27 Cdo 1815/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce doc. MUDr. Aleše Sobka, CSc., bytem ve Slatinicích 2, PSČ 783 42, zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, PSČ 110 00, proti žalované MAPO cell s. r. o., se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 1338/1c, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 06458173, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, o zaplacení 3.253.968 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 110/2022, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 Cmo 250/2023-132,
Dovolání se odmítá.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 17. 6. 2022 se žalobce domáhá zaplacení 3.253.968 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. Žalobce jako převodce a žalovaná jako nabyvatelka uzavřeli dne 30. 10. 2018 smlouvu o převodu podílu ve společnosti FERTIMED, s. r. o., v níž se žalovaná zavázala žalobci uhradit kupní cenu ve dvou splátkách, a to ve výši 53.836.000 Kč do 14 dnů ode dne uzavření smlouvy a ve výši 13.955.000 Kč nejpozději do 14. 7. 2019. Protože žalovaná žalobci druhou splátku neuhradila, domáhá se žalobce jejího zaplacení v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 175/2019. Žalovaná uhradila dne 18. 10. 2019 část druhé splátky kupní ceny ve výši 8.192.161 Kč. Jelikož tak učinila po termínu splatnosti, domáhá se žalobce v souladu se smlouvou úhrady smluvní pokuty ve výši 3.253.968 Kč s příslušenstvím.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2023, č. j. 36 Cm 110/2022-102, přerušil řízení „do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 175/2019“.
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Z ustálené judikatury dovolacího soudu přijaté k výkladu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. se podává, že:
1) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na jeho uvážení, zda řízení přeruší. Soud proto řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale též nemusí. 2) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát.
3) Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení.
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovaná rozhodnutí.
[6] Od citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud – oproti mínění dovolatelky – neodchýlil, neboť se zabýval shora uvedenými hledisky pro možnost (ne)přerušení řízení a svou úvahu o tom, že k přerušení řízení neshledává důvod, řádně zdůvodnil.
[7] Za této situace je nadbytečné zabývat se ostatními otázkami vymezenými dovolatelkou v dovolání, neboť tyto otázky jsou významné pro meritorní rozhodnutí, jehož vydání přísluší soudu prvního stupně.
[8] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Marek Doležal předseda senátu