27 Cdo 1206/2022-423
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně N. C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Josefem Jašíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, PSČ 110 00,
proti žalovanému P. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím
Mikundou, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18, PSČ 742 21, o
zaplacení 356.374 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 24 Cm 163/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 1. 12. 2021, č. j. 8 Cmo 195/2021-384, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, č. j. 8 Cmo
195/2021-384, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2021, č.
j. 24 Cm 163/2019-324, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
[1] Žalobou ze dne 9. 7. 2019 doručenou téhož dne Krajskému soudu v
Ostravě se žalobkyně domáhá na žalovaném jako svém bývalém jednateli zaplacení
356.374 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovanou částku představují úroky ze
zápůjčky ve výši 4.596.350 Kč poskytnuté žalobkyni žalovaným, jež si měl
žalovaný nechat neoprávněně vyplatit z účtu žalobkyně.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 24 Cm
163/2019-324, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobkyně měla v rozhodné době tři jednatele s oprávněním každého
jednat samostatně. Žalovaný byl jednatelem od jejího vzniku, tj. od 10. 4. 2002, do 11. 4. 2019, A. W. (dále též jen „A. W.“) od 10. 4. 2002 do 9. 10. 2020 a M. D. (dále též jen „M. D.“) od 27. 8. 2015 dosud. 2) Od 27. 8. 2015 byli jako společníci žalobkyně v obchodní rejstříku
zapsáni žalobce a A. W., každý s podílem 10 %, a M. D. s podílem 80 %. 3) Žalobkyně hledala v roce 2015 náhradní výrobní program, neboť
docházelo k postupnému poklesu zakázek. 4) Žalobkyně požádala dne 9. 10. 2015 Ministerstvo průmyslu a obchodu
České republiky o dotaci na nákup nových technologií ve výši celkem 13.500.000
Kč s podporou ve výši 45 %. O žádosti bylo rozhodnuto dne 10. 12. 2015 s tím,
že proplacení dotace bylo podmíněno dostatečnými finančními zdroji a
spolufinancováním z vlastních zdrojů. Dotace činila 6.075.000 Kč a
spolufinancování 7.425.000 Kč. 5) Poskytnutí dotace včetně spolufinancování ze soukromých zdrojů bylo
pro žalobkyni „velmi efektivní“, neboť znamenalo „přínos“ 8.500.000 Kč. 6) Oberbank AG, pobočka Česká republika, sdělila žalobkyni dopisem ze
dne 25. 11. 2015, že jí požadovaný úvěr ve výši 9.200.000 Kč neposkytne. 7) Komerční banka, a. s., sdělila žalobkyni e-mailem ze dne 10. 12. 2015, že jí vzhledem k jejím finančním výkazům za rok 2014 žádný bankovní úvěr
neposkytne. 8) Společnost N. L., identifikační číslo osoby XY (dříve S. L., dále též
jen „NC“), poskytla žalobkyni na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 12. 2015
zápůjčku ve výši 1.700.000 Kč a 550.000 EUR se sjednaným úrokem 2,5 % ročně
splatnou nejpozději do 30. 6. 2016. Smlouvu podepsal za zapůjčitelku žalovaný
jako její jednatel a za vydlužitelku A. W. jako její jednatel. 9) Dne 30. 12. 2015 uzavřela žalobkyně jako vydlužitelka zastoupená
jednatelem A. W. a žalovaný jako zapůjčitel smlouvu o zápůjčce ve výši
4.596.350 Kč s úrokem ve výši 2,5 % ročně se splatností nejpozději do 30. 12. 2016, resp. do 30. 12. 2017 (dále též jen „smlouva o zápůjčce“). Žalovaný
žalobkyni poskytl uvedenou peněžitou částku bezhotovostně přímo na účet NC jako
splátku zápůjčky. Obdobná smlouva byla uzavřena též mezi žalobkyní a A. W. 10) V účetnictví žalobkyně byly obě zápůjčky (od žalovaného i A. W.)
vedeny jako bezúročné. 11) Smlouva o zápůjčce se splatností do 30. 12. 2016 se dostala do
dispozice účetní společnosti SLUTO s. r. o. 12) Z bankovního účtu žalobkyně byla dne 6. 2. 2019 vyplacena ve
prospěch účtů žalovaného a A. W., každému samostatně, jistina ve výši 3.196.350
Kč a úroky ve výši 356.374 Kč. 13) Valná hromada žalobkyně konaná dne 11. 4. 2019 rozhodla o odvolání
žalovaného z funkce jednatele a o jmenování M. P. jednatelem. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
při výkonu funkce jednatele žalobkyně shora popsaným jednáním neporušil
povinnost péče řádného hospodáře. [5] Uvedl, že informační povinnost podle § 55 odst. 1 zákona č.
90/2012
Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)
[dále též jen „z. o. k.“], představuje součást povinnosti loajality vůči
obchodní korporaci. Zákon přitom nestanoví formu, jakou má jednatel informovat
nejvyšší orgán společnosti. M. D. o zápůjčce poskytnuté žalovaným věděl, avšak
nikoliv o jejích podmínkách. Formální rozhodnutí valné hromady učiněno nebylo. Žalovaný tak podle soudu porušil svou informační povinnost, neboť neoznámil
valné hromadě poskytnutí svých finančních prostředků na úhradu dluhu žalobkyně
vůči NC, avšak samotné porušení této povinnosti nezpůsobilo žalobkyni žádnou
škodu. Naopak, postup žalovaného byl pro žalobkyni přínosný v řádech milionů
korun. [6] Soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu považuje za
nepřípustné, aby „věřitel poskytl předmět zápůjčky třetí osobě určené
dlužníkem, která je věřitelem dlužníka“. Sjednají-li si smluvní strany ve
smlouvě o zápůjčce, že předmět zápůjčky bude poskytnut přímo věřiteli
vydlužitele, je nutno považovat takovou smlouvu za smlouvu o úvěru, která je na
rozdíl od smlouvy o zápůjčce vždy smlouvou úročenou. Není-li výše úroků
sjednána ve smlouvě, platí se úroky obvyklé. V dané věci byla sjednaná úroková
sazba ve výši 2,5 % na nižší úrovni, než úroky obvyklé v dané době. [7] Dále soud uzavřel, že po podpisu smlouvy o zápůjčce se splatností do
30. 12. 2016 byla následně uzavřena totožná smlouva, avšak se lhůtou splatnosti
do 30. 12. 2017, která se nedostala do dispozice účetní společnosti SLUTO s. r. o., což však neznamená v žádném případě neplatnost a neúčinnost takové smlouvy. Žalovaný poskytl finanční prostředky v podstatě obratem, bez jakéhokoli
zajištění, s úrokovou sazbou, která byla pod průměrnou úrokovou sazbou u úvěrů
poskytovaných bankovním sektorem v rozhodné době, a jejich poskytnutí bylo
„vysoce ziskové“. [8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [9] Odvolací soud se nejprve zabýval posouzením právního důvodu žaloby,
jež nebyl v žalobě jednoznačně uveden, neboť žalobkyně „volně směšovala a
zaměňovala“ termín „prospěch“ dle § 53 odst. 1 z. o. k. s termínem „škoda“ či
„újma“ dle § 53 odst. 3 z. o. k., přičemž dispozice i sankce v těchto
ustanoveních uvedené se od sebe liší. Teprve z podání žalobkyně doručených
soudu prvního stupně v průběhu řízení, zejména z podání na č. l. 101 spisu,
odvolací soud dovodil, že se žalobkyně domáhá plnění jako náhrady škody (újmy),
tedy z důvodu podle § 53 odst. 3 z. o. k. Z pohledu uvedeného ustanovení
posuzoval důvodnost žaloby rovněž soud prvního stupně. [10] Podle odvolacího soudu nebylo „prokázáno“, že žalobkyni vznikla
jednáním žalovaného tvrzená škoda, není proto ani třeba posuzovat, zda
opominutí informační povinnosti žalovaným je porušením povinnosti jednat s péčí
řádného hospodáře. [11] Jako rozhodující považoval odvolací soud skutečnost, zda bylo ve
smlouvě o zápůjčce sjednáno úročení či nikoliv.
Za stavu, kdy poskytnutí
zápůjčky shledala za přínosné i sama žalobkyně a kdy výše úroků vyplacených
žalovanému nedosahuje výše úroků požadovaných bankami a je shodná s výší úroků
sjednanou ve smlouvě o zápůjčce ze dne 3. 12. 2015 s NC, by se o újmu jednalo
pouze, bylo-li by prokázáno, že měla být smlouva o zápůjčce sjednána jako
bezúročná. [12] Po provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož
bylo „úročení ve shodné (nevelké) výši jako úročení půjčky poskytnuté“ NC
žalobkyni „samozřejmým požadavkem“ za situace, kdy šlo o značnou finanční
částku, kterou žalovaný získal výběrem finančních prostředků investovaných do
podílových fondů, poskytnutou bez jakéhokoliv zajištění a nadto s nejistou
návratností, neboť v rozhodné době nebyla žalobkyně v dobré kondici a nebylo
možné předpokládat, zda její podnikatelský záměr spojený se zápůjčkou povede k
úspěchu. To vše za situace, kdy podíl žalovaného představoval 10 % a většinový
společník M. D. se na financování zápůjčky nepodílel. [13] Skutečnost, že nebylo účtováno o úrocích, lze podle odvolacího
soudu vysvětlit chybami ve vedení účetnictví. [14] Za situace, kdy se žalobkyni nepodařilo prokázat dohodu společníků
o uzavření bezúročné smlouvy o zápůjčce a kdy o smlouvách o zápůjčce uzavřených
se dvěma ze tří společníků byl před jejich uzavřením informován třetí společník
M. D., představuje porušení informační povinnosti podle odvolacího soudu „pouze
formální, a tudíž bezvýznamné porušení ustanovení § 55 odst. 1 z. o. k.“. [15] Odvolací soud, odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018, se neztotožnil s názorem žalobkyně o
„nedostatku loajality“ žalovaného, spočívajícího v tom, že si žalovaný nechal
vyplatit část zapůjčených finančních prostředků, čímž upřednostnil své zájmy
oproti zájmům žalobkyně. Jednání žalovaného navíc podle odvolacího soudu
nevedlo „ke vzniku škody na straně žalobkyně“, ale „podle tvrzení žalobkyně
pouze ohrozilo její schopnost plnit závazky“.
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[17] Jako dovolacím soudem dosud nevyřešenou dovolatelka formuluje
otázku, jaké následky s sebou nese porušení informační povinnosti dle § 55 z.
o. k. a povinnosti loajality dle § 51 odst. 1 z. o. k. a jaké kvality má
informace dosahovat.
[18] Odvolací soud podle dovolatelky pomíjí, že účel informační
povinnosti fakticky nebyl naplněn, neboť parametry zápůjčky (zejména její
úplatnost a splatnost) jsou sporné. Nadto je názor odvolacího soudu vnitřně
rozporný, neboť seznal porušení informační povinnosti, avšak odmítá z porušení
zákonných povinností vyvodit důsledky. Dovolatelka má za to, že i kdyby
žalovaný ústně informoval většinového společníka M. D. o podmínkách zápůjčky,
nelze takové skutečnosti přiznat žádnou právní relevanci, neboť informační
povinnost je splněna sdělením nejvyššímu orgánu, nikoliv většinovému
společníkovi.
[19] Závěr odvolacího soudu o pouhém formálním a bezvýznamném porušení
informační povinnosti nelze podle dovolatelky akceptovat, neboť popírá samotný
smysl a účel právní úpravy a fakticky legitimuje protiprávní jednání členů
orgánů obchodních korporací. Informační povinnost a povinnost loajality
představují „integrální součást“ péče řádného hospodáře a plní důležitou
ochrannou funkci při střetu zájmů obchodní korporace a členů jejích orgánů.
Splněním informační povinnosti je obchodní korporaci dána možnost seznámit se
se zamýšleným právním jednáním a posoudit jeho faktický dopad na ni, eventuálně
takové jednání zakázat podle § 56 odst. 2 z. o. k. Pro tyto důvody nelze řádné
splnění informační povinnosti považovat za přílišný formalizmus, naopak takový
požadavek je s ohledem na účel a smysl právní úpravy
odůvodněný.
[20] Dovolatelka upozorňuje na to, že obsahem informační povinnosti není
jen sdělení, že některý z členů orgánů společnosti zamýšlí uzavřít smlouvu, ale
musí v informaci též uvést, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena, tj.
informovat o jejím obsahu.
[21] Dovolatelka má dále za to, že na porušení informační povinnosti
nelze aplikovat pravidla týkající se odpovědnosti statutárního orgánu za
podnikatelské rozhodnutí, která je konstruována jako odpovědnost za výsledek.
Povinnost k vydání prospěchu (náhradě újmy) vzniká v důsledku porušení péče
řádného hospodáře spočívajícím v nesplnění informační povinnosti a povinnosti
loajality, nikoli v důsledku nesprávně utvořeného podnikatelského úsudku.
[22] Namítá rovněž, že odvolací soud chybně omezil své právní posouzení
uplatněného nároku jako nároku na náhradu újmy (škody), v důsledku čehož toliko
zkoumal, zda žalobkyni vznikla újma (škoda). Takové posouzení je podle
dovolatelky nedostatečné. Ustanovení § 53 odst. 1 z. o. k. dopadá na situace,
kdy člen voleného orgánu měl z porušení péče řádného hospodáře prospěch, aniž
by tím musel nezbytně způsobit korporaci újmu. Skutečnost, zda vznikla obchodní
korporaci újma, není z hlediska povinnosti člena orgánu vydat prospěch podle §
53 odst. 1 z. o. k. rozhodující. [23] Dovolatelka se domnívá, že nelze zaměňovat pojmy prospěch a újma. Jedná se o dva samostatné nároky vyplývající z porušení péče řádného hospodáře. Seznal-li odvolací soud porušení informační povinnosti žalovaným dle § 55 z. o. k., jsou podle ní bez dalšího naplněny předpoklady pro vznik povinnosti
žalovaného k vydání prospěchu představovaného vyplacenými úroky. [24] Odkazujíc na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného pod číslem 78/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, má dovolatelka za to, že dostatečně tvrdí veškeré
rozhodné skutečnosti pro posouzení nároku. Povinností soudu v souladu se
zásadou iura novit curia je posoudit uplatněný nárok dle hmotného práva a
eventuálně jej podřadit i pod jinou právní normu než výslovně uvedenou v
žalobním návrhu. Odvolací soud podle dovolatelky provedl nedostatečné právní
posouzení povahy nároku, který hodnotil pouze jako nárok na náhradu újmy
(škody) dle § 53 odst. 3 z. o. k., nikoli např. jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „o. z.“), nebo jako nárok na vydání prospěchu získaného porušením
péče řádného hospodáře dle § 53 odst. 1 z. o. k. [25] Namítá rovněž, že ke skutečně sjednaným „parametrům zápůjčky“
nebylo provedeno relevantní dokazování, že se odvolací soud předčasně přiklonil
k jedné z možných skutkových verzí a spolehlivě se nevypořádal se skutkovou
verzí, dle které měla být zápůjčka sjednána jako bezúročná. Dovolatelka
poukazuje na to, že smlouva o zápůjčce existuje s rozdílnými daty splatnosti, s
rozdílnými hlavičkami na úvodní straně a byla „dotvořena až ex post“. Důkazní
návrhy dovolatelky soud bez dalšího zamítl pro nadbytečnost. Závěr odvolacího
soudu považuje za nepřezkoumatelný a jeho postup při dokazování za porušení
práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a
svobod. [26] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. [27] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním
otevřené otázky vázanosti soudu právní kvalifikací žalobou uplatněného nároku
uvedenou v žalobě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i otázky splnění informační
povinnosti uvedené v § 55 z. o. k., v popsaných souvislostech v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. I.
K vázanosti soudu právní kvalifikací žalobou uplatněného nároku uvedenou v
žalobě. [28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v řízení o
dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném
řízení, o něž jde i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou,
platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil
předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností
(skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním
petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových
tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a
žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud
rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí
není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně
posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci
přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu
zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze
kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného
nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal,
nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce
vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před
soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo
3119/2008, uveřejněný pod číslem 3/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a judikaturu v něm citovanou). [29] V poměrech projednávané věci se odvolací soud citovanými
judikatorními závěry neřídil, když při právním posouzení věci vycházel pouze z
právního důvodu žaloby (kvalifikovaného jako nárok na náhradu škody podle §
2894 a násl. o. z.), aniž se zabýval tím, zda na základě skutkových tvrzení v
žalobě uvedených lze dovolatelce přiznat plnění též z jiného právního důvodu,
např. podle § 53 odst. 1 z. o. k. II. K následku nesplnění informační povinnosti uvedené v § 55 z. o. k. [30] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její
posouzení rozhodný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon o obchodních
korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020. [31] Podle § 159 odst. 1 o. z. kdo přijme funkci člena voleného orgánu,
zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými
znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče
řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při
jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. [32] Podle § 55 z. o. k. hodlá-li člen orgánu obchodní korporace uzavřít
s touto korporací smlouvu, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož
je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. Zároveň
uvede, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena.
To platí obdobně pro smlouvy
mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou nebo osobami jím
ovlivněnými nebo ovládanými (odstavec 1). Člen orgánu splní povinnosti podle
odstavce 1 i tím, že informuje nejvyšší orgán, ledaže sám jako jediný společník
vykonává jeho působnost (odstavec 2). [33] Podle § 56 odst. 2 z. o. k. uzavření smlouvy podle odstavce 1 nebo
§ 55, které není v zájmu obchodní korporace, může její nejvyšší nebo kontrolní
orgán zakázat. [34] Podle § 437 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v
rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o
takovém rozporu věděl nebo musel vědět (odstavec 1). Jednal-li zástupce, jehož
zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato
osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený
dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud
zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti
(odstavec 2). [35] V usnesení ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1370/2021, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož péče řádného hospodáře zahrnuje
tzv. náležitou péči (povinnost jednat s potřebnými znalostmi a pečlivostí) a
povinnost nezbytné loajality (povinnost dát při výkonu funkce přednost zájmům
obchodní korporace před zájmy svými či zájmy jiných osob). [36] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) S účinností od 1. 1. 2014 jsou členové statutárního orgánu právnické osoby
jejími zástupci sui generis. 2) Ustanovení § 54 a násl. z. o. k., řešící střet mezi zájmy členů statutárních
(a případně i jiných volených) orgánů obchodní korporace a samotnou obchodní
korporací, představují (do značné míry) lex specialis k obecné úpravě střetu
mezi zájmy zástupce a zastoupeného (§ 437 o. z.). 3) Vyhoví-li člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o. k. a není-li mu
příslušným orgánem pozastaven výkon funkce či zakázáno uzavření smlouvy,
nebrání střet jeho zájmů se zájmy obchodní korporace, aby ji při příslušném
právním jednání zastoupil. V souladu s požadavkem § 159 odst. 1 o. z. při tom
musí zachovávat nezbytnou loajalitu a dát přednost zájmům obchodní korporace
před zájmy svými či zájmy osob s ním spřízněných. Jestliže člen voleného orgánu
požadavkům § 54 a násl. z. o. k. nevyhoví (střet zájmů či úmysl uzavřít smlouvu
neoznámí), popř. pozastaví-li mu příslušný orgán výkon funkce či zakáže-li mu
uzavřít dotčenou smlouvu, dopadá na jeho jednání obecná úprava střetu zájmů
zástupce a zastoupeného (§ 437 o. z.). 4) Oproti obecné úpravě pak ustanovení § 54 a násl. z. o. k. regulují i střet
zájmů, k němuž dochází při výkonu funkce člena voleného orgánu, aniž by šlo o
zastoupení obchodní korporace. Řečené platí i pro § 55 z. o. k., jenž dopadá na
jakoukoliv smlouvu, kterou hodlá uzavřít s obchodní korporací člen jejího
voleného orgánu, bez ohledu na to, zda současně zastupuje (při uzavření této
smlouvy) i samotnou obchodní korporaci. Uzavře-li obchodní korporace se členem
svého voleného orgánu smlouvu, aniž by byl v souladu s § 55 z. o. k.
o úmyslu
ji uzavřít informován příslušný orgán obchodní korporace, popř. přesto, že
příslušný orgán uzavření této smlouvy zakázal, není obchodní korporace takovou
smlouvou vázána ani v případě, že ji při uzavření smlouvy zastoupila jiná osoba
než dotčený člen voleného orgánu. Ani té totiž nesvědčí zástupčí oprávnění,
nejsou-li splněny požadavky § 55 z. o. k., neboť oprávnění zastoupit obchodní
korporaci při uzavření smlouvy se členem jejího voleného orgánu „odebírá“ zákaz
vyslovený v souladu s § 55 z. o. k. všem (v úvahu připadajícím) zástupcům. 5) Jazykový výklad § 55 z. o. k. vede k jednoznačnému závěru, podle něhož
citované ustanovení dopadá na všechny smlouvy (uzavírané mezi členem voleného
orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací) bez rozdílu (není-li zde
zvláštní úprava; viz např. § 59 odst. 2 z. o. k.). Tomu také odpovídá výklad
teleologický. Účelem § 55 z. o. k. je ochrana zájmů obchodní korporace, jež
mohou být dotčeny uzavíranou smlouvou, na jejíž druhé straně stojí člen
voleného orgánu. Zájmy obchodní korporace přitom mohou být dotčeny jakoukoliv
smlouvou, zřizující závazek mezi stranami (§ 1724 odst. 1 o. z.). 6) Jedná-li zástupce, jehož zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je
tímto jednáním zastoupený vázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce
jednal) v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy
zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje
zástupčí oprávnění zástupce). Není-li třetí osoba v dobré víře, není zastoupený
jednáním zástupce vázán; může je však v souladu s § 440 o. z. dodatečně
schválit (ratihabovat). Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce (způsobeného
nedovoleným střetem zájmů) se zastoupený dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty
první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí. 7) K dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít
ve lhůtě bez zbytečného odkladu (§ 440 odst. 1 věta první o. z.) běžící od
okamžiku, kdy se zastoupený dozví o tom, že zástupce jednající v nedovoleném
střetu zájmů za něj učinil určité právní jednání. Vědomost zástupce jsoucího ve
střetu zájmů přitom nelze zastoupenému přičítat. Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, a v něm citovanou
judikaturu. [37] V rozsudku ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, pak
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) Výjimka z obecné právní úpravy zakazující jednat ve střetu zájmů (§ 437 o. z.) je ve vztahu k uzavírání smluv mezi členem voleného orgánu obchodní
korporace a touto korporací v § 55 a § 56 z. o. k. konstruována tak, že
posouzení otázky, zda mohou být uzavřením smlouvy dotčeny zájmy obchodní
korporace (zda je třeba zájmy obchodní korporace chránit), náleží orgánu
obchodní korporace (kontrolnímu orgánu, popř. není-li zřízen, nejvyššímu orgánu
obchodní korporace). Proto § 56 odst. 2 z. o. k. svěřuje nejvyššímu nebo
kontrolnímu orgánu (byl-li zřízen) obchodní korporace působnost uzavření
smlouvy členu voleného orgánu zakázat.
2) Aby mohl příslušný orgán obchodní korporace náležitě zvážit, zda uzavření
smlouvy zakáže či nikoli, musí získat dostatek informací ohledně podmínek, za
nichž má být smlouva uzavřena. Z tohoto důvodu § 55 odst. 1 z. o. k. ukládá
členu voleného orgánu obchodní korporace, aby o svém záměru uzavřít s obchodní
korporací smlouvu informoval orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán (byl-li
zřízen), jinak nejvyšší orgán obchodní korporace. 3) Člen voleného orgánu obchodní korporace svou informační povinnost zásadně
splní tím, že příslušnému orgánu předloží celé znění návrhu smlouvy, nebo sdělí
celý její obsah. 4) Informační povinnost bude zpravidla splněna také tehdy, pokud člen voleného
orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy
anebo pokud příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce,
je-li z předložené části návrhu smlouvy anebo z předložených informací patrné,
zda uzavřením smlouvy mohou být zasaženy zájmy korporace. Je-li totiž
příslušnému orgánu obchodní korporace svěřena působnost kontrolovat, zda je
uzavření smlouvy ve střetu zájmů v souladu se zájmy obchodní korporace, a
(případně) uzavření zakázat, bezpochyby může tento orgán sám zvážit, zda mu
neúplný návrh smlouvy k posouzení postačuje. 5) Nemá-li příslušný orgán – podle svého úsudku – dostatek informací, může po
předkládajícím členu voleného orgánu požadovat jejich doplnění nebo uzavření
smlouvy do doplnění informací zakázat anebo uzavření smlouvy podmínit
(například tím, že určí, jaká ujednání smlouva nesmí či naopak může obsahovat). 6) Možností splnit informační povinnost tím, že člen voleného orgánu předloží
příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo že
příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, není
dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace (společníků nebo
akcionářů, popř. členů družstva) žádat, aby předkládající člen voleného orgánu
předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby valnou hromadu informoval o celém
obsahu zamýšlené transakce. Vyžaduje-li přitom kterýkoli ze členů nejvyššího
orgánu, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu
smlouvy anebo aby nejvyšší orgán informoval o celém obsahu zamýšlené transakce,
předkládající člen voleného orgánu svou informační povinnost ve smyslu § 55
odst. 1 z. o. k. nesplní dříve, než žádosti člena nejvyššího orgánu vyhoví. Až
tímto doplněním (uspokojením žádosti člena nejvyššího orgánu obchodní
korporace) je totiž plně zajištěna ochrana zájmů korporace. 7) Člen voleného orgánu však informační povinnost podle § 55 odst. 1 z. o. k. nesplní, nesdělí-li příslušnému orgánu smluvní podmínky, které tento orgán
nemohl na základě obdržených informací ve smlouvě, kterou člen voleného orgánu
s obchodní korporací (skutečně) uzavřel, očekávat. To se může týkat například
excesivních smluvních ujednání, která neodpovídají členem voleného orgánu
deklarovanému účelu smlouvy. [38] Výjimečně může být shora uvedený účel § 55 z. o. k.
naplněn též
tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené
smlouvy všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se
společností vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím,
že se vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení
zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou. [39] V poměrech projednávané věci žalovaný v době, kdy byl jednatelem
dovolatelky, s dovolatelkou uzavřel smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků. Podle § 55 odst. 1 z. o. k. byl povinen před uzavřením smlouvy informovat
valnou hromadu dovolatelky, že smlouvu hodlá s dovolatelkou uzavřít. Tuto svou
povinnost nesplnil. S ohledem na skutková zjištění, z nichž soudy vycházely,
však nelze vyloučit, že účel informační povinnosti stanovené v § 55 odst. 1 z. o. k. byl naplněn již tím, že o záměru uzavřít smlouvu (včetně všech podmínek,
za nichž má být smlouva uzavřena, tj. i údaje o její případné úplatnosti a výši
sjednaných úroků) byli předem informováni všichni společníci, kteří s ním
vyslovili souhlas. [40] Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, zda všichni společníci
dovolatelky byli žalovaným předem informováni o záměru uzavřít smlouvu a o
všech smluvních podmínkách a zda s ním vyjádřili souhlas, anebo zda tento záměr
alespoň vzali na vědomí s tím, že se vzdávají práva na projednání této
záležitosti (a na případné vyslovení zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou,
ačkoliv takové zjištění je nezbytné pro úplné právní posouzení věci. [41] Neinformoval-li totiž žalovaný valnou hromadu dovolatelky o tom, že
hodlá s dovolatelkou uzavřít smlouvu, a nebyl-li ani jinak naplněn účel § 55
odst. 1 z. o. k., nesvědčilo A. W. oprávnění zastoupit dovolatelku při uzavření
smlouvy. Neschválila-li dovolatelka smlouvou bez zbytečného odkladu, není jí
vázána. Současně platí, že nesplněním informační povinnosti uvedené v § 55
odst. 1 z. o. k. žalovaný porušil povinnost nezbytné loajality, jež je součástí
péče řádného hospodáře. [42] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody,
pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí
soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [43] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [44] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.