27 Cdo 3775/2017-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně BUSINESS TECHNOLOGY CORPORATION a. s., se sídlem v Praze 1, Husova
241/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24682063, zastoupené JUDr. Ing.
Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00,
proti žalované STAVEXIS, s. r. o., se sídlem v Brně, Bodlákova 1706/8, PSČ 628
00, identifikační číslo osoby 46347194, zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Rybníček 322/4, PSČ 602 00, o zaplacení 9.923.683
Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4/49 Cm 109/2013, o dovolání
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8
Cmo 353/2016-166, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 Cmo
353/2016-166, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení 9.923.683 Kč jako náhrady škody,
kterou měla žalovaná způsobit, když coby znalkyně zpracovala „zcela chybný“
znalecký posudek, v němž měla nesprávně stanovit výši protiplnění při výkupu
účastnických cenných papírů společnosti ORGREZ, a. s., identifikační číslo
osoby 46900829 (dále jen „společnost ORGREZ“). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 4/49 Cm 109/2013-143,
nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby na žalobu o zaplacení 15.310.144,76 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 9.923.683 Kč (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Společnost ORGING Brno a. s., identifikační číslo osoby 25304780, která byla
právní předchůdkyní žalobkyně (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“),
objednala u žalované (jako znaleckého ústavu) znalecký posudek na stanovení
ceny jedné listinné akcie společnosti ORGREZ, aby bylo možné stanovit výši
přiměřeného protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů od minoritních
akcionářů podle § 183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“). 2) Ve znaleckém posudku č. 2440-137/05 z 1. 7. 2005 (dále jen „znalecký
posudek“) žalovaná stanovila jako cenu jedné listinné akcie společnosti ORGREZ
částku 191 Kč. 3) Právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila menšinovým akcionářům společnosti
ORGREZ protiplnění ve výši odpovídající ceně akcií stanovené znaleckým posudkem. 4) Minoritní akcionáři společnosti ORGREZ se návrhem podaným proti právní
předchůdkyni žalobkyně domáhají přezkoumání přiměřenosti protiplnění. 5) Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění je vedeno u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 50 Cm 92/2005, 50 Cm 113/2005, 50 Cm 116/2005 (dále jen
„řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění“). 6) Právní předchůdkyně žalobkyně se sloučila (fúzovala) s žalobkyní, a tak na
žalobkyni přešlo jmění právní předchůdkyně žalobkyně. 7) Žalobkyně se na žalované domáhá náhrady škody, jejíž vznik lze „důvodně
očekávat“ v souvislosti s výsledkem řízení o přezkoumání přiměřenosti
protiplnění (dále jen „škoda“). 8) Škodu představují:
- úroky z prodlení, které bude muset žalobkyně uhradit menšinovým
akcionářům spolu s doplatkem přiměřeného protiplnění, jestliže jí bude tato
povinnost uložena v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění,
- náklady vynaložené na pořízení znaleckého posudku (v této části soud
prvního stupně věc vyloučil k samostatnému řízení) a
- náklady řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění. 9) Žalobkyně v průběhu řízení vedeného v projednávané věci opakovaně navrhla,
aby soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení o přezkoumání
přiměřenosti protiplnění. 10) Soud návrhu na přerušení řízení nevyhověl. 11) V době, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, nebylo řízení o
přezkoumání přiměřenosti protiplnění (nyní vedené proti žalobkyni) pravomocně
skončeno. 12) Žalobkyně neposkytla menšinovým akcionářům (kromě protiplnění vycházejícího
z ceny akcií, jak byla stanovena znaleckým posudkem) žádné další platby. Jinak
žalobkyně uhradila jen pořizovací cenu znaleckého posudku.
Soud prvního stupně nejprve v obecné rovině konstatoval, že náhrada škody může
být v soudním řízení přiznána teprve tehdy, vznikne-li žalobci škoda. Nato
uvedl, že pokud žalobkyně neposkytla menšinovým akcionářům (kromě protiplnění
vycházejícího z ceny akcií, jak byla stanovena znaleckým posudkem) žádné další
plnění, její majetek se nezmenšil a „ke vzniku škody nedošlo“. Tím méně mohla
škodu představovat povinnost k náhradě nákladů řízení o přezkoumání
přiměřenosti protiplnění, neboť toto řízení nebylo pravomocně skončeno a nárok
na náhradu nákladů řízení vzniká teprve právní mocí nákladového výroku. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud žalobkyni přitakal ohledně tvrzení, podle něhož lze důvodně
očekávat, že jí bude v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění uložena
povinnost doplatit menšinovým akcionářům chybějící (část poskytnutého)
protiplnění; avšak vzhledem k tomu, že řízení o přezkoumání přiměřenosti
protiplnění prozatím neskončilo, nelze podle mínění soudu určit přesnou výši
nároku žalobkyně. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník stanoví počátek běhu desetileté objektivní
promlčecí doby na den, kdy došlo k porušení povinnosti (neváže jej na den
vzniku škody), a tak žalobkyni hrozí, že bude její nárok promlčen ještě před
tím, než ke vzniku škody dojde, dospěl odvolací soud k závěru, že v této
„výjimečné“ situaci neměla žalobkyně jinou možnost, než svůj nárok uplatnit
(před uplynutím promlčecí doby) a požádat o přerušení řízení. Při analogickém
použití závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2285/2000 (uveřejněného pod číslem 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že bylo namístě návrhu
na přerušení řízení vyhovět a řízení v projednávané věci přerušit do
pravomocného skončení řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění. Skutečnost, že řízení v projednávané věci nebylo přerušeno, představuje – podle
mínění odvolacího soudu – vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti (kasačnímu) rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při posuzování její
odpovědnosti za škodu a předčasnosti žaloby nepostupoval v souladu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo
987/2001 (uveřejněného pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) [dále jen „R 14/2005“].
Z něj se podává, že dokud dlužník
nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její
náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu. Následně dovolatelka podrobně rozvádí, proč není v projednávané věci naplněn
žádný z předpokladů její odpovědnosti za škodu. Tvrdí, že znalecký posudek
vypracovala řádně, přičemž to byla žalobkyně, kdo jí nepředložil (resp. zamlčel) některé nezbytné podklady s úmyslem dosáhnout co nejnižšího ocenění
akcií (dovolatelka tedy žádnou právní povinnost neporušila). Vzhledem k tomu,
že žalobkyně neposkytla menšinovým akcionářům (kromě protiplnění vycházejícího
z ceny akcií, jak byla stanovena znaleckým posudkem) žádné další platby,
nedošlo ke vzniku škody. K tomu dovolatelka doplňuje, že celková výše částky, o
níž se sníží majetek žalobkyně, není závislá na rozhodnutí soudu, nýbrž na
okamžiku, kdy žalobkyně splní (tvrzenou) povinnost doplatit menšinovým
akcionářům přiměřené protiplnění (k tomu dovolatelka poukázala na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2706/2012). Podle dovolatelky nelze souhlasit ani s tím, že soud prvního stupně zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když
toto řízení nepřerušil. Záleží totiž jen na rozhodnutí žalobkyně, kdy uhradí
menšinovým akcionářům doplatek přiměřeného protiplnění (nemusí vyčkávat
výsledku řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění). Jestliže se tedy soud
prvního stupně rozhodl řízení v projednávané věci nepřerušit z důvodu jeho
hospodárnosti a rychlosti (s tím, že výsledek řízení o přezkoumání přiměřenosti
protiplnění nebude mít na rozhodnutí v projednávané věci žádný vliv), bylo jeho
právní posouzení věci v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu
dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4923/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 24. 2.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1007/2016).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky žalované
a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2013), podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k posouzení otázky výkladu §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření,
může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která
může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení
podnět.
Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (první odstavec). Jinak
otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám.
Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho
vychází (druhý odstavec).
Podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení
nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl
správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné
vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího
řízení nemohla být zjednána náprava.
Již v rozsudku ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008, Nejvyšší soud
konstatoval, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost
přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro
rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí
na uvážení soudu, zda řízení přeruší. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, (a judikatury v něm citované) se podává,
že soud řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit
může, ale nemusí.
Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány
zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může
mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam
pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou
si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro
přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka
nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3568/2013, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 759/2015, ze dne 1. 6. 2017, sp.
zn. 26 Cdo 5759/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5080/2016, uveřejněné
pod číslem 83/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 5. 2017,
sp. zn. 26 Cdo 1170/2017; a v literatuře Doležílek, J. in Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I. § 1až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 752).
Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., by
soud měl proto posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z
hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která
může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl
postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v
řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku
řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení ze dne
27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3568/2013, rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod
číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29.
3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4691/2016).
Z uvedeného se podává závěr, podle něhož rozhodne-li soud prvního stupně tak,
že řízení se nepřerušuje (v projednávané věci viz č. l. 84 a 94 spisu) – ačkoli
probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro jeho
rozhodnutí [ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] – jde o (dílčí) závěr,
ze kterého lze vyvozovat pouze to, že soud prvního stupně měl za hospodárnější
(a zpravidla též rychlejší) posoudit si danou otázku sám. Jde o postup soudu,
který je v souladu se zákonem (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), a proto nemůže jít o
vadu, která (by) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ve smyslu
§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zrušil-li odvolací soud
napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně (jímž byla žaloba zamítnuta
proto, že škoda nevznikla) pro vadu řízení spočívající v tom, že řízení nebylo
(k návrhu žalobkyně) přerušeno do pravomocného skončení řízení o přezkoumání
přiměřenosti protiplnění, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Ostatně,
považoval-li odvolací soud přerušení řízení v projednávané věci za vhodné
opatření, nic mu nebránilo, aby rozhodl o přerušení odvolacího řízení.
Na nesprávnosti úvahy odvolacího soudu nic nemění ani hrozící promlčení žalobou
uplatněného (tvrzeného) nároku žalobkyně. Přerušení řízení jako institut
procesního práva není samo o sobě nástrojem, jehož prostřednictvím by bylo
možné zabránit hrozícímu promlčení žalobkyní tvrzeného nároku na náhradu škody.
Závěrem lze dodat, že v projednávané věci podmínky pro přerušení řízení podle §
109 odst. 2 písm. c) nebyly naplněny, neboť v řízení o přezkoumání přiměřenosti
protiplnění se neřeší otázka vzniku škody žalobkyni (pro jejíž posouzení měl
odvolací soud za to, že je na místě řízení přerušit). Jak správně uzavřel soud
prvního stupně, má-li žalobkyně za to, že protiplnění bylo znaleckým posudkem
stanoveno chybně a že je na místě doplatit bývalým menšinovým akcionářům
přiměřené protiplnění, může (a má) tak učinit bez ohledu na probíhající řízení
o přezkoumání přiměřenosti protiplnění (srov. R 14/2005).
Škodou způsobenou znalcem přitom není automaticky rozdíl mezi výší přiměřeného
protiplnění stanoveného soudem a výší protiplnění určenou znaleckým posudkem;
významné zde je pouze to, k jaké výši protiplnění měl dospět znalec, který
znalecký posudek zpracoval s odbornou péčí.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky výkladu § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř. není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
žalovanou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami
dovolatelky – zrušil usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§
243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu