29 Cdo 4691/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
P. B., zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem, se sídlem v Šumperku,
Kozinova 21/2, PSČ 787 01, proti žalovanému PhDr. Ing. Mgr. J. N., MBA, MSc.,
zastoupenému JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová
1585/7, PSČ 702 00, o určení neplatnosti „právního jednání“, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 13/2015, o dovolání žalobce proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2016, č. j. 7 Cmo 183/2016-217,
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2016, č. j.
7 Cmo 183/2016-217, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2016, č.
j. 3 Cm 13/2015-185, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. dubna 2016, č. j. 3 Cm 13/2015-185,
přerušil „řízení o žalobě z 12. ledna 2015 o neplatnosti právního jednání,
které se týká dohody o vyplňovacím právu směnečném ze 7. října 2014 uzavřené
mezi žalobcem a žalovaným a vystavení blankosměnky ze 7. října 2014 žalobcem na
řad žalovaného“, do skončení trestního stíhání žalovaného, které bylo zahájeno
„pod sp. zn. KRPZ-109837-335/TČ-2014-150071-JPA u Krajského ředitelství policie
Zlínského kraje“.
Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když usnesení ze
dne 14. září 2015, č. j. 3 Cm 13/2015-128, jímž soud prvního stupně řízení
přerušil, zrušil (k odvolání obou účastníků) Vrchní soud v Olomouci usnesením
ze dne 28. ledna 2016, č. j. 7 Cmo 354/2015-178, jako nepřezkoumatelné.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 21. července 2016,
č. j. 7 Cmo 183/2016-217, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že „v posuzované
věci se žalobce domáhá určení, že dohoda o vyplňovacím právu směnečném ze dne
7. října 2014 a blankosměnka vystavená téhož dne, jsou neplatnými právními
úkony proto, že podpis na ně přičinil nesvobodně, pod hrozbou fyzické újmy
směřující proti němu i osobám jemu blízkým“. Pro toto jednání podal „u Policie
ČR trestní oznámení, na základě kterého Policie ČR zahájila úkony trestního
řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání. V trestním
řízení jsou řešeny konkrétní věcné otázky, které by mohly mít význam pro řešení
tohoto sporu. Pokud by totiž orgány činné v trestním řízení zjistily, že v
souvislosti se vznikem předmětné dohody o vyplňovacím právu směnečném a
blankosměnky byl spáchán trestný čin, pak by toto zjištění zcela nepochybně
mělo vliv na rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci“.
K námitce žalobce o „případné manipulaci žalovaného s těmito listinami“
odvolací soud poukázal na usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. ledna 2015,
č. j. 3 Cm 13/2015-15, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 31.
března 2015, č. j. 7 Cmo 94/2015-92, jímž „bylo zakázáno žalovanému nakládat s
blankosměnkou“, a na již zmíněné probíhající trestní řízení, v jehož rámci se
policejní orgán těmito listinami zabýval.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a maje za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v praxi
dovolacího soudu řešena, a to „nutnost přerušení soudního řízení v souvislosti
se souběžně běžícím trestním řízením.“
Dovolatel považuje za nesprávný právní závěr, podle něhož „je nutné vyčkat na
právní moc rozhodnutí v trestním řízení žalovaného, který se měl v souvislosti
se vznikem dokumentů, jejichž platnost či neplatnost je předmětem soudního
přezkumu v tomto řízení, dopustit násilí a pohrůžky násilí vůči žalobci“.
Současně snáší argumenty na podporu „názoru, že výsledek trestního řízení
(pravomocný rozsudek o vině) může pouze usnadnit rozhodování soudu v tom směru,
že soud nemusí provádět dokazování a může se opřít o závěry uvedené v
rozhodnutí v trestní věci stran jednání žalovaného vůči žalobci. Považuje za
zásadní, aby se v předmětném civilním řízení pokračovalo, neboť na rychlém
rozhodnutí v civilní věci závisí jeho právní jistota ohledně vlastního
ekonomického stavu – žalobce je vystaven těžké situaci, kdy není postaveno
najisto, zda (ne)dluží mnohosetmiliónové částky“.
Konečně dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že v odůvodnění jejich rozhodnutí
chybí jakákoli zmínka o tom, že by provedly důkazy označené žalobcem, jež jsou
součástí trestního spisu, a zdůrazňuje, že „důkazy založené v trestním spise
jednoznačně prokazují, že si žalovaný žalobou napadené listiny opatřil
protiprávním jednáním vůči žalobci“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení
otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř., jejíž posouzení odvolacím soudem nerespektuje níže uvedenou
judikaturu Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná
vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud
dal k takovému řízení podnět.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná
v závěrech, podle nichž:
1) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit
hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku
vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné,
nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně
sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle
okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze
učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou
se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), jakož i usnesení ze
dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil např. v usnesení ze dne 10. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1552/2013. V
posledně uvedeném usnesení přitom Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení,
jímž odvolací soud v označené věci změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že
se řízení nepřerušuje, to vše za stavu, kdy soud prvního stupně dosud neprovedl
účastníky navržené důkazy, včetně zjištění z listin, které tvoří součást
vyšetřovacího spisu.
2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě
povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je
žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem
přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského
soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu
přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a
následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení
je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná
opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které
přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27.
listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám
s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu
o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti K tomu srov. např. usnesení ze dne 24. února 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne
23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze dne 14. října
2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne
9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16).
4) Je-li účelem rozhodnutí o přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. zjistit, zda účastník spáchal trestný čin či nikoli, může
soud v přerušeném řízení pokračovat již po skončení trestního stíhání, i když
celé trestní řízení, do jehož skončení bylo řízení přerušeno, dosud formálně
neskončilo (viz usnesení ze dne 25. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 4119/2014).
5) Nebylo-li v posuzované věci dosud vydáno pravomocné rozhodnutí
trestního soudu, ponechává zákon na uvážení soudu (zohledňující zejména
hospodárnost řízení), aby buď řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí trestního
soudu nebo aby si předběžnou otázku posoudil sám (srov. Drápal, L., Bureš, J. a
kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H.
Beck, 2009, str. 933, jakož i důvody usnesení ze dne 17. ledna 2014, sp. zn. 21
Cdo 597/2013).
V poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zjevné, že řízení
bylo zahájeno žalobou došlou soudu prvního stupně 13. ledna 2015. V žalobě
navrhl žalobce, aby soud provedl dokazování tam označenými listinami; v
následných podáních oba účastníci uplatnili další důkazní návrhy (viz podání
žalovaného na č. l. 69-72 /včetně listin na č. l. 96-111/ a na č. l. 166-167,
podání žalobce na č. l. 145-147 /včetně listin na č. l. 148-167/, jakož i
listiny na č. l. 199-208). Soud prvního stupně dosud nenařídil ve věci jednání,
ani neprovedl žádný z účastníky navrhovaných důkazů.
Za tohoto stavu považuje Nejvyšší soud rozhodnutí o přerušení řízení
přinejmenším za předčasné.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a 2 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že při posouzení,
zda v poměrech dané věci jsou splněny předpoklady pro přerušení řízení podle
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., bude muset soud prvního stupně
rovněž předběžně vyhodnotit, zda žalobcem tvrzená nesvoboda vůle při podpisu
dohody o vyplňovacím právu a při podpisu blankosměnky je pro rozhodnutí o
žalobou uplatněném požadavku o určení neplatnosti dohody a o určení neplatnosti
blankosměnky z hlediska hmotného práva významná (jinými slovy, zda případná
nesvoboda vůle má vskutku za následek neplatnost dohody a neplatnost
blankosměnky), včetně toho, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když
– jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím,
kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda
senátu