33 Cdo 2256/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
S., a. s. zastoupené advokátem, proti žalované W. spol. s r.o., zastoupené
advokátkou, o zaplacení částky 965.268,10 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 169/2001, o dovolání žalobkyně a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j.
15 Co 329/2006-315, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
prosince 2006, č. j. 15 Co 329/2006-315, jímž byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 6. června 2005, č. j. 4 C 169/2001-279, ve znění
opravného usnesení ze dne 26. května 2006, č. j. 4 C 169/2001-301, tak, že se
zamítá žaloba o zaplacení částky 18.337,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26.
7. 2000 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se
odmítá.
III. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. prosince 2006, č. j. 15 Co 329/2006-315, jímž byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. června 2005, č. j. 4 C 169/2001-279, ve
znění opravného usnesení ze dne 26. května 2006, č. j. 4 C 169/2001-301, tak,
že se zamítá žaloba o zaplacení částky 413.632,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení
od 8. 8. 2000 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 17. 4. 2001 doplněnou podáním ze dne 25. 5. 2001 a u jednání dne
17. 3. 2003 domáhala se žalobkyně vůči žalované zaplacení částky 965.268,10 Kč
s 1,5 % úrokem z prodlení za každý i započatý měsíc prodlení z částky 18.337,90
Kč
od 26. 7. 2000, z částky 441.750,50 Kč od 8. 8. 2000, z částky 20.000,20 Kč od
16. 1. 2000 a z částky 71.747,90 Kč od 18. 4. 2001 vše do zaplacení. Žalobní
požadavek odůvodnila tvrzením, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor
ze dne 3. 12. 1998 a jejích dodatků ze dne 7. 4. 2000 a ze dne 17. 4. 2001
užívá žalovaná nebytové prostory v nákupním centru S. v Č. Žalovaná částka
sestává z nákladů spojených s užíváním společných prostor za období od 1. 1.
2000 do 30. 6. 2000 ve výši 441.750,50 Kč vyúčtovaných fakturou č. 200010323, z
nedoplatku faktury č. 200010270 za dodávku elektrické energie a za telefonní
poplatky ve výši 18.337,90 Kč, z nedoplatku nájemného za období od 1. 1. 2000
do 31. 3. 2000 podle faktury
č. 20001039 ve výši 20.000,20 Kč, nepřiznané slevě na nájemné, o niž žalovaná
přišla v důsledku pozdních plateb nájemného ve výši 71.747,90 Kč a z částky
413.431,65 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení z jednotlivých
pozdě uhrazených plateb nájemného, nákladů spojených s užíváním společných
prostor a pronájmu billboardu.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
června 2005, č. j. 4 C 169/2001-279, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26.
května 2006, č. j. 4 C 169/2001-301, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 743.962,80 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl
žalobu co do částky 221.305,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech
řízení. Jeho předchozí - žalobě zcela vyhovující - rozsudek ze dne 21. března
2003, č. j. 4 C 169/2000-105, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.
října 2003, č. j. 36 Co 73/2003-127, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Důvodem byly pochybnosti o věcné aktivní legitimaci žalobkyně,
nesprávný závěr o výši úroků z prodlení odporující kogentnímu ustanovení § 517
odst. 2 obč. zák. a vládnímu nařízení č. 142/1994 Sb. a nepřezkoumatelnost
závěru o rozdílné výši úroků z prodlení z částek 18.337,90 Kč, 441,750,- Kč,
20.020,- Kč a 71.474,90 Kč. Vyšel ze zjištění, že účastnice dne 3. 12. 1998
uzavřely smlouvu o nájmu blíže specifikovaných nebytových prostor nacházejících
se v nákupním centru S. v Č.. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že
téhož dne byla uzavřena písemná smlouva s B. A. C. C. R. o postoupení všech
pohledávek žalobkyně z titulu uvedené smlouvy o nájmu nebytových prostor a
byla-li uzavřena v jiné, než písemné formě, tak je neplatná. Dovodil, že
oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 1998 se netýká žádné z
žalovaných pohledávek. Za platnou sice považoval smlouvu ze dne 10. 3. 1999 o
zajištění postoupením pohledávek, avšak ve spojení s vystavenou kvitancí
uzavřel, že nejpozději dne 12. 7. 2000 došlo k zániku zajišťovacího postoupení
pohledávky zaplacením úvěru poskytnutého žalobkyni uvedeným bankovním ústavem
a od téhož okamžiku se oprávněnou za nároky vyplývajícími z uzavřené smlouvy
stala opět žalobkyně. Jelikož k zániku zajišťovacího postoupení pohledávky
došlo před uznáním dluhu dne 30. 10. 2000 i před doručením žaloby žalované, je
žalobkyně aktivně legitimována k uplatňování požadovaného nároku. Za tohoto
stavu soud prvního stupně shledal důvodnou žalobu v rozsahu 18.337,90 Kč,
20.000,20 Kč, 71.747,90 Kč, 220.244,70 Kč z titulu úroků z prodlení z opožděně
zaplacených faktur (ve zbývajícím rozsahu z téhož právního důvodu žalobu
zamítl) a 413.632,10 Kč za náklady na údržbu společných prostor podle faktury
č. 200010323 (z téhož titulu žalobu zamítl v rozsahu částky 28.118,40 Kč).
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č.
j. 15 Co 329/2006-315, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 413.632,10 Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 8. 8. 2000 do zaplacení a o 18.337,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení
od 26. 7. 2000 do zaplacení; jinak jej potvrdil. Zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k požadavku na zaplacení
poměrné části nákladů souvisejících s údržbou a správou společných prostor (tj.
částce 413.632,10 Kč), vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
uzavřel, že tato pohledávka zanikla dne 29. 1. 2001 zaplacením částky
484.298,30 Kč. Proti argumentaci žalobkyně, že v souladu s výslovným pokynem
žalované, aby tuto platbu zaúčtovala na již splatné nájemné - cituje čl. V.
odst. 4 smlouvy o nájmu nebytových prostor - postavil závěr, že znění smlouvy
je jednoznačné a neumožňuje jiný postup, než přijaté platby použít nejprve na
úhradu nákladů spojených s užíváním společných prostor, a teprve po jejich
pokrytí použít zbytek k zaplacení dlužného nájemného. Měly-li smluvní strany v
úmyslu změnit tuto část smlouvy, bylo k tomu - v souladu s čl. XVII. odst. 2 -
zapotřebí písemné formy, což se nestalo. Jestliže k 29. 1. 2001 nebyla
zaplacena faktura č. 200010323 (441.750,50 Kč) ani doplatek faktury č.
200010270 (18.337,90 Kč), potom zaplacením částky 484.298,30 Kč byly obě
uhrazeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice řízení dovolání.
V dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, žalobkyně namítá, že se odvolací
soud „nevypořádal s celým předmětem řízení“. Žalobou se totiž domáhala
zaplacení částky, která představovala rozdíl mezi celkovou výší pohledávek za
žalovanou vyplývající
ze smlouvy o nájmu a platbami jí zaplacenými. Dospěl-li odvolací soud k závěru,
že žalobkyně neměla zaúčtovat platbu žalované ze dne 29. 1. 2001 ve výši
484.298,30 Kč na úhradu dlužného nájemného, neboť podle smlouvy měla být
nejprve použita k úhradě nákladů na údržbu společných prostor ve výši
441.750,50 Kč a na dluh z titulu neuhrazeného odběru elektřiny a telefonních
poplatků ve výši 18.337,90 Kč, pak přehlédl, že se tak stalo na základě
výslovného určení zástupce žalované. Došlo-li by k zaúčtování této platby podle
čl. V. odst. 4 smlouvy nejprve na úhradu nákladů
na údržbu společných prostor, dlužná (žalovaná) částka by zůstala stejná, jen
by žalovaná byla povinna zaplatit místo úroku z faktury č. 200010323 ve výši
34.630,60 Kč úrok z pozdě zaplacených faktur č. 200010323, č. 200010270, č.
20001039 ve výši 34.257,60 Kč a dále by dlužil stejnou částku 480.088,60 Kč s
úroky z prodlení od 13. 5. 2000 a nikoliv od 8. 8. 2000. V podání ze dne 23. 5.
2005 ostatně navrhla, aby soud prvního stupně, dospěje-li k závěru, že shora
uvedenou platbou byly uhrazeny náklady na údržbu společných prostor, jí
žalovanou částku přiznal z titulu dlužného nájemného
s příslušenstvím. Tím, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, že
žalobkyně nebyla oprávněna sice v rozporu se smlouvou, ale na výslovnou žádost
žalované, zaúčtovat platbu ve výši 484.298,30 Kč na dlužné nájemné místo na
úhradu nákladů na údržbu společných prostor podle faktury č. 200010323.
Zaúčtování došlé platby jiným než smlouvou předvídaným způsobem nemůže být
neplatné, jestliže obě smluvní strany - byť ne předepsanou písemnou formou - se
na tomto odlišném způsobu dohodly. Pokud žalovaná s odstupem několika let
namítá, že žalobkyně jí neměla v tomto vyhovět, její jednání odporuje dobrým
mravům, resp. zásadám poctivého obchodního styku a nelze mu přiznat soudní
ochranu. Žalobkyně není srozuměna se závěrem, že uznání dluhu
ze dne 30. 10. 2000 je pro neurčitost neplatným právním úkonem. Prosazuje
názor,
že uzná-li dlužník dluh v konkrétní výši s tím, že jeho důvodem je nezaplacené
nájemné a náklady na služby s nájmem spojenými ke konkrétnímu dni s odkazem na
blíže identifikovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor, tj. že důvodem jsou
závazky z jedinečného závazkového vztahu, pak takové uznání je dostatečné a
jeho určitosti nebrání, není-li uvedeno, kolik z celkové částky představuje
např. nárok na zaplacení nájemného za různá časová období. Jestliže neurčitost
uznávacího prohlášení způsobila žalovaná, nemělo by k této její námitce být
přihlíženo. Dovoláním současně napadla výrok o nákladech řízení; z důvodů
zvláštního zřetele hodných neměla být náhrada nákladů řízení žalované přiznána.
S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku
o věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
namítá, že oznámením
o postoupení pohledávek přípisem ze dne 3. 12. 1998 pozbyla žalobkyně aktivní
legitimaci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp.
zn.
32 Odo 293/2202, odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že nelze platně
postoupit pohledávky teprve v budoucnu vzniklé. Na základě vlastního rozboru
smlouvy ze dne 10. 3. 1999, se domnívá, že není neurčitá. Navrhla proto, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadené části zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nelze přehlédnout, že dovoláním napadly účastnice řízení dva výroky ve věci
samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco
dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a v
případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací
důvody, lze o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující
výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvažovat jen v intencích § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. [prvý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem
zrušen pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci v otázce aktivní legitimace
žalobkyně; soud prvního stupně nebyl proto vázán právním názorem odvolacího
soudu, takže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
nepřipadá v úvahu].
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
(dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu (v otázce aktivní legitimace
žalobkyně) je založen na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, a to, že
smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 1998 je neplatná, a že neplatnou
je i smlouva o zajištění postoupením pohledávek ze dne 10. 3. 1999. Závěr o
neplatnosti byl v obou případech odůvodněn tím, že nelze postupovat pohledávky
teprve v budoucnu vzniklé a neurčitostí specifikace pohledávek, které měly být
takto postoupeny; v důsledku této neplatnosti nepřestala být žalobkyně
nositelkou práv na plnění podle uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor.
Dovolací výhrada žalované vůči závěru o neurčitosti je však založena výlučně na
kritice skutkových zjištění. Již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2
Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a
to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li
z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde
již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení.
Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném
v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li
soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo
jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté,
jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní,
resp. jde o právní posouzení věci. Pokud žalovaná argumentuje nesprávným
právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel
z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, že smlouva ze dne 10. 3. 1999
obsahuje všechny nezbytné individualizační údaje, musel by návazně dospět k
jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že je určitá. Výhrada
žalované ke způsobu, jakým byl vyložen obsah této smlouvy, se tak jeví nikoli
jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění
dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci,
čili dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o s. ř., jehož uplatnění je
zde vyloučeno [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento
dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s.
ř.]. Obstojí-li závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 10. 3. 1999 pro neurčitost
(nebyl zpochybněn způsobilým dovolacím důvodem), nemůže být dán zásadní právní
význam řešení otázky možnosti postoupení teprve v budoucnu vzniklých
pohledávek. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu tak směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento
mimořádný opravný prostředek nepřipouští; dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. Protože v posuzovaném případě rozhodnutím odvolacího soudu
došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva,
je třeba přípustnost dovolání proti jeho výrokům měnícím a potvrzujícím
posuzovat samostatně.
Směřuje-li dovolání žalobkyně - mimo jiné - proti výroku rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v
rozsahu částky 18.337,90 Kč s příslušenstvím, je přípustnost dovolání proti
tomuto výroku ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, neboť tímto
výrokem rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Dovolací soud
proto dovolání v tomto rozsahu odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm.
c) o. s. ř.].
Žalobkyně dále dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení. Uvedené rozhodnutí má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání
proti nákladovému výroku není založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.,
jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému
z tam taxativně vyjmenovaných případů. Je tedy zřejmé, že proti výroku, kterým
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (srovnej
blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
4/2003). Proto bylo
v této části dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítnuto.
Její dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v rozsahu částky
413.632,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 8. 2000 do zaplacení zamítnuta, je
přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a - s výjimkou poukazu na
skutečnost, že odvolací soud nevyčerpal celý předmět řízení - ani jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně
uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že
jeho dovolání není důvodné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže
ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že částka 484.298,30 Kč musela být podle čl. V. odst. 4
smlouvy o nájmu nebytových prostor (přes výslovné určení žalované) zúčtována
nejprve na úhradu nákladů spojených s užíváním společných prostor podle faktury
č. 200010323, a proto dluh žalované ve výši 413.632,10 Kč zanikl dne 29. 1.
2001 splněním, je správný.
Podle čl. V. odst. 4 smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. 12. 1998 a
jejího dodatku ze dne 7. 4. 2000, dostane-li se nájemce (rozuměj žalovaná) do
prodlení s platbami na základě této smlouvy, započítají se došlé dílčí platby,
nezávisle na specifikaci nájemce, primárně nejprve k dlužným platbám za náklady
spojené s užíváním společných prostor, uvedeným v čl. I. odst. 3 této smlouvy,
a k dlužným platbám za provozní náklady spojené s užíváním předmětu nájmu. A
teprve až po pokrytí těchto nezaplacených plateb budou tyto částky použity k
zaplacení neuhrazeného nájemného.
Citované ustanovení smlouvy neumožňuje výklad prosazovaný žalobkyní, že na
základě výslovného přání žalované (podle specifikace nájemce) mohla částku
484.298,30 Kč použít nejprve na úhradu dlužného nájemného a proto neuhrazena
zůstala faktura č. 200010323 za náklady spojenými s užíváním společných
prostor. Jestliže se smluvní strany dohodly, že smlouvu o nájmu nebytových
prostor lze měnit jen písemnými dodatky (viz čl. XVII. odst. 2), pak bez změny
smlouvy učiněné v této kvalifikované formě, nemůže jakýkoliv příkaz žalované
suspendovat původní smluvní ujednání a bylo povinností (ale i právem) žalobkyně
postupovat podle výslovného ustanovení smlouvy. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje žalobkyně v postupu odvolacího soudu, který jí nepřiznal
požadované plnění na základě eventuálních skutkových tvrzení; jestliže odvolací
soud dospěl k závěru, že pohledávka ve výši 413.632,10 Kč (původně 441.750,50
Kč) zanikla splněním, měl ji jí přiznat v takovém případě na základě „dalších“
tvrzení a to, že žalovaná částka představuje úrok z pozdě zaplacených faktur č.
200010323, č. 200010270, č. 20001039 ve výši 34.257,60 Kč a dále částku
480.088,60 Kč s úroky z prodlení od 13. 5. 2000. Odvolací soud tak podle
žalobkyně nevyčerpal celý předmět řízení.
Předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo na
plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné
skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných
(rozhodujících) skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na
jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě
uvést, takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok
uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci.
Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu,
o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. \"z kupní smlouvy\", \"ze smlouvy o dílo
\", apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak
jak jdou za sebou
a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z
jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá
(právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v
žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její
důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě
vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). O jiný předmět řízení jde
zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou – při stejném žalobním petitu –
vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona (nebo
smlouvy), než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000).
Je nepochybné, že platby nájemného, nákladů spojených s užíváním společných
prostor, popř. jiných finančních plnění sjednaných ve smlouvě ze dne 3. 12.
1998, představují smluvní nároky se samostatným skutkovým základem. Vymezila-li
proto žalobkyně požadavek na zaplacení původně částky 441.750,50 Kč tvrzením,
že v tomto rozsahu jde o náklady spojené s užíváním společných prostor za
období od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2000 vyúčtované fakturou č. 200010323,
jednoznačně tím individualizovala předmět řízení, nezaměnitelný s jiným
finančním požadavkem vůči žalované. Aby totiž dostála požadavku na vylíčení
rozhodných skutečností, nestačilo uvést celkovou výši dluhu žalované s odkazem
na všechny vystavené faktury a úhrn plateb, jež za celou dobu nájmu zaplatila.
Bez uvedení údajů o tom, zda jde o dlužné nájemné nebo náklady na údržbu
společných prostor, kterých konkrétních měsíců se tento požadavek týká, jaká
byla jejich měsíční výše, kolik žalovaná na tyto platby zaplatila, a kterým
okamžikem se dostala do prodlení, by nebyl skutek, jenž má být předmětem
řízení, nezaměnitelně individualizován. Tato individualizace je nezbytná nejen
pro vedení procesní obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných a nesporných
skutečností, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené (§ 83
odst. 1 o. s. ř.) a pravomocně rozhodnuté
(§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Je potřeba mít na mysli, že jakákoliv změna
rozhodujících skutečností, která má za následek změnu uplatňované normy, by
měla za následek změnu uplatňovaného práva, tudíž i změnu předmětu řízení a
změnu žaloby. Požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice
stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě,
jde o změnu žaloby podle § 95 odst. 1 věty první
o. s. ř.; o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění
pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky,
který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení).
Občanský soudní řád nepřipouští žaloby založené na eventuálních skutkových
tvrzeních, kdy je předmět řízení individualizován vylíčením rozhodujících
skutečností a pro případ, že takové žalobě nebude vyhověno, se in eventum tvrdí
jiné skutkové okolnosti. Má-li vylíčení rozhodujících okolností směřovat
jednoznačně k závěru o důvodnosti plnění požadovaného v petitu, pak žaloba
založena na eventuálních skutkových okolnostech by trpěla vadou, pro kterou by
nebyla projednatelná a tento nedostatek by musel být odstraněn postupem podle §
43 o. s. ř.; navrhovanou změnu žaloby by proto nebylo možno připustit. Nemůže
tak obstát výhrada, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení.
Jelikož se dovolatelce ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu