I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1), 2) a 3) na
náhradě nákladů dovolacího řízení 4.596,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Drahoty.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 69 Co 398/2010-699, potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2010, č. j. 12 C
126/2008-623 (správně -622), kterým soud prvního stupně výroky pod body I. až
III. zamítl žalobu, aby žalovaným 1), 2) a 3) bylo zakázáno užívat k výkonu
rybářství ve formě rybníkářství a umožnit užívat jiné fyzické nebo právnické
osobě k výkonu rybářství ve formě rybníkářství nemovitost – pozemek parc. č. 1652, vodní plocha, vodní nádrž umělá, v k. ú. B. u. Š., obec B., který je
zapsán na v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj,
katastrální pracoviště O., s jeho součástí – hrází, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i podaného vyjádření k němu
jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu však po právní stránce
zásadní význam nemá. Problematikou určitosti smlouvy, o kterou žalovaný 1) opírá své právo, se
odvolací soud řádně zabýval a není tu nic, co by v této části činilo jeho
rozhodnutí po právní stránce zásadním; je třeba též upozornit na to, že
„základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Pokud pak jde o otázku, zda hráz je v daném případě
samostatnou věcí či součástí pozemku, vyšly soudy v nalézacím řízení z kritérií
vymezených konstantní judikaturou, a aplikovaly je na konkrétní věc; dovolací
soud pak opakovaně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou stavbu
či o součást pozemku nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, publikované v
informačním systému ASPI).
Nelze přisvědčit tvrzení, že odvolací soud věc neposoudil v souladu s
předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci. Za situace, kdy – vázán
názorem dovolacího soudu – se zabýval vlastnictvím definičních částí rybníka a
dospěl k názoru, že každý z účastníků je vlastníkem některých věcí, tvořících
rybník, nemohl žalobě vyhovět; žalobce totiž jako vlastník zatopeného pozemku
nemůže zcela vyloučit vlastníka dalších prvků, tvořících rybník, z jeho
užívání. Pokud jde o právo žalovaných 2) a 3), pak se poukazuje na skutkové
zjištění, že nájemní smlouvy uzavřeli s žalovaným 1) v době, kdy žalobce nebyl
vlastníkem zatopeného pozemku; případný dodatek ke smlouvě na tom nic nemůže
změnit. Navíc je správný názor, že žaloba na vyloučení spoluvlastníka z práva
hospodaření se společnou věcí druhým podílovým spoluvlastníkem nemůže být
úspěšná, jestliže o oprávněnosti k takovému výkonu práva nebylo dosud kladně
rozhodnuto podílovými spoluvlastníky ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. nebo
rozhodnutím soudu [V poměrech dané věci viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 3172/2010, vynesený ve věci stejného žalobce;
srov. též přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22
Cdo 2266/2006, publikovaný v informačním systému ASPI, ve kterém se uvádí:
„Není vyloučeno, aby se žalobce domáhal i takové úpravy užívání společné věci
(její části), kdy by věc užíval výlučně jen on a další spoluvlastník by ji
užívat nemohl... I když užívání společné nemovitosti některým z jejich
spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v míře dané
velikostí jeho spoluvlastnického podílu), realizace tohoto práva vyžaduje
splnění dalšího zákonného předpokladu - rozhodnutí většiny spoluvlastníků,
případně za stanovených podmínek rozhodnutí soudu“]. Dovolatelem formulovaná
právní otázka zásadního významu směřuje jen k tomu, aby judikatorní řešení této
právní otázky bylo aplikováno na poměry rovnodílných spoluvlastníků. Uvedený
závěr však zcela jednoznačně platí pro podílové spoluvlastnictví bez ohledu na
výši podílů; není důvod vytvářet zvláštní pravidla podle výše podílů. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že
úspěšným žalovaným 1), 2) a 3) vznikly náklady dovolacího řízení, které
představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1
ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, částku 2.930,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 900,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve
výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 766,- Kč a celkem tedy činí
4.596,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a §
167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní
oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.