27 Cdo 127/2024-517
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce
JUDr. Marka Doležala a soudce JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně
AUTOKOMPLEX OLOMOUC s. r. o., se sídlem v Olomouci, Týnecká 669/5, PSČ 779 00,
identifikační číslo osoby 03946801, zastoupené Mgr. Martinem Lorencem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, PSČ 779 00, proti žalované
Arbil s. r. o., se sídlem v Prostějově, Za Olomouckou 4184/17, PSČ 796 01,
identifikační číslo osoby 24784028, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, o zaplacení
2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.
zn. 6 C 99/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 29. 6. 2023, č. j. 27 Co 2/2022-492, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
a) Návrh na zahájení řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně 17. 5. 2017
domáhá zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím jakožto prospěchu, jenž má
žalovaná vydat v důsledku porušení zákazu konkurence podle § 5 odst. 1 zákona
č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích; dále též jen „z. o. k.“).
b) Řízení před soudem prvního stupně
2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 6 C
3. Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
poté, kdy rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 10. 2018, č. j. 6 C
99/2017-294, jímž soud žalobu taktéž zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.), spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 30. 1. 2020,
č. j. 27 Co 46/2019-341, k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
26. 11. 2020, č. j. 27 Cdo 2832/2020-368, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom soudu prvního stupně uložil, aby
se v další fázi řízení zabýval především otázkou pasivní věcné legitimace
žalované.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně a žalovaná vykonávají obdobný předmět podnikání (obchodují
s vozidly značek Škoda a Volkswagen).
2) Ing. Roman Moravčík (dále jen „R. M.“) byl od 18. 1. 2011 do doby
vydání rozhodnutí soudu prvního stupně jediným jednatelem žalované. Současně
byl do 19. 5. 2016 jediným společníkem žalované, od 19. 5. 2016 do 26. 11. 2018
měl v žalované podíl 80 %, zbylých 20 % měla Jana Moravčíková.
3) R. M. se stal dne 31. 3. 2015 taktéž jednatelem žalobkyně, aniž by ke
členství v statutárním orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem
činnosti (tj. žalované) svolili všichni společníci žalobkyně podle § 199 odst.
1 z. o. k. ve znění účinném do 31. 12. 2020. Funkce R. M. v žalobkyni zanikla
dne 20. 3. 2017.
4) Žalobkyně v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm
243/2017 uplatňuje totožný nárok, spočívající ve vydání prospěchu z porušení
zákazu konkurence (spočívajícího v tom, že R. M. vykonával současně funkci
jednatele žalobkyně i žalované) ve stejné výši proti (tam) žalovanému R. M.
5. K otázce pasivní věcné legitimace žalované soud prvního stupně uvedl,
že pasivně věcně legitimovaným subjektem je primárně ten, kdo porušil zákaz
konkurenčního jednání, tedy subjekt, jemuž je konkurenční jednání zákonem
zakázáno. Žalovaná zákaz konkurenčního jednání neporušila a ze strany žalobkyně
nebylo ani tvrzeno, že by na žalovanou byl prospěch či z tohoto jednání vzniklá
práva převedena; žalovaná tak není ani jejich nabyvatelem ve smyslu § 5 odst. 1
z. o. k.
6. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná
není ve sporu pasivně věcně legitimována, pročež žalobu zamítl.
c) Odvolací řízení
7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně shora napadeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i právním
posouzením soudu prvního stupně, a uzavřel, že žalovaná není pasivně věcně
legitimována, neboť v řízení „nebylo prokázáno“, že by od porušitele zákazu
konkurence (R. M.) nikoli v dobré víře nabyla prospěch získaný v důsledku
porušení zákazu konkurence porušitelem.
II. Dovolání
9. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, a sice:
1) kdo je, respektive může být, „jiný nabyvatel“ prospěchu podle § 5
odst. 1 z. o. k.,
2) zda je zákonným požadavkem (byť v zákoně neuvedeným), aby „jiný
nabyvatel“ uvedený v § 5 odst. 1 z. o. k. nabyl prospěch pouze právním jednáním
(převodem) od osoby, která sama porušuje zákaz konkurenčního jednání, nebo zda
je možné, aby jej prostřednictvím této osoby „nabyl jinak“, a
3) zda může být obchodní korporace, jejíž statutární orgán právě výkonem
funkce jejího statutárního orgánu porušuje zákaz konkurenčního jednání, „jiným
nabyvatelem“ prospěchu ve smyslu § 5 odst. 1 z. o. k.
10. Dovolatelka má předně za to, že žalovaná je osobou pasivně věcně
legitimovanou k vydání prospěchu z porušení zákazu konkurence. Vymezuje se
proti výkladu odvolacího soudu, podle nějž je na základě § 5 odst. 1 z. o. k.
přípustné prospěch požadovat jedině po samotném porušiteli nebo po osobě, na
kterou porušitel prospěch následně (právním jednáním) převedl.
11. Takový výklad považuje dovolatelka za nelogický, vedoucí k
nespravedlivým výsledkům a odporující znění zákona. Namítá, že § 5 odst. 1 z.
o. k. se má vztahovat na neomezený okruh osob či subjektů majících prospěch z
protiprávního jednání porušitele (aniž by jej porušitel na tyto osoby
převáděl), a nikoli pouze na porušitele a osobu, na kterou porušitel prospěch
převedl.
12. S ohledem na shora uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním
otevřených otázek výkladu § 5 odst. 1 z. o. k., které v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
15. Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na období, po které měl R. M.
ve vztahu k žalobkyni porušovat zákaz konkurence (od 31. 3. 2015 do 20. 3.
2017), věc posoudil podle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do
31. 12. 2020.
16. Podle § 5 z. o. k. obchodní korporace může požadovat, aby jí ten,
kdo porušil zákaz konkurenčního jednání, vydal prospěch, který v důsledku toho
získal, anebo aby na ni převedl z toho vzniklá práva, ledaže to vylučuje povaha
získaných práv; to platí obdobně pro každého jiného nabyvatele tohoto prospěchu
nebo práva, ledaže tento nabyvatel jednal v dobré víře (odstavec první). Právo
podle odstavce 1 lze u povinné osoby uplatnit do 3 měsíců ode dne, kdy se
obchodní korporace o porušení tohoto zákazu dozvěděla, nejpozději však do 1
roku od porušení; k později uplatněnému právu se nepřihlíží (odstavec druhý).
17. Podle § 199 odst. 1 z. o. k. nesmí jednatel bez svolení všech
společníků:
a) podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve
prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného,
b) být členem statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem
činnosti nebo podnikání nebo osobou v obdobném postavení, ledaže se jedná o
koncern, nebo
c) účastnit se na podnikání jiné obchodní korporace jako společník s neomezeným
ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným
předmětem činnosti nebo podnikání.
18. Podle § 432 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„o. z.“), osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu
obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí
účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak, může se
podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání zdržel (odstavec
první). Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby
zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li zástupce
na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na
odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva zanikají,
pokud nebyla uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání
dozvěděl, nejpozději však rok ode dne, kdy k jednání došlo (odstavec druhý).
Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu škody; to však
jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou činností podnikatele
poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož prospěch podnikatelův zástupce
nedovoleně jednal, že jde o činnost poškozující podnikatele, je povinen k
náhradě škody také on (odstavec třetí).
b) Obecně k zákazu konkurence
19. Zákaz konkurence slouží k ochraně obchodní korporace, resp. jejího
know-how, důvěrných informací či obchodních kontaktů, před jejich možným
zneužitím osobou, jejíž zájmy jsou ve střetu se zájmy obchodní korporace.
20. Pro společnost s ručením omezeným je zákaz konkurence upraven v §
199 z. o. k. Nemá-li svolení všech společníků, jednatel (mimo jiné) nesmí
podnikat v rámci předmětu činnosti společnosti, a to ani ve prospěch jiných
osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného. Nesmí být ani členem
statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem činnosti.
21. Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti
loajality, neboť jednatel společnosti s ručením omezeným je povinen dát při
výkonu funkce přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích
osob. Zastává-li funkci člena voleného orgánu ve více (navzájem si
konkurujících) společnostech v rozporu se zákazem konkurence, porušuje již tím
své povinnosti. Je logické, že v takové situaci bude tento jednatel obvykle při
hájení zájmů jedné ze společností jednat v rozporu se zájmy druhé společnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo 62/2017,
jehož závěr, ač přijat v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
se prosadí i v poměrech zákona o obchodních korporacích).
22. Poruší-li člen voleného orgánu zákaz konkurence, jedním z nároků,
jehož se může obchodní korporace po porušiteli domáhat, je vydání získaného
prospěchu či převodu práv podle § 5 odst. 1 z. o. k.
23. Toto ustanovení představuje lex specialis k § 432 o. z., jež obecně
upravuje zákaz konkurence. Jakkoliv se obecná úprava vztahuje na zástupce při
provozu obchodního závodu, nelze (s přihlédnutím ke koncepci občanského
zákoníku) dovodit, že by se úprava § 432 o. z. na jednatele společnosti s
ručením omezeným neaplikovala v rozsahu, v níž zákon o obchodních korporacích
neupravuje zákaz konkurence speciální právní normou (v podrobnostech viz Havel,
B. In: Štenglová, I. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2020, s. 16).
24. Obchodní korporace se tak vedle nároků upravených v § 5 odst. 1 z.
o. k. (které jako zvláštní úprava nahrazují úpravu § 432 odst. 2 o. z.) může
podle § 432 odst. 1 o. z. dále domáhat zdržení se porušování zákazu konkurence
porušitelem či náhrady škody podle § 432 odst. 3 o. z., a to nejen po
porušiteli, ale i po osobě, v jejíž prospěch byl zákaz konkurence porušován (za
podmínek v § 432 odst. 3 o. z. uvedených).
25. Vzájemný vztah mezi vydáním prospěchu a náhradou škody řeší § 432
odst. 3 věta první o. z., podle něhož jde o alternativní nároky. Oprávněná
osoba se musí rozhodnout, zda se bude domáhat jednoho nebo druhého práva. V
případě, že zvolí právo na náhradu škody, nemusí jej uplatnit v prekluzivní
lhůtě podle § 5 odst. 2 z. o. k. K tomu obdobně srov. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1316/2021, uveřejněného pod
číslem 46/2023 Sb. rozh. obč.
c) Výklad § 5 odst. 1 z. o. k.
26. Smyslem a účelem § 5 odst. 1 z. o. k. je umožnit obchodní korporaci
domoci se vydání takového prospěchu, jenž porušitel získal porušením zákazu
konkurence, nebo převodu práv z toho vzniklých.
27. Má-li být žaloba podle § 5 odst. 1 z. o. k. úspěšná, je nezbytné,
aby se porušitel na porušení zákazu konkurence obohatil (nabyl prospěch či
právo), jinak není čeho vydávat (převádět).
28. Za prospěch získaný z porušení zákazu konkurence literatura považuje
odměnu či jiné benefity, které porušitel získal, ať už v peněžité či nepeněžité
formě, popř. i existující pohledávku porušitele za třetí osobou (srov. Lasák,
J. In: Lasák, J., Dědič, J., Pokorná, J., Čáp, Z. a kol. Zákon o obchodních
korporacích. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 44; Floreš,
M. In: Lokajíček, J. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Vybraná ustanovení.
Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 5.).
29. Je zřejmé, že prospěch může mít různou podobu v závislosti na
způsobu, jakým je zákaz konkurence porušován. V poměrech společnosti s ručením
omezeným, podniká-li jednatel v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti,
pak bude prospěchem typicky zisk, jehož dosáhne v příčinné souvislosti s
porušením zákazu konkurence. Podniká-li jednatel ve prospěch jiných osob či
zprostředkovává-li obchody společnosti pro jiného, je třeba za prospěch
zpravidla považovat plnění, jež mu třetí osoba v souvislosti s porušením zákazu
konkurence poskytne. Je-li porušitel členem statutárního orgánu jiné
společnosti, zásadně lze za prospěch považovat odměnu za výkon funkce či jiné
poskytnuté benefity.
30. Prospěchem ve smyslu § 5 odst. 1 z. o. k. je toliko plnění, jež v
souvislosti s porušením zákazu konkurence obdrží samotný porušitel (nikoli
např. osoba, v jejíž prospěch porušitel podnikal či zprostředkovával obchody).
Je-li v § 5 odst. 1 z. o. k. v části věty za středníkem použito slovní spojení
„nabyvatel tohoto prospěchu nebo práva“, již z gramatického výkladu (z důvodu
použití zájmena tohoto) lze usuzovat, že i v případě nabyvatele jde o prospěch
či právo získané porušitelem. Pojem „prospěch“ je tedy v § 5 z. o. k. používán
v jediném (totožném) významu.
31. Obdobně i podle § 432 odst. 2 o. z., jedná-li zástupce na cizí účet,
má oprávněný právo toliko na postoupení práva na odměnu nebo vydání již
poskytnuté odměny, tedy na „prospěch“ náležející výhradně zástupci, nikoliv
„prospěch“ osoby, na jejíž účet jednal.
32. Mohla-li by dovolatelka podle § 5 odst. 1 z. o. k. požadovat vydání
prospěchu po „jiném nabyvateli“, aniž by na něj byl prospěch převeden, zásadně
by se domáhala vydání prospěchu odlišného. Takový (extenzivní) závěr však ze
zákona neplyne a (jak uvedeno níže) není jej možné dovodit ani na základě
teleologického výkladu.
33. Havel spatřuje smysl a účel § 5 odst. 1 z. o. k., věty za
středníkem, především v preventivní funkci, když uvádí, že „zákon současně pro
zvýšení ochrany korporace předpokládá, že požadavek na převedení práv nebo
vydání prospěchu se váže i na každého nabyvatele těchto práv nebo prospěchu,
ledaže byl v dobré víře (dobrá víra se presumuje – § 7 o. z.). Pokud tedy
získané právo bude dále převedeno, může se korporace dovolávat po nabyvateli
jeho převedení na ni, ledaže to povaha tohoto práva bude vylučovat. Další
nabyvatel se ubrání této povinnosti, prokáže-li, že jednal v dobré víře, tedy
že nevěděl a nemohl vědět, že nabývá práva získaná v rozporu se zákazem
konkurence. Neprokáže-li jednání v dobré víře, práva musí převést a vůči tomu,
kdo na něj tato práva převedl, má právo náhrady újmy.“ (viz Havel, B. In:
Štenglová, I. a kol., op. cit., s. 17).
34. S tímto názorem lze (v zásadě) souhlasit. Lze-li podle § 5 odst. 1
z. o. k. vydat jedině prospěch získaný porušitelem, nemůže se citované
ustanovení, aniž by byl prospěch dále převeden, vztahovat na neomezený okruh
osob majících (různý) prospěch z protiprávního jednání porušitele.
35. Nejvyšší soud proto uzavírá, že na základě § 5 odst. 1 z. o. k. je
možné domáhat se vydání toliko prospěchu, který získal ten, kdo porušil zákaz
konkurenčního jednání, a to buď po samotném porušiteli, nebo po (nedobrověrném)
nabyvateli, na něhož byl tento prospěch právním jednáním porušitele převeden.
36. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že závěr
odvolacího soudu, podle něhož žalovaná není ve sporu pasivně věcně
legitimována, neboť není porušitelem zákazu konkurence ani od něj prospěch
nenabyla, je správný.
37. Chtěla-li se dovolatelka domoci plnění po žalované, mohla se namísto
žaloby na vydání prospěchu podle § 5 z. o. k. vůči ní domáhat náhrady škody
podle § 432 odst. 3 o. z. (k volbě mezi těmito dvěma nároky viz výše odstavec
25).
d) Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
38. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
39. K námitce dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyšší soud
uvádí, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Nepřezkoumatelný je
rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění,
jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených
důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které
zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi
nimi (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sb. rozh. obč.). Tak tomu v projednávané
věci není.
e) Shrnutí rozhodnutí
40. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
dovolatelky bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu