ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně FINREST a. s., se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, PSČ 155 00,
identifikační číslo 49 90 25 39, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. V. I.,
zastoupenému JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká
20, PSČ 120 00, o zaplacení částky 431.903,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 65/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č. j. 7 Cmo 280/2008-83,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 27.924,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
V záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání
žalobkyně (FINREST a. s., dříve Pekárna Chomutov, a. s.) rozsudek ze dne 29.
listopadu 2007, č. j. 50 Cm 65/2006-51, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu
o zaplacení částky 431.903,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 6. července
2002 do zaplacení.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 11. srpna 2000 do 30. července 2002 členem dozorčí
rady žalobkyně.
2) Dne 20. prosince 2001 uzavřeli žalovaná a žalovaný „smlouvu o provizi“, jíž
se žalovaný (jakožto advokát) zavázal poskytnout žalobkyni právní služby při
vymáhání její pohledávky za úpadkyní MILLBA, a. s., včetně zastupování
žalobkyně ve věřitelském výboru.
3) Dne 1. března 2002 zaplatila žalobkyně žalovanému odměnu za právní služby
poskytnuté podle „smlouvy o provizi“ ve výši 1,360.000,- Kč.
4) Dne 25. října 2002 schválila valná hromada žalobkyně „výplatu mimořádné
odměny“ žalovanému (jakožto členu dozorčí rady) ve výši 1,360.000,- Kč.
5) Žalobkyně se zaplacení částky 431.903,- Kč domáhá z titulu bezdůvodného
obohacení, neboť má za to, že „smlouva o provizi“ je neúčinná, jelikož nebyla v
rozporu s ustanovení § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), schválena její valnou hromadou, a nárok na vyplacení
provize ve výši 1,360.000,- Kč žalovanému tudíž nevznikl. Žalovanému vznikl
toliko nárok na zaplacení mimořádné odměny ve stejné výši, z níž však odvedla
žalobkyně zálohu na daň z příjmu ve výši 431.903,- Kč. Žalovanému tudíž mělo
být vyplaceno toliko 928.097,- Kč.
Na takto ustaveném základě odvolací soud - posuzuje platnost a účinnost
„smlouvy o provizi“ - uzavřel, že označená smlouva (jež má povahu smlouvy
mandátní) je „dostatečným právním důvodem“ pro poskytnutí plnění žalovanému ve
výši 1,360.000,- Kč. Právní služby, jež se žalovaný zavázal na základě uvedené
smlouvy žalobkyni poskytnout, „jednoznačně nepatřily do okruhu působnosti
funkce člena dozorčí rady“ a vztah vzniklý na základě této smlouvy nepodléhá
ani zákazu konkurence podle ustanovení § 196 odst. 1 písm. a/ obch. zák.
Taktéž ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. nelze na daný případ
vztáhnout. Žalovaný totiž nebyl členem orgánu (představenstva), jímž žalobkyně
při uzavírání smlouvy jednala, a nemohl se jakožto člen dozorčí rady „svojí
vůlí nijak podílet na tom, že s ním byla uzavřena smlouva, na jejímž základě mu
bylo žalobkyní plněno“.
Konečně nepřípadným shledal odvolací soud i „poukaz“ žalobkyně na
vnitřní pravidla České advokátní komory (s nimiž měla být dle názoru žalobkyně
smlouva, jež stanovila odměnu advokáta ve výši 10 % zjištěné a vymožené
pohledávky žalobkyně, v rozporu), uzavíraje, že tato pravidla „nejsou obecně
závazným právním předpisem a tudíž nejsou pro soud závazná“, a dodávaje, že
„jednání žalovaného s nimi v zásadním rozporu nebylo“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhujíc, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v
řešení otázky, zda „poskytnutí plnění členovi dozorčí rady ze strany
společnosti za činnost, která přímo nespadá do okruhu působnosti (člena)
dozorčí rady, jde-li současně o plnění, na které neplyne právo z právního
předpisu, podléhá schválení valnou hromadou společnosti podle ustanovení § 66
odst. 3 obch. zák.“
Poukazujíc na znění označeného ustanovení („jakékoliv plnění
společnosti“) a na jeho účel (ochrana společnosti, resp. jejích společníků,
před jednáním managementu na úkor /ke škodě/ společnosti) dovolatelka vyjadřuje
přesvědčení, že ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. podléhá jakékoliv plnění
poskytované společností ve prospěch člena jejího orgánu, bez ohledu na to, zda
jde o plnění za činnost spadající do okruhu působnosti daného orgánu. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že sjednané plnění je „evidentně v rozporu
se stavovským předpisem“ České advokátní komory, podle jejíhož etického kodexu
nesmí advokát sjednat smluvní odměnu stanovenou podílem na výsledku věci,
ledaže jsou pro to důvody zvláštního zřetele hodné a odměna je přiměřená. V
projednávané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, a způsob
sjednání odměny je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního
styku, vtělenými do etického kodexu, k němuž by soud při hodnocení přiměřenosti
odměny žalovaného jakožto advokáta měl přihlédnout. Žalovaný, snášeje argumenty na podporu napadeného rozhodnutí, navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud -
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Jelikož dovolatelka nezpochybnila závěr odvolacího soudu, podle kterého vztah
mezi žalobkyní a žalovaným založený „smlouvou o provizi“ není obchodním vztahem
ve smyslu § 196 odst. 1 písm. a/ obch. zák. a nepodléhá tudíž zákazu
konkurence, nemůže být dovolání připuštěno k přezkoumání tohoto závěru (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne
11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným k zodpovězení obou dovoláním
otevřených otázek, tj. výkladu ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. a posouzení
způsobu stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci z hlediska dobrých
mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku.
1) K výkladu ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. Podle ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve
prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne
právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se
souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k
nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení
právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Citované ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. ledna 2001 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a do současné doby
nedoznalo změn. Ačkoliv by prostý gramatický výklad mohl vést k dovolatelkou předestíranému
závěru, podle něhož schválení valnou hromadou podléhá jakékoliv plnění
poskytované společností členu jejího orgánu bez ohledu na to, zda jde o plnění
související s výkonem funkce člena orgánu, systematický, teleologický i
historický výklad vedou k závěru opačnému. Podle druhé věty ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. společnost plnění
neposkytne, přispěl-li zřejmě výkon funkce dotčeným členem orgánu k nepříznivým
hospodářským výsledkům společnosti anebo porušil-li tento člen zaviněně právní
povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Oprávnění společnosti odepřít
statutárnímu orgánu plnění se přitom zjevně vztahuje - jak plyne z formulace
„společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce …“- pouze na plnění, která
jsou jednateli poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce. Z uvedených
důvodů nelze členu orgánu upírat plnění, na které mu vznikl nárok za činnosti
prováděné pro společnost (např. podle platně uzavřené pracovní smlouvy), jež s
výkonem funkce nesouvisí (srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Přitom oprávnění společnosti odepřít poskytnutí plnění se vztahuje právě na ta
plnění, jež podle první věty vykládaného ustanovení podléhají souhlasu valné
hromady. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že slovní spojení „jakékoliv plnění“
zahrnuje pouze plnění, jež jsou členu orgánu společnosti poskytována v
souvislosti s výkonem jeho funkce. Ke stejnému závěru vede i teleologický výklad. Účelem ustanovení § 66 odst. 3
obch. zák., jež systematicky doplňuje ustanovení odstavce druhého, totiž není
řešit všechny potenciálně vznikající konflikty zájmů ve vztazích mezi osobami
vykonávajícími funkci členů orgánů a společností (bez ohledu na jejich
souvislost s výkonem funkce), ale zabezpečit, aby plnění poskytovaná členům
orgánů za výkon funkce nebyla závislá toliko na jejich vůli a odpovídala
přínosu, který (z pohledu společníků) pro společnost výkon funkce určitým
členem orgánu má. Pro činnosti nesouvisející s výkonem funkce, při nichž by mohlo docházet ke
střetu zájmů mezi společností a členem jejího orgánu, upravuje zákon jiné
prostředky ochrany společnosti, např. zákaz konkurence (§ 65 a § 196 obch. zák.). V souladu s tím také důvodová zpráva k návrhu zákona č. 370/2000 Sb.
jako
plnění, na které se ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. vztahuje, uvádí
příkladmo „úplatu při předčasném skončení funkce“. Souhlasu valné hromady společnosti podle ustanovení § 66 odst. 3 věty první
obch. zák. tudíž podléhá pouze plnění poskytované členu orgánu společnosti v
souvislosti s výkonem jeho funkce. Jelikož poskytování právních služeb při vymáhání pohledávky za úpadkyní a
zastupování společnosti ve věřitelském výboru nespadá do působnosti člena
dozorčí rady společnosti, je závěr odvolacího soudu, podle něhož poskytnutí
odměny podle „smlouvy o provizi“ nepodléhalo souhlasu valné hromady podle
ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák., správný. 2) K namítanému rozporu sjednané odměny s dobrými mravy, případně zásadami
poctivého obchodního styku. Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
ani jiný právní předpis nevylučují, aby odměna za poskytování právních služeb
byla dohodou mezi advokátem a klientem stanovena podílem na výsledku věci. Nejvyšší soud pak takový způsob určení výše odměny advokáta neshledává bez
dalšího ani rozporným s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Sám o sobě tudíž smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) nečiní a není ani důvodem pro odepření právní
ochrany advokátu (§ 265 obch. zák.). Nelze totiž přehlédnout, že takový způsob určení výše odměny ji činí závislou
na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými
kriterii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu
klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k
očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v
podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi
advokátem a klientem. Na uvedených závěrech by pak nic nemohla změnit ani skutečnost, že Česká
advokátní komora (dle tvrzení dovolatelky) podmiňovala ve svém stavovském
předpise (v době uzavření smlouvy) takový způsob stanovení výše odměny
okolnostmi zvláštního zřetele hodnými. Podstatná - z hlediska posuzování souladnosti výše sjednané odměny s dobrými
mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku - je zejména její
přiměřenost obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, příp. jejich výsledku pro
klienta. V tomto směru však dovolatelka ani netvrdí, že by výše sjednané odměny
byla nepřiměřená, ani jakou výši by považovala za odpovídající; z obsahu spisu
se přitom nepodává, že by jiný způsob určení výše odměny (a to např. i postupem
podle § 7 advokátního tarifu) vedl k nižší odměně. Dovolatelka ostatně ani konkrétně neuvádí, z čeho dovozuje, že nebyla splněna
podmínka důvodů zvláštního zřetele hodných, když pouze obecně poznamenává, že o
nich lze „těžko uvažovat v situaci, kdy klientem žalovaného byla společnost se
základním kapitálem přesahujícím 100,000.000,- Kč“. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že v projednávané věci nelze dovodit, že by výše
odměny žalovaného jakožto advokáta sjednaná ve „smlouvě o provizi“ byla v
rozporu s dobrými mravy, popř.
se zásadami poctivého obchodního styku. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají zejména z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5 a § 10 odst. 3
vyhlášky činí sazba odměny 45.940,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 22.970,- Kč, jelikož zástupce
žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření
k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) ve výši 4.654,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k
tíži dovolatelky celkem 27.924,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. června 2010
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu