U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobkyně ABATIS a. s., se sídlem v Praze 5 – Košířích, Jinonická 80,
IČO: 45274363, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 8 –
Karlíně, Sokolovská 240/33, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Jiřím
Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, o
vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C
380/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
28. listopadu 2014, č. j. 32 Co 432/2014-261, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhá, aby žalovaný vyklidil a předal tam specifikované
nemovitosti s odůvodněním, že je neplatná nájemní smlouva, na jejímž základě je
užívá.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 26. srpna 2014,
č. j. 16 C 380/2013-233, mimo jiné přerušil dané řízení do pravomocného
skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 212/2013.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 32 Co 432/2014-261, citované usnesení soudu
prvního stupně změnil v napadeném výroku o přerušení řízení tak, že řízení se
do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
80 Cm 212/2013 nepřerušuje.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího
soudu (k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila)
není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v
souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku předpokladů a
zákonných hledisek rozhodných pro možnost řízení přerušit podle § 109 odst. 2
písm. c/ o. s. ř.
Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit
hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného
řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si
otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při
úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností
konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná
vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně
původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.
února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). V usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp.
zn. 22 Cdo 572/2014, pak zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 109 odst.
2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy
vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle
citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti
(srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp.
zn. 29 Cdo 658/2015). Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.
s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V posuzovaném případě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně –
uzavřel, že není dán důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.
s. ř., neboť okolnost, zda žalovaný bude či nebude nadále místopředsedou
představenstva žalobkyně, řešená ve věci sp. zn. 80 Cm 212/2013 Městského soudu
v Praze, nemá vliv na posouzení rozhodné otázky právního důvodu užívání
nemovitostí, jejichž vyklizení je předmětem řízení v dané věci. Jinak řečeno
„výsledek řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 212/2013
nemůže mít žádný vliv na posouzení žalobou uplatněného nároku“, jak to vyjádřil
odvolací soud, a to proto, že jde o úvahu vztahující se snad k budoucímu
možnému procesnímu postupu žalobkyně v tomto řízení. V poměrech projednávané
věci nelze pokládat úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou, neboť
okolnost, zda žalovaný bude či nebude nadále místopředsedou představenstva
žalobkyně, vskutku nic nevypovídá o tom, zda nemovitosti užívá na základě
právního důvodu či bez právního důvodu. Lze uzavřít, že jedinou dovolatelem
účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu