30 Nd 220/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně
dTest, o. p. s., identifikační číslo 45770760, se sídlem v Praze 10,
Černomořská 419/10, zastoupené Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Purkyňova 648/125, proti žalované be2 S.?.r.l., se sídlem v Lucemburku,
13 rue du Commersce, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Michalem
Nulíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o návrhu
žalobkyně na určení místní příslušnosti, takto:
I. K projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně
příslušné okresní soudy.
II. Věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Podáním ze dne 20. 5. 2020, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne, učinila
žalobkyně návrh, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud České
republiky projedná a rozhodne žalobu proti žalované, jíž se žalobkyně, coby
sdružení s oprávněným zájmem na ochranu spotřebitele podle § 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, domáhá zdržení se jednání
žalované spočívajícího v protiprávních praktikách vůči spotřebitelům při
provozování online seznamovacích služeb. Současně se žádostí byla Nejvyššímu
soudu doručena i tato žaloba. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná vtělila
do svých všeobecných smluvních podmínek se zákazníky (spotřebiteli) nepřiměřená
ujednání, na základě kterých mimo jiné neoprávněně zákazníkům automaticky
prodlužovala placené prémiové členství a odepřela spotřebitelům uplatnění
jejich práv vyplývajících z využívání služeb žalované. Podle žalobkyně je pravomoc soudů České republiky založena čl. 7 odst. 2
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále jen „Brusel I bis“). Místní příslušnost konkrétního českého soudu
však podle jejího názoru nelze stanovit, proto žalobkyně žádá Nejvyšší soud,
aby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, který soud věc projedná a
rozhodne. Podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci
soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze
zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc
rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd
316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vzhledem k tomu, že návrh na určení příslušnosti byl Nejvyššímu soudu doručen
dne 20. 5. 2020, kterýžto den je podle § 82 odst. 1 o. s. ř. okamžikem zahájení
řízení ve věci samé, postupoval Nejvyšší soud podle nařízení Brusel I bis
(srov. jeho čl. 66 odst. 1, podle něhož se toto nařízení vztahuje pouze na
řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na
soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. 10. 2015 nebo po uvedeném datu). Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení
jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu,
bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v
některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech
týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo
nebo může dojít ke škodné události. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je shodné se
zněním čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I , je třeba při jeho interpretaci
vycházet z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) k těmto
ustanovením (srov.
bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON,
A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press,
2014, s. 26-27). Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení
odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve
smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. rozsudek SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres
Normandes EURL a Karsten Fr??dorf, bod 20). Článek 5 odst. 3 Nařízení Brusel I (nyní čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis)
musí být dále interpretován v tom smyslu, že preventivní žaloby podané
organizacemi na ochranu spotřebitelů za účelem zabránění obchodníkům využívat
nepřiměřených smluvních podmínek ve smlouvách se spotřebiteli se týkají
„deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ žalovaného (srov. rozsudek SDEU ze
dne 1. 10. 2002, ve věci C-167/00, Verein für Konsumenteninformation a Karl
Heinz Henkel, bod 50). S ohledem na skutečnost, že žalobkyně se domáhá zdržení se protiprávního
jednání žalované, které poškozuje kolektivní zájmy spotřebitelů, a jedná jako
subjekt oprávněný k podání takové žaloby v souladu s § 25 odst. 2 písm. a)
zákona o ochraně spotřebitele, spadá spor do kategorie žalob týkajících se
„deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“. Pro určení mezinárodní i místní
příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7
odst. 2 nařízení Brusel I bis. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že mezinárodní
příslušnost soudů České republiky je dána a dále se zabýval otázkou místní
příslušnosti konkrétního soudu v České republice. V posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., podle kterého, jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České
republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí
Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Soudem místně příslušným je
totiž podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis „soud místa, kde došlo nebo
může dojít ke škodné události“. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis totiž
neupravuje (nezakládá) pouze mezinárodní příslušnost soudů určitého členského
státu, ale také místní příslušnost konkrétního soudu. Nelze tak dovodit, že by
podmínky místní příslušnosti chyběly nebo je nebylo lze zjistit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Nd 391/2017). Ze žalobních tvrzení vyplývá, že poškozeným spotřebitelům vznikla (a podle
tvrzení v připojené žalobě může do budoucna vznikat) škoda neoprávněným
strháváním peněžních prostředků z bankovních účtů za služby poskytované
žalovanou. V případě újmy vzniklé na bankovním účtu jsou místně příslušné ty
soudy, v jejichž obvodu mají peněžní ústavy, u kterých jsou tyto bankovní účty
vedeny, sídlo (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald
Kolassa a Barclays Bank plc, bod 55). Místně příslušnými jsou tak všechny
soudy, v jejichž obvodu mají sídlo ty peněžní ústavy, u kterých poškození
spotřebitelé v této věci vedou své účty.
Jedním z těchto soudů je i Obvodní
soud pro Prahu 1, v obvodu jehož jurisdikce sídlí některé z bank (konkrétně
Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 nebo FIO banka, a. s.,
se sídlem v Praze 1, V Celnici 10). Nejvyšší soud dále uvádí, že na uvedenou žalobu na zdržení se protiprávního
jednání je třeba hledět tak, že byla podána u Nejvyššího soudu. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním
stupni příslušné okresní soudy. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř., je-li místně příslušných několik soudů, může se
řízení konat u kteréhokoliv z nich. Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo
byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne,
které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-
li sám věcně příslušný. Podle odstavce 6 uvedeného ustanovení v usnesení, jímž
bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním
stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud,
jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno. Protože zvláštní předpis neurčuje, že ve věci, které se žaloba týká, rozhoduje
Nejvyšší soud jako soud prvního stupně (§ 9 odst. 3 o. s. ř.), a předmět řízení
zároveň nespadá ani do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního
stupně (§ 9 odst. 2 o. s. ř.), rozhodl Nejvyšší soud podle § 104a odst. 4 o. s. ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní
soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle § 104a odst. 6 o. s. ř. o tom, že věc bude
postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jehož místní
příslušnost vyplývá z čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Na tomto soudu je,
aby opětovně přezkoumal podmínky řízení, včetně otázky mezinárodní a místní
příslušnosti, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu není v daných otázkách
vázán.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu