26 Cdo 1170/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobce Ing. B. P., B., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se
sídlem v Brně, Pražská 675/10, proti žalované HASSO, spol. s r.o., se sídlem v
Praze 4, Ve svahu 482/5, IČO 16735366, o zaplacení částky 6.784.646 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 158/2004, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. července
2016, č. j. 19 Co 166/2016-262, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2016, č. j. 19 Co
166/2016-262, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. května
2016, č. j. 37 C 158/2004-253, se mění tak, že řízení se do skončení řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 17/2000 nepřerušuje.
Žalobce se návrhem došlým Městskému soudu v Brně dne 20. 8. 1999 (podaným jako
vzájemný návrh v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C
149/98, který byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2000, č. j. 37
C 149/98-31, vyloučen k samostatnému projednání) domáhá po žalované (po změně
návrhu, jež byla připuštěna usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 9.
2006, č. j. 37 C 149/98-90) zaplacení částky 6.784.646 Kč s příslušenstvím (o
další změně žaloby ze dne 21. 12. 2006 nebylo soudem zatím rozhodnuto). Tato
částka představuje bezdůvodné obohacení jednak ve výši 6.753.989 Kč, které měla
žalovaná získat užíváním nebytových prostor v domě č. p. 156 na adrese B.,
jehož byli účastníci původně spoluvlastníky, za období od 1. 9. 1996 do 7. 6.
1998 bez právního důvodu (uzavřenou nájemní smlouvu ze dne 13. 6. 1996 považuje
žalobce za neplatnou) a které vyčíslil jako rozdíl mezi dosavadními úhradami
poskytnutými žalovanou podle nájemní smlouvy a nájemným vyčísleným podle
znaleckého posudku č. 058/08/04 ze dne 20. 8. 2004 Ing. Oty Meissnera, a jednak
ve výši 30.657 Kč, kterou požaduje z titulu úhrady oprav společné věci a daně z
nemovitosti.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. 5. 2016, č. j.
37 C 158/2004-253, řízení (potřetí) přerušil podle ustanovení § 109 odst. 2
písm. c) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) do
skončení řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 44 C 17/2000.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací)
usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 19 Co 166/2016-262, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil s odůvodněním, že v řízení Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C
17/2000, které dosud není pravomocně skončeno, je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu v této věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval podle ustanovení § 237 o. s. ř. z toho, že se odvolací soud při
výkladu a aplikaci ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – fakultativní
přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež
může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci – odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4333/2015. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil otázku
hospodárnosti řízení a dopady na jeho délku a nevymezil otázku, pro kterou
řízení přerušil. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov.
čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále
opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou, proti rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť se odvolací
soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o
otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje
k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. může
vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení,
tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Nejvyšší soud předesílá, že soud by měl zejména posoudit, zda vyčkání výsledku
vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné
nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně
sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle
okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze
učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou
se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013). Akcent na hospodárnost řízení ve
spojení s důvodem přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i
literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §
1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Ze shora citovaných názorů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení
tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Z tohoto pohledu
odvolací soud nepřistoupil k přerušení řízení odpovědně, když nezohlednil
celkovou délku řízení, aby zabránil tomu, že v řízení dojde k porušení práva
účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jeho postup nelze považovat za
správný ani z toho důvodu, že nevymezil otázku, jež má být řešena ve věci sp.
zn. 44 C 17/2000 a může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci. Z obsahu
spisu přitom plyne, že v dané věci je v podstatné části předmětem nárok žalobce
na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti za období od 1. 9. 1996
do 7. 6. 1998 žádané jako obvyklé nájemné, zatímco předmětem řízení ve věci 44
C 17/2000 je nárok žalované za omezení užívání společné věci, příp. nárok na
rozdělení výtěžku ve výši 58.361,80 Kč, který byl vyčíslen jako rozdíl mezi
částkou 1.404.106,80 Kč a částkou 1.345.745 Kč, jež žalovaná uznala jako
pohledávku žalobce za užívání nebytových prostor nad rámec spoluvlastnického
podílu za pět měsíců v roce 1998. Není tedy zřejmé, jaká otázka řešená ve věci
44 C 17/2000 může mít význam pro rozhodnutí v projednávané věci, jestliže v
obou věcech jsou projednávány zcela odlišné nároky a výše zápočtu za dlužné
nájemné vyplývá z prohlášení žalované, v řízení k ní nebylo vedeno dokazování a
vztahuje se jen k určitému časovému období.
Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout,
dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu tak, že řízení do skončení řízení vedeného u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 44 C 17/2000 nepřerušuje.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí
(srov. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu