MSPH 60 INS XY
160 ICm XY
27 ICdo 62/2017-230
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
M. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Dr. Michaelou Day, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, proti žalované CP Praha s. r.
o., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Pitterova 2855/13, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 27640965, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o určení pravosti a
výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 1963/2015
jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS
XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH
XY (MSPH 60 INS XY), jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5.
2016, č. j. 160 ICm XY (MSPH 60 INS XY), se ruší a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
pohledávku ve výši 979.636,16 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce byl v době od 6. 5. 2009 do 12. 11. 2010 členem dozorčí rady
žalované. 2) Dne 6. 5. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaná smlouvu o výkonu funkce,
ve které se žalobce zavázal mimo jiné chránit zájmy žalované a její dobré
jméno, zachovávat mlčenlivost ohledně činnosti žalované a o všech ostatních
skutečnostech, jejichž šíření třetím osobám by mohlo žalovanou poškodit (dále
též jen „smlouva o výkonu funkce“). 3) Podle smlouvy o výkonu funkce měl žalobce za výkon funkce člena
dozorčí rady nárok na odměnu ve výši 10.000 EUR měsíčně. 4) Žalobce přihlásil u insolvenčního soudu v insolvenční věci žalované
pohledávku pod pořadovým číslem P7, představující jeho odměnu za výkon funkce
člena dozorčí rady v období měsíců července až září 2010 ve výši 45.566,7 EUR
(1.116.839,82 Kč), která byla splatná dne 15. 10. 2010, se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 417.558,13 Kč. 5) Na přezkumném jednání konaném dne 24. 4. 2015 insolvenční správce
popřel přihlášenou pohledávku žalobce co do pravosti a výše 521. 565,44 Kč
(jistinu ve výši 381.539,82 Kč a úrok z prodlení ve výši 140.025,62 Kč), neboť
měl za to, že žalobci nárok na zaplacení odměny nevznikl, resp. že žalovaná
žalobci odměnu v souladu se smlouvou o výkonu funkce oprávněně neposkytla z
důvodu zaviněného porušení právních povinností v souvislosti s výkonem funkce. Co do pravosti a výše 1.534.396,95 Kč popřela pohledávku ze stejných důvodů
jako insolvenční správce též žalovaná s tím, že je po právu ve výši 1 Kč. 6) Dne 15. 5. 2015 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu o určení
pravosti a výše pohledávky. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět
a nadále se domáhá určení, že má za žalovanou pohledávku v celkové výši
979.636,16 Kč. 7) Žalobce byl ke dni uzavření smlouvy o výkonu funkce a po celou dobu
výkonu funkce člena dozorčí rady žalované současně jednatelem společnosti XY
(nyní XY), a společnosti XY. 8) Žalobce podal návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti
rozhodnutí jediného společníka žalované učiněného při výkonu působnosti valné
hromady dne 3. 2. 2010, kterým jediný společník žalované odvolal stávajícího
jednatele žalované a jmenoval novým jednatelem L. N. Následně podal odvolání
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010, č. j. 73 Cm
64/2010-53, kterým byl žalobcův návrh zamítnut. Rozhodnutí soudu prvního stupně
bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 14 Cm
550/2010-95. 9) Dne 19. 2. 2010 zaslal žalobce prostřednictvím svého právního
zástupce e-mail adresovaný mimo jiné GEOSAN GROUP a. s., jehož obsahem byla
informace o podání návrhu na vyslovení neplatnosti jediného společníka v
působnosti valné hromady s tím, že L. N. není oprávněn jednat za žalovanou. 10) Dne 30. 4. 2010 vydala XY, jednající žalobcem jako jejím jednatelem,
potvrzení pro MABLETON s. r. o., ve kterém uvedla, že MABLETON s. r. o., resp. její právní předchůdce, byla zprostředkovatelkou prodeje bytů klientům žalované
z Velké Británie. 11) Dne 16. 12.
2010 uzavřely žalovaná a MABLETON s. r. o. dohodu o
narovnání, jejímž předmětem bylo narovnání sporných práv a povinností ze
smlouvy o velkoobchodní koupi bytů po dokončení, ve znění jejích dodatků,
uzavřené právními předchůdci stran této dohody, přičemž žalovaná vstoupila do
práv a povinností společnosti XY. Na základě dohody o narovnání se žalovaná
zavázala MABLETON s. r. o. uhradit za podmínek uvedených v dohodě o narovnání
16.000.000 Kč. Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že žalobce má právo na
úhradu odměny za výkon funkce člena dozorčí rady žalované za uvedené období. Důvody popření výše pohledávky se nezabýval, neboť po částečném zpětvzetí
žaloby již mezi účastníky nebyla sporná výše přihlášené pohledávky žalobce. Jedním z důvodů, pro které žalovaná odmítla žalobci odměnu za výkon funkce
člena dozorčí rady poskytnout, bylo tvrzené porušení povinností, které pro něj
vyplývaly z dřívější funkce jednatele žalované. Insolvenční soud se s tímto
důvodem neztotožnil, neboť podle § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), „lze odměnu neposkytnout pouze v případě porušení povinností
souvisejících s výkonem funkce člena dozorčí rady, a nikoliv jako postih za
porušení jiných povinností netýkajících se výkonu uvedené funkce“. Důsledkem případného porušení zákazu konkurence žalobcem (které žalovaná
spatřovala v tom, že žalobce byl po celou dobu výkonu funkce člena dozorčí rady
žalované jediným společníkem a jednatelem XY, a XY, jež podnikaly ve stejném
oboru jako žalovaná) nemohlo podle insolvenčního soudu být neuhrazení odměny za
výkon funkce člena dozorčí rady, neboť následek porušení zákazu konkurence byl
upraven v § 65 obch. zák., který stanovil nároky společnosti vyplývající z
porušení zákazu konkurence a upravoval lhůty, v nichž bylo třeba nároky
uplatnit, aby nedošlo k jejich zániku. Žalovaná navíc od počátku o souběhu
funkcí věděla, přesto smlouva o výkonu funkce neobsahuje žádné ujednání o
povinnosti žalobce konkurenční stav odstranit. Tvrdila-li žalovaná, že dne 28. 2. 2011 žalobce vydal potvrzení pro Property in
Prague, s. r. o., o oprávněnosti nároků této společnosti vůči ní, nemohla mít
tato skutečnost podle insolvenčního soudu žádný vliv na nárok žalobce na odměnu
za výkon funkce člena dozorčí rady žalované, neboť v době, za kterou je odměna
žalobcem nárokována, nemohla žalovaná vědět o tom, že žalobce potvrzení v
budoucnosti vydá. Shora uvedené potvrzení pro MABLETON s. r. o. nevydal žalobce, nýbrž XY, byť
jejím jménem jednal žalobce jako jednatel. Tím však podle insolvenčního soudu
nemohl porušit povinnost související s výkonem funkce člena dozorčí rady
žalované a nemohl jednat v rozporu se zájmy žalované. Insolvenční soud
nezjistil, že důvodem uzavření dohody o narovnání mělo být vyřešení sporů,
které by vznikly v důsledku porušení povinností žalobce vyplývajících z výkonu
funkce člena dozorčí rady žalované.
Insolvenční soud neshledal porušení povinnosti jednat v souladu se zájmy
žalované ani v tom, že žalobce podal návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí
jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, neboť tím žalobce
pouze vykonával své právo plynoucí z § 131 odst. 1 obch. zák. Právo podat
takový návrh pak podle insolvenčního soudu „není výkonem funkce člena dozorčí
rady, neboť výkonem funkce člena dozorčí rady je jeho činnost v rozsahu práv a
povinností dozorčí rady upravených ustanovením § 138 obch. zák.“. Insolvenční soud sice posoudil jednání žalobce spočívající v zaslání e-mailu ze
dne 19. 2. 2010 jako porušení povinnosti žalobce zachovávat mlčenlivost ohledně
činnosti žalované a o všech ostatních skutečnostech a jako šíření nepravdivých
informací třetím osobám, což by mohlo žalovanou poškodit, nicméně důsledkem
tohoto žalobcova jednání nemohlo podle insolvenčního soudu být neuhrazení
odměny za výkon funkce v období měsíců července až září 2010 (tedy za období,
kdy žalobce povinnost mlčenlivosti neporušil), neboť „úprava obsažená v
ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. je koncipována jako zákaz odměnu za porušení
povinnosti poskytnout, … žalovaná neměla žalobci odměnu uhradit za období, ve
kterém žalobce porušil svoji povinnost vyplývající z výkonu funkce, tedy za
období měsíce února 2010. Pokud žalovaná žalobci odměnu za uvedené období
poskytla, došlo na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení, k jehož vydání ho
žalovaná mohla vyzvat“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že společnost je oprávněna odepřít svému orgánu
poskytnutí plnění, jež je poskytováno v souvislosti s výkonem jeho funkce,
„tedy pokud poruší konkrétně člen dozorčí rady své povinnosti vyplývající pro
něj z § 138 obch. zák., z vnitřních pravidel společnosti nebo z uzavřené
smlouvy se společností“. Odvolací soud měl za to, že „při výkonu činnosti orgánu společnosti má v daném
případě člen dozorčí rady povinnost postupovat s odbornou péčí, s péčí řádného
hospodáře, zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech,
jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu, jde o
činnost úplatnou, kterou je povinen vykonávat v souladu se zájmy společnosti a
být se společností loajální, v případě porušení těchto povinností má společnost
právo na náhradu škody vůči němu v souběhu s dalšími právy společnosti, mezi
něž patří i oprávnění odepřít svému orgánu poskytnutí plnění (§ 66 odst. 3 věta
druhá obch. zák.), jež je poskytováno v souvislosti s výkonem jeho funkce“. Porušení povinnosti v souvislosti s výkonem funkce nelze podle odvolacího soudu
bez dalšího spojovat s jinou kategorií porušení právní povinnosti orgánu
společnosti, jež spočívá v porušení zákazu konkurence, neboť „za toto porušení
§ 65 obch. zák. stanoví práva společnosti vůči porušující osobě jinak“.
Jde-li o námitku žalované, podle které žalobce porušil povinnost zachovávat
mlčenlivost tím, že poskytoval nepravdivé informace obchodním partnerům
žalované, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) měl za to, že „je-
li civilní řízení z povahy veřejné, nemůže být informace o podané žalobě
informací důvěrnou a ‚prozrazení‘ těchto skutečností nelze považovat za
porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, jejichž prozrazením
třetím osobám může být žalované způsobena škoda“. Existenci škody a její vznik
žalovaná přitom ani netvrdila, ani neprokazovala. Již tento argument shledal
dostatečným, nehledě na to, že třetí osoby byly chráněny dobrou vírou v zápis
povinných údajů o společnosti v obchodním rejstříku podle § 27 obch. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že „orgán společnosti je povinen zachovávat
mlčenlivost, loajalitu vůči společnosti, chránit zájmy společnosti a její dobré
jméno, avšak v daném případě nelze z výše uvedených důvodů považovat jednání
žalobce za porušení mlčenlivosti ve vztahu ke společnosti a za jednání, jímž by
porušil jiné jeho povinnosti vůči společnosti, k nimž se ve smlouvě zavázal,
jež by mohlo mít takovou intensitu, aby způsobilo žalované újmu“. V jednání žalobce spočívajícím v tom, že podporoval třetí subjekty, MABLETON s. r. o. a Property in Prague, s. r. o., ve sporech proti žalované a vydával
potvrzení o oprávněnosti nároků těchto společností vůči žalované, odvolací soud
neshledal žalovanou tvrzené porušení závazku žalobce jednat v souladu se zájmy
žalované a závazku loajality, neboť žalobce tak činil jménem XY, jako její
jednatel. Prohlášení učiněné vůči MABLETON s. r. o. navíc žalovanou žádným
způsobem nezavazovalo, neboť je zcela nekonkrétní a nelze z něj dovodit žádné
závěry o jakémkoliv jednotlivém konkrétním poskytnutí zprostředkování ve
prospěch žalované. Prohlášení učiněné vůči Property in Prague, s. r. o., pak
žalobce vydal v době, kdy již v žalované nepůsobil. Odepřít poskytnutí odměny za výkon funkce člena dozorčí rady žalované nelze
podle odvolacího soudu ani z důvodu tvrzeného porušení povinností při
předchozím výkonu funkce jednatele žalované žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že otázky, na kterých spočívá napadené
rozhodnutí, nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jde o otázky:
1) „zda je společnost oprávněna odmítnout členu dozorčí rady vyplatit
odměnu za výkon jeho funkce v případě, kdy tento člen porušuje zákonný zákaz
konkurence dle ustanovení § 136 odst. 1 písm. d) obch. zák.“,
2) „jaké povinnosti člena voleného orgánu společnosti spadají pod pojem
‚povinnosti v souvislosti s výkonem funkce‘ ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3
věty druhé obch. zák.“,
3) „zda rozšiřování nepravdivých informací o společnosti může být
důvodem pro odepření poskytnutí plnění odměny ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák.“,
4) „zda je v případě porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o výkonu
funkce člena dozorčí rady jakkoli omezeno období, za které může společnost
odepřít poskytnutí plnění odměny ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák.“,
5) „zda je úprava § 66 odst. 3 obch. zák. koncipována jako oprávnění
společnosti neposkytnout odměnu, nebo jde o zákaz odměnu poskytnout“,
6) „zda je člen dozorčí rady povinen zachovávat nezbytnou loajalitu vůči
společnosti a jednat v souladu s jejími zájmy i v případě, že současně jedná
jako jednatel konkurenční společnosti“, a
7) „zda se uplatní pravidlo obrácení důkazního břemene dle ustanovení §
194 odst. 5 ve spojení s ust. § 138 odst. 2 obch. zák. i v případě posuzování
porušení ‚povinnosti v souvislosti s výkonem funkce‘ ve smyslu ustanovení § 66
odst. 3 obch. zák.“. Na otázku 1) je podle dovolatelky možno odpovědět kladně, neboť „k porušení
zákazu konkurence dochází již faktickým přijetím funkce ve společnosti, která
je v konkurenčním postavení“. Ustanovení § 136 obch. zák. zakazuje již
samostatný vznik situace, při které může docházet ke zneužití postavení členů
orgánů v jejich prospěch či ve prospěch konkurence. V § 65 obch. zák. nejsou
uvedeny všechny důsledky související s porušením pravidla uvedeného v § 136
obch. zák. Jde-li o odpověď na otázku 2), je dovolatelka přesvědčena, „že obecná povinnost
dodržování právních povinností, mezi něž spadá i obecný zákaz působení v
konkurenčních společnostech, spadá mezi obecné povinnosti v souvislosti s
výkonem funkce člena dozorčí rady, stejně tak jako povinnost mlčenlivosti a
zásada jednání s nezbytnou loajalitou vůči společnosti, k níž je člen voleného
orgánu povinen“. Otázku 3) odvolací soud podle dovolatelky nesprávně právně posoudil, neboť
hodnotil chování žalobce pouze „z pohledu škodlivosti“. Argumentace odvolacího
soudu postavená na tom, že civilní řízení je svou povahou veřejné, a proto
informace o jeho zahájení nemůže být považována za porušení mlčenlivosti,
neobstojí. Žalobce nešířil pouze informaci o zahájení civilního řízení, ale
přímo oznamoval lživou informaci o tom, že řádný jednatel dovolatelky za ni
není oprávněn jednat. Rozšiřování nepravdivých informací týkajících se
dovolatelky tak musí být posouzeno jako jednání v rozporu s péčí řádného
hospodáře; žalobce takovým jednáním nezachoval nezbytnou loajalitu vůči
dovolatelce.
Jde-li o otázky 4) a 5), má dovolatelka za to, že nebyla omezena v určení
období ani výše odměny, kterou mohla při porušení právních povinností žalobce
odmítnout poskytnout. Žádné omezení pro dovolatelku nevyplývá ani ze smlouvy,
ani ze zákona. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, a ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, je
dovolatelka přesvědčena, že se jedná o oprávnění společnosti odepřít členu
voleného orgánu poskytnutí plnění, a nikoliv o zákaz, jak vyložil soud prvního
stupně. Co se týče otázky 6), podle dovolatelky „nezáleží na tom, o jaký charakter
vydávaných potvrzení se přitom jednalo a není také zásadní skutečnost, že
potvrzení nezavazovalo dovolatelku. Podstatu poškozujícího jednání žalobce je
třeba spatřovat ve skutečnosti, že žalobce byl členem dozorčí rady a jako člen
dozorčí rady byl povinen zachovávat vůči dovolatelce nezbytnou loajalitu a není
přitom podstatné, zda tuto loajalitu musí zachovávat jako fyzická osoba, či
jako zástupce třetího subjektu“. Podle dovolatelky lze na otázku 7) odpovědět tak, že v případě posuzování
porušení „povinnosti v souvislosti s výkonem funkce“ ve smyslu § 66 odst. 3
obch. zák. se mělo uplatnit pravidlo § 194 odst. 5 obch. zák. a bylo tak na
žalobci, aby prokázal, že jeho jednání v rámci výkonu funkce člena dozorčí rady
bylo vždy činěno s péčí řádného hospodáře. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné k řešení otázky výkladu § 66 odst. 3 in fine obch. zák.,
v souvislostech otevřených v dovolání dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
neřešené. Dovolání je důvodné. Rozhodné hmotné právo se podává z § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a § 3028 odst. 3
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinných od 1. 1. 2014. Nejvyšší
soud tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku. Podle § 66 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je
orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního
předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné
hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění
neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským
výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v
souvislosti s výkonem funkce (odstavec 3). Podle § 136 obch. zák., nevyplývají-li ze společenské smlouvy nebo stanov další
omezení, jednatel nesmí
a) podnikat v oboru stejném nebo obdobném oboru podnikání společnosti
ani vstupovat se společností do obchodních vztahů,
b) zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti,
c) účastnit se na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným
ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo podobným
předmětem podnikání, a
d) vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo
jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo s obdobným předmětem
podnikání, ledaže jde o koncern (odstavec 1). Porušení odstavce 1 má důsledky stanovené v § 65 (odstavec 2). Podle § 138 obch. zák. dozorčí rada:
a) dohlíží na činnost jednatelů,
b) nahlíží do obchodních a účetních knih a jiných dokladů a kontroluje
tam obsažené údaje,
c) přezkoumává řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i
mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty a
předkládá své vyjádření valné hromadě,
d) podává zprávy valné hromadě ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou,
jinak jednou ročně (odstavec 1). Pro členy dozorčí rady platí obdobně ustanovení § 194 odst. 2, 4 až 7 (odstavec
2). Podle § 139 obch. zák. na členy dozorčí rady se vztahuje zákaz konkurence (§
136) [odstavec 4]. Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. členové představenstva jsou povinni
vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o
důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by
mohlo společnosti způsobit škodu. I. K výkladu § 66 odst. 3 obch. zák. obecně. Ustanovení § 66 odst. 3 bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. 1. 2000 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Podle důvodové zprávy k
návrhu zákona, posléze schváleného a vyhlášeného pod číslem 370/2000 Sb. (sněmovní tisk číslo 476/00, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 3.
volební období 1998 – 2002; dále jen „důvodová zpráva“), řeší citované
ustanovení výslovně problematiku „poskytování plnění společností osobám v
orgánech společnosti v případech, kdy právo na plnění neplyne přímo z právního
předpisu (např. úplata při předčasném skončení funkce)“. Jeho výkladem se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, v němž (mimo jiné) vysvětlil, že citované ustanovení
dopadá toliko na plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s
výkonem jeho funkce. Členu orgánu nelze podle tohoto ustanovení upírat plnění,
na které mu vznikl nárok za činnosti prováděné pro společnost (např. podle
platně uzavřené pracovní smlouvy), jež s výkonem funkce nesouvisí. Poruší-li člen orgánu zaviněně své povinnosti při výkonu funkce, vzniká
společnosti právo neposkytnout mu plnění za výkon funkce. Jakkoliv důvodová
zpráva zmiňuje výslovně toliko „úplatu při předčasném skončení funkce“, dopadá
citované ustanovení i na jiná plnění, poskytovaná v souvislosti s výkonem
funkce (srov. důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2126/2009). Nicméně z principu
proporcionality vyplývá, že podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák. může
společnost odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti
s výkonem jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny
konkrétní okolnosti považovat za přiměřený. Řečené znamená, že výše plnění, jež
společnost může podle citovaného ustanovení neposkytnout, musí být zásadně
přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, míře jeho zavinění,
celkové odměně a ostatním plněním poskytovaným společností v souvislosti s
výkonem funkce, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem tak, aby
neposkytnutí odměny (či jiného plnění) bylo možné považovat za adekvátní
(spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu. II. K povinnosti dodržovat zákaz konkurence. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že porušení zákazu konkurence
členem dozorčí rady v době výkonu jeho funkce je porušením povinností při
výkonu funkce (povinnosti zákaz konkurence dodržovat); srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 585/2010. Z téhož
rozhodnutí, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29
Cdo 1744/2008, se pak podává, že ustanovení § 65 odst. 2 obch. zák. nebrání
společnosti uplatnit v případě porušení zákazu konkurence jiná než v tomto
ustanovení vypočtená práva. Z uvedeného vyplývá, že zaviněné porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady
je porušením povinností při výkonu funkce, jež může být – mimo jiné – postiženo
i odepřením plnění poskytovaného v souvislosti s výkonem funkce podle § 66
odst. 3 in fine obch. zák. III. K povinnosti loajality. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného
hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva
dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy
svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do
představenstva vahou svých hlasů prosadil (srov. např.
rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016). Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při
plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností,
založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba
povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce
do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by
neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani
tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce. Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy
společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a
obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto
zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností),
pamatuje úprava střetu zájmů. Obdobně tehdy, zastává-li určitá osoba v souladu s právem funkci člena orgánu
ve více společnostech, bude vždy povinována loajalitou vůči té společnosti, ve
vztahu k níž v té či oné záležitosti zrovna plní své povinnosti člena orgánu. Nicméně z povinnosti loajality vůči ostatním společnostem, v nichž zastává
funkci člena orgánu, plyne, že zásadně nesmí bez legitimního důvodu jednat v
rozporu s jejich zájmy. Jinými slovy, v případě sporu o to, zda konkrétním
jednáním, činěným v zájmu jedné ze společností, poškodila společnost jinou (v
níž taktéž zastává funkci člena orgánu), je nutné vycházet z principu
proporcionality. Zastává-li však určitá osoba funkci člena orgánu ve více společnostech v
rozporu se zákazem konkurence, porušuje již tím své povinnosti (srov. výše). Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. Je
logické, že v takové situaci bude člen orgánu obvykle při hájení zájmů jedné ze
společností jednat v rozporu se zájmy společnosti druhé. Způsobí-li při hájení
zájmů jedné z těchto společností újmu společnosti jiné, bude za ni zpravidla
odpovídat jako za újmu způsobenou porušením povinnosti dodržovat zákaz
konkurence. IV. Promítnutí shora formulovaných závěrů v projednávané věci. Odvolací soud, vycházeje z nesprávného předpokladu (podle kterého společnost
nemůže členu orgánu pro porušení zákazu konkurence odepřít plnění dle § 66
odst. 3 in fine obch. zák.), neposuzoval, zda žalobce zákaz konkurence porušil
a zda lze odepření odměny za měsíce červenec až září 2010 považovat za
proporcionální tomuto (a dalším vytýkaným) porušení povinnosti při výkonu
funkce. Napadené rozhodnutí je již z tohoto důvodu nesprávné. Nesprávně, resp. v rozporu s výše popsanými kritérii, pak odvolací soud
posuzoval i ostatní jednání, v nichž dovolatelka spatřuje porušení povinností
žalobce při výkonu funkce.
Jde-li o podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, lze s
odvolacím soudem souhlasit potud, že zahájení takového řízení nemůže být samo o
sobě porušením právní povinnosti; jde naopak o výkon práva člena dozorčí rady
přiznaného mu zákonem (§ 131 odst. 1 obch. zák.). I právo podat návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady však může být zneužito, a tudíž
vykonáno v rozporu s péčí řádného hospodáře, nepostupuje-li jeho nositel (který
je členem voleného orgánu společnosti) s nezbytnou loajalitou vůči společnosti. Nejvyšší soud nemá pochyb ani o tom, že sdělení, podle něhož do funkce
ustanovený jednatel „není oprávněn jednat za společnost“, adresované členem
dozorčí rady společnosti jejím smluvním partnerům, může vážně zpochybnit
věrohodnost společnosti. Totéž zásadně platí i o jednáních, která mají zvýšit
naději na úspěch třetích osob ve sporech se společností. Na odvolacím soudu proto bude, aby v souladu s kritérii nastíněnými Nejvyšším
soudem výše posoudil, zda žalobce při těchto jednáních postupoval s nezbytnou
loajalitou vůči dovolatelce. Zbývá dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom břemeno
tvrzení a důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tíží
žalobce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo
957/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo
440/2013). Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není
správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro
které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí
soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.