22 Cdo 5207/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) P. Z. a b) Ing. I. Z., zastoupených advokátem, proti
žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříči pod sp. zn.
18 C 47/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 6. dubna 2007, č. j. 11 Co 112/2007-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 18 C 47/2006-58, zamítl žalobu,
aby soud určil, „že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky ideálního
spoluvlastnického podílu ve výši ½ vzhledem k celku k nemovitostem –
budově č. p. 1794, objekt občanské vybavenosti, rozsáhlé chráněné území, v
části obce R. p. R. na pozemku st. parc. č. 3165 – zastavěná plocha a nádvoří a
pozemku st. parc. č. 3165 – zastavěná plocha a nádvoří, nacházejících se v kat.
území a obci R. p. R.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2.
2006, č. j. 20 Co 24/2006-165, ve věci žalobců proti mj. žalovanému byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 10. 2005, č. j. 15 C
242/2003-118, tak, že bylo určeno, že nedobrovolná opakovaná dražba konaná dne
23. 8. 2002 v 9.00 hodin v hotelu I. v O., na níž žalovaný dražil ideální
polovinu budovy č. p. 1794 na pozemku st. parc. č. 3165 a tohoto pozemku ve
společném jmění žalobců, je neplatná. O dovolání proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 15. 2. 2006 dosud nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně žalobu
zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s
tím, že jestliže katastrální úřad provedl v katastru nemovitostí změnu zápisu
na základě nedobrovolné dražby, pak v případě existence pravomocného rozhodnutí
soudu o neplatnosti této dražby nemůže postupovat jinak, než uvést stav zápisu
do souladu s tímto pravomocným rozhodnutím.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne
6. 4. 2007, č. j. 11 Co 112/2007-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s právním názorem žalobců, že v souzené věci je dán naléhavý právní
zájem na požadovaném určení, o čemž svědčí i přípis Katastrálního úřadu pro
Zlínský kraj, katastrální pracoviště V. M., ze dne 31. 1. 2007, podle kterého
rozhodnutí o neplatnosti dražby není podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, rozhodnutím, které
by mohlo být podkladem pro záznam do katastru nemovitostí. Podle odvolacího
soudu bylo-li určeno, že nedobrovolná opakovaná dražba konaná dne 23. 8. 2002
je neplatná, je zřejmé, že daná určovací žaloba je důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení
žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 11
Co 407/2006-36, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2006, č. j.
18 C 47/2006-19, tak, že řízení nepřerušil do skončení řízení o dovolání proti
rozhodnutí o neplatnosti dražby. Uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 5. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 1534/2006-228,
který žalovaný napadl ústavní stížností, bylo toto dovolání zamítnuto. Pokud
jde o právní posouzení věci, namítl, že pokud katastrální úřad nerespektoval
soudní rozhodnutí o neplatnosti dražby, „nelze nápravu sjednávat cestou
obecného, nýbrž správního soudnictví“. Poukázal na to, že je-li dražba neplatná
a žalobci zůstávají vlastníky ideální poloviny předmětných nemovitostí, měli by
analogicky podle § 457 ObčZ poskytnout žalovanému na základě hmotného práva
částku, kterou v dražbě zaplatil za polovinu nemovitostí žalobců, a polovinu
investic, jimiž předmětné nemovitosti zhodnotil. Podle žalované, „i když nejde
o klasické synallagma, přesto uvedenou analogii nelze především v zájmu
spravedlnosti pominout“. Řešení otázky vzájemné restituční povinnosti účastníků
odvolací soud pominul. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu
odvolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) před středníkem o. s. ř. pokud soud neučiní jiná
vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud
dal k takovému řízení podnět.
Z citovaného znění § 109 odst. 2 písm. c) před středníkem o. s. ř. vyplývá, že
soud řízení z uvedeného důvodu přerušit může, ale nemusí. Za vadu řízení nelze
považovat, že odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 11 Co
407/2006-36, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2006, č. j. 18 C
47/2006-19, tak, že „řízení se nepřerušuje“, jestliže nedospěl k závěru, pro
který by měl řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit. K tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1050/2007,
uveřejněné na www.nsoud.cz. Ostatně dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací
soud rozhodl o odvolání proti usnesení o přerušení řízení, není ani přípustné
(viz usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2560/2007, C 5258 Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k
některé z uvedených vad došlo.
Důvodnou nebyla shledána ani námitka nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu, jímž se určuje
neplatnost dražby, není ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.
rozhodnutím, které by mohlo sloužit jako podklad pro záznam vlastnického práva
do katastru nemovitostí.
Podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst. 1, která
vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu,
příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se
zapisují záznamem (dále jen \"záznam\") údajů na základě listin vyhotovených
státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo
osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují
podle § 1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným
záznamu.
Rozhodnutím o neplatnosti dražby se jen deklaruje určitá skutečnost, která již
dříve nastala mezi zúčastněnými subjekty; toto rozhodnutí však nedeklaruje
věcně právní vztah k okamžiku jeho vydání a ve smyslu citovaného ustanovení
tudíž nepředstavuje ani listinu vyhotovenou státním orgánem, na jejímž základě
by bylo možno učinit příslušný zápis do katastru nemovitostí ve formě záznamu.
V mezidobí mezi uvedenou skutečností a rozhodnutím soudu o neplatnosti dražby
mohlo být s vlastnictvím sporné věci opět nakládáno. Takové rozhodnutí ani
nevytváří právně relevantní podklad k závěru o vlastnictví předmětných
nemovitostí v době, kdy bylo vydáno. Dovolací soud proto souhlasí s názorem,
odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobců na určení jejich společného
vlastnictví spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech je dán, a
ztotožňuje se s ním. Vyhovění žaloby žalobcům umožňuje, aby dosáhli souladu
mezi skutečným stavem a zápisy v katastru nemovitostí.
Protože dovolací soud při své přezkumné činnosti vychází ze stavu věcí, který
tu byl v době rozhodování odvolacího soudu, a provádí dokazovaní jen za
podmínek uvedených v § 243a odst. 2 o. s. ř., nemohl přihlížet k dovolatelem
předloženému nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS
1777/07. Pokud odvolací soud při řešení rozhodné předběžné otázky vycházel z
rozhodnutí, které Ústavní soud zrušil, lze o takovém nálezu uvažovat jako o
rozhodnutí, které by mohlo být důvodem obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. (srov. obdobně rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 2, ročník 1983 nebo č. 55, ročník 1996 či č. 48, ročník
2000 a contrario).
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s.
ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a žalobcům náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu