USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobce J. Š., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovaným 1) J.
M. B., nar. XY, bytem XY, a 2) I. D. A., nar. XY, bytem XY, oběma zastoupeným
prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o
ochraně autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C
52/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
1. 2021, č. j. 3 Co 119/2020-93, takto:
I. Dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu se odmítá.
II. Dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu se zamítá.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2020, č. j. 34 C
52/2019-75, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů vznesenou
žalovanými.
2. Žalobce (jako právní nástupce původního žalobce L. Š., zemřelého dne
31. 1. 2021) se žalobou domáhá jednak určení, že hudba k písni „XY“ (ISWC XY),
jejímiž autory jsou žalovaní, vznikla neoprávněným zpracováním hudby k písni
„XY“ (ISWC XY), jejímž autorem je právní předchůdce žalobce, jednak uložení
povinnosti žalovaným zdržet se nakládání s hudbou písně „XY“ bez souhlasu
žalobce. K tomu žalobce blíže uvedl, že píseň „XY“ byla a je rozsáhle hraná a
distribuovaná na území České republiky prostřednictvím českých internetových
stránek, přičemž obsahuje nosný motiv, jenž je identický s písní „XY“, u níž je
jediným autorem hudby právní předchůdce žalobce. Z žaloby dále vyplývá, že
žalobce shledává porušení svých autorských práv podle § 11 odst. 2 a 3 a § 12
odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s
právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a uplatňuje
nároky podle § 40 odst. 1 tohoto zákona.
3. Jelikož je v dané věci dán mezinárodní prvek (žalovaní mají bydliště
na území Velké Británie) a žalovaní ve svém prvním procesním úkonu namítli
nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů (s tím, že
podanou žalobu by měly posuzovat soudy Velké Británie dle soudu místa, kde
žalovaní bydlí a kde byla jejich píseň složena a publikována, a to s odkazem na
princip teritoriality a původ jejich díla), zabýval se soud prvního stupně
touto námitkou. Uzavřel, že na určení pravomoci soudu v projednávané věci se
aplikuje čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze
dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v
občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“), a dle
pravidel v tomto článku uvedených je určena pravomoc soudů České republiky,
konkrétně Městského soudu v Praze jako místa, kde došlo nebo může dojít ke
škodné události. Námitku žalovaných proto zamítl.
4. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným
zamítl návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (první výrok) a
potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok).
5. Odvolací soud uvedl, že při posuzování mezinárodní příslušnosti je
nutné vycházet z kritérií uvedených v nařízení Brusel I bis a čl. 67 Dohody o
vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské
unie a Evropského společenství pro atomovou energii. Ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně, že předmětný spor spadá do kategorie žalob týkajících se
„deliktní a kvazideliktní odpovědnosti“, tudíž pro určení mezinárodní i místní
příslušnosti soudu je z tohoto důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7
odst. 2 nařízení Brusel I bis. Uvedl, že z podané žaloby se podává, že hudba
žalovaných k písni „XY“ měla zasahovat do osobnostních autorských práv žalobce
na území České republiky. S ohledem na postavení žalobce jako autora je zřejmé,
že ke škodlivému účinku na předmětných zájmech žalobce chráněných autorským
právem došlo především na území České republiky. Proto je dána pravomoc českých
soudů, tedy i Městského soudu v Praze. Co se týče návrhu žalovaných, aby
odvolací soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU (dále též jen „Soudní
dvůr“ či „SDEU“) ohledně výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, týkající
se podávání určovacích a zdržovacích žalob proti autorovi u soudu členského
státu, v němž má bydliště žalobce, nikoliv žalovaný, pak odvolací soud
neshledal k takovému postupu důvod. Dle jeho názoru je daná otázka již
dostatečně vyřešena judikaturou Soudního dvora, na níž odvolací soud ve svém
odůvodnění odkázal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadli v celém rozsahu žalovaní dovoláním,
které považují za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva o příslušnosti českých soudů, která
dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně
otázky, zda je dána příslušnost českých soudů pro rozhodnutí o žalobě, ve které
se žalobce domáhá určení, že píseň žalovaných je neoprávněným zpracováním písně
žalobce.
7. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že žalobu nelze projednat před
českými soudy, neboť oba žalovaní bydlí v jiném členském státě a současně v
tomto státě byla píseň žalobců zveřejněna. Určení neoprávněnosti zpracování je
rovněž předběžnou otázkou pro navrhované uložení povinnosti žalovaným zdržet se
užívání jejich písně. Mají za to, že odvolacím soudem citovaná rozhodnutí
Soudního dvora na projednávanou věc nedopadají a ustanovení čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis nelze pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů
použít.
8. Navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil
tak, že rozhodne, že v projednávané věci není dána příslušnost českých soudů a
řízení zastaví.
9. Žalobce se k dovolání žalovaných vyjádřil tak, že je navrhuje
odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání
přípustné.
11. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Dovolání proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu není
přípustné. Tímto výrokem byl zamítnut návrh žalovaných na položení předběžné
otázky Soudnímu dvoru a nejedná se tak podle § 237 o. s. ř. o rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí.
15. Dovolací soud shledal dovolání žalovaných proti výroku II napadeného
usnesení odvolacího soudu přípustným pro řešení dovoláním vymezené otázky, jež
v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky, zda (resp.
za jakých podmínek) je dána příslušnost českých soudů pro rozhodnutí o žalobě,
ve které se žalobce domáhá určení, že výtvor žalovaných je autorskoprávně
neoprávněným zpracováním výtvoru žalobce.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při
vyřešení této otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
17. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
18. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Aplikovaná právní úprava a její rozhodné znění
19. Podle čl. 288 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění
Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a
Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m.
s.) nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo
použitelné ve všech členských státech.
20. Podle čl. 67 odst. 1 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného
království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského
společenství pro atomovou energii ze dne 17. 10. 2019 ve Spojeném království,
jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království,
pokud jde o soudní řízení zahájená před koncem přechodného období a řízení nebo
žaloby, které s těmito soudními řízeními souvisejí podle článků 29, 30 a 31
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, článku 19 nařízení
(ES) č. 2201/2003 nebo článků 12 a 13 nařízení Rady (ES) č. 4/2009, použijí
ustanovení týkající se určení příslušnosti obsažená v nařízení (EU) č.
1215/2012. Podle čl. 126 této dohody se stanoví přechodné období nebo období
provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. 12.
2020.
21. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v
některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo
nebo může dojít ke škodné události.
22. Podle čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis toto nařízení se vztahuje
pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo
registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo
po něm.
K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie
23. Vzhledem k přímému použití citovaných ustanovení unijního práva v
nařízení Brusel I bis je nutno posoudit, zda jsou v projednávané věci splněny
podmínky pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru o výkladu aktů orgánů
Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
24. V případě výkladu předpisů unijního práva vzniká právo
vnitrostátního soudu, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, též povinnost, předložit
předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane-li v řízení před ním otázka výkladu
unijního práva, ledaže vyvstalá otázka není relevantní, tj. odpověď na tuto
otázku, ať již může být jakákoli, není v žádném směru způsobilá ovlivnit
rozhodnutí ve věci, nebo že k dotčenému ustanovení unijního práva byl již
výklad Soudním dvorem podán, resp. posuzovaná výkladová otázka je věcně shodná
s otázkou již dříve Soudním dvorem zodpovězenou (tzv. výjimka acte éclairé),
nebo že řádné používání unijního práva je tak zřejmé, že není ponechán prostor
pro žádné rozumné pochybnosti (tzv. výjimka acte clair). (K tomu srov. zejm.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008,
uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k
výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve
věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della
sanit?, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti
Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
25. Jak podrobněji odůvodněno níže, pro odpověď na dovoláním
předestřenou otázku týkající se použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis byl
výklad tohoto ustanovení unijního práva Soudním dvorem již podán (jde tedy o
acte éclairé). Proto v poměrech projednávané věci zde není povinnost dovolacího
soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr ve smyslu čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie.
K významu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události
26. Při posuzování mezinárodní příslušnosti je třeba v projednávané věci
vycházet z kritérií v nařízení Brusel I bis, přičemž lze zohlednit závěry
formulované Soudním dvorem již ve vztahu k Bruselské úmluvě (Úmluva ze dne 27.
9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a
k dříve účinnému nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“). Ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení
Brusel I bis totiž ve svých principech odpovídá právní úpravě čl. 5 odst. 3
Bruselské úmluvy a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu
Feichterovi, C-419/11, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp.
zn. 27 Cdo 3482/2017).
27. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora i navazujících
rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že systém určení obecné příslušnosti
soudů stanovený v kapitole II nařízení Brusel I bis je založen na obecném
pravidle uvedeném v čl. 4 odst. 1, podle kterého osoby, které mají bydliště na
území některého členského státu, mohou být žalovány u soudů tohoto státu bez
ohledu na státní příslušnost účastníků řízení. V čl. 7 a 8 nařízení Brusel I
bis obsažených v oddílu 2 kapitoly II tohoto nařízení je upravena příslušnost
soudů na výběr daná (zvláštní příslušnost), která je pro žalobce alternativou k
příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného podle čl. 4 odst. 1 nařízení
Brusel I bis. Pravidla o zvláštní příslušnosti soudů stanovená v čl. 7 a 8
nařízení Brusel I bis, která jsou odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem a právním
sporem nebo jinak usnadňují řádný výkon spravedlnosti, je třeba interpretovat
restriktivně, a to v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy
výslovně předvídané uvedeným nařízením (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze
dne 16. 7. 2009, ve věci Zuid-Chemie BV proti Philippo’s Mineralenfabriek
NV/SA, C-189/08, nebo jeho rozsudek ze dne 18. 7. 2013, ve věci ÖFAB,
Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV,
C-147/12; dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn.
30 Cdo 4162/2019).
28. Cílem nařízení Brusel I bis (stejně jako v minulosti v případě
nařízení Brusel I) je, aby žalobce snadno určil soud, ke kterému může podat
návrh a současně, aby žalovaný mohl rozumně předvídat, u kterého soudu může být
žalován. Nařízení není nakloněno tomu, aby byl prováděn takový výklad
příslušnosti, který by, krom případů, jež výslovně předvídá, vedl k určení
příslušnosti soudu dle bydliště (sídla) žalobce (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 10. 6. 2004, ve věci Rudolf Kronhofer proti Marianne Maier a dalším,
C-168/02, a judikaturu zde citovanou).
29. Článek 7 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní
příslušnost (pravomoc) soudů konkrétního členského státu, ale i jejich
příslušnost místní (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 5. 2007, ve věci
Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, C-386/05, dále též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020).
30. Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“
podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (dříve „věci týkající se
protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu
jednání“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I) je nezbytné vykládat autonomně
(tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého významu tohoto pojmu ve
vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v kontextu daného předpisu), a
to především s ohledem na systém a cíle tohoto nařízení, za účelem zajistit
jeho jednotné použití ve všech smluvních státech (srov. např. rozsudek Soudního
dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder,
Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87, nebo rozsudek Soudního dvora ze
dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech, eDate Advertising GmbH proti X, a
Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10).
31. Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“
uvedený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tedy Soudní dvůr vnímá jako
nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za
cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a
jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení (srov.
rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, ve věci Marc Brogsitter proti
Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, C-548/12, ze dne 21.
4. 2016, ve věci Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung
mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH proti Amazon EU S?rl a
dalším, C-572/14, jakož i ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music
International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15).
32. Do působnosti čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nespadají takové
typy žalob, jejichž účelem (cílem) není určení odpovědnosti žalovaného ve
smyslu, jak je tento pojem v tomto ustanovení chápán. Takovou žalobou (kterou
nelze považovat za návrh směřující k uplatnění nároků z odpovědnosti žalovaného
ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) je tak např. (odpůrčí) žaloba
podle vnitrostátního práva, prostřednictvím níž se věřitel domáhá určení
neúčinnosti právního jednání, kterým dlužník poškodil (zkrátil) práva věřitele
(srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 3. 1992, ve věci Mario Reichert,
Hans-Heinz Reichert a Ingeborg Kockler proti Dresdner Bank AG, C-261/90, dále
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015).
33. Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné
události, které je hraničním určovatelem mezinárodní příslušnosti ve věcech
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pak z judikatury
Soudního dvora vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke
škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k
místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato
škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu
jednoho nebo druhého místa (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012,
ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10,
ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne
3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12). Obě tato
místa mohou představovat významný hraniční určovatel (zvláštní souvislost) z
hlediska soudní příslušnosti vzhledem k tomu, že každé z nich může podle
okolností poskytnout zvláště užitečné údaje týkající se důkazů a organizace
řízení (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci eDate Advertising a
zde citovanou judikaturu, dále též rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 3. 1995,
ve věci Fiona Shevill, Ixora Trading Inc., Chequepoint SARL a Chequepoint
International Ltd proti Presse Alliance SA, C-68/93).
34. Identifikace jedné z vazeb uznaných judikaturou musí umožnit
založení příslušnosti takového soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady
pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou
splněny. Proto návrh na zahájení řízení může být podán pouze k soudu, v jehož
obvodu se nachází taková relevantní vazba (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne
2. 4. 2020, ve věci Coty Germany GmbH proti Amazon Services Europe Sarl a
dalším, C-567/18, a zde citovanou judikaturu).
35. V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že se pravidlo
příslušnosti stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zakládá na
existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může
dojít ke škodné události, který odůvodňuje určení příslušnosti uvedených soudů
z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení (srov. výše
citované rozsudky Soudního dvora ve věci Zuid?Chemie, eDate Advertising, Coty
Germany a další).
K významu práva, které bylo porušeno
36. Z rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že místo škodní události
vztahující se k místu, kde došlo k újmě nebo k ní může dojít, ve smyslu čl. 7
odst. 2 nařízení Brusel I bis, se může lišit v závislosti na povaze práva,
které bylo údajně porušeno. Riziko, že ke škodné události dojde v určitém
členském státě, existuje za podmínky, že právo, které bylo údajně porušeno, je
v tomto členském státě chráněno. Judikatura Soudního dvora proto při
identifikaci místa, kde vznikla újma, rozlišuje mezi zásahy do osobnostních
práv a zásahy do práv duševního vlastnictví (srov. rozsudky Soudního dvora ze
dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau
GmbH, C?523/10, a ze dne 3. 10. 2013, ve věci Peter Pinckney proti KDG
Mediatech AG, C-170/12).
37. Ve vztahu k právu na ochranu osobnosti Soudní dvůr uzavřel, že čl. 7
odst. 2 nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že v případě
porušení osobnostních práv prostřednictvím článku šířeného v tisku v několika
smluvních státech může poškozený podat proti vydavateli žalobu na náhradu
nemajetkové újmy k soudům smluvního státu, v němž je vydavatel, který zveřejnil
článek poškozující pověst, usazen, přičemž tyto soudy jsou příslušné k náhradě
celé újmy vyplývající z poškození pověsti, nebo k soudům každého smluvního
státu, v němž došlo ke zveřejnění a v němž podle tvrzení poškozeného došlo k
poškození jeho pověsti, přičemž tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o
újmě způsobené ve státě sídla soudu, k němuž je žaloba podána (srov. výše
uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Shevill a další).
38. V souvislosti s porušením práva na ochranu osobnosti prostřednictvím
počítačové sítě Internet Soudní dvůr upřesnil, že v takovém případě má
poškozená osoba možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy rovněž k
soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Uvedl, že je
třeba přizpůsobit hraniční určovatele (místo příčinné události a místo, kde
došlo k újmě) tak, aby osoba, jejíž osobnostní právo bylo poškozeno
prostřednictvím Internetu, mohla podle místa, kde došlo k újmě způsobené v
Evropské unii uvedeným porušením, podat žalobu na náhradu celé této újmy.
Vzhledem k tomu, že dopad obsahu informace zveřejněné na Internetu na
osobnostní práva osoby může být lépe posouzen soudem místa, kde má poškozený
centrum svých zájmů, splňuje přiznání příslušnosti tomuto soudu cíl spočívající
v řádném výkonu spravedlnosti. Místem, kde má osoba centrum svých zájmů, je
obecně místo jejího obvyklého bydliště. Osoba však může mít centrum svých zájmů
také v členském státě, v němž nemá obvyklé bydliště, pokud jiné indicie, jako
například výkon profesní činnosti, mohou prokázat zvláště úzkou vazbu k tomuto
státu (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci eDate Advertising).
39. Oproti tomu při určení soudní příslušnosti v případě namítaného
porušení práv k duševnímu vlastnictví (konkrétně pokud šlo o příslušnost k
rozhodování o porušení práv vyplývajících z národní ochranné známky využitím
klíčového slova ve službě optimalizace pro vyhledávání v internetovém
vyhledavači provozovaném pod národní doménou nejvyšší úrovně jiného členského)
Soudní dvůr konstatoval, že cíl předvídatelnosti i řádného výkonu spravedlnosti
hovoří s ohledem na místo, kde došlo k újmě, ve prospěch příslušnosti soudů
členského státu, v němž je dotyčné právo chráněno. Soudy členského státu zápisu
dotčeného práva totiž dokáží nejlépe posoudit, zda bylo v popsané situaci toto
právo skutečně porušeno. Proto za takové situace může být spor projednán soudy
členského státu, v němž je ochranná známka zapsána (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U
Sondermaschinenbau GmbH, C?523/10).
40. V případě neoprávněného zásahu do autorských práv obsahem webových
stránek Soudní dvůr zdůraznil, že ačkoli je autorská práva třeba chránit na
základě unijních směrnic ve všech členských státech, přesto tato práva
podléhají zásadě teritoriality. Uvedená práva tedy mohou být porušena v každém
členském státě podle použitelných hmotněprávních předpisů. Za této situace je
příslušný k projednání žaloby na určení odpovědnosti za škodu soud členského
státu chránícího porušené právo, pokud se škoda v důsledku přístupnosti
webových stránek projevila v obvodu jeho příslušnosti. Tento soud je příslušný
pouze k rozhodnutí o újmě způsobené na území jeho státu (srov. rozsudek
Soudního dvora ze dne 22. 1. 2015, ve věci Pez Hejduk proti EnergieAgentur.NRW
GmbH, C-441/13).
K významu nároků z deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti
41. Vzhledem k povaze uplatněných nároků v projednávané věci (tzv.
nároky určovací a zápůrčí) je třeba zohlednit, že dle rozhodovací praxe
Soudního dvora (jak uvedeno již shora) věci týkající se deliktní nebo
kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis
zahrnují všechny návrhy, které směřují k určení odpovědnosti žalovaného a které
nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a)
tohoto nařízení. Určitá specifičnost žaloby nemá dopad na posouzení, které musí
vnitrostátní soud provést, aby ověřil svoji příslušnost ve věcech týkajících se
této odpovědnosti, jelikož jde pouze o určení existence vazby se státem, v němž
má soud sídlo (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2012,
ve věci Folien Fischer AG a Fofitec AG proti Ritrama SpA, C-133/11, a rovněž
výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Kalfelis).
42. Co se týče tzv. určovacího nároku uplatněného v projednávané věci, z
rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že tzv. určovací nároky ve věcech
deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti obecně pod čl. 7 odst. 2 nařízení
Brusel I bis spadají, nicméně mohou být z jeho působnosti vyloučeny za určitých
konkrétních okolností daného případu [např. stanovením zvláštní úpravy
příslušnosti soudů k projednání takového nároku, jako je tomu např. podle čl.
79 odst. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o
(průmyslových) vzorech Společenství]. (K tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze
dne 13. 7. 2017, ve věci Bayerische Motoren Werke AG proti Acacia Srl,
C?433/16, a rovněž výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Folien Fischer
AG).
43. Je třeba rovněž zohlednit, že případný vyhovující výrok o tzv.
určovacím nároku v souvislosti s ochranou autorských práv může být podle
konkrétních okolností věci považován za základ pro nápravu pověsti autora,
proto lze na něj pohlížet jako na určitou formu zadostiučinění, nikoliv pouze
jen na obecnou určovací žalobu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017, a ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3055/2018).
44. Zároveň Soudní dvůr ve svém rozhodování dovodil, že ve stadiu
ověření mezinárodní příslušnosti soud, jemuž byla věc předložena, neposuzuje
přípustnost ani opodstatněnost určovací žaloby podle pravidel vnitrostátního
práva, ale identifikuje pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo,
odůvodňující jeho příslušnost; za těchto podmínek specifičnost určovací žaloby
nemá dopad na přezkum, který musí vnitrostátní soud provést, aby ověřil svou
soudní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní
odpovědnosti, jelikož jde pouze o určení existence vazby se státem, v němž má
soud sídlo (srov. např. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Folien
Fischer).
45. Pro úplnost lze doplnit, že ve vztahu k tzv. zápůrčímu nároku z
rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že soud příslušný podle čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis, je oprávněn rozhodovat nejen o náhradě újmy skutečně
způsobené majiteli chráněného práva v důsledku jeho porušení, nýbrž i o žalobě
na zdržení se zásahu do tohoto práva. Použití tohoto ustanovení není podmíněno
skutečným vznikem újmy. Bylo by neslučitelné požadovat, aby žaloba na zdržení
se jednání, které je považováno za protiprávní, jejímž hlavním cílem je právě
zabránění vzniku škody, mohla být podána až poté, co tato škoda vznikla (srov.
rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 10. 2002, ve věci Verein für
Konsumenteninformation proti Karlu Heinzi Henkelovi, C-167/00, a ze dne 24. 11.
2020, ve věci Wikingerhof GmbH & Co. KG proti Booking.com BV, C?59/19, srov.
rovněž shora citovaný rozsudek ve věci Wintersteiger).
46. Rovněž Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že žaloby
uplatňující tzv. zápůrčí nárok (konkrétně např. ve sporech o zdržení se jednání
poškozujícího kolektivní zájmy spotřebitelů nebo o porušení unijního práva
hospodářské soutěže) obecně spadají do kategorie žalob týkajících se deliktní
nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020, a
ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Nd 228/2020, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 1.
2020, sp. zn. 30 Cdo 5153/2017).
47. Lze proto uzavřít, že řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhá určení
neoprávněnosti zásahu do svého práva podle autorského zákona a s tím
souvisejícího uložení povinnosti žalovanému zdržet se takového zásahu, je
řízením ve věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podle čl.
7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.
Posouzení v poměrech projednávané věci
48. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu v
projednávané věci, odvolací soud shledal příslušnost českých soudů na základě
místa, kde újma (dle tvrzení žalobce) vznikla, nikoli na identifikaci místa
příčinné události, v níž má tato újma původ. Rozhodné tak pro závěr odvolacího
soudu nebylo určení místa, kde případně žalovaní (dle tvrzení žalobce)
protiprávně jednali, resp. kde složili namítanou skladbu a kde došlo k jejímu
zveřejnění.
49. Odvolací soud při posuzování skutečností rozhodujících pro určení
mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vyšel
správně z obsahu žaloby a v ní vylíčených žalobních tvrzení, podle kterých
hudba žalovaných k písni „XY“ zasahuje do autorských práv žalobce (resp. jeho
právního předchůdce) podle (českého) autorského zákona a ke škodlivému účinku
na předmětných zájmech žalobce (resp. jeho právního předchůdce) chráněných
(českým) autorským právem dochází na území České republiky.
50. Odvolací soud tak správně zohlednil, že žalobce se domáhá nároků z
odpovědnosti žalovaných za porušení svých práv chráněných podle (českého)
autorského zákona, když ostatně své nároky výslovně odůvodňuje právě citací
příslušných ustanovení autorského zákona. Zároveň žalobce škodlivý účinek na
svých zájmech skutkově vztahuje k území České republiky, pro které se vzhledem
ke svým žalobním tvrzením domáhá ochrany před vznikem újmy, resp. žalobcem
uplatněné nároky jsou založeny na tvrzení o vzniku újmy v České republice.
51. Lze tak konstatovat, že odvolací soud v dosavadní fázi řízení (tj.
ve stadiu přezkumu mezinárodní soudní příslušnosti) zvažoval výše uvedená
relevantní hlediska a specifické okolnosti projednávané věci a řádně zohlednil
skutečnosti rozhodující pro svůj závěr o mezinárodní příslušnosti českých soudů
(tedy při identifikaci relevantního hraničního určovatele) podle čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis (jež nebyly žalovanými účinně vyvráceny, k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016),
a dospěl tak ke správnému závěru, že za daných okolností je (vzhledem k úzké
vazbě mezi českými soudy a právním sporem v projednávané věci) dána pravomoc
českých soudů.
52. Odvolací soud se v dosavadní fázi řízení správně nezabýval otázkami
významnými pro rozhodnutí o věci samé, včetně toho, zda uplatněné nároky (resp.
některý z nich) mohou být vzhledem k obsahu vylíčených žalobních tvrzení
důvodné z hlediska jejich územního rozsahu [s ohledem na to, na jaké území se
ochrana práv žalobce podle (českého) autorského práva vztahuje], zda práva
žalobce podle (českého) autorského zákona žalobci skutečně náležejí a zda do
nich bylo žalovanými zasaženo.
53. Na věci nic nemění, zda se žalobce případně může (není to vyloučeno)
v jiném řízení (před soudem některého členského státu) domáhat ochrany svých
(více či méně podobných) autorských práv přiznaných podle práva jiného
členského státu před vznikem újmy vzniklé v tomto státě, a to i prostřednictvím
(více či méně podobných) nároků jako v projednávané věci.
54. K tomu se jeví vhodné doplnit, že předmětem občanského soudního
řízení sporného je uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje
základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a vlastní předmět (žalobní
petit). Vylíčením právně významných (rozhodujících) skutečností žalobce určuje,
o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen
v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj
nárok uplatňuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo
2256/2007).
55. Proto o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se
žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě
stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo
požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale
na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho
vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
56. Ke změně žaloby dochází i za situace, požaduje-li žalobce sice
stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006).
O jiný předmět řízení (změnu žaloby) jde zpravidla v případě, že skutkové
okolnosti jsou - při stejném žalobním petitu - vylíčeny tak, že uplatněný nárok
je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené
skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1646/2000).
57. Proto bez ohledu na případnou (územní) důvodnost žalobcem
uplatněných nároků je pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů v
projednávané věci významné, že žalobce skutkově vylíčil základ své žaloby právě
tvrzením o porušení svých práv chráněných podle (českého) autorského zákona a o
vzniku újmy v České republice, čímž vymezil předmět sporu v projednávané věci.
Posouzení vad řízení
58. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. rovněž přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami
netrpí.
59. A to ani žalovanými vytýkanou vadou, že si soudy řádně nevyjasnily,
jaký konkrétní nárok (nároky) žalobce uplatňuje. Jak uvedeno shora, vylíčením
právně významných (rozhodujících) skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém
skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce v projednávané věci ve své žalobě
vylíčil rozhodující skutečnosti v takovém dostatečném rozsahu, že je zřejmé, o
čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.
V. Závěr
60. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalovaných proti výroku I napadeného usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
61. Na základě přípustného dovolání žalovaných proti výroku II
napadeného usnesení dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího je
při řešení právní otázky, pro kterou je dovolání přípustné, správné. Proto
dovolání žalovaných podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
62. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne
soud v řízení, jímž se řízení u něho končí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.),
neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu takovým rozhodnutím není, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu