28 Cdo 4333/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Sallerova
výstavba Plan V s.r.o., IČ 27266265, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266,
zastoupené Ass. jur. Denisem Dieterem Riedigerem, usazeným evropským advokátem
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované: UB REAL ESTATE
a.s., IČ 28976231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupené JUDr.
Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení
částky 32.725.835,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 28 C 267/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 24. června 2015, č. j. 93 Co 114/2015-171, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 28 C 267/2014-160,
přerušil řízení o zaplacení shora řečené částky do pravomocného skončení řízení
o určení vlastnictví, jež je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
18 C 190/2009. Soud naznal, že výsledek zmíněného řízení má zcela zásadní
význam pro rozhodnutí v projednávané věci, pročež postupoval v intencích § 109
odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a řízení přerušil.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. 93 Co 114/2015-171, potvrdil, neboť
shledal, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C
190/2009, je řešena otázka aktivní legitimace žalobkyně, jejíž posouzení je pro
výsledek nynějšího řízení rozhodné. Přihlédl přitom ke stavu obou řízení, aby
bylo dbáno praktického významu přerušení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se jím městský soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a rozhodnutí rovněž spočívá na
otázce, jež dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Předně
považuje za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, při níž nezohlednil, že
žalovaná, jakožto iniciátor vedlejšího řízení, nemá na určení vlastnického
práva k předmětným pozemkům právní zájem, pročež nelze jejímu nároku vyhovět, a
výsledek vedlejšího řízení tak nemůže ovlivnit řízení přerušené. Jako otázku
doposud Nejvyšším soudem neřešenou pak uvádí posouzení hlavního smyslu § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. Má-li mít přednost po zohlednění celkové očekávané
doby trvání řízení přistoupit k předběžnému posouzení dané otázky soudem
rozhodujícím v původním (hlavním) řízení, a předejít tak možným průtahům v něm,
či převažuje-li zájem na vyčkávání výsledku řízení vedlejšího. Přerušení řízení
shledává vzhledem k dosavadní délce a průběhu řízení vedlejšího neefektivním a
zároveň namítá, že zmíněným postupem soudů je zasahováno do jejího práva na
spravedlivý proces. Hrozícími průtahy v řízení pak může být zasaženo rovněž do
vlastnického práva dovolatelky. S ohledem na to, že odvolací soud nezohlednil
všechny podstatné okolnosti, je jeho rozhodnutí nutné považovat za nesprávné,
pročež navrhuje, aby bylo společně s usnesením obvodního soudu zrušeno a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci však není možné mít podané dovolání za přípustné ve smyslu
citovaného ustanovení. Nelze přitakat dovolatelce, že by se soudy nižších stupňů přerušením řízení v
intencích § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlily od judikatury soudu
Nejvyššího, ani že by snad napadené usnesení spočívalo na otázce v rozhodovací
praxi téhož soudu doposud neřešené. Dovolací soud se k vytčené problematice
již opakovaně vyslovil, přičemž uvedl, že smyslem zmiňovaného ustanovení je
zajistit hospodárnost řízení.
Aplikující soud by proto měl posoudit, zda
vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního)
řízení účelné, nebo zdali si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí,
vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, jestli řízení přeruší, by měl soud
postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v
řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také se zřetelem k celkové délce
řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (viz například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo jeho
usnesení ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Výše citované
ustanovení je pak dovolacím soudem ustáleně vykládáno jako patřící k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby je podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Dovolací soud proto může naznačenou
úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Z odůvodnění napadeného usnesení je však
zcela zřejmé, že se odvolací soud konkrétními okolnostmi projednávané věci
zabýval a rovněž bral zřetel na délku řízení o určení vlastnického práva, pro
něž bylo nynější řízení přerušeno. Důvody k přerušení řízení jsou k dispozici zejména tehdy, probíhá-li řízení, v
němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít
přitom o otázku, která má pro řešení konkrétního případu podstatný význam,
vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle § 135
odst. 2 o. s. ř. Hlavním důvodem je pak nutnost dbát hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). V nyní souzené věci jsou shora uvedené
požadavky nepochybně naplněny. Výsledek řízení o určení vlastnictví je zde pro
další postup soudu zásadní, neboť je v něm řešena aktivní věcná legitimace
subjektu vystupujícího v přerušeném řízení na straně žalující. S ohledem na
vyslovené je tudíž zjevné, že závěr odvolacího soudu o účelnosti přerušení
předmětného řízení lze pokládat za korektní, neboť k němu dospěl na základě
naznačené úvahy, respektuje zároveň citovanou judikaturu dovolacího soudu (k
tomu srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3413/2013). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace žalobkyně závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, neboť
ten se zabývá řešením jiné právní otázky, a sice konkurencí žaloby na určení a
žaloby na splnění povinnosti. Závěry v citovaném rozhodnutí uvedené se tudíž
pro posuzovanou věc jeví nepřiléhavými, pročež je při jejím řešení nelze
aplikovat.
Vzhledem k výše vyslovenému je zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání
nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.