30 Nd 228/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně
dTest, o. p. s., IČO 45770760, se sídlem v Praze 10, Černomořská 419/10,
zastoupené Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova
648/125, proti žalované INTERDATE S. A., se sídlem v Lucemburku, 13 rue du
Commerce L-1351, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Michalem Nulíčkem,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení místní
příslušnosti podle § 11 odst. 3 občanského soudního řádu pro žalobu na zdržení
se protiprávního jednání, takto:
I. K projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně
příslušné okresní soudy.
II. Věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Nejvyššímu soudu byla dne 27. 5. 2020 doručena žaloba na zdržení se
protiprávního jednání a současně žádost žalobkyně o určení, který soud věc
projedná a rozhodne podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně, coby sdružení s oprávněným zájmem na ochranu spotřebitele podle § 25
odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se domáhá
zdržení se jednání žalované, které spočívá v protiprávních praktikách vůči
spotřebitelům při provozování online seznamovacích služeb na webových stránkách
www.c-date.cz a www.newhoney.cz. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná
vtělila do svých všeobecných smluvních podmínek se zákazníky (spotřebiteli)
nepřiměřená ujednání, na základě kterých mimo jiné zákazníkům neoprávněně
automaticky prodlužovala placené prémiové členství, ukládala smluvní pokuty a
odepřela spotřebitelům uplatnění jejich práv vyplývajících z využívání služeb
žalované (zejména práva spojená s možností výpovědi či odstoupení od smlouvy). Žádost o určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně
zdůvodnila tím, že pravomoc soudů České republiky je založena čl. 7 odst. 2
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále jen „Brusel I bis“). Místní příslušnost konkrétního českého soudu však podle jejího názoru nelze
stanovit, proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud určil, který soud věc
projedná a rozhodne. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v
některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo
nebo může dojít ke škodné události. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je shodné se
zněním čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), je třeba při jeho interpretaci vycházet
z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) k těmto ustanovením
(srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27). Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení
odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve
smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. rozsudek SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres
Normandes EURL a Karsten Fr??dorf, bod 20). Článek 5 odst. 3 nařízení Brusel I (nyní čl. 7 odst.
2 nařízení Brusel I bis)
musí být dále interpretován v tom smyslu, že preventivní žaloby podané
organizacemi na ochranu spotřebitelů za účelem zabránění obchodníkům využívat
nepřiměřených smluvních podmínek ve smlouvách se spotřebiteli se týkají
„deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ žalovaného (srov. rozsudek SDEU ze
dne 1. 10. 2002, ve věci C-167/00, Verein für Konsumenteninformation proti
Karlu Heinzi Henkelovi, bod 50). S ohledem na skutečnost, že žalobkyně se domáhá zdržení se protiprávního
jednání žalované, které poškozuje kolektivní zájmy spotřebitelů, a jedná jako
subjekt oprávněný k podání takové žaloby v souladu s § 25 odst. 2 písm. a)
zákona o ochraně spotřebitele, spadá spor do kategorie žalob týkajících se
„deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“. Pro určení mezinárodní i místní
příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7
odst. 2 nařízení Brusel I bis. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že mezinárodní
příslušnost soudů České republiky je dána. V posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., podle kterého, jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České
republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí
Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Soudem místně příslušným je
totiž podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis „soud místa, kde došlo nebo
může dojít ke škodné události“. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis totiž
neupravuje (nezakládá) pouze mezinárodní příslušnost soudů určitého členského
státu, ale také místní příslušnost konkrétního soudu. Nelze tak dovodit, že by
podmínky místní příslušnosti chyběly nebo je nebylo možné zjistit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Nd 391/2017). Nejvyšší soud dále uvádí, že na uvedenou žalobu na zdržení se protiprávního
jednání je třeba hledět tak, že byla podána u Nejvyššího soudu. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním
stupni příslušné okresní soudy. Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo
byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne,
které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-
li sám věcně příslušný. Podle odstavce 6 uvedeného ustanovení v usnesení, jímž
bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním
stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud,
jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno. Protože zvláštní předpis neurčuje, že ve věci, které se žaloba týká, rozhoduje
Nejvyšší soud jako soud prvního stupně (§ 9 odst. 3 o. s. ř.), a předmět řízení
zároveň nespadá ani do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního
stupně (§ 9 odst. 2 o. s. ř.), rozhodl Nejvyšší soud podle § 104a odst. 4 o. s. ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní
soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle § 104a odst. 6 o. s. ř.
o tom, že věc bude
postoupena k dalšímu řízení Obvodními soudu pro Prahu 1, neboť ze žalobních
tvrzení vyplývá, že poškozeným spotřebitelům vznikla (a podle tvrzení v
připojené žalobě může do budoucna vznikat) škoda neoprávněným strháváním
peněžních prostředků z bankovních účtů za služby poskytované žalovanou. V
případě újmy vzniklé na bankovním účtu jsou místně příslušné ty soudy, v
jejichž obvodu mají peněžní ústavy, u kterých jsou tyto bankovní účty vedeny,
sídlo (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa
proti Barclays Bank plc, bod 55). Místně příslušnými ve smyslu čl. 7 odst. 2
nařízení Brusel I bis jsou tak všechny soudy, v jejichž obvodu mají sídlo ty
peněžní ústavy, u kterých poškození spotřebitelé v této věci vedou své účty. Jedním z těchto soudů je i Obvodní soud pro Prahu 1, v obvodu jehož jurisdikce
sídlí některé z bank (konkrétně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě 969/33, nebo Fio banka, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10). Na tomto soudu je, aby opětovně přezkoumal podmínky řízení, včetně otázky
mezinárodní a místní příslušnosti, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu
není v daných otázkách vázán.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu