22 Cdo 5118/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Ing. B. H., zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se
sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 12, proti žalovanému M. C., zastoupenému
Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka
1129, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné
pod sp. zn. 17 C 231/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. února 2014, č. j. 71 Co 30/2014-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
3 388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr.
Zbyňka Vašinky.
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
srpna 2013, č. j. 17 C 231/2012-85, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala určení, že na jejím pozemku parc. č. 89, zapsaném na LV č.
593 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, nacházejícím se v
katastrálním území a obci Č. (dále jen ,,předmětný pozemek“), nevázne věcné
břemeno chůze a jízdy ve prospěch budovy, nacházejícího se na pozemku parc. č.
101, pozemku parc. č. 101 a pozemku parc. č. 102/1, to vše zapsáno na LV č.
2826 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, v katastrálním území a
obci Č. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 21. února 2014, č. j. 71 Co 30/2014-109, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost žalovanému
zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, přičemž podle jejího názoru se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
posouzení otázky, zda je nemovitost dostatečně v právním úkonu identifikována,
i když není „označena údaji požadovanými katastrálními předpisy“. Podle názoru dovolatelky je smlouva kupní a o zřízení věcného břemene ze dne 6. června 2008, kterou uzavřela s žalovaným, v části týkající se zřízení věcného
břemene neplatná pro neurčitost, neboť předmětný pozemek je sice označen
parcelním číslem, chybí však údaj o katastrálním území, ve kterém se nachází, a
tom, zda se jedná o parcelu pozemkovou nebo stavební. Připustila, že předmětný
pozemek je dostatečně určitě označen v čl. II. předmětné smlouvy. V čl. V. této
smlouvy, ve kterém se zřizuje předmětné věcné břemeno, však již dostatečně
označen není. Poukázala přitom na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. ledna
2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006, kde se dovolací soud zabýval požadavky na
určitost vymezení nemovitosti ve smlouvě. Podle názoru dovolatelky byl
nesprávným postup nalézacích soudů, které na základě výkladu předmětné smlouvy
jako celku dospěly k určitosti vymezení předmětného pozemku s odkazem na čl. II. smlouvy. Důvody neplatnosti předmětné smlouvy shledává i v tom, že ji
uzavírala v omylu, pod psychickým nátlakem a době jejího podpisu trpěla duševní
poruchou, která ji činila neschopnou k takovému právnímu jednání, což má
vyplývat z odborného posudku psycholožky. Nalézacím soudům také vytkla
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů (zejména to,
že přihlédly k účastnické výpovědi žalovaného). Navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů
považuje za správná. Má za to, že předmětnou smlouvu je třeba vykládat jako
celek. Pokud jde o tvrzení dovolatelky, že byla v době podpisu smlouvy
nezpůsobilou k takovému právnímu úkonu, žalovaný upozornil, že žádný znalecký
posudek, který by tuto skutečnost prokazoval, v řízení nebyl vyhotoven. Dodal,
že žalobkyně převzala kupní cenu, musela si tedy být vědoma toho, o jaký právní
úkon jde. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně zamítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, jehož neexistenci
žalobkyně žádá určit, došlo před 1. lednem 2014, postupoval odvolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. února 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolatelka v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné
smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť podle jejího názoru je dán důvod
neplatnosti smlouvy pro její neurčitost, když v čl. V. smlouvy, kterým se věcné
břemeno zřizovalo, nejsou nemovitosti dostatečně vymezeny. Tuto neurčitost
spatřuje v tom, že nemovitosti nejsou označeny způsobem, který vyžadují
katastrální předpisy, což bez dalšího vylučuje platné sjednání smlouvy o
zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Této námitce dovolatelky však nelze přisvědčit. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest, když se
jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o
neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k
závěru o tom, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je zřejmé, co je
např. předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, není-li to seznatelné z
jejího textu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
1997, č. 6, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 22
Cdo 555/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i
písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy
každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu,
že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo
1242/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 683). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 1320/2005,
uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, obecně k
určitosti právního jednání uvedl: ,,Vznikne-li pochybnost o obsahu právního
úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit
pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené
judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v
něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu
vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato
pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového,
který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu
nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37
odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit
smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.“
V usnesení ze dne 27.
února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2044/2006, uveřejněném na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dovodil, že
pokud projev vůle účastníků nezanechává pochybnosti a jeho obsah je
srozumitelný a určitý, nelze aplikovat § 37 odst. 1 obč. zák. o absolutní
neplatnosti právních úkonů, i když označení převáděných nemovitostí zcela
neodpovídá požadavkům uvedeným v § 5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb. Tento závěr
lze vztáhnout i na zřízení věcného břemene (k tomu srovnej dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 2954/2007 –
www.nsoud.cz). Na poměry řešené věci lze vztáhnout i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9319,
který se týká posouzení určitosti ujednání o věcném břemeni. Zde Nejvyšší soud
vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy v části týkající se ujednání o
věcném břemenu je projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná;
jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli
bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Dovolací soud nadto dodává, že ve své rozhodovací praxe opakovaně vyjádřil
přesvědčení, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011, uveřejněná na
www.soud.cz; proti druhému z rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1814/2013
– nalus.usoud.cz). Závěr nalézacích soudů, že platnost právního úkonu není bez
dalšího podmíněna tím, že nemovitostí jsou označeny zcela v souladu s
ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., je výrazem ustálené soudní
praxe. Nalézací soudy konkrétně vysvětlily, z jakého důvodu považují uzavřenou smlouvu
o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu za platnou z hlediska určitosti
a náležitostí vyplývajících z ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a s
těmito konkrétními závěry dovolání ostatně ani věcně nepolemizuje, neboť je
založeno na nesprávném názoru, že neplatnost smlouvy pro neurčitost je bez
dalšího založena již tím, že neobsahuje všechny náležitosti vyplývající z
uvedeného zákonného ustanovení. Pro závěr o platnosti dané smlouvy z hlediska
určitosti označení nemovitostí svědčí i skutečnost, že věcné břemeno bylo
katastrálním úřadem do katastru nemovitostí vloženo. Druhá námitka dovolatelky směřuje k tomu, že odvolací soud neshledal
důvod neplatnosti smlouvy spočívající v její nezpůsobilosti v době uzavření,
jakož i v tom, že měla být žalovaným při podpisu smlouvy uvedena v omyl a
smlouvu uzavírala pod psychickým nátlakem.
V této souvislosti však dovolatelka
nevymezila důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolání neobsahuje otázku
hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání totiž obsahuje jen polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými
zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatelky jsou nesprávné
právní závěry důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Těmito skutkovými
zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013 – www.nsoud.cz). Pokud jde o hodnocení důkazů, tak „samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 – www.nsoud.cz).
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není
přípustné, a proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu