29 Cdo 343/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Slezská 874/36, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Alternative4you s. r. o., se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 714/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24 66
08 68 a 2) Mgr. A. K., oběma zastoupeným JUDr. Františkem Schulmannem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13
Cm 438/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
18. září 2013, č. j. 5 Cmo 340/2013-112, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 13 Cm 438/2010-12, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a
nerozdílně částku 320.100,- Kč s 6% úrokem od 8. prosince 2010 do zaplacení,
odměnu 1.067,- Kč a náklady řízení. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky. Podáním ze dne 8. srpna 2011 (č. l. 31-32) žalovaní navrhli, aby soud řízení
podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přerušil, a to do pravomocného skončení
řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 429/2011 s tím, že
v označené věci byl dne 30. června 2011 vyhlášen rozsudek, jímž byl směnečný
platební rozkaz zrušen, když „bylo prokázáno, že postup žalobce při nabývání
směnky byl vědomě na škodu franchizanta, tudíž franchizantu svědčí právo
uplatňovat kauzální námitky“. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2013, č. j. 13 Cm 438/2010-99,
řízení přerušil do skončení dovolacího řízení ve věci vedené Městským soudem v
Praze pod sp. zn. 30 Cm 429/2010. Přitom uzavřel, že ve zmíněném řízení i v dané věci je pro rozhodnutí o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zásadní posouzení, zda žalobce
(J. B.) nabyl od remitenta (PERSONALNI.CZ s. r. o. – dále jen „společnost“)
směnky vědomě ke škodě dlužníků (a těm přísluší kauzální námitky). Za stavu, kdy Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce (J. B.) rozsudkem ze dne
30. března 2012, č. j. 12 Cm 316/2011-209, změnil rozsudek ze dne 30. června
2011, č. j. 30 Cm 429/2010-83, kterým soud prvního stupně zrušil směnečný
platební rozkaz, tak, že jej ponechal v platnosti, a proti tomuto rozhodnutí
odvolacího soudu podali žalovaní (BEAREX UNITED s. r. o., Ing. M. S. a Ing. G. S.) dovolání a kdy „jsou skutková zjištění a právní závěry“ (týkající se vztahů
remitenta a „následných majitelů“ směnek) ve věci sp. zn. 30 Cm 429/2010 „plně
aplikovatelné i v tomto sporu“, soud prvního stupně měl za splněné podmínky pro
přerušení řízení vyžadované ustanovením § 109 odstavec 2 písm. c) o. s. ř. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. září 2013, č. j. 5
Cmo 340/2013-112, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení
nepřerušuje. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – „konstatoval“, že klíčovou
otázkou v dané věci je, zda žalobce jednal při nabývání směnky ke škodě
dlužníků. Přitom měl ze stejnopisu dovolání žalovaných ve věci sp. zn. 30 Cm
429/2009 za zřejmé, že v obou věcech byla remitentem společnost a směnky byly
indosovány na žalobce. Na tomto základě odvolací soud zdůraznil, že jakkoli „problém nabývání směnky“
v obou věcech skutkově souvisí a je značně pravděpodobné, že okolnosti nabývání
obou směnek byly obdobné, „dosti záleží na tom, jaká tvrzení a jaké důkazy byly
v jednotlivých řízeních předestřeny, a co v jednotlivých řízeních vyjde najevo. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí dovolacího soudu bude mít důsledky pro toto
řízení. Za těchto okolností nemůže být prodloužení řízení v podobě jeho
přerušení vyváženo očekávatelnými přínosy pro toto řízení“.
K možnému výsledku dovolacího řízení ve věci sp. zn. 30 Cm 429/2009 dále
akcentoval, že dovolací soud může dovolání odmítnout nebo zamítnout, popřípadě
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (změna rozhodnutí odvolacího soudu
nepřichází v úvahu). Žádné z možných rozhodnutí dovolacího soudu však nezbaví
soud prvního stupně povinnosti provést v tomto řízení všechny relevantní a
řádně uplatněné důkazy.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a majíce za to, že Nejvyšší soud
doposud v daných souvislostech neřešil otázku výkladu ustanovení § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř.
Podle dovolatelů je zcela nehospodárné, aby nalézací soud v řízení pokračoval s
rizikem, že se daný postup může ukázat nesprávným; v poměrech dané věci by
právě hospodárnost řízení měla mít přednost před požadavkem rychlosti řízení. V
této souvislosti poukazují i na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v
Praze, konkrétně na usnesení ze dne 17. září 2013, č. j. 9 Cmo 331/2013-70.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a
to v řešení otázky dovolateli nastolené, týkající se výkladu ustanovení § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř., v daných souvislostech doposud Nejvyšším soudem beze
zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního
rejstříku.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že judikatura je ustálena na závěru, podle
něhož smyslem označeného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení; proto by
měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska
délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít
význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení
přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s
ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem
na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo
5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29
ICdo 40/2013).
Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení dle § 109
odst. 2 písm. c/ o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J.
a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H.
Beck, 2009, str. 752).
V poměrech dané věci – jak správně vystihl odvolací soud – je z hlediska
splnění výše uvedených předpokladů podstatné, že pro závěr o tom, zda žalobce
při nabývání směnky jednal ke škodě žalovaných, jsou významná především
skutková zjištění, která soudy v dotčených řízeních učinily (učiní) a jež jsou
(budou) výsledkem hodnocení důkazů postupem určeným ustanovením § 132 o. s. ř.
O tom, že nelze vyloučit případné disproporce co do výsledků dokazování v obou
věcech, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Přiléhavou shledává Nejvyšší soud i úvahu odvolacího soudu o možném „přínosu“
výsledku dovolacího řízení ve věci sp. zn. 30 Cm 429/2010 pro projednávanou
věc. V případě, že by dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl, byl by zde
nadále pravomocný rozsudek, jímž odvolací soud ponechal směnečný platební
rozkaz v platnosti; kasační rozhodnutí by pak nechávalo otázku, pro jejíž
řešení soud prvního stupně řízení přerušil, otevřenou. Změnu rozhodnutí
odvolacího soudu přitom občanský soudní řád (ve znění účinném do 31. prosince
2012 pro označenou věc rozhodném) nepřipouštěl (srov. ustanovení § 243b o. s.
ř.)
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je
správné, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle ustanovení § 243d písm. a) o.
s. ř. zamítl.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že dovolací
řízení vedené ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 429/2010 již bylo
ukončeno, když Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo
2633/2012, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2012, č. j.
12 Cmo 316/2011-209, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. května 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda
senátu