27 Cdo 2404/2022-120
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně K. V. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem,
LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101
00, proti žalovanému Bytovému družstvu XY, se sídlem XY, identifikační číslo
osoby XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem, se sídlem v Praze
2, Karlovo náměstí 285/19, PSČ 120 00, o zaplacení 198.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 21/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1.
2022, č. j. 6 Cmo 82/2021-100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 6 Cmo 82/2021-100,
jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 77 Cm
21/2018-58, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 23. 2. 2018 se
žalobkyně jako členka Bytového družstva XY (dále též jen „družstvo“) domáhá po
družstvu zaplacení 198.000 Kč s příslušenstvím na podkladě usnesení členské
schůze družstva ze dne 23. 2. 2016.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 77 Cm
21/2018-58, zamítl žalobu o zaplacení 198.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dopisem ze dne 10. 4. 2001 oznámila Městská část Praha 7 nájemcům
domu XY (dále jen „dům“), že dům nabízí k odprodeji. 2) Družstvo vzniklo dne 25. 9. 2001. 3) V domě se nacházely i tzv. volné byty (č. 2, č. 4 a č. 23), k nimž
nikomu nesvědčilo právo nájmu. 4) Mezi členy družstva bylo dohodnuto, že „za tzv. volné byty zaplatí
členové družstva (zakládající členové družstva), aby mohlo dojít k privatizaci
domu“. 5) Dne 13. 1. 2014 uzavřeli družstvo a M. P. (dále jen „M. P.“) dohodu o
podmínkách vzniku členství v družstvu s právem nájmu k bytu č. 23. 6) M. P. splnil vkladovou povinnost ve výši 1.140.000 Kč a dne 16. 1. 2014 byl přijat za člena družstva s právem nájmu k bytu č. 23. 7) „Prodejem“ družstevních podílů, s nimiž byla spojena práva nájmu k
bytům č. 2 a č. 4, obdrželo družstvo od nových členů další členské vklady v
souhrnné výši 4.552.050 Kč. 8) Členská schůze družstva přijala dne 23. 2. 2016 usnesení ve znění
„prodej-částka z prodeje se rozúčtuje mezi členy, kteří se na pořízení bytu
podíleli“, nebo ve znění „prodej-částka z prodeje se rozúčtuje mezi zakládající
členy, kteří se na pořízení bytu podíleli“ (dále též jen „usnesení členské
schůze“). 9) Dne 8. 2. 2017 uzavřeli družstvo a M. P. smlouvu o bezúplatném
převodu bytu č. 23 do vlastnictví M. P. 10) M. P. dne 12. 9. 2017 zemřel. 11) Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 32 D
1063/2017-202, potvrdil nabytí dědictví po M. P. jediné dědičce – žalobkyni. V
řízení o pozůstalosti nebyl družstevní podíl M. P. projednán. 12) Družstvo vede M. P. (stále) v seznamu svých členů. [4] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že
žalobkyně se dosud nestala členkou družstva, a nemá tudíž aktivní věcnou
legitimaci k podání žaloby. [5] Z § 1670 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle soudu vyplývá, že dědictví nabývají dědici až na základě potvrzení
soudem s účinky ke smrti zůstavitele. Žalobkyně ani na výzvu soudu neprokázala,
že se stala dědičkou družstevního podílu, neboť nedoložila „dědické rozhodnutí,
jehož předmětem“ by byl i družstevní podíl. [6] Pro případ, že by žalobkyně jako jediná dědička po M. P. „automaticky“ zdědila i družstevní podíl, „i když o něm nebylo v pozůstalostním
řízení rozhodováno“, dospěl soud k závěru, podle něhož usnesení členské schůze
nezakládá žalobkyni právo na zaplacení žalované částky. [7] Soud měl za prokázané, že usnesením členské schůze bylo schváleno
rozdělení částky „z prodeje předmětných bytů“ mezi členy, kteří se na pořízení
těchto bytů podíleli. Žalobkyně však není členem té skupiny členů, která se na
pořízení bytů podílela, neboť na ni (na jejího právního předchůdce) nebyly
„rozúčtovány splátky pořizovací ceny těchto bytů“. [8] I když existují dva různé texty usnesení členské schůze, nebylo
podle soudu třeba provádět dokazování ohledně správnosti zápisu z členské
schůze, neboť „význam obou textů je stejný – v obou případech se jedná o
skupinu členů družstva, kteří financovali volné byty“.
[9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [10] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že
žalobkyně neprokázala ani vůči družstvu ani v rámci soudního řízení, že nabyla
družstevní podíl. [11] Ustanovení § 193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“), hovoří o aktivech dědictví, která se objevila
až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti. Družstevní podíl „tuto premisu“
podle odvolacího soudu nesplňuje. Není pochyb o tom, že M. P. byl členem
družstva a náležel mu družstevní podíl. Ten tak nebyl ve smyslu § 193 z. ř. s. „objeven“. Nicméně, i kdyby citované ustanovení na projednávanou věc dopadalo,
bylo by nutné družstvu doložit nabytí družstevního podílu rozhodnutím soudu
vydaným podle § 193 odst. 2 poslední věty z. ř. s. K tomu však nedošlo. [12] Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, podle
něhož žalobkyni nevzniklo právo na vyplacení žalované částky družstvem. [13] Na základě usnesení členské schůze žalobkyni žalovaná částka
nenáleží, neboť toto usnesení, „ať v tom či onom znění znamená jediné, a to, že
si částku utrženou za prodaný družstevní podíl mají rozdělit členové družstva,
kteří se podíleli na vzniku družstva a potažmo tak na pořízení domu a potažmo
tak na pořízení bytů v něm se nacházejících“. [14] M. P. nebyl členem družstva, jenž by se na pořízení domu a bytů v
něm se nacházejících podílel, neboť se členem družstva stal až dodatečně dne
13. 1. 2014 tím, že „od družstva koupil“ družstevní podíl s právem nájmu k bytu
č. 23. Žalovaná částka proto žalobkyni nenáleží „minimálně v souladu s dobrými
mravy“. [15] Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně, že M. P. byl „druhořadým členem družstva“. Uvedl, že zakládající členové družstva se
museli „svými členskými (dalšími) vklady podílet na kupní ceně domu… Stal-li se
někdo další v době, kdy již družstvo vlastnilo dům s příslušnými družstevními
byty, členem družstva originárně … pak je logické a přirozené, jakož i v
souladu se zákonem, že jeho … družstevní podíl byl, resp. je v souladu se
stanovami kvantitativně či kvalitativně odlišný od družstevních podílů členů
družstva, kteří družstvo založili a na koupi domu s družstevními byty se svými
vklady přímo podíleli. Takováto diferenciace družstevních podílů co do jejich
obsahu není ani nespravedlivá, ani v rozporu se zákonem (viz § 212 odst. 1 o. z.)“. V daném případě není podle odvolacího soudu rozdílný obsah družstevního
podílu a potažmo tak obsah členství bezdůvodný, neboť někteří členové se na
kupní ceně domu podíleli, zatímco jiní nikoli a až po letech „zakoupili ,jen‘
samotný družstevní podíl“.
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) zda je nutnou podmínkou pro aktivní věcnou legitimaci dovolatelky,
aby bylo formálně „doprojednáno“ dědictví, a dovolatelka tak získala formální
doklad o tom, že je dědičkou družstevního podílu po M. P., a
2) zda člen družstva, který nabyl podle smlouvy výslovně stejný
družstevní podíl jako ostatní členové, má nárok na podíl na „kupní ceně za
prodej dalších bytů“ v situaci, kdy stanovy tento postup nijak neupravují a kdy
tento člen družstva byl i výslovně družstvem ujištěn, že mu daný nárok náleží. [17] Podle dovolatelky není pochyb o tom, že je jedinou dědičkou, která
dědictví neodmítla, tedy zdědila veškerý majetek po M. P., včetně družstevního
podílu. Za této situace je „sofistikovaným odůvodňováním nespravedlnosti“,
pokud soud trvá na tom, že je třeba „dědictví formálně doprojednat“. [18] Odkazujíc na § 193 odst. 2 z. ř. s. dovolatelka namítá, že
zákonodárce výslovně předpokládá, že není třeba ke každému později zjištěnému
aktivu dědictví konat další projednání, a dokonce předvídá možnost, že usnesení
k tomu ani není třeba vydávat. [19] Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu o tom,
že je možné „nespravedlivě diferencovat družstevní podíly“, nemá oporu v
právních předpisech ani ve stanovách a je nesprávné. Totéž platí pro závěr
odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy. [20] Namítá, že M. P. se úhradou částky 1.140.000 Kč družstvu
„jednoznačně podílel na pořízení nemovitosti“, což výslovně vyplývá z článku
IV. bodu 2 smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 8. 2. 2017,
podle něhož „… uhradil nabyvatel před podpisem této smlouvy částku ve výši
1.140.000 Kč jakožto další členský vklad, který byl užit k financování koupě
výše uvedeného pozemku a domu“. Z hlediska práva na výplatu žalované částky
nemůže být podle dovolatelky rozhodné, zda se nějaký člen družstva podílel na
„pořízení předmětných bytů“ splácením měsíčních splátek nebo jednorázovou
úhradou dalšího členského vkladu. [21] Dovolatelka se domnívá, že družstvo jedná nezákonně, některé členy
„favorizuje a jiné diskriminuje“, aniž by pro to byl podklad v právních
předpisech či stanovách. Takto družstvo rozděluje mezi některé členy (a jiné
nikoli) částky v řádech milionů korun, tedy jde o jednání se zásadním dopadem
do majetkové sféry dotčených osob. [22] Je-li nějaká osoba „řádným“ členem družstva, musí se jí podle
dovolatelky dostat stejného zacházení a stejných práv, jako mají ostatní
členové, ledaže by stanovy „nějakým způsobem určily různé kategorie členství“. O takový případ v projednávané věci nejde, když M. P. nabyl výslovně stejný
družstevní podíl, jako ostatní členové, a byl předsedkyní družstva (e-mailem ze
dne 11. 4. 2016) ujištěn o tom, že na výplatu podílu z „prodeje“ dalších bytů
bude mít nárok.
Proto také nijak nebrojil proti usnesení členské schůze. Přesto
podíl z „prodeje“ nebyl M. P. vyplacen, což je jednoznačně protizákonné a
diskriminující jednání družstva. [23] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[24] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou
otevřené otázky aktivní věcné legitimace, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a otázky rozdělení
„kupní ceny za prodej dalších bytů“ mezi členy družstva v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu v popsaných souvislostech dosud neřešené.
I. K otázce aktivní věcné legitimace
[25] Podle § 193 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o
pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum
pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo
seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo
pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172
odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží (odstavec 1). Nepožádal-li
žádný z dědiců ve lhůtě k tomu určené, aby soud projednal pozůstalost o
aktivech pozůstalosti, které se objevily až po právní moci rozhodnutí o
pozůstalosti, platí, že podle pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti došlo
rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti uvedených v odstavci 1; v případě, že
pozůstalost byla rozdělena mezi více dědiců nebo že bylo potvrzeno nabytí
pozůstalosti více dědicům podle dědických podílů, nabývají dědicové majetek
uvedený v odstavci 1 v podílech, vyplývajících z provedeného vypořádání
dědictví. Je-li to potřebné, soud o tom vydá usnesení (odstavec 2).
[26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že právní úprava
projednání pozůstalosti a nabývání dědictví vychází z principu úřední ingerence
státu (ingerence veřejné moci). Ta spočívá v tom, že s nabytím dědictví je
spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se
deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, popř. pozdějšímu
dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva. V každém případě však platí, že
ten, kdo se stal – podle pravomocného usnesení o dědictví – zůstavitelovým
dědicem, nabývá celou pozůstalost, tedy i tu její část, která případně nebyla v
pozůstalostním řízení projednána (např. pro spornost) nebo známa (a může být
předmětem dodatečného projednání dědictví); v tomto ohledu se řízení o
pozůstalosti (popř. jeho výsledek) týká také majetku, který z tohoto důvodu
nebyl v pozůstalostním řízení z uvedených důvodů projednán (srovnej zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 382/2020, a v něm
citovanou judikaturu).
[27] V projednávané věci odvolací soud citované judikaturní závěry
nerespektoval. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že M. P. byl ke dni
smrti členem družstva a náležel mu družstevní podíl, který ovšem nebyl
projednán v pozůstalostním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 32 D 1063/2017. Potvrdil-li Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8.
11. 2017, č. j. 32 D 1063/2017-202, nabytí dědictví po zemřelém M. P. jediné
dědičce, a to dovolatelce, nabyla dovolatelka podle zákonné domněnky uvedené v
§ 193 odst. 2 větě první z. ř. s. rovněž družstevní podíl, a svědčí jí proto
aktivní věcná legitimace k podání žaloby.
II. K otázce rozdělení dalších členských vkladů mezi členy družstva
[28] Podle § 572 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále jen „z. o.
k.“), není-li vypořádání dalšího členského vkladu za trvání členství dohodnuto
ve smlouvě o dalším členském vkladu, nelze za trvání členství další členský
vklad nebo jeho část vracet ani jinak vypořádávat.
[29] Obecně platí, že členství v družstvu vzniká na základě dobrovolného
závazku člena podílet se na základním kapitálu družstva v rozsahu vyplývajícím
ze stanov družstva [viz § 553 písm. c) z. o. k.]. V bytovém družstvu mohou
stanovy podmínit vznik členství převzetím nebo splněním vkladové povinnosti k
dalšímu členskému vkladu (srov. § 733 z. o. k.). Výše základního členského
vkladu je pro všechny členy družstva stejná (§ 564 odst. 2 z. o. k.), naproti
tomu výše případných dalších členských vkladů může být pro jednotlivé členy
různá (§ 563 odst. 2 věta druhá z. o. k.). Souhrn všech – základních i dalších
– členských vkladů, k jejichž splacení se členové zavázali ve stanovách
družstva, případně ve smlouvě dle § 572 odst. 1 z. o. k., představuje základní
kapitál družstva (§ 30 z. o. k.). S ohledem na otevřenost družstva je jeho
základní kapitál variabilní.
[30] Podle § 565 z. o. k. za trvání členství nelze základní členský
vklad nebo jeho část vracet; to neplatí, jestliže došlo ke snížení základního
členského vkladu postupem podle § 568 a násl. z. o. k. Tím je pro poměry
družstev vyjádřena obecná zásada korporačního práva, podle níž po celou dobu
trvání účasti (členství) v korporaci musí být zachována alespoň základní
majetková účast (základní vklad) společníka či člena v ní.
[31] Naproti tomu vrácení dalšího členského vkladu nebo jeho části či
jiné jeho vypořádávání zákon umožňuje. Ustanovení § 572 odst. 2 z. o. k. však
takovýto krok podmiňuje odpovídajícím ujednáním obsaženým v dohodě o dalším
členském vkladu.
[32] V poměrech projednávané věci je předmětem sporu nárok dovolatelky
na zaplacení jejího tvrzeného podílu na usnesením členské schůze zamýšleném
vypořádání dalších členských vkladů od nových členů, kteří nabyli družstevní
podíly, s nimiž byla spojena práva nájmu k bytům č. 2 a č. 4. Přitom odvolací
soud se nezabýval splněním předpokladů pro nakládání s dalšími členskými
vklady, jež vyplývají z § 572 odst. 2 z. o. k., ani působností členské schůze o
dané záležitosti rozhodnout (k důsledkům přijetí rozhodnutí členské schůze mimo
její působnost viz § 245 o. z. ve spojení s § 45 z. o. k.). Právní posouzení
věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
[33] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami
uvedenými v dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
[34] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[35] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu