26 Cdo 5759/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
právní věci žalobkyně Medi Unit s.r.o., se sídlem v Praze 4, Branická 213/53,
IČO 03962750, zastoupené Mgr. Barbarou Mercovou, advokátkou se sídlem ve Plzni,
Solní 274/12, proti žalované AML - automobilové mycí linky, spol. s r.o., se
sídlem v Praze 6, Karlovarská 814/115, IČO 43000495, zastoupené JUDr. Štěpánem
Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, o zrušení
nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 67/2016, o
dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2016,
č. j. 25 Co 266/2016-56, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2016, č. j. 25 Co 266/2016-56,
se mění takto: Usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 27. června 2016, č. j.
12 C 67/2016-49, se mění tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 87/2016 nepřerušuje.
Žalobkyně se žalobou došlou Okresnímu soudu v Chebu dne 24. 3. 2016 domáhala s
odkazem na ustanovení § 2000 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zrušení
nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 1998 mezi žalovanou a DEA Mineraloel ČR
spol. s r.o., do jejíchž práv a povinností z nájmu žalobkyně vstoupila (dále
jen „Nájemní smlouva“). Žalobkyně uvedla, že se okolnosti, z nichž strany
zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na ní nelze rozumně
požadovat, aby byla smlouvou dále vázána.
Podáním došlým Okresnímu soudu v Chebu dne 21. 6. 2016 žalobkyně sdělila soudu,
že přípisem ze dne 7. 4. 2016, doručeným žalované dne 8. 4. 2016, odstoupila od
Nájemní smlouvy, a zároveň navrhla přerušení řízení vzhledem k tomu, že podala
dne 20. 6. 2016 k Okresnímu soudu v Chebu žalobu na odstranění stavby mycí
linky z pronajatého pozemku, neboť žalovaná odmítá splnit svou povinnost uvést
tento pozemek do původního stavu. Řízení je u uvedeného soudu vedeno pod sp.
zn. 14 C 87/2016 a je v něm třeba nejprve postavit najisto otázku platnosti
odstoupení pronajímatele od Nájemní smlouvy, kterou žalovaná zpochybnila.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j.
12 C 67/2016-49, přerušil podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/
1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) dané řízení do pravomocného
skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 87/2016
mezi totožnými účastníky (řízení o odstranění stavby), v němž je jako předběžná
otázka řešena platnost skončení nájemního vztahu mezi účastníky v důsledku
odstoupení žalobkyně od Nájemní smlouvy, neboť vyřešení této otázky je významné
pro předmětné řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 1.
9. 2016, č. j. 25 Co 266/2016-56, citované usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud měl (stejně jako soud prvního stupně) za to, že v
přezkoumávané věci byly splněny podmínky pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř., neboť závěry učiněné v řízení o odstranění stavby mohou být
využitelné i v tomto řízení a je nadbytečné provádět dvojí dokazování k téže
předběžné otázce.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozovala podle ustanovení § 237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena – otázky vzájemného poměru mezi povinností soudu v
řízení pokračovat a fakultativní možností řízení přerušit. Má za to, že možnost
soudu přerušit řízení podléhá zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a
nelze ji užívat svévolně, jak učinil odvolací soud, neboť povinností soudu je
primárně v řízení pokračovat. Dále namítá, že otázka platnosti odstoupení
pronajímatele od Nájemní smlouvy má v obou řízeních charakter předběžné otázky
a v zájmu hospodárnosti je pokračovat v řízení, které bylo zahájeno dříve.
Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále
opět jen „o. s. ř.“
Dovolání podané včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je
přípustné, neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o
otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje
k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. může
vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení,
tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Soud by
měl dále posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska
délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít
význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení
přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s
ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem
na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo
40/2013). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení
dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Ze shora citovaných názorů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení
tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Z tohoto pohledu
odvolací soud nepřistoupil k přerušení řízení odpovědně, když nezohlednil
skutečnost, že předmětné řízení bylo zahájeno dříve a jeho přerušením dojde
nutně k jeho prodloužení. Jeho postup nelze považovat za přiměřený ani z toho
důvodu, že zánik nájmu v důsledku odstoupení od Nájemní smlouvy má v obou
řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám, přičemž
vyřešení této otázky nelze považovat za výrazně složité. Z obsahu spisu přitom
plyne, že řízení o zrušení Nájemní smlouvy může ovlivnit řízení o odstranění
stavby a nikoli naopak, jak dovodil odvolací soud.
Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout,
dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 87/2016 nepřerušuje.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu