27 Cdo 2161/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně Z., se sídlem XY, identifikační číslo osoby?XY, zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1071/17, PSČ 110 00, proti žalovanému A. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, B. Němcové 432, PSČ 760 01, o vyloučení společníka ze společnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 94/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, č. j. 5 Cmo 168/2020-202, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou doručenou soudu 11. 5. 2018 se žalobkyně domáhala vyloučení žalovaného ze společnosti Z. (dále též jen „společnost“).
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 2. 2020, č. j. 50 Cm 94/2018-163, ve znění usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 50 Cm 94/2018-168, a usnesení ze dne 4. 11. 2020, č. j. 50 Cm 94/2018-184, žalobu zamítl (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně se předně zabýval otázkou, zda byl žalovaný řádně vyzván k plnění povinností společníka s upozorněním na možnost vyloučení ze společnosti ve smyslu § 204 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“), a uzavřel, že řádně vyzván nebyl. Text obsažený v pozvánce na valnou hromadu společnosti konanou dne 17. 4. 2018 (dále jen „pozvánka“) shledal (z pohledu náležitostí výzvy) nedostačujícím, jelikož byl formulován ryze obecně a nebyl ani adresován žalovanému, o jehož vyloučení jde.
[4] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Odvolací soud se plně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně; k tomu poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3243/2012) a judikaturu Vrchních soudů.
[6] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[7] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
[8] Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně právně posoudil otázku hmotného práva – splnění podmínek pro vyloučení společníka; k tomu rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3243/2012 – a otázku procesního práva, týkající se požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí.
[9] Dovolatelka v prvé řadě brojí proti názoru soudů obou stupňů, podle kterého nebyly naplněny podmínky vyloučení společníka, jelikož text na pozvánce nebyl dostatečně konkrétní, aby naplnil požadavky výzvy podle § 204 odst. 1 z. o. k. Tento právní názor dovolatelka považuje za přepjatý formalismus, čímž mělo být napadeným rozhodnutím zasaženo do jejích základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99).
[10] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k vyloučení člena (společníka) z obchodní korporace (ze společnosti s ručením omezeným) se podává: 1) Výstraha členovi družstva před vyloučením podle § 231 odst. 4 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), musí obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4002/2009, uveřejněné pod číslem 91/2011 Sb. rozh. obč.]. 2) K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v poměrech společnosti s ručením omezeným při výkladu § 149 obch. zák., neboť účel výzvy dle § 149 obch. zák. i výstrahy dle § 231 odst. 4 obch. zák. je stejný.
Jelikož je vyloučení ze společnosti (případně družstva) krajním řešením (ultima ratio), musí být společníku (členu družstva) nejprve dána možnost, aby své povinnosti (jejichž neplnění může být důvodem vyloučení ze společnosti či družstva) splnil alespoň dodatečně. Současně musí být upozorněn na možný následek, bude-li v porušování svých (konkrétně vymezených) povinností nadále pokračovat. Rozdíl spočívá pouze v tom, že výzva podle § 149 obch. zák. (oproti výstraze podle § 231 odst. 4 obch. zák.) musí mít písemnou formu (srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4405/2010). 3) Obecná výzva ke zdržení se jednání, kterým by byla společnosti způsobena další škoda a kterým by bylo poškozováno dobré jméno společnosti, nevymezuje dostatečně (resp. nijak) konkrétní jednání, kterým se měl jmenovaný dopustit porušení povinnosti společníka (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3243/2012).
[11] Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se obdobně prosadí i v poměrech právní úpravy zákona o obchodních korporacích. I v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 tak platí, že má-li mít společník před vyloučením ze společnosti s ručením omezeným skutečnou možnost odčinit porušení své povinnosti (pro které má být ze společnosti vyloučen), a svou povinnost (alespoň dodatečně) splnit, musí být tato (společníkem porušená) povinnost ve výzvě adresované společníkovi dostatečně (skutkově) konkretizována.
[12] Závěr soudů obou stupňů, podle něhož text obsažený na pozvánce (adresovaný všem společníkům a obecně upozorňující na povinnost loajality s tím, že „závažné neplnění povinností společníka, spočívající v blokování činnosti společnosti může být důvodem pro podání návrhu na vyloučení společníka ze společnosti“), nevymezuje dostatečně konkrétní povinnost, jejíž porušení je žalovanému vytýkáno, je v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[13] Přípustnost dovolání proto nemohou založit ani výhrady, jimiž dovolatelka (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 a ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06) vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně odůvodnil, proč se od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3243/2012 odchýlil.
[14] Namítá-li dovolatelka absenci řádného odůvodnění rozhodnutí jako vadu řízení, přehlíží, že takto formulovaná námitka není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Nadto lze uzavřít, že řízení vadou absence řádného odůvodnění rozhodnutí zjevně netrpí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.