27 Cdo 1848/2025-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) Mgr. Jitky Jílkové, a b) Josefa Abrháma, společně zastoupených doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, PSČ 110 00, proti žalované Staatliche Schlösser, Burgen und Gärten Sachsen gemeinnützige GmbH, se sídlem v Drážďanech, Stauffenbergallee 2 A, 01099, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 31354, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o ochranu jména a podoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 21/2024, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 68 Co 327/2024-108, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 68 Co 327/2024-108, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2024, č. j. 31 C 21/2024-89, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobci se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 14. 2. 2024 domáhají po žalované zdržení se užití jména a podobizny zemřelé Libuše Šafránkové Abrhámové (dále jen „zemřelá“) a zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 500.000 Kč. Žalovaná měla porušit osobnostní práva zemřelé tím, že v období od 22. 11. 2023 do 25. 2. 2024 pořádala na zámku Moritzburg ve Spolkové republice Německo výstavu s názvem „Drei Haselnüsse für Aschenbrödel“, na které bez jakéhokoliv souhlasu prodávala dárkové předměty s vyobrazením zemřelé a využívala podobizny zemřelé v rámci výstavy. Žalobkyně a) je sestra manžela sestry zemřelé a žalobce b) je syn zemřelé. b) Řízení před soudem prvního stupně
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 31 C 21/2024-89, zamítl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci (příslušnosti) českých soudů, vznesenou žalovanou.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná vznesla dne 26. 8. 2024 námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů. Bydliště žalobců se nachází v České republice, přitom bydliště žalobkyně a) je v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1.
4. Soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech C-509/09 a C 161/10, eDate Advertising GmbH a další v. X a Société MGN LIMITED, shledal námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů nedůvodnou. Vnímají-li žalobci zásah do osobnosti zemřelé jako újmu vlastní, je možné dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť žalobci jsou ve sporech o porušení osobnostních práv oprávněni zvolit i soud místa, kde mají centrum svých zájmů, tj. obvykle místo svého bydliště. c) Odvolací řízení
5. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví označeným usnesením potvrdil.
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když uzavřel, že žalobou je uplatňována postmortální ochrana osobnosti zemřelé, která byla známou českou herečkou, jež žila i tvořila v České republice, přitom bydliště žalobců se v době tvrzeného zásahu rovněž nacházelo v České republice.
II. Dovolání a vyjádření k němu a) Dovolání
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, jež doposud nebyly v kontextu projednávané věci v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a sice 1/ zda je dána mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci podle nařízení Brusel I bis u tuzemského soudu za situace, kdy je podána žaloba o ochranu jména a podoby a vytýkané jednání dovolatelky probíhalo výlučně v jiném členském státě než ve státě, v němž je podána žaloba, a 2/ zda je dána mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci podle nařízení Brusel I bis tuzemského soudu za situace, kdy je podána žaloba na zdržení se užívání jména a podobizny a vytýkané jednání dovolatelky probíhalo výlučně v jiném členském státě než ve státě, v němž je podána žaloba, přičemž toto jednání dovolatelky nebylo provedeno prostřednictvím internetu a zveřejnění nijak nesouviselo se státem, ve kterém byla podána žaloba.
8. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na projednávanou věc nepřiléhavě použil judikaturu SDEU (ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10), která se týká porušení osobnostních práv prostřednictvím obsahu zveřejněného na internetových stránkách, které jsou dostupné po celém světě. SDEU přijal závěr, že žalobce může podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis podat žalobu na ochranu osobnosti buď u soudu místa, kde je usazen autor poškozujícího obsahu, nebo u soudu místa, kde má poškozený centrum svých zájmů, pouze došlo-li k zásahu do osobnostních práv v poměrech specifického prostředí internetu.
9. Žalobci se však po žalované domáhají postmortální ochrany osobnostních práv zemřelé, do kterých mělo být zasaženo výstavou a prodejem propagačních předmětů na zámku ve Spolkové republice Německo, nikoliv zveřejňováním jakéhokoliv obsahu na internetových stránkách. Výstava byla zaměřena na německé publikum, a proto jsou to německé soudy, které mají k údajnému protiprávnímu jednání žalované obzvláštně blízko v souladu s myšlenkou pravidel alternativní příslušnosti podle čl. 7 nařízení Brusel I bis.
10. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nikterak nerozlišuje mezi uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy a negatorním nárokem. Pro oba nároky považuje centrum zájmů poškozeného jako rozhodující kritérium pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů. Přitom zcela pomíjí rozsudky SDEU ze dne 17. 10. 2017, ve věci C-194/16, Bolagsupplysningen OÜ, Ingrid Ilsjan proti Svensk Handel AB, a ze dne 21. 12. 2021, ve věci C-251/20, Gtflix Tv proti DR, které při určení mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis mezi těmito nároky rozlišují.
11. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. b) Vyjádření k dovolání
12. Žalobci ve společném vyjádření k dovolání považují dovolání za nepřípustné a zjevně nedůvodné. Podle jejich názoru jsou závěry uvedené v rozsudku SDEU ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10 použitelné v kontextu všech zásahů do osobnostních práv „na dálku“ bez ohledu na konkrétní médium. Stejně tak žalobci nepokládají za relevantní rozlišování mezi uplatněnými nároky, neboť oba nároky mají stejný původ v zásahu do sféry poškozeného, který se primárně pociťuje tam, kde má poškozený centrum svých zájmů.
III. Přípustnost dovolání
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů v kontextu porušení osobnostních práv uspořádanou výstavou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i judikatury SDEU.
IV. Důvodnost dovolání a) Použitá právní úprava
15. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
16. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. b) K mezinárodní příslušnosti soudů u žalob na ochranu osobnosti
17. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce mezinárodní příslušnosti soudů u žalob na ochranu osobnosti se podává následující:
1) Cílem nařízení Brusel I bis je, aby žalobce snadno určil soud, ke kterému může podat návrh, a současně aby žalovaný mohl rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Nařízení není nakloněno tomu, aby byl prováděn takový výklad příslušnosti, který by, kromě případů, jež výslovně předvídá, vedl k určení příslušnosti soudu podle bydliště (sídla) žalobce. 2) Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ uvedený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis SDEU vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl.
7 odst. 1 tohoto nařízení. 3) Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, které je hraničním určovatelem mezinárodní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pak z judikatury SDEU obecně vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa.
4) Pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se tedy zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, která odůvodňuje určení příslušnosti uvedených soudů z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení. 5) Ve vztahu k právu na ochranu osobnosti SDEU uzavřel, že čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že v případě porušení osobnostních práv prostřednictvím článku šířeného v tisku v několika smluvních státech může poškozený podat proti vydavateli žalobu na náhradu nemajetkové újmy k soudům smluvního státu, v němž je vydavatel, který zveřejnil článek poškozující pověst, usazen, přičemž tyto soudy jsou příslušné k náhradě celé újmy vyplývající z poškození pověsti, nebo k soudům každého smluvního státu, v němž došlo ke zveřejnění a v němž podle tvrzení poškozeného došlo k poškození jeho pověsti, přičemž tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené ve státě sídla soudu, k němuž je žaloba podána.
6) V souvislosti s porušením práva na ochranu osobnosti prostřednictvím počítačové sítě internet SDEU upřesnil, že v takovém případě má poškozená osoba možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy rovněž k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Uvedl, že je třeba přizpůsobit hraniční určovatele (místo příčinné události a místo, kde došlo k újmě) tak, aby osoba, jejíž osobnostní právo bylo poškozeno prostřednictvím internetu, mohla podle místa, kde došlo k újmě způsobené v Evropské unii uvedeným porušením, podat žalobu na náhradu celé této újmy.
Vzhledem k tomu, že dopad obsahu informace zveřejněné na internetu na osobnostní práva osoby může být lépe posouzen soudem místa, kde má poškozený centrum svých zájmů, splňuje přiznání příslušnosti tomuto soudu cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti. Místem, kde má osoba centrum svých zájmů, je obecně místo jejího obvyklého bydliště. Osoba však může mít centrum svých zájmů také v členském státě, v němž nemá obvyklé bydliště, pokud jiné indicie, jako například výkon profesní činnosti, mohou prokázat zvláště úzkou vazbu k tomuto státu.
K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022, a v něm citovanou judikaturu. Z rozhodnutí SDEU zejména rozsudky ze dne 7. 3. 1995, ve věci C-68/93, Fiona Shevill, Ixora Trading Inc., Chequepoint SARL a Chequepoint International Ltd proti Presse Alliance SA, ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10, ve věci C-194/16, ve věci C-251/20, či ze dne 17. 6. 2021, ve věci C-800/19, Mittelbayerischer Verlag KG proti SM.
18. V projednávané věci byla podána žaloba na postmortální ochranu osobnosti zemřelé, do níž mělo být zasaženo tím, že dovolatelka uspořádala výstavu na zámku Moritzburg ve Spolkové republice Německo, na které měly být bez jakéhokoliv souhlasu prodávány propagační předměty s vyobrazením zemřelé a využívána její podobizna.
19. Za prvé z výše uvedených judikaturních závěrů zřetelně plyne, že použití hraničního určovatele v podobě centra zájmů poškozeného není v poměrech projednávané věci přiléhavé. SDEU ve své ustálené judikatuře jednoznačně a bez výjimek dovozuje, že ve sporech o ochranu osobnosti může žalobce podat žalobu u soudu místa, kde se nachází centrum zájmů poškozeného, pouze za předpokladu, že k zásahu do jeho osobnostních práv došlo prostřednictvím internetu.
20. Potřeba modifikace hraničního určovatele ve sporech o ochranu osobnosti v podobě centra zájmů poškozeného jako místa, kde nastaly veškeré účinky deliktního jednání, je v těchto případech odůvodněna právě podstatou použitého sdělovacího prostředku. Rozsah šíření obsahu informací na internetu je totiž v zásadě univerzální (všudypřítomný) a nelze ho vždy s určitostí a spolehlivostí kvantifikovat ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu – na rozdíl od difamujícího sdělení šířeného např. v tisku, televizi nebo právě na výstavě konané výlučně v jednom z členských států.
21. Uzavřel-li proto odvolací soud, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci, neboť žalobci mají centrum svých zájmů v České republice, přestože k tvrzenému porušení osobnostních práv zemřelé došlo v průběhu konání výstavy ve Spolkové republice Německo, není jeho právní posouzení už jen z tohoto důvodu správné.
22. Za druhé Nejvyšší soud v tomto ohledu považuje za stěžejní především otázku, zda je vůbec dán prostor pro aplikaci pravidel k určení alternativní mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Bez ohledu na konkrétní okolnosti sporu toto ustanovení umožňuje žalobci podat žalobu ve věcech deliktní či kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události – tj. místa, kde buď došlo k újmě, nebo kde nastala příčinná událost, v níž má tato újma původ.
23. Ve sporech o porušení osobnostních práv s mezinárodním prvkem byla tato místa judikaturou SDEU dále upřesněna tak, že nárok na náhradu celé nemajetkové újmy, stejně jako nárok na zdržení se určitého jednání či nárok na odstranění závadného stavu, může žalobce podle své volby žalovat buď u soudu místa, kde je vydavatel poškozujícího obsahu usazen, nebo – a to pouze v případě šíření obsahu prostřednictvím internetu – u soudu místa, kde má poškozený centrum svých zájmů. Zároveň má žalobce možnost podat žalobu na náhradu části nemajetkové újmy u soudu každého členského státu, ve kterém byl poškozující obsah zveřejněn, avšak pouze v tom rozsahu, v jakém byl v daném státě poškozen.
24. Z toho je zřejmé, že použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis přichází ve sporech o ochranu osobnosti do úvahy pouze v případech zásahu do osobnostních práv s mezinárodním přesahem, případně s přesahem, který nelze jednoznačně ohraničit územím některého z členských států (typicky v případě šíření poškozujícího sdělení prostřednictvím internetu). Jinak řečeno, pro aplikaci čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve sporech o porušení ochrany osobnosti musí být naplněn mezinárodní prvek v podobě protiprávního jednání či vzniku újmy v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém má bydliště žalovaný jako základní hraniční určovatel mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
25. K porušení osobnostních práv zemřelé mělo v projednávané věci podle tvrzení žalobců dojít na výstavě pořádané výlučně na území Spolkové republiky Německo.
26. V řízení dosud nebylo tvrzeno, že by do osobnosti zemřelé mělo být zasaženo prostřednictvím obsahu šířeného dovolatelkou jakýmkoliv veřejným médiem (případně jiným způsobem) do dalšího členského státu, než bylo místo konání výstavy. Za této situace je tvrzené protiprávní jednání dovolatelky, jakož i újma v jeho důsledku žalobcům vzniklá, jednoznačně ohraničeno územím Spolkové republiky Německo. Porušení osobnostních práv zemřelé se tak za těchto okolností mohlo negativně projevit pouze na tomto místě, nikoliv v České republice, na jejíž území obsah poškozující osobnostní práva zemřelé nebyl dovolatelkou vůbec šířen.
27. Opačný závěr by v tomto případě popřel jak obecnou procesněprávní zásadu upravenou v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle které se žalobce řídí soudem žalovaného (actor sequitur forum rei), tak i základní princip úpravy pravidla pro určení alternativní mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jehož smyslem a účelem je zohlednit existenci zvláště úzké vazby mezi žalobou a soudy tímto pravidlem určenými.
28. Právní posouzení odvolacího soudu, který na projednávanou věc aplikoval čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, není proto ani z těchto důvodů správné. c) Shrnutí rozhodnutí
29. Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Filip Cileček předseda senátu