22 Cdo 1309/2017-187
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Karlem Baumrukem,
advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, proti žalovaným 1) E. O.,
zastoupenému Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská 620/29, a 2) M. V., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o povolení služebnosti nezbytné cesty,
vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 8 C 256/2014, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2016, č. j. 18
Co 134/2016-138, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud Plzeň – sever (dále „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze
dne 11. 2. 2016, č. j. 8 C 256/2014-104, ve spojení s usnesením ze dne 7. 4.
2016, č. j. 8 C 256/2014-123, rozhodl tak, že „nárok na zřízení služebnosti
práva cesty k vrtané studni, nacházející se na pozemku v katastrálním území L.,
zapsáno u Katastrálního úřadu pro P. k., zatěžující tento pozemek v nezbytném
rozsahu, je důvodný.“
Soud prvního stupně s ohledem na procesní obranu žalovaných primárně zkoumal
jako prejudiciální otázku vlastnictví žalobce k vrtané studni (dále též „vrt“)
nacházející se na pozemku ve spoluvlastnictví žalovaných. Mezi účastníky řízení
byla sporná otázka platnosti smlouvy ze dne 6. 5. 1993 (dále „sporná smlouva“),
kterou měl právní předchůdce žalobce nabýt vlastnictví k vrtu. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že dne 6. 5. 1993 uzavřela společnost AQUATEST SG,
a. s., jako předávající s F. S. jako přejímajícím smlouvu nadepsanou „kupní
smlouva podle ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník“ - dále „obch. zák.“), a F. S. převedl spoluvlastnický podíl v rozsahu
jedné poloviny na žalobce smlouvou ze dne 12. 7. 1993. Účastníci smlouvy
užívali vrt tak, že zřídili ochranné vodohospodářské pásmo v jeho okolí, které
na své náklady oplotili. Povodí Vltavy, a. s., sdělilo F. S. v písemném
vyjádření ze dne 23. 8. 1994, že nemá námitky k oplocení vrtu a k jeho ochraně,
který bude využíván jako zdroj pitné vody. Pozemkový fond ČR dopisem ze dne 9.
11. 1994 udělil F. S. souhlas se zřízením ochranného pásma hygienické ochrany
vodního zdroje prvního stupně kolem vrtu. F. S. uzavřel dne 31. 3. 1993 s
Pozemkovým fondem ČR nájemní smlouvu týkající se mimo jiné pozemku v
katastrálním území a obci L. Dne 16. 4. 2010 uzavřel F. S. s žalobcem smlouvu o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k vrtu a jeho výlučným vlastníkem se stal
žalobce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vrt je stavbou a že je samostatnou
věcí, která může být předmětem občanskoprávních vztahů. Protože se jedná o
drobnou stavbu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon), není podle ustanovení § 133 odst. 2, popř.
odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“), nutný k převodu vlastnického práva vklad do katastru
nemovitostí. Ač je sporná smlouva označena jako smlouva kupní podle § 409 a
následující obch. zák. podle její obsahu se jedná o smlouvu inominátní s prvky
smlouvy darovací. Smlouvou došlo k převodu vlastnického práva k vrtu na
právního předchůdce žalobce a nikoliv pouze k přenechání užívací práv k vrtu a
práva čerpání vody z něj. Pro případ, že by sporná smlouva nebyla platná,
zabýval se soud prvního stupně tvrzením žalobce o vydržení vlastnického práva k
vrtu. Dospěl k závěru, že žalobce by vlastnické právo k vrtu vydržel, pokud by
jej nenabyl na základě smlouvy uzavřené s F. S. dne 12. 7. 1993 a dohody o
vypořádání spoluvlastnictví k vrtu ze dne 16. 4. 2010.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 7. 9. 2016, č. j. 18 Co 134/2016-138, mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2016, potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Dále - k odvolací námitce žalovaných o tom, že nedostatek
přístupu požadovaného žalobou je důsledkem hrubé nedbalosti na straně žalobce -
uvedl, že žalobce měl na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 31. 3. 1993 s
Pozemkovým fondem ČR, Územním pracovištěm Plzeň, pronajaty mimo jiné i pozemky,
na nichž se vrt nachází, a pozemky kolem tohoto vrtu. Měl tedy přístup k vrtu
zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále „dovolatelé“) dovolání.
Jeho přípustnost vymezili odkazem na § 237 o. s. ř. (posuzováno z hlediska
obsahového – § 41 odst. 2 o. s. ř.). Uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Mají za to, že
uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Za právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a jež byla
vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a rovněž
Ústavního soudu), považovali posouzení, zda je možné nabýt vlastnické právo k
nemovité věci na základě absolutně neplatné kupní smlouvy uzavřené podle § 409
a násl. obch. zák., která neobsahovala ujednání o ceně, resp. zda je možné
vydržet vlastnické právo k nemovitosti na základě této neplatné smlouvy. Jako
právní otázku, která neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
řešena, identifikovali posouzení smlouvy označené jako „kupní smlouva uzavřená
podle § 409 a násl. obch. zák.“ za smlouvu inominátní s prvky smlouvy darovací.
Dále za otázku neřešenou považovali posouzení, zda je možné nabýt vlastnické
právo k nemovité věci vydržením na základě inominátní smlouvy, která nese znaky
smlouvy nájemní a nikoli kupní, resp. zda je možné nabýt na základě inominátní
smlouvy, která až podle následného výkladu soudu nese znaky darovací smlouvy,
nemovitou věc i jejím vydržením.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu změnil tak, že
změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne, popřípadě aby rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy
obou stupňů. Ohledně otázky neplatnosti kupní smlouvy a možnosti jejího
posouzení jako smlouvy inominátní odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007 (toto rozhodnutí, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4.
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (tento nález je přístupný, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Rovněž přisvědčil správnosti právního posouzení otázky,
zda smlouva uzavřená dne 6. 5. 1993 nemá náležitosti smlouvy nájemní. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, popřípadě, shledá-li je
přípustným, aby ho zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu
jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad
rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že
je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s.
ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není v projednávané věci přípustné již proto, že dovolatelé
neuplatnili jediný možný zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení
věci, ale námitky skutkového rázu. Nesplnili tak požadavek na vymezení právní
otázky, jenž je upraven v § 237 o. s. ř. Na základě vlastního výkladu obsahu
sporné smlouvy, který je odlišný od interpretace provedené soudy v nalézacím
řízení, dospěli k jinému právnímu závěru o její platnosti, popřípadě k jinému
závěru o tom, zda může být způsobilým titulem k nabytí vlastnického práva. Z
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že výklad obsahu
právního úkonu (potažmo zjišťování, co bylo mezi jeho stranami ujednáno)
představuje v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku
skutkovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26
Cdo 853/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo
2093/2015). Proto nemohou být dovolacímu přezkumu, jemuž podléhají výhradně
otázky právní (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), otevřeny námitky, v nichž
dovolatelé formulují svůj nesouhlas s interpretací sporné smlouvy jako smlouvy
inominátní s prvky smlouvy darovací a mají na základě vlastního výkladu za to,
že právní předchůdce žalobce uzavřel absolutně neplatnou smlouvu kupní,
popřípadě smlouvu nájemní.
Bez ohledu na výše uvedený závěr o vadě dovolání spočívající v absenci řádně
vymezeného dovolacího důvodu, by dovolání neobstálo ani z pohledu požadavku na
jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se při řešení právních
otázek týkajících se posouzení platnosti sporné smlouvy od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není tudíž naplněn důvod přípustnosti
dovolání uvedený ve shora uvedeném ustanovení občanského soudního řádu.
Soudy v nalézacím řízení věc správně posoudily podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12 2013. Tento postup odpovídá obsahu
intertemporálního ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., podle něhož není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů.
Protože sporná smlouva, jejíž platnost byla v nalézacím řízení zkoumána, byla
uzavřena dne 6. 5. 1993, byla aplikace ustanovení § 35 odst. 2, § 40 odst. 1, §
41, § 46 odst. 1 a § 133 odst. 2 obč. zák. plně odůvodněna. Dovolatelé ostatně
proti použití právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 neměli
žádných námitek, stejně jako proti závěru, že předmětný vrt je drobnou stavbou,
která, byť se jedná o věc nemovitou, se do katastru nemovitostí nezapisuje (k
povaze „vystrojené“ vrtané studny srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001).
Dovolatelé kladou otázku, zda právní předchůdce žalobce mohl nabýt vlastnické
právo k vrtu na základě smlouvy, která podle svého označení, jakož i obsahu,
byla absolutně neplatným právním úkonem, neboť ve smyslu ustanovení § 409 a
následující obch. zák. nemohlo být vlastnické právo nabyto k nemovité věci.
Platnost sporné smlouvy z hlediska (nesprávného) označení právního úkonu
posoudily soudy v nalézacím řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007,
Nejvyšší soud přijal závěr, že „již ze samotného textu § 35 odst. 2 obč. zák.
plyne, že není významné, jak účastníci určité smlouvy svůj právní úkon
(smlouvu) pojmenovali – označení určité smlouvy například jako smlouva darovací
samo o sobě i s ohledem na obsah smlouvy nevylučuje, že může jít o smlouvu
jinou.“ Prezentovaný závěr je pak aprobován v dalších rozhodnutích dovolacího
soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22
Cdo 5118/2014) a i Ústavní soud vyšel z teze, že správné označení úkonu je
zjistitelné z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč.
zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000).
Výkladem sporné smlouvy nelze dospět k závěru (jako činí dovolatelé), že jí
nebylo převáděno vlastnické právo k věci, tedy že se nejednalo o převodní
smlouvu, ale o smlouvu nájemní. Mají za to, že takový výklad sporné smlouvy je
obhajitelný jednak pro absenci cenového ujednání a dále i pro existenci
ujednání, že sporná smlouva se uzavírá na dobu neurčitou. Připomínají, že
nerespektováním výkladových pravidel vyplývajících z § 35 odst. 2 obč. zák. se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(dovolatelé citují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 33
Cdo 702/2015). Ani v tomto směru by dovolání z hlediska jeho přípustnosti
nemohlo obstát. Citovaný rozsudek dovolacího soudu totiž není rozhodnutím, s
nímž by rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci mohlo být v rozporu.
Dovolací soud v části odůvodnění rozsudku, který žalovaní citují ve svém
dovolání, shrnuje judikatorní reflexi ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a
pravidla, jež jsou rozhodovací praxí rozvíjena (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, jež bylo uveřejněno v
časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 1999, pod č. 30, rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013), a aplikuje je v individuálně
daných poměrech posuzované věci. Tyto poměry jsou zcela jedinečné a od
skutkových okolností v nyní projednávané věci zcela odlišné. Závěry v
rozhodnutí vyslovené jsou do jiného řízení, byť v něm jde rovněž o užití
výkladových pravidel vycházejících z § 35 odst. 2 obč. zák., nepřenositelné.
Lze v této souvislosti poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, v němž dovolací soud formuloval závěr, že
přípustnost dovolání založeného na námitce, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže založit
identifikace jakéhokoli rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě jen takového,
s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým,
logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání
smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem přitom nemůže nahrazovat či
měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval
v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně
– jako je tomu v projednávané věci – určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v
situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným
způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli účastníků smlouvy přihlédne zejména k
účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k
následnému chování účastníků smlouvy.
Dovolací soud se ztotožňuje se způsobem, jakým soudy v nalézacím řízení
interpretovaly spornou smlouvu. Obsah projevené vůle smluvních stran byl v prvé
řadě interpretován pomocí jazykového výkladu, kdy soud prvního stupně zdůraznil
použitý pojem „převod“, který se obvykle vyskytuje v právních úkonech, na
jejichž základě dochází k trvalé dispozici se subjektivními právy (oproti tomu
srovnej formulaci přenechání do užívání či do nájmu). Přiléhavě se rovněž také
soudy obou stupňů vypořádaly s problematikou případné úplatnosti smlouvy.
Sjednaná „úplata“ za převod práva, tj. za náklady na likvidaci vrtu, totiž v
kontextu s předmětem smlouvy v užším slova smyslu reflektuje skutečnost, že vrt
je samostatnou věcí zuživatelnou, jež jako vodní zdroj může být využíván toliko
na základě pravidel stanovených veřejným právem, včetně těch, jež upravují
povinnosti po jeho vyčerpání. Z žádného ustanovení sporné smlouvy nelze
dovodit, že by jakákoliv úplata měla být vyplacena předávající společnosti
AQUATEST SG, a. s. Obstojí i závěr nalézacího soudu, že ujednání o uzavření
smlouvy na dobu neurčitou, jež je obsaženo v závěrečných ustanoveních, nijak
nesignalizuje, jak tvrdí dovolatelé, že by smluvní strany projevily vůli
uzavřít smlouvu o nájmu věci. Nalézací soud s přihlédnutím k pravidlům
systematického výkladu (srovnal předmětné ujednání s jinými ustanoveními sporné
smlouvy a přihlédl k tomu, do jaké části smlouvy je ujednání včleněno)
přiléhavě vysvětlil, že ujednání o trvání smlouvy postrádá v kontextu celého
smluvního dokumentu logiku a souvislost s tím, jakou vůli smluvní strany
projevily. Pokud by ujednání nezpůsobovalo částečnou neplatnost právního úkonu
ve smyslu § 41 obč. zák., pak by se jednalo minimálně o ujednání obsoletní.
Soudy v nalézacím řízení přihlédly i k požadavku zkoumat skutečnou vůli
smluvních stran s přihlédnutím k účelu právního úkonu, k okolnostem, za jakých
k němu došlo, a k následnému chování účastníků smlouvy. Právní předchůdce
žalobce již před uzavřením sporné smlouvy uzavírá s Pozemkovým fondem ČR
smlouvu o užívání pozemku, na němž se vrt nachází. Po uzavření smlouvy pak
vlastním jménem bez ingerence jiné osoby žádá o povolení k oplocení vrtu, o
zřízení ochranného pásma hygienické ochrany vodního zdroje 1. stupně okolo vrtu
a uzavírá dvě smlouvy o zkoušce kvality vody z vrtu. Nad rámec výše uvedeného
nelze přehlédnout, že zhruba dva měsíce po uzavření sporné smlouvy je uzavřena
kupní smlouva, kterou od svého předchůdce žalobce nabývá spoluvlastnický podíl
na předmětném vrtu. I z těchto popsaných okolností lze učinit důvodný závěr, že
sporná smlouva byla smlouvou převodní.
Dovolací soud nadto dodává, že ve své rozhodovací praxe opakovaně vyjádřil
přesvědčení, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011; proti druhému z rozhodnutí
byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1814/2013). Požadavek aplikovat zásadu in favorem
negotii, tedy upřednostnění výkladu právního jednání směřujícího k závěru o
jeho platnosti, která je v platné právní úpravě vtělena do ustanovení § 574 o.
z., ostatně zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srovnej např.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
Protože dovolací soud shledává správným závěr o platnosti sporné smlouvy, na
jejímž základě nabyl vlastnické právo k vrtu právní předchůdce žalobce, který
posléze kupní smlouvou ze dne 12. 7. 1993 a dohodu ze dne 16. 4. 2010 na
žalobce vlastnického právo převedl (proti těmto právním úkonům dovolatelé v
nalézacím řízení nijak nebrojili), bylo již nadbytečné zabývat se tou částí
dovolání, v níž žalovaní kladou otázku, zda bylo možné nabýt vlastnické právo k
vrtu vydržením v situaci, kdy sporná smlouva by plnila funkci putativního
titulu.
Dovolatelé žádali rovněž vyřešit otázku procesního práva, zda může soud po
nastoupení účinků koncentrace řízení přihlédnout ke změně stanoviska účastníka
řízení, jenž tvrdí, že namísto kupní smlouvy uzavřel smlouvu inominátní s prvky
smlouvy darovací. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod
číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je podán ucelený výklad
problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na
povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se
ovšem také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní
aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci,
tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů.
Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro
rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o
skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně
odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo
stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy
učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní
stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta.
Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o
plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je
účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle
ustanovení § 118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke
znění § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro
řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní
úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá
taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost
tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.
Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků koncentrace řízení
žalobce změnil své stanovisko k povaze právního úkonu, který učinil jeho právní
předchůdce, tj. že projevená vůle obsahově odpovídá určitému smluvnímu typu,
pak vyjádřil svůj náhled na konkrétní právní otázku. Soudy v nalézacím řízení
potom k tomu mohly přihlédnout, aniž by samy účinky koncentrace řízení
(nepřípustně) prolomily.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci
samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu