postavení a činnosti - mimo výslovná zmocnění zákona a jejich meze.
Pojmosloví užité Ústavním soudem vede k závěru, že charakteristika
politické strany a její činnosti, která je též předmětem dovolacích námitek a
má nepochybný význam pro rozhodnutí v této věci, není jednoznačná. Lze
akceptovat „soukromoprávní základ“ politické strany v tom smyslu, že strana
vzniká dobrovolným sdružením občanů, kteří se stávají jejími členy. Dalším
životem politické strany se však tvoří a modifikuje její vnitřní organizace a
program; zejména program strany již nelze označit za „soukromoprávní“
záležitost. A co je nejpodstatnější, program politické strany je realizován
skrze její funkci. Funkcí politické strany je získat politický vliv, tedy účast
na tvorbě politické vůle v rámci státu. Děje se tak na úrovni společenské
(voličské) i na úrovni státní, resp. lokální (u místních samospráv). Obojí
účast je úzce spjata s formou státu a jeho politickým, zejména volebním
systémem (srov. např. Holländer, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2009, s. 163 a násl.).
Pro politické strany je tedy podstatné – s výjimkou stran vyhraněně
opozičních či v politickém spektru marginálních – získat prostřednictvím voleb
politickou moc. Tento zisk pak znamená mandát pro činnost členů politických
stran (nečlenů za ně vystupujících) v nejrůznějších orgánech moci zákonodárné a
výkonné. Tak lze určovat, resp. spoluurčovat státní politiku.
Jak na základě těchto premis precizovat odpověď na otázku po povaze
politické strany? Již Holländer ve výše citované publikaci (str. 166) shrnuje,
že existují dvě krajní koncepce a jedna kompromisní. Podle první z krajních
koncepcí je politická strana „dovolenou společností“, tedy vlastně
soukromoprávní korporací. Tato koncepce, která vycházela např. v Rakousku v 19.
století z § 26 ABGB, se však (přinejmenším podle názoru dovolacího soudu) jeví
jako překonaná a jednoznačně ji nepodpořil ani Ústavní soud v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 26/94 Sb. Oponující koncepcí je politická strana považovaná za
veřejnoprávní korporaci (srov. komparativní pasáže v nálezu Ústavního soudu).
Existuje však i třetí koncepce, podle níž má politická strana smíšenou, tedy
soukromoprávní i veřejnoprávní povahu. Tuto tezi sdílí i dovolací soud, jak je
patrné z dalšího výkladu.
Pro definitivní odpověď na řešení dovolatelem široce koncipovaných
právních otázek je však nezbytné ještě posoudit proporce soukromoprávního a
veřejnoprávního prvku z hlediska charakteru politické strany. Dovolací soud je
přesvědčen, že dominantní je prvek veřejnoprávní. Zajisté, že mezi členy
politické strany (strany typicky „členské“ a strukturované, tj. strany v
evropské kontinentální podobě) a touto stranou vznikají i soukromoprávní
vztahy. Nicméně převahu mají vztahy, v nichž je obsažen, a to zcela
bezprostředně nebo implicitně vzhledem k popsané funkci politické strany,
veřejnoprávní prvek. Za výmluvný příklad může posloužit samotná právní úprava,
obsažená v zákoně č. 424/1991 Sb., je-li na ni hleděno prizmatem ingerence
státních orgánů do života politické strany. Převažují dovolené veřejnoprávní
zásahy: registrace u ministerstva vnitra se stanovenými náležitostmi (§ 6 - §
8), obligatorní ministerské vedení rejstříku stran a hnutí (§ 9), přímá
rozhodovací pravomoc správního soudnictví ohledně zrušení či pozastavení
činnosti strany nebo hnutí (§ 13, § 14). Předmětný § 16a zákona může být chápán
jako výraz přítomnosti soukromoprávního prvku; jen tak lze odůvodnit „štěpený“
soudní přezkum určených právních úkonů politických stran správními i civilními
soudy; jen proto mohly být záležitosti „člen versus politická strana“, ovšem v
mantinelech daných ustanoveními § 16a a § 9 zákona, svěřeny v prvním stupni
okresním soudům podle režimu o. s. ř. To je ovšem výjimka, která je průlomem do
zákazu ingerence státních mocí do interní sféry politických stran (§ 3 odst. 1
zákona). Jinak mají při kreaci svých rozhodnutí orgány politických stran
diskreční oprávnění, limitované vedle textu zákona č. 424/1991 Sb. už jen
principy a hodnotami relevantními (žádoucími) pro politický – a členský – život
tohoto subjektu.
Platí tedy zásada oddělení politických stran od státu (čl. 20 odst. 4
Listiny), konkretizovaná zákazem zásahu státních orgánů do postavení a činnosti
stran vyjma zákonných oprávnění (§ 3 odst. 1 zákona o politických stranách). Z
řečeného nelze než dovodit, že výklad právních norem, jež uvedený zákaz
prolamují, musí být restriktivní, akcentující výslovný text zákona. Důvodem pro
týž závěr je i funkcionální hledisko hodnocení povahy politické strany.
Dominance veřejnoprávního prvku v jejích aktivitách musí být zohledněna při
výkladu zákona o politických stranách – ten by měl dovolovat orgánům státu
výkon jen takových oprávnění, která jsou v něm výslovně stanovena. Je-li podle
zákona č. 424/1991 Sb. jediným předmětem přezkumu civilními soudy (ne)soulad
rozhodnutí orgánu politické strany se zákonem či stanovami, a to takového
rozhodnutí, které se týká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí,
pak jde o slovy zákona jasně vymezenou skutkovou podstatu. Jen v takto
vymezeném rámci lze přezkoumávat rozhodnutí orgánu politické strany civilními
soudy; kompetence správních soudů jsou upraveny v jiných ustanoveních
citovaného zákona.
Žádají-li dovolatelé přezkum - z hlediska souladu se zákonem
a stanovami - rozhodnutí Oblastního sněmu ODS Praha 5, tj. rozhodnutí, které
stanovilo personální poměry Oblastní rady této organizační součásti (subjektu)
ODS, pak toto rozhodnutí svým obsahem a důsledky vybočilo z již zmíněného
rámce, vytyčeného ustanoveními § 16a a § 9 odst. 3 písm. b) zákona o
politických stranách. Obsahem napadeného rozhodnutí ze dne 23. 5. 2007 nejsou
skutečnosti, které by potenciálně mohly být předmětem zápisu do rejstříku stran
a hnutí či se tohoto zápisu nějak dotýkaly. Jde o flagrantní přesah vůči zákonu
a nižší instance nebyly ani oprávněny zkoumat žalobní tvrzení, vztahující se ke
konkrétním procedurálním či věcným aspektům napadeného rozhodnutí. Žaloba
postrádá právní oporu a žalobci aktivní věcnou legitimaci (tím spíše ji
postrádá žalobce b), není-li členem ODS).
Důvodnost žaloby nelze dovodit ani z předpisů vyšší právní síly.
Přiznává-li čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod soudní ochranu „občanským právům nebo závazkům“ fyzických osob, pak v
nyní posuzované věci nejde o tento případ. Interpretace zmíněného článku Úmluvy
je taková, že sice nemusí jít jen o vztahy ryze občanskoprávní, předpokládá se
však vznik újmy na straně fyzické osoby, ať již újmy morální, majetkové či v
širším smyslu slova existenční (srov. Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských
právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003, zejména s. 137 – 146 a tam
citovaná judikatura). Podobně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
sice deklaruje „každému“ právo na soudní ochranu, toto právo je však nutné
vykládat v kontextu jednotlivých ustanovení Listiny a její systematiky. Právo,
jehož ochrany se žalobci domáhají, nenáleží mezi základní lidská práva a
svobody (čl. 5 – 16), ale mezi práva politická (čl. 17 – 23). Ta mohou podléhat
zásahu soudu jen na základě explicitního zákonného zmocnění, jež zde absentuje.
Jiná, rozšiřující interpretace soudní pravomoci v posuzované věci protiřečí
restriktivnímu přístupu k (veřejnoprávní) charakteristice právních vztahů, o
něž v řízení jde.
Zbylou část řízení představovala žaloba o určení neplatnosti
předmětného rozhodnutí, ohledně níž bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno
a odvolacím soudem byl tento výrok potvrzen. Zde jde dokonce výslovně o žalobní
petit, který zákon o politických stranách neupravuje. Lze tu jen souhlasit s
nižšími instancemi, že nebyl dán důvod ke hmotněprávnímu posouzení věci; řízení
bylo správně zastaveno pro nedostatek soudní pravomoci (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
Není sice možné říci, že by civilní soudy neměly (obecně) pravomoc projednávat
a rozhodovat věci týkající se politických stran a hnutí, ale pro konkrétní
právní vztah, který byl konstruován žalobou, tuto pravomoc nelze dovodit.
Vzhledem k postavení a činnosti příslušné oblastní rady nemá rozhodování o
jejím složení soukromoprávní charakter – ten by byl oprávněně přiznán například
zaměstnaneckému vztahu mezi členem politické strany a touto stranou.
IV.
Nejvyšší soud tedy neshledal naplnění ani jednoho z uplatněných
dovolacích důvodů. Též nedospěl k závěru, že by v řízení před soudy obou
nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo i k jiným vadám,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Proto společně podané dovolání žalobců a), b) a d) zamítl (§ 243b odst.
2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšné straně žalované vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných
ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež byly
vynaloženy podáním vyjádření k dovolání. Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhl. č. 277/2006 Sb. náležela za jeden úkon zástupce výchozí sazba
odměny 9.000,- Kč podle § 8 vyhlášky ve vztahu k petitu podle § 16a zákona č.
424/1991 Sb. a sazba ve výši 10.000,- Kč podle § 5 písm. d) téže vyhlášky jako
sazba další, z dovoláním dotčeného určovacího výroku. V součtu tedy 19.000,- Kč
(§ 17 písm. b) vyhlášky). Tuto částku bylo nutné krátit na polovinu, neboť šlo
o jediný úkon v řízení (§ 18 odst. 1), tedy na 9.500,- Kč. K takto vypočtené
částce bylo dále třeba přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč podle § 13 odst.
3 vyhlášky, zvyšující odměnu zástupce na 9.800,- Kč. Po zohlednění 20% DPH
představují náklady řízení, jak byly přiznány straně žalované, částku 11.760,-
Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2010
JUDr. Ludvík D a
v i d, CSc., v. r.
předseda senátu