29 Cdo 3864/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci žalobců
a) F. P., b) J.K., obou zastoupených JUDr. H. P., advokátkou, proti žalovanému
A.Š., zastoupenému JUDr. J. H. advokátem, o vyklizení nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 1346/2001, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 7. dubna 2008, č. j. 36 Co 278/2007-190,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 7. dubna 2008, č. j. 36 Co 278/2007-190, se zrušuje a věc
se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. února 2007, č. j. 13 C
1346/2001-167, tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit rozestavěnou
stavbu, stojící na pozemcích parc. č. 1529/4 a parc. č. 2006/4 v katastrálním
území V.u L., obci L. a vyklizenou ji žalobcům předat do tří dnů
od právní moci rozsudku, zamítl (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobci i žalovaný jsou společníky společnosti A.Š. C., s. r. o. (dále
též jen „společnost“), každý z nich je zároveň i jednatelem téže společnosti
oprávněným jednat jménem společnosti samostatně.
2) Žalovaný na svém pozemku parc. č. 1529 v katastrálním území V. u L. umožnil
výstavbu nové provozovny společnosti, tvořené dvěma objekty – halou „A“ a halou
„B“. Objekt haly „B“ byl po svém stavebním dokončení zkolaudován dne 18. června
1997 a bylo mu přiděleno č. p. 666. Objekt haly „A“ nebyl nikdy stavebně
dokončen.
3) V důsledku neshod mezi společníky žalovaný „fakticky ze společnosti odešel“
a začal podnikat na základě vlastního živnostenského oprávnění, k čemuž využil
majetek společnosti, a to rozestavěnou halu „A“.
4) Ke dni 29. listopadu 2000 společnost vlastnila jak objekt občanské
vybavenosti č. p. 666, stojící na pozemcích parc. č. 1529/2 a parc. č.
2006/2 ve V. u L., tak rozestavěnou stavbu haly „A“, stojící tamtéž na
pozemcích parc. č. 1529/4 a parc. č. 2006/4 (dále též jen „předmětné
nemovitosti“).
5) K předmětným nemovitostem bylo již v únoru 2000 zřízeno smlouvou zástavní
právo ve prospěch žalobců, v listopadu 2000 pak smlouvou o věcném břemeni právo
užívání ve prospěch žalovaného; následně, kupní smlouvou ze dne 29. prosince
2000, společnost [jednající žalobcem b)] předmětné nemovitosti žalobcům prodala
(dále též jen „kupní smlouva“).
Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalobci při uzavírání
kupní smlouvy (i žalovaný při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene)
jednali v rozporu se zájmy společnosti. Žalovaný „přestal ve společnosti
podnikat“ v roce 1997 a žalobci „ukončili podnikatelskou činnost ve
společnosti“ v roce 2000. Žalovaný zřízením věcného břemene omezil možnost
společnosti pokračovat v podnikání a žalobci svým jednání společnost zbavili
nemovitého majetku. Tímto jednáním došlo k obejití zákonné úpravy zrušení a
likvidace společnosti a vypořádání společníků.
K tomu vyložil, že i když je jednání statutárních orgánů přímým jednáním
právnické osoby, „nese takovéto jednání rysy jednání zástupce jménem
zastoupeného, tedy svou podstatou se tomuto jednání blíží“. Z této povahy
jednání statutárního orgánu vychází – podle odvolacího soudu – i ustanovení §
66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), které vztah mezi společností a statutárním orgánem či společníkem při
zařizování záležitostí společnosti podřizuje (přiměřeně) ustanovením o mandátní
smlouvě, která je „typickou smlouvou o zastoupení“. „Z přiměřeného posuzování
jednání jednatele jako zástupce plyne, že na toto jednání je také třeba
aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o jednání zástupce, zejména
ustanovení § 22 odst. 2 (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále též
jen „obč. zák.“), podle kterého nemůže zastoupeného zastupovat ten, jehož zájmy
jsou v rozporu se zájmy zastoupeného“.
Odvolací soud uzavřel, že jelikož při uzavírání kupní smlouvy ze
dne 29. prosince 2000 za společnost „jednali
společníci, kteří svým chováním ve společnosti prokázali, že nejednají v
souladu se zájmy společnosti, kterou zastupují“, je kupní smlouva neplatná pro
rozpor s dobrými mravy (§ 3 a § 39 obč.zák.). Žalobci tudíž nejsou vlastníky
předmětných nemovitosti a nemají ani aktivní legitimaci k podání žaloby o
jejich vyklizení.
K závěru soudu prvního stupně, že žalobci měli k nakládání s majetkem souhlas
valné hromady, odvolací soud dovodil, že „valnou hromadu opět představovali ...
pouze žalobci a žalovaný, ... kteří sami byli účastníci úkonu, který měla
valná hromada schvalovat“, takže usnesení valné hromady, přijaté společníky,
jednajícími v rozporu se zájmy společnosti, je „rovněž pro rozpor se zájmy
společnosti v rozporu s dobrými mravy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud porušil zásadu „neúplné apelace
podle ustanovení § 212 o. s. ř.“ a odvolání žalovaného projednal, ačkoli v něm
– podle dovolatelů – absentuje odvolací důvod a jeho označení ve smyslu
ustanovení § 205 o. s. ř., pročež by odvolací soud měl odvolání odmítnout.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na jednání jednatelů
společnosti s ručením omezeným dopadá ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák.
Poukazují na ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák., z něhož pro
právnické osoby vyplývá, že jednání v zastoupení je alternativou k
jednání statutárním orgánem. Dovozují, že při výkladu zastávaném odvolacím
soudem by funkci statutárního orgánu společnosti nemohl vykonávat žádný ze
stávajících jednatelů.
Závěr odvolacího soudu, že převod předmětných nemovitostí byl úkonem v rozporu
se zájmy společnosti, kterým žalobci znemožnili společnosti podnikání, resp.
obešli zákonnou úpravu vypořádání společníků, mají dovolatelé za nepodložený
skutkovými zjištěními, neboť společnost delší dobu nepodniká a „otázka zájmu
společnosti nebyla v dosavadním řízení zkoumána“. Odvolací soud přitom
nepřihlédl ke stavu hospodaření společnosti, závazkům společnosti vůči
společníkům před uzavřením kupní smlouvy, k pravidlům zakotveným ve společenské
smlouvě a v neposlední řadě i k tomu, že valná hromada společnosti udělila k
převodu předchozí souhlas.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nad rámec podstaty sporu zabýval
otázkou, jakým způsobem měli společníci postupovat při vypořádání své účasti ve
společnosti a zejména, že v rozporu s ustanovením § 131 obch. zák. posuzoval
platnost usnesení valné hromady společnosti, čímž překročil „meze svého
přezkumného oprávnění“. Nesprávným závěrem o neplatnosti usnesení valné hromady
pak podpůrně argumentoval ve prospěch neplatnosti kupní smlouvy.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i
důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný své odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně (č. l. 174) dodatečně odůvodnil (srov. č. l. 177 spisu), přičemž i
konkrétně uvedl, v čem spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí. Odvolatel nebyl
povinen uváděné důvody výslovně podřadit pod některý ze zákonných odvolacích
důvodů, vypočtených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a/ až g/ o. s. ř.
Absence odkazu na tato ustanovení není vadou odvolání, která by bránila jeho
projednání. K námitce dovolatelů, že odvolací soud věc projednal a
rozhodl, ačkoli odvolání nebylo projednatelné, proto Nejvyšší soud uzavírá, že
odvolací soud postupoval procesně správně, neboť odvolací řízení namítanou
procesní vadou zatíženo není.
Jelikož ostatní námitky dovolatelů jsou kritikou právního posouzení věci
odvolacím soudem, Nejvyšší soud přezkoumal, jak odvolací soud věc posoudil po
právní stránce.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy (29. prosince 2000) je pro další závěry
Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění
účinném do 31. prosince 2000.
Odvolací soud své rozhodnutí vybudoval na závěru o přiměřené aplikaci
ustanovení o zastoupení v občanském zákoníku na vztah mezi společností a
osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu
společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti. Nejvyšší
soud jeho názor nesdílí.
Právní úprava jednání podnikatele v obchodním zákoníku sice nemá komplexní
povahu, a proto ve smyslu § 1 odst. 2 obch. zák. přichází v úvahu i aplikace
ustanovení občanského zákoníku (zejména pokud jde o zastoupení), nicméně je
nezbytné rozlišovat jednání přímé a nepřímé.
Jak správně uvádí dovolatelé, ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá obch. zák.,
které stanoví, že podnikatel – právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo
za ni jedná zástupce, vypočítává alternativně tyto dva způsoby jednání. Přímým
jednáním podnikatele – právnické osoby je jednání jejího statutárního orgánu.
Právní úkony učiněné statutárním orgánem jsou právními úkony právnické osoby
(srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo
430/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod
číslem 103). Nepřímé jednání podnikatele je pak jednání, při kterém projevuje
vůli zástupce, a to jménem a s důsledky pro zastoupeného podnikatele. Pouze pro
případy nepřímého jednání podnikatele lze uvažovat o podpůrné aplikaci
ustanovení občanského zákoníku o zastoupení. Ta je naproti tomu zásadně
vyloučena v případech, kdy podnikatel – právnická osoba jedná statutárním
orgánem.
Na úkony, které společnost učinila svými jednateli, ať už žalobci nebo
žalovaným, není zásadně možné ani přiměřeně aplikovat ustanovení § 22 odst. 2
obč. zák. (podle něhož zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu
se zájmy zastoupeného) už proto, že platnost zásady zákazu střetu zájmů pro
výkon působnosti statutárního orgánu obchodní společnosti lze (již od 1.
července 1996, kdy nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku provedená
zákonem č. 142/1996 Sb.) spolehlivě dovodit přímo z úpravy obchodního zákoníku,
zejména z ustanovení § 194 odst. 5 a § 196a obch. zák.
Za střet zájmů však není možné považovat automaticky každou situaci, kdy
statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se „svou“ obchodní společností. Je
tomu tak i proto, že obchodní zákoník výslovně připouští, aby smlouvu
uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jako jednatel jedná jediný
společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak jako statutární
orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§ 132 odst. 3
obch. zák.).
Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. byli členové představenstva povinni
vykonávat svou působnost s náležitou péčí. Součástí náležité péče bylo mimo
jiné i to, že člen představenstva dává při rozhodování v představenstvu
přednost zájmům společnosti před zájmy akcionáře, který jej do představenstva
vahou svých hlasů prosadil, a nenechá se při výkonu funkce tímto akcionářem
ovlivňovat (povinnost loajality). Uvedené platilo obdobně i pro výkon
působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným (srov. § 135 odst. 2
obch. zák.).
Převedeno do poměrů projednávané věci to znamená, že nejednali-li
žalobci (či žalovaný) v pozici jednatelů v souladu se zájmy
společnosti, porušili povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí.
Porušení této povinnosti však nemá za následek neplatnost úkonů, které
společnost prostřednictvím svých jednatelů učinila, nýbrž zakládá nárok
společnosti vůči jednatelům na náhradu případně vzniklé škody.
Právní posouzení této otázky odvolacím soudem tedy správné není.
Z dokazování provedeného soudem prvního stupně nadto vyplývá, že předmětné
nemovitosti byly převedeny za (tržní) cenu ve výši 1,636.500,- Kč, stanovenou
na základě odhadů dvou realitních kanceláří – R. R. a. s. a R. s. r. o.
Základní jmění společnosti ke dni převodu činilo 100.000,- Kč.
Na transakci, kterou společnost převedla nemovitosti ze svého
vlastnictví do vlastnictví žalobců (jednatelů a společníků
společnosti), tudíž nepochybně dopadá ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.,
zajišťující obecně společnostem ochranu před nepoctivým jednáním osob, které
jsou oprávněny činit za ně či jejich jménem právní úkony. I tato ustanovení
se podle § 135 odst. 2 obch. zák. obdobně použijí též pro společnost s ručením
omezeným.
Z pohledu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. se odvolací soud platností kupní
smlouvy nezabýval. Proto se ani nijak nevypořádal s kusým závěrem, jež v tomto
směru učinil soud prvního stupně, konstatuje, že „jednání jednatelů
společnosti ... při uzavírání smluv s předně uvedenými ustanoveními zákona
[mimo jiné i § 196a obch. zák.] v rozporu nebyla“. Právní posouzení věci
odvolacím soudem je proto neúplné a i z tohoto pohledu nesprávné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, byl dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. uplatněn právem. Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu vyhodnotit, zda-li byly
naplněny požadavky, které pro platnost a účinnost převodu nemovitostí stanoví
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000,
tj. zejména podmínka souhlasu valné hromady a požadavek určení ceny převáděného
majetku na základě posudku znalce.
Přitom nepřehlédne, že platnost usnesení valné hromady společnosti není v tomto
řízení oprávněn přezkoumávat (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že již v rozsudku ze
dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož byla-li při uzavření smlouvy
podléhající režimu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do
31. prosince 2000, porušena povinnost stanovit cenu majetku na základě posudku
znalce, je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle § 39
občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude
znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu