UDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
žalobce P. F. zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 18, proti žalované Správě letiště Praha, s.p., IČ 62413376,
se sídlem v Praze 6, K letišti 6/1019, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, o ochranu autorských práv, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 117/2001, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č.j. 5 Co
114/2015-1118, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo jednak určeno, že žalovaná
neoprávněně zasáhla do autorských práv k jeho dílu a aby žalované bylo uloženo
zaplatit mu autorskou odměnu ve výši 5.000.000,- Kč. Rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, č.j. 34 C 117/2001-1088, Městský soud v Praze
(dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. rozhodl tak, že žalovaná
neoprávněně zasáhla do autorských práv žalobce k dílu „Objemové a
architektonické řešení odbavovací haly Mezinárodního letiště Praha – Ruzyně
(dnes Mezinárodního letiště Václava Havla – Terminál 1), včetně celého prstu A
i B“ (dále jen „dílo“), jehož je žalobce spoluautorem, tím, že neoprávněně
rozmnožila dílo žalobce, jehož je spoluautorem, bez souhlasu spoluautorů díla,
a to rozmnoženinou v rámci stavby „4. výstavba - prodloužení prstu B na letišti
Praha – Ruzyně“, realizované dle stavebního povolení Úřadu pro civilní letectví
č.j. 1316/26/20000/LSÚ ze dne 15. 2. 2000, které nabylo právní moci dne 25. 3. 2000. Výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 5.000.000 Kč s
příslušenstvím, výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu
nákladů řízení částku 161.072 Kč a výrokem IV. žalované uložil povinnost
zaplatit na náhradu řízení zálohovaných státem částku 44.300 Kč. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“
nebo soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2016, č.j. 5 Co
114/2015-1118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a ve zbývajících
výrocích ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je spoluautorem díla, jehož
dostavba byla realizována na objednávku žalované společností NIKODEM A PARTNER,
spol. s r.o., přičemž tato dostavba byla zpracováním již existujícího díla. Žalovaná rozmnoženinou díla při realizaci dostavby prstu B neoprávněně zasáhla
do autorských práv žalobce, a to jak do osobnostního práva žalobce na
nedotknutelnost jeho díla, tak do majetkového práva žalobce rozhodnout o
uveřejnění díla a udělit souhlas s jeho užitím. Odvolací soud se však
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadovanou částku 5.000.000 Kč
nelze přiznat, neboť nárok je promlčen, protože dostavba prstu B ke dni podání
žaloby ještě nebyla dokončena. Dále konstatoval, že neobstojí ani závěr soudu
prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Tento závěr soud
prvního stupně učinil na základě zjištění z listiny ze dne 15. února 1995
nazvané Svolení autorů s užitím díla, v níž spoluautoři díla vyslovili souhlas
s užitím jejich díla společností Brix a F., spol. s r.o. Odvolací soud poukázal
na skutečnost, že souhlas s užitím díla se týkal výlučně první fáze, nikoliv
sporné dostavby prstu B. Vyložil, že souhlas s užitím díla má podle autorského
zákona povahu licence, takže úkon spoluautorů nelze vykládat jako převod práva
poskytnout souhlas s užitím díla.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v plném jeho rozsahu, napadla žalovaná
(dále též „dovolatelka“) dovoláním ze dne 10. dubna 2017. Uvádí, že dovolání
podává na základě ustanovení § 236 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud jak odchýlil o rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak i odvolací
soud nesprávně vyřešil některé otázky, které doposud dovolacím soudem řešeny
nebyly. V prvé řadě nesouhlasí s výkladem smlouvy mezi žalobcem a jeho
společností odvolacím soudem a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu za
správný považuje výklad soudu prvního stupně. Odvolací soud podle názoru
dovolatelky dále pochybil, pokud nepovažoval za nutné zkoumat, zda v
posuzovaném případě byl udělován souhlas k podlicencím. Dovolatelka dále s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, sp.zn. 32 Odo
1414/2006, dovozuje změnu skutkového podkladu žaloby, když žalobce se nejprve
domáhal odměny za tvůrčí práci a později odměny za (neoprávněné) užití díla. Soudy obou stupňů nerozlišovaly, zda šlo o zásah do osobnostních nebo
majetkových práv žalobce. Konečně namítá, že hmotné ani procesní právo
neumožňuje, aby soud rozhodl k žalobě o určení výrokem tohoto typu. O takové
žalobě může být rozhodnuto tak, že tu je či není právní poměr nebo právo, avšak
nelze jím konstatovat samotnou okolnost porušení práva. Navrhla proto, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v plném rozsahu a změnil tak,
že se žaloba (celkově) zamítá, popřípadě, aby rozhodnutí odvolacího soudu v
plném rozsahu zrušil a současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně pod
výrokem I. a související výroky o nákladech řízení III. a IV. a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který
uvádí, že odvolací soud správně vyložil obsah smlouvy z 15. února 1995,
nesouhlasí s tvrzením žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného
skutkového základu, než který žalobce uplatnil na počátku ve své žalobě. Podotýká, že v posuzované věci nešlo o určovací žalobu a shrnuje, že dovolání
podle jeho názoru není přípustné. Navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud odmítl,
popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že
úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
Dovolatelka sice oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu a odvolací soud nesprávně
vyřešil některé otázky, které doposud dovolacím soudem vyřešeny nebyly, ale ve
skutečnosti žádné konkrétní otázky neformuluje a v důsledku toho nedokládá ani
žádnou ze dvou oznamovaných alternativ, které jedině jsou způsobilé založit
přípustnost dovolání. Nesplnila tak požadavek na vymezení právní otázky, jenž
je upraven v § 237 o.s.ř. Pokud na základě vlastního výkladu obsahu sporné
smlouvy, který je odlišný od interpretace provedené soudy v nalézacím řízení,
dospěla k jinému závěru o tom, zda žalobce poskytl či nikoli souhlas s užitím
svého díla, dovolací soud připomíná, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu vyplývá, že výklad obsahu právního úkonu (potažmo zjišťování, co bylo
mezi jeho stranami ujednáno) představuje v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu otázku skutkovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 853/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2093/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017). Proto nemohou být dovolacímu
přezkumu, jemuž podléhají výhradně otázky právní (srovnej § 241a odst. 1
o.s.ř.), otevřeny námitky, v nichž dovolatelka formuluje svůj nesouhlas s
interpretací smlouvy a má na základě vlastního výkladu za to, že žalobce
oprávnění k užití díla poskytl. Namítá-li dovolatelka změnu skutkového podkladu
žaloby, pak v rozsudku ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006 (na který
ostatně sama poukazuje), bylo vysvětleno, že skutek se v tzv. řízení sporném
odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří
vylíčení rozhodujících skutečností, tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo
jasné, o čem má soud rozhodnout. Přitom ze skutkových tvrzení musí vyplynout, o
jaký právní poměr žalobce svůj právní nárok opírá (právní důvod žaloby); není
však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li
zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku. Z judikatury
Nejvyššího soudu dále plyne, že „o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na
základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci", přičemž „posouzení
skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu" (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007). Je
povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného
práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní obsažené) odpovídá
zjištěnému skutkovému stavu věci.
Uvede-li žalobce právní kvalifikaci nároku,
není tato pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo
jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 527/2014). Dovolatelka se také mýlí, pokud odvolacím soudem potvrzený výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně interpretuje jako rozhodnutí o určovací žalobě. V
odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně výslovně konstatoval, že autor má
právo domáhat se takové satisfakce a rovněž odvolací soud potvrdil, že soud
prvního stupně nepochybil, protože se jednalo o určitou formu zadostiučinění. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1
věta první a odst. 2 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se
řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.