29 Cdo 2049/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Ing. M.K., zastoupeného JUDr. Lenkou Žídkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, PSČ 120 00, proti žalované Lloyds Holding CZ
s. r. o., se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, identifikační číslo
45 27 66 50, zastoupené Liborem Prokešem, advokátem, se sídlem v Praze 3,
Kubelíkova 1548/27, PSČ 130 00, o zaplacení 1,395.943,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 90/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 14 Cmo
468/2007-796, takto:
I. Dovolání proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 39.306,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k
rukám jeho zástupkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 16 Cm 90/2004-746,
zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 402.535,- Kč s úrokem z prodlení
blíže specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně, potvrdil zamítavý výrok ve věci samé ohledně částky
15.823,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1% ročně od 23. dubna 2004 do zaplacení
a ve zbytku změnil tento výrok tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci
částku 977.585,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1% ročně od 23. dubna 2004 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dle zjištěného skutkového stavu žalobce vykonával na základě smlouvy o výkonu
funkce ze dne 18. března 2002 (dále jen „smlouva“) funkci jednatele žalované, a
to od 17. listopadu 1999 do 20. listopadu 2002. Dle článku IV. smlouvy byl
povinen zdržet
se konkurenčního jednání vůči žalované taktéž po dobu jednoho roku od ukončení
daného smluvního vztahu, za což mu vznikl nárok na finanční kompenzaci ve výši
dvanáctinásobku průměrné měsíční mzdy vyplácené mu – jakožto finančnímu
řediteli žalované – na základě pracovní smlouvy ze dne 23. srpna 1999 v
posledním roce před ukončením smluvního vztahu. Dopisem ze dne 4. června 2003
byl žalobce informován, že žalovaná na dodržování konkurenční doložky netrvá. Soud prvního stupně – konstatuje, že uvedená konkurenční doložka směřuje k
ochraně zájmů žalované, a ta proto byla oprávněna jednostranně ukončit dané
omezení žalobce bez jeho souhlasu – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na
výplatu finanční kompenzace za dobu od ukončení smluvního vztahu do měsíce, ve
kterém se dozvěděl, že žalovaná na dodržení konkurenční doložky netrvá. Ustanovení § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), na projednávanou věc nedopadá, neboť nepříznivé hospodářské
výsledky žalované nebyly způsobeny výkonem funkce jednatele žalobcem, který
pouze plnil „hospodářský záměr určený zahraničním vedením“, ale byly výsledkem
podnikatelské koncepce celého seskupení, jehož je žalovaná součástí. Odvolací soud uvedl, že předmětná finanční kompenzace náleží žalobci za celý
rok zákazu konkurence, neboť jednostranným sdělením žalované, že na dodržení
konkurenční doložky netrvá, ke změně obsahu smlouvy dojít nemohlo. Potvrdil, že
ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. na uvedený případ nedopadá – jeho účelem je,
aby společnost nemusela poskytovat plnění svému statutárnímu orgánu či jeho
členu, jenž svou funkci nevykonával řádně a způsobil tak její nepříznivé
hospodářské výsledky. V projednávané věci se však jedná o plnění, které s
kvalitou výkonu funkce jednatele nijak nesouvisí – jedná se o kompenzaci
žalobce za profesní omezení po skončení jeho působení u žalované. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů
byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dle názoru dovolatelky se ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. vztahuje rovněž na
plnění získané za dodržení konkurenční doložky sjednané pro dobu po ukončení
výkonu funkce statutárního orgánu, nejen na plnění vyplácená dotčené osobě v
době, kdy danou funkci aktivně vykonává. Účelem citovaného ustanovení je
ochrana společnosti před jednáním osoby, která funkci orgánu společnosti (resp. jejího člena) nevykonávala řádně, a proto jí nemůže náležet nárok na plnění
jakéhokoliv druhu s výkonem funkce související. Uvedený zákaz konkurence je dle
dovolatelky s výkonem funkce jednatele nerozlučně spjat, neboť jeho účelem je
zabránit využití znalostí, kontaktů a informací získaných právě při výkonu této
funkce. Dovolatelka nesouhlasí dále se závěrem, podle něhož žalobce nepřispěl k
nepříznivým hospodářským výsledkům žalované, neboť pouze naplňoval hospodářský
záměr sledovaný zahraničním společníkem. Z § 134 a 135 odst. 2 obch. zák. ve
spojení s § 194 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že obchodní vedení společnosti
náleží výhradně jednateli, kterému není nikdo oprávněn udělovat závazné pokyny
– nemůže být proto zproštěn celé odpovědnosti za výkon funkce statutárního
orgánu konstatováním, že sám nebyl oprávněn cokoliv rozhodovat a plnil pouze
pokyny zahraničního společníka. Žalobce nebyl povinen řídit se žádnými přesnými pokyny zahraničního společníka
a i kdyby tomu tak bylo, byl by povinen prověřit výhodnost každého jednotlivého
pokynu a v případě jeho nevýhodnosti odmítnout podle něj postupovat – opačný
postup by totiž znamenal porušení péče řádného hospodáře – což však nikdy
neučinil. Spoluzavinil tak nepříznivé hospodářské výsledky žalované tím, že
funkci jejího jednatele nevykonával s péčí řádného hospodáře (když opak by
musel v řízení prokázat, což se nestalo). K aplikaci ustanovení § 66 odst. 3
obch. zák. přitom není vyžadováno, aby jednatel zavinil nepříznivé hospodářské
výsledky společnosti v plném rozsahu, ale stačí, pokud k nim svým jednáním
zřejmě přispěl. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje
za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné
zamítl.
Dovolání proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 4/2003). Dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu vyhovujícímu výroku ve věci samé shledává Nejvyšší
soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, zda se
ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. vztahuje na plnění, které je společnost
povinna poskytnout bývalému jednateli za dodržení zákazu konkurence po dobu po
skončení výkonu funkce. Dovolání není důvodné. S ohledem na okamžik, kdy došlo ke sjednání konkurenční doložky, je pro další
závěry Nejvyššího soudu rozhodný výklad níže uvedených ustanovení obchodního
zákoníku ve znění účinném ke dni 18. března 2002, tj. naposledy ve znění zákona
č. 15/2002 Sb. Dle § 136 odst. 1 obch. zák. nevyplývají-li ze společenské smlouvy nebo stanov
další omezení, nesmí jednatel podnikat ve stejném nebo obdobném oboru podnikání
společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů, zprostředkovávat
nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti, účastnit se na podnikání
jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba
jiné osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání a vykonávat činnost
jako statutární orgán nebo člen statutárního či jiného orgánu jiné právnické
osoby se stejným nebo s obdobným předmětem podnikání, ledaže jde o koncern. Z ustanovení § 66 odst. 3 věta druhá obch. zák. vyplývá, že společnost
neposkytne plnění osobě, jež je členem orgánu společnosti, jestliže výkon
funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo
při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Zákonný zákaz zdržet se konkurenčního jednání vůči společnosti vyplývající pro
jejího jednatele z § 136 obch. zák. se vztahuje – jak plyne z doslovného znění
citovaného ustanovení – pouze na dobu, po kterou dotčená osoba funkci
statutárního orgánu společnosti vykonává; tím však není dotčena možnost
rozšířit tento zákaz smluvním ujednáním mezi společností a jejím statutárním
orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Cdo
1053/2007, jenž je veřejnosti přístupný na jeho webových stránkách) i pro dobu
po zániku funkce. Tak i žalobce byl dle konkurenční doložky obsažené v článku IV. smlouvy
zavázán zdržet se konkurenčního jednání vůči žalované po dobu jednoho roku od
ukončení předmětného smluvního vztahu, tedy v časovém rozsahu přesahujícím
zákaz konkurence vymezený v § 136 odst. 1 obch. zák. Teleologickým výkladem ustanovení § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák. lze
dovodit,
že oprávnění společnosti odepřít statutárnímu orgánu poskytnutí plnění tam
upravené
se vztahuje pouze na některá plnění, která jsou jednateli poskytována v
souvislosti s výkonem jeho funkce.
Je tomu tak proto, že účelem uvedeného
ustanovení je ochrana společnosti před plněním osobě, jež výkonem své funkce
(spolu)zavinila její nepříznivý hospodářský stav. Finanční kompenzaci sjednanou za dodržení konkurenční doložky v projednávané
věci nelze považovat za plnění poskytované žalobci ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák., neboť účelem jejího sjednání není poskytnutí plnění žalobci v souvislosti
s výkonem funkce jednatele (jež by dovolatelka byla oprávněna v případě
naplnění ostatních podmínek s ohledem na svou ochranu odepřít); jde o
protiplnění žalobci za dodržení smluvního omezení sjednaného nad rámec
zákonného rozsahu zákazu konkurence pro dobu po skončení jeho funkce (tedy o
protiplnění za závazek převzatý jednatelem nad rámec povinností vyplývajících z
jeho funkce). Skutečnost, že toto smluvní omezení bylo sjednáno ve smlouvě o
výkonu funkce, na jeho svébytné povaze ničeho nemění. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. na plnění,
které je společnost povinna poskytnout bývalému jednateli za dodržení zákazu
konkurence po dobu po skončení výkonu funkce, nedopadá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Jelikož se
dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal
ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (co do odmítnutí) a § 142 odst. 1 o. s.
ř. (co do zamítnutí),
když žalovaná nebyla se svým dovoláním úspěšná a žalobci vzniklo právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady řízení sestávají ze sazby odměny
advokátky za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení §
3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši
32.455,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů
ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů za dovolací
řízení tedy s připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty celkem činí
39.306,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu