29 Cdo 1053/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní
věci žalobkyně Z. a B., v. o s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně T.
a. s., proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. M. N., advokátem o zaplacení
5,000.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 33 Cm 18/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 340/2005 – 250, takto:
I. Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
října 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ustanovení § 196 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném k datu uzavření smlouvy ze
dne 31. března 2000, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „smlouva“),
upravuje omezení člena představenstva (zákaz konkurence) a rovněž možnost, aby
akciová společnost stanovila v rozhodnutí valné hromady nebo ve stanovách další
omezení. Smluvní omezení, přijatá členem představenstva nad rámec zákonného
omezení, zákon neupravuje. Takové ujednání nespadá pod § 196 obch. zák. Právní
předpis takové ujednání nezakazuje a podle odvolacího soudu není ani žádný jiný
rozumný důvod, proč by se žalovaný, jako člen představenstva T. a. s., nemohl
zavázat zdržet se účasti v jiných společnostech [jak to učinil v článku II bodu
1 písm. c) smlouvy].
Odvolací soud zjistil z článku III bodu 2 smlouvy, že účastníci, vzhledem k
závažným negativním důsledkům, které by porušení povinností, které na sebe
žalovaný ve smlouvě převzal, způsobilo společnosti, dohodli, že v případě
takového porušení zaplatí žalovaný žalobkyni smluvní pokutu ve výši 5,000.000,-
Kč. Odvolací soud posoudil ujednání podle článku II bodu 1 písm. c) smlouvy
jako platné a uzavřel, že je žalovaný porušil tím, že se stal společníkem A.
A., s. r. o. a akcionářem R. G., a. s.
Tvrzení žalovaného, že založením R.G., a. s. smlouvu neporušil, ale že jednal v
souladu se smlouvou o budoucí smlouvě o převodu licence k televiznímu vysílání,
podle odvolacího soudu neobstojí. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v
dodatku smlouvy bylo ujednáno, že dojde-li k takové změně právních předpisů,
která po určitou dobu umožní převod licencí k televiznímu vysílání, zavázal se
žalovaný neprodleně po vstupu takového předpisu v účinnost požádat R. Č. r. p.
r. a t. v. (dále jen „Rada“) o převod veškerých licencí na společnost K., S. a
r. l. založenou podle práva L. v., kterou pro tento účel založil (založí) a v
níž má 100% majetkovou účast, a učinit vše pro to, aby Rada žádosti vyhověla.
Pro případ, že Rada této žádosti nevyhoví, zavázal se žalovaný podat žádost o
povolení převodu licencí na českou společnost, kterou po předchozím souhlasu a
podle instrukcí společnosti E. M. V., S. A. sám založí nebo v níž získá 100%
účast. Protože takový souhlas nebyl udělen, nelze R. G., a. s. považovat za
náhradní českou společnost podle smlouvy.
Podle odvolacího soudu neobstojí ani tvrzení žalovaného, že nebyl naplněn
článek III. bod 1 smlouvy, neboť nebyla uzavřena dohoda o poskytnutí přiměřené
náhrady v penězích či jiné formě kompenzace za omezení vyplývající z dohody.
Odvolací soud zjistil, že podmínky takové náhrady nebo kompenzace měly být
stanoveny ve zvláštní smlouvě (dále též jen „kompenzační smlouva“), včetně
kompenzace formou majetkové účasti žalovaného na podnikání žalobkyně nebo
jejích „spřízněných osob“. Podmínky takového ujednání měly záviset na době
působení žalovaného v úpadkyni a na jeho pracovním zařazení. Kompenzační
smlouva měla být uzavřena před nebo po podpisu smlouvy nebo v souvislosti se
skončením pracovního poměru žalovaného u úpadkyně.
Odvolací soud zjistil, že kompenzační smlouva uzavřena nebyla. Žalobkyně
tvrdila, že žalovaný „byl kompenzován“ jiným způsobem; to však prokázáno nebylo.
Odvolací soud uzavřel, že povinnost zaplatit smluvní pokutu dle článku III bodu
2 smlouvy nebyla podmíněna uzavřením kompenzační smlouvy. Ta navíc mohla být
uzavřena až při skončení působení žalovaného u žalobkyně, tedy až poté, co mu
vznikla povinnost platit smluvní pokutu. Žalovaný přes výzvu úpadkyně smluvní
pokutu nezaplatil a dostal se s jejím zaplacením do prodlení. Proto odvolací
soud žalobě vyhověl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), kritizuje právní posouzení věci, na kterém spočívá
napadené rozhodnutí [a uplatňuje tak dovolání dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.].
Dovolatel poukazuje na to, že ujednání podle článku II bodu 1 písm. c) smlouvy
jde nad rámec omezení členů statutárních orgánů vyjádřeného v § 196 obch. zák.
Toto ustanovení určuje podle dovolatele pro rozšíření zákazu konkurence
„speciální postup“, kterým je úprava ve stanovách či usnesení valné hromady. K
tomu v projednávané věci nedošlo. Podle dovolatele nelze „pouze uzavřením
smlouvy“ zavazovat člena statutárního orgánu akciové společnosti nad rámec §
196 obch. zák. a jakkoli jej na základě údajného porušení takového závazku
sankcionovat. Kromě toho jsou podle žalovaného sankce za porušení zákazu
konkurence upraveny v § 65 obch. zák., a proto se nelze za jeho porušení
domáhat smluvní pokuty, kterou uvedené ustanovení neupravuje.
Dovolatel dovozuje, že ustanovení § 196 obch. zák. je mimo jiné zaměřeno i na
ochranu ústavně zaručeného práva na svobodu podnikání a výklad podaný odvolacím
soudem považuje za jeho obcházení. Dále pak dovolatel poukazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2001 (jde o rozsudek ze dne 11. dubna
2002, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem
132) a tvrdí, že omezení statutárního orgánu musí odpovídat určitá kompenzace,
která mu poskytnuta nebyla.
Dovolatel se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že jeho postup v
řízení o postoupení licence k televiznímu vysílání není pro posouzení věci
významný a nadto byl v souladu s převzatými závazky. Proto, i kdyby byla
konkurenční doložka platná, úpadkyni by nevznikl nárok na smluvní pokutu, resp.
by vymáhání takové pokuty bylo v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého
obchodního styku.
Dovolatel napadá dovoláním i výrok, kterým odvolací soud přiznal žalobkyni
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Tento výrok, ač je součástí
rozsudku, má povahu usnesení, přičemž dovolání proti nim nepřipouští žádné z
ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího
odmítl.
V rozsahu výroku, kterým odvolací soud rozhodl ve věci samé je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; Nejvyšší soud
proto dále zkoumal, zda je dalším dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud založil svůj závěr
o důvodnosti žaloby na tom, že žalovaný, jako člen statutárního orgánu
žalobkyně, porušil ujednání smlouvy zakazující mu, aby se stal po jejím
uzavření společníkem (akcionářem) jiné společnosti.
K závěrům odvolacího soudu ohledně toho, zda bylo možno v projednávané věci
platně sjednat mezi společností a členem jejího statutárního orgánu na dobu tří
let od ukončení funkce omezení jeho následných účastí v jiných společnostech,
Nejvyšší soud uzavřel, že takové ujednání bylo přípustné.
Jak správně dovodil odvolací soud, možnost dohody o omezeních stíhajících člena
statutárního orgánu akciové společnosti obchodní zákoník ani jiný právní
předpis neupravuje. Poukazuje-li dovolatel na to, že k rozšíření zákazu
konkurence je podle ustanovení § 196 obch. zák. třeba úprava ve stanovách anebo
rozhodnutí valné hromady společnosti, a nelze je tudíž sjednat ve smlouvě mezi
společností a členem jejího statutárního orgánu, není tato jeho námitka
přiléhavá. Ustanovení § 196 obch. zák. se vztahuje jen na ty případy, kdy
určuje rozsah zákazu konkurence zákon anebo, na základě zákonného zmocnění,
stanovy či valná hromada; a jen pro ně stanoví zákon důsledky jeho porušení.
Rozšíření rozsahu zákazu konkurence nad rámec stanovený zákonem ve stanovách či
v usnesení valné hromady přitom zákon nepodmiňuje souhlasem osob, které mají
být v budoucnu tomuto zákazu podrobeny.
Připouští-li zákon, aby k rozšíření zákazu konkurence nad zákonem stanovený
rozsah došlo usnesením valné hromady či stanovami, tím spíše je možná (za
situace, kdy to obchodní zákoník ani jiný právní předpis nezakazuje) dohoda
společnosti a jejího statutárního orgánu o takovém rozšíření. V tom směru se
lze též odvolat na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1995, sp. zn. II.
ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 1995
svazek 4, pod číslem 73, ve kterém Ústavní soud uzavřel (pro případ obdobné
smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem), že pro takové ujednání platí
obecně princip autonomie vůle smluvních stran vyjádřený v článku 2 odstavci 3
Listiny práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky.
Na porušení povinností člena statutárního orgánu převzatých nad rozsah zákazu
konkurence upravený obchodním zákoníkem a konstituovaných smlouvou mezi
společností a členem jejího statutárního orgánu, se pak nebude vztahovat úprava
důsledků porušení zákazu konkurence v § 65 obch. zák. (neboť nejde o porušení
tohoto zákazu, ale o porušení smluvně převzatých povinností); důsledky tohoto
porušení však mohou smluvní strany upravit ve smlouvě, jak se také v
projednávané věci stalo.
K poukazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, ve
kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ujednání o tzv. konkurenční doložce je
svojí povahou vzájemným závazkem, při němž si bývalí účastníci pracovního
poměru poskytují navzájem hospodářský prospěch a závazku zaměstnance využívat
po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu
musí odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje,
Nejvyšší soud uzavřel, že není v projednávané věci případný, neboť skutkové
okolnosti, na kterých založil dovolací soud v odkazované věci své rozhodnutí,
byly diametrálně odlišné.
Především je třeba uvést, že v projednávané věci nepřiznal odvolací soud
požadované plnění na základě porušení povinností z pracovněprávního vztahu, jak
tomu bylo v odkazovaném rozhodnutí, ale na základě porušení povinností ve
vztahu mezi společností a jejím statutárním orgánem. V odkazované věci přitom
založil Nejvyšší soud své rozhodnutí na tom, že dojde-li tzv. konkurenční
doložkou k porušení rovnosti účastníků v jejich právu podnikat poté, co
pracovněprávní vztah mezi nimi skončil, je nezbytná odpovídající kompenzace
takového omezení. V projednávané věci přitom nedošlo k posuzovanému porušení po
skončení vztahu, na který se omezení vztahovalo, ale v jeho průběhu. A konečně
je – jen pro úplnost – třeba uvést i to, že mezi účastníky, jak patrno ze
smlouvy, měla být sjednána smlouva kompenzující žalovanému dohodnuté omezení.
To, že ke sjednání takové smlouvy nedošlo, přitom mohlo být, jak vyplývá ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů, právě důsledkem porušení povinností
žalovaného ze smlouvy. Přitom žalovanému nic nebránilo, měl-li zato, že splnil
podmínky pro uzavření „kompenzační smlouvy“, aby se jejího uzavření domáhal, a
to třeba i soudní cestou.
K tvrzení dovolatele, že jeho postup v řízení o postoupení licence k
televiznímu vysílání byl v souladu s převzatými závazky, a proto je vymáhání
smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku,
dovolací soud uzavírá, že postup dovolatele v řízení o postoupení licence není
v projednávané věci významný, neboť k němu se sjednaná smluvní pokuta nevázala.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání v rozsahu, v němž bylo přípustné, podle ustanovení § 243b odst. 2 věty
první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 (co do odmítnutí) a § 142 odst. 1 (co do
zamítnutí) o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci
úspěch a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu