USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 48136450, za účasti 1) ERB bank, a. s., v
likvidaci, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo
osoby 28428943, zastoupené Mgr. Janem Maškem, advokátem, se sídlem v Kladně,
Pekařská 658, PSČ 272 01, 2) J. L., advokátky, se sídlem v Praze 1, Dušní
866/22, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Alexandrem Césarem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, a 3) Vrchního státního zastupitelství
v Praze, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1300/11, PSČ 140 00, identifikační
číslo osoby 49625586, o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování
likvidátorky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 83 Cm 2372/2016, o
dovolání ERB bank, a. s., v likvidaci proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 4. 1. 2018, č. j. 7 Cmo 539/2016-277, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci prvního výroku usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018, č. j. 7 Cmo 539/2016-277, ve spojení s výrokem
I., II. a IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 83 Cm
2372/2016-6, se zamítá.
likvidátorkou společnosti JUDr. Jiřinu Lužovou (výrok II.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.) a určil, že usnesení je předběžně vykonatelné
(výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku) podala společnost
dovolání a navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost
prvního výroku napadeného rozhodnutí ve spojení s výrokem I., II. a IV.
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 83 Cm 2372/2016-6.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit
a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí
nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo
b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých
právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že podle dovoláním napadeného prvního výroku rozhodnutí ve
věci samé nelze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit)
exekuci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo
78/2016), Nejvyšší soud návrh na odklad vykonatelnosti prvního výroku
napadeného rozhodnutí zamítl.
Dovolatelka není v důsledku dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
závažně ohrožena ve svých právech, neboť usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 19. 3. 2018, č. j. KSBR 33 INS 19795/2017-A-22, byl na její majetek
prohlášen konkurs, čímž se její likvidace ze zákona přerušila [§ 245 odst. 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
Nejvyšší soud proto zamítl též návrh na odklad právní moci prvního výroku
napadeného rozhodnutí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu
Podle odvolacího soudu
„předpokladem rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací podle § 36 odst. 1
zákona o bankách je pravomocné rozhodnutí ČNB o odnětí licence, resp. skutečnost, že licence byla bance odňata. Tato skutečnost byla v řízení
prokázána (byla doložena již při rozhodování soudu prvního stupně a prokázána
při jednání odvolacího soudu)“. [9] K otázce, zda je soud před vydáním rozhodnutí povinen vyzvat banku
ke zjednání nápravy a umožnit jí tak odstranit nežádoucí stav, odvolací soud
uvedl, že „ve smyslu § 26 – 26bb zákona o bankách ČNB uplatňuje vůči bankám
systém ‚opatření k nápravě a pokut‘, jenž má vést banku k tomu, aby její
činnost, resp. skutečnosti jí se týkající byly v souladu se zákonem a dalšími
obecně závaznými právními předpisy, jakož i bance vydanou bankovní licencí. Jde
o ve značné části speciální právní úpravu ve vztahu k právní úpravě obsažené v
ustanovení § 172 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen ‚o. z.‘), a § 93 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
(zákon o obchodních korporacích) [dále též jen ‚z. o. k.‘]. (…) Z uvedeného
pohledu v případě odnětí bankovní licence ČNB nepřichází výzva soudu podle §
172 odst. 2 o. z. k odstranění odstranitelného důvodu před zrušením banky podle
§ 36 odst. 1 zákona o bankách vůbec v úvahu“. [10] Usnesení valné hromady společnosti o změně stanov, ze kterých byly
jako předmět podnikání vypuštěny bankovní činnosti a jako nový předmět činnosti
byla do nich přidána správa vlastního majetku, považoval odvolací soud za
rozporné s kogentním požadavkem zákona zakazujícím bance po odnětí licence
provozovat bankovní i další činnosti. Na takové usnesení je podle odvolacího
soudu nutné hledět, jako by nebylo přijato ve smyslu § 45 odst. 1 z. o. k. ve
spojení s § 245 o. z. Společnost neprokázala změnu stanov ohledně jejího
předmětu činnosti, i kdyby tak ovšem učinila, nic by to podle odvolacího soudu
nezměnilo na jeho závěru o nutnosti zrušit společnost s likvidací. [11] Vyslovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí je podle odvolacího
soudu „plně namístě tam, kde by hrozilo nebezpečí těžko nahraditelné nebo
značné újmy. Pakliže v daném případě byla v rámci skutkových podstat uvedených
ČNB v rozhodnutí o odnětí licence jednání či naopak opomenutí banky, pak
osobami oprávněnými a i povinnými ze zákona k jejímu obchodnímu vedení včetně
zajištění splnění požadavků zákona o bankách byli především členové
představenstva, mající zástupčí oprávnění. Bylo tak zcela namístě, aby toto
zástupčí oprávnění bezodkladně, již jen v důsledku rozhodnutí soudu prvního
stupně o zrušení banky s likvidací a jmenování likvidátora, přešlo v příslušném
rozsahu na likvidátora. Účelem likvidace je totiž uplatnění a vymožení
pohledávek společnosti a zaplacení jejích dluhů, k čemuž slouží majetek
společnosti. Bylo tedy namístě nařídit předběžnou vykonatelnost rozhodnutí
soudu o zrušení banky s likvidací a jmenování likvidátora“.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá
na v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených (a v dovolání blíže
specifikovaných) právních otázek, týkajících se výkladu § 36 odst. 1 zákona o
bankách. [13] Dovolatelka má za to, že z „žádného ustanovení zákona o bankách
nelze dovodit obligatorní likvidaci obchodní korporace – banky poté, co jí byla
odňata bankovní licence, a již vůbec nelze učinit závěr, že ustanovení
občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích upravující likvidace
právnických osob jsou pro banky nepoužitelné. Navíc, jak občanský zákoník, tak
zákon o obchodních korporacích jsou zákony pozdější než zákon o bankách“. [14] Zrušení banky s likvidací nastává podle dovolatelky nejdříve
okamžikem právní moci usnesení soudu [§ 171 písm. d) o. z.], přičemž soud má
povinnost dát bance možnost odstranit důvod pro vstup do likvidace (§ 172 odst. 2 o. z.). Podle dovolatelky „jde tedy skutečně o vztah speciality a
subsidiarity, ale subsidiární výše uvedená ustanovení občanského zákoníku i
ustanovení § 93 písm. a) z. o. k. jsou plně použitelná, když nejsou v rozporu s
předmětnými ustanoveními zákona o bankách, které naopak vhodně doplňují“. [15] Dovolatelka tvrdí, že „nelze dovodit, že soud musí návrhům ČNB vždy
vyhovět; pokud by tomu tak bylo, byla by pozice soudu veskrze formální a jeho
účast by neměla žádný význam a v takovém případě by byla logická právní úprava
zcela jiná, a to zrušení s likvidací a jmenování či odvolání likvidátora přímo
rozhodnutím ČNB ve správním řízení bez ingerence soudní moci (s možností
odvolání ve správním řízení a správní žaloby proti pravomocnému rozhodnutí
správního orgánu)“. [16] Dovolatelka poukazuje „na rozdíl v dikci § 135 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., když soud není ‚vázán‘, ale pouze ‚vychází z‘ rozhodnutí jiných orgánů“. Přitom odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4634/2010, a ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013. Podle dovolatelky „v
situaci, kdy proti odnětí bankovní licence byla podána správní žaloba, o které
dosud nebylo rozhodnuto, a bude-li jí vyhověno, tak odpadá jediný důvod pro
rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací. Dle názoru dovolatelky se jedná o
specifickou situaci, která vyžaduje jiný pohled soudu. Pokud by soud
rozhodující o likvidaci banky nemohl přezkoumat správní rozhodnutí o odnětí
bankovní licence, anebo nemohl přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí ve
správním soudnictví, dojde v mezidobí k realizaci likvidace banky (…)
vypořádáním jejích pohledávek a závazků a prodejem jejího majetku, k propuštění
zaměstnanců atd., tedy dojde k situaci, kdy pozdější rozhodnutí ve správním
soudnictví, ať bude jakékoliv, bude mít výlučně akademickou povahu, která již
neovlivní osud banky“.
Dovolatelka je proto přesvědčena, že „výklad odvolacího
soudu v otázce presumpce správnosti rozhodnutí o odnětí bankovní licence byl
nezákonný a nesprávný a byl projevem přepjatého formalismu a porušením řady
základních práv a svobod společnosti a jejích akcionářů, zejména práva na
spravedlivý proces a práva na ochranu majetku“. [17] Dovolatelka se domnívá, že existence předmětu činnosti
spočívajícího ve správě vlastního majetku je zákonnou překážkou pro nařízení
její likvidace soudem. Ustanovení § 7a odst. 3, § 35 odst. 2 a § 36c odst. 8
zákona o bankách „sice zakazují provozování jiných činností, které nesměřují k
vypořádání pohledávek a závazků (bývalé) banky, nicméně jednak lze výkladem
dospět k závěru, že tím mají na mysli (jen) činnosti, které jsou obsahem
bankovní licence (viz příkladmo uváděný zákaz přijímání vkladů a poskytování
úvěrů), a navíc správa vlastního majetku je de facto činností každé společnosti
a je nezbytná i po dobu trvání její případné likvidace a není v žádném případě
v rozporu s účelem likvidace a je součástí výslovně povolených činností dle
zákona o bankách, tedy vypořádání pohledávek a závazků. Nadto zákon o bankách
zakazuje jen ‚provozování‘ jiných činností, nikoliv ‚možnost‘ takového
provozování, tedy v žádném případě nezakazuje mít jako předmět činnosti správu
vlastního majetku“. [18] Odkazujíc na komentářovou judikaturu dovolatelka uvádí, že
„fakultativní předběžnou vykonatelnost může soud vyslovit právě a výlučně
naopak jen k návrhu toho účastníka, kterému taková újma hrozí, a navíc je
takový účastník povinen unést povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně
skutečností takovou hrozící újmu zakládajících“. Až právní mocí jsou totiž
„naplněny hmotněprávní předpoklady, aby se konstitutivní rozhodnutí soudu stalo
právní skutečností“. Ze samotné lhůty 24 hodin uvedené v § 36 odst. 1 zákona o
bankách rozhodně nelze dovodit, že by „soud měl kromě rychlosti vydání svého
rozhodnutí stanovit i jeho předběžnou vykonatelnost“. [19] Dovolatelka namítá i vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl i
jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Dovolatelka navíc uvádí, že v příloze jejího podání ze dne 16. 11. 2016
doručeného Městskému soudu v Praze dne 18. 11. 2016 označeného jako doplnění
odvolání byly Městskému soudu v Praze doručeny jak notářský zápis osvědčující
rozhodnutí valné hromady konané dne 14. 11. 2016, tak výpis dovolatelky z
obchodního rejstříku, který již reflektoval změny učiněné v důsledku rozhodnutí
valné hromady. [20] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu prvního výroku, jakož i usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I.,
II. a IV., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, popřípadě, aby rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku změnil tak,
že zruší usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. a řízení
zastaví, anebo návrh na zahájení řízení zamítne.
[21] Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí soudu
prvního stupně i odvolacího soudu jsou věcně správná a řízení netrpí vadami,
které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje proto, aby
dovolací soud dovolání společnosti „zamítnul pro neopodstatněnost“. [22] Likvidátorka ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud
dovolání jako nepřípustné odmítnul.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
výkladu § 36 odst. 1 zákona o bankách, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
dosud neřešené.
[24] Podle § 168 odst. 1 o. z. se právnická osoba zrušuje právním
jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu,
pro který byla ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.
[25] Podle § 172 o. z. soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní
zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci,
jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje
veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby
zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
d) tak stanoví zákon (odstavec 1).
Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit,
soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění
nedostatků (odstavec 2).
[26] Podle § 36 odst. 1 zákona o bankách zrušuje-li se banka s
likvidací, návrh na jmenování likvidátora může podat pouze Česká národní banka.
Pouze Česká národní banka podává též návrh na odvolání likvidátora a jmenování
nového likvidátora a dále návrh na zrušení akciové společnosti, byla-li bance
odňata licence. Soud rozhodne o návrhu České národní banky do 24 hodin od
podání návrhu.
[27] Tzv. nucené zrušení právnické osoby s likvidací představuje výjimku
z pravidla, podle něhož o svém zrušení rozhoduje právnická osoba sama (její
orgán). Soud je oprávněn zrušit právnickou osobu a nařídit její likvidaci
zpravidla v případech, kdy právnická osoba nesplňuje základní předpoklady,
které pro její existenci a činnost vyžaduje zákon, anebo závažně porušuje
zákonné povinnosti (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2018, sp. zn. 27 Cdo 1135/2017, uveřejněného pod číslem 36/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 36/2019“).
[28] Soud právnickou osobu zruší a nařídí její likvidaci především
tehdy, jsou-li naplněny předpoklady § 172 o. z., který v odstavci 1 písm. a) až
c) vypočítává obecné důvody pro nucené zrušení právnických osob všech právních
forem.
[29] Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o bankách navazuje na blanketní
odkaz § 172 odst. 1 písm. d) o. z.
[30] O odnětí bankovní licence rozhoduje ČNB z důvodů uvedených v § 34
zákona o bankách. Proti rozhodnutí ČNB o odnětí bankovní licence může banka
podat rozklad, o němž rozhoduje bankovní rada ČNB (§ 41 odst. 1 zákona o
bankách). Bankovní licence zaniká dnem, kterým nabývá právní moci rozhodnutí o
jejím odnětí [§ 7a odst. 1 písm. a) zákona o bankách]. Ode dne právní moci
rozhodnutí o odnětí bankovní licence nesmí banka přijímat vklady a poskytovat
úvěry a provozovat další činnosti, s výjimkou těch, které jsou nezbytné k
vypořádání jejích pohledávek a závazků; do doby, než vypořádá své pohledávky a
závazky, se považuje za banku (§ 7a odst. 3, § 35 odst. 2 zákona o bankách).
[31] Systematickým a teleologickým výkladem § 35 odst. 2 a § 36 odst. 1
zákona o bankách lze dospět k závěru, podle něhož je pravomocné rozhodnutí o
odnětí licence – navrhne-li to ČNB – bez dalšího důvodem pro zrušení banky a
nařízení její likvidace.
[32] Banka se zrušuje buď dobrovolně [usnesením valné hromady s
předchozím souhlasem ČNB – srov. § 7a odst. 1 písm. b) a § 16 odst. 1 písm. b)
zákona o bankách], anebo nuceně, rozhodnutím soudu, je-li bance odňata licence.
[33] Zanikne-li bance bankovní licence, může vykonávat toliko činnosti,
jež směřují k vypořádání jejích pohledávek a závazků. Účelem zrušení a
likvidace banky a jmenování likvidátora z řad osob splňujících podmínky § 36
odst. 2 zákona o bankách je přitom (mimo jiné) zajistit, že při vypořádání
pohledávek a závazků banky budou v nejvyšší možné míře chráněna práva a
oprávněné zájmy věřitelů banky, zejména pak jejích klientů.
[34] Proto také zákon určuje, že jediným, kdo je oprávněn podat návrh na
zrušení banky a nařízení její likvidace, a dále na jmenování likvidátora, je
ČNB, a proto také ukládá soudu, aby o návrhu ČNB rozhodl do 24 hodin.
[35] Soud rozhodující o návrhu ČNB na zrušení banky podle § 36 odst. 1
zákona o bankách se omezí pouze na zjištění, zda ČNB rozhodla o odnětí bankovní
licence, zda se nejedná o rozhodnutí nicotné (důvody nicotnosti jsou vypočteny
v § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu) a zda takové rozhodnutí nabylo
právní moci (§ 73 správního řádu). Věcnou správnost (zákonnost) rozhodnutí o
odnětí bankovní licence neposuzuje (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, a v něm citovanou judikaturu).
[36] Obecně platí, že k nucenému zrušení právnické osoby soud přistoupí
pouze tehdy, neodstranila-li právnická osoba konkrétní vytýkaný nedostatek ani
v přiměřené lhůtě, kterou jí soud před vydáním rozhodnutí poskytl (§ 172 odst.
2 o. z., srovnej též závěry R 36/2019). V řízení o návrhu na zrušení banky
podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se však tento závěr neprosadí, neboť
zákonem stanovený důvod pro zrušení banky v přiměřené lhůtě odstranitelný není,
a to již proto, že soud o takovém návrhu musí rozhodnout do 24 hodin od jeho
podání.
[37] V rozhodnutí o zrušení banky soud nařídí likvidaci banky a na návrh
ČNB jmenuje likvidátora (§ 191 odst. 1 věta druhá o. z., § 36 odst. 1 a 2
zákona o bankách).
[38] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné.
[39] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání společnosti
neshledal přípustným pro řešení otázky, zda rozhodnutí o zrušení společnosti
může být předběžně vykonatelné (resp. zda došlo ke zrušení společnosti s
likvidací již doručením rozhodnutí soudu prvního stupně nebo až dnem právní
moci tohoto rozhodnutí), neboť řešení této otázky – poté, kdy toto rozhodnutí
nabylo právní moci – se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, které založilo
dovoláním napadené usnesení (srovnej například závěry usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1312/2019, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27
Cdo 600/2018).
[40] Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu
zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k
jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zamítl.
[41] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
dovolatelky bylo zamítnuto a navrhovatelce a J. L. vzniklo vůči dovolatelce
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady
navrhovatelky sestávají z náhrady v paušální výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm.
a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady
pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3
občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Náklady J. L. sestávají
z odměny jejího zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke
dni 24. 4. 2018, ve výši 3.100 Kč a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal
J. L. k tíži dovolatelky 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se
oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu