21 Cdo 382/2020-234
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobců a) H. S., narozené XY, bytem XY, b) K. S., narozené XY, bytem XY,
a c) P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Tomášem Nielsenem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Kozí č. 916/5, proti žalovaným 1) T. Š.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Pechou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, a 2) 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s. r. o.
se sídlem v Brně-Stránicích, Lerchova č. 299/7, IČO 60715553, o nahrazení
souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 8 C 50/2017, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. srpna 2019 č. j. 54 Co 193/2019-176, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) proti výrokům II a III rozsudku městského
soudu se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se v části výroku I o potvrzení rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna 2019 č. j. 8 C 50/2017-145 ve
výroku I o nahrazení souhlasu žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy mění
tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna 2019 č. j. 8 C
50/2017-145 se ve výroku I mění tak, že žalovaný 1) je povinen souhlasit s
vydáním předmětu úschovy, a to kompletního díla K. S. s názvem „ XY", složeného
na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, OHK – 1. odd.
OŘP Praha I. ze dne 9. září 2014 č. j. KRPA-11692-69/TČ-2014-001191-1-AK, do
úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 8, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 20 Sd
4/2015, dědicům po K. S., narozeném XY, r. č. XY, naposledy bytem XY, zemřelém
dne 25. června 2015.
III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 31 040 Kč, na
náhradě nákladů odvolacího řízení 21 417 Kč a na náhradě nákladů dovolacího
řízení 10 164 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Tomáše Nielsena, advokáta se sídlem v Praze 1, Kozí č. 916/5.
Policejní orgán Policie České republiky, Služba kriminální policie a
vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha 1 usnesením ze dne 9. 9. 2014
č. j. KRPA-11692-69/TČ-2014-001191-1-AK rozhodl „dle ust. § 80 odst. 1 věta
třetí trestního řádu“ o uložení věci – kompletního díla K. S. s názvem „XY“,
které bylo složiteli vydáno dne 7. 2. 2014 jednatelem žalované 2) – do úschovy
Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť „na ni uplatňuje právo jiná osoba a existují
zde pochybnosti o tom, kdo má na výše uvedenou věc vlastnické právo“. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 18. 8. 2017 se žalobci
domáhali vydání rozsudku, jímž by byl nahrazen souhlas žalovaných s vydáním
předmětu úschovy žalobcům. Žalobu odůvodnili zejména tím, že jejich právní
předchůdce K. S. je autorem předmětu úschovy – obrazového komiksu (souboru
kreseb) s názvem „XY“, jehož originál, který naposledy předal zástupci
nakladatelství Mladá fronta pro účely sjednaného knižního vydání, mu byl
„zřejmě odcizen“. K. S. se v průběhu let opakovaně prostřednictvím sdělovacích
prostředků obracel na veřejnost s žádostí o vrácení originálu, avšak neúspěšně. Žalobkyně a) obdržela na podzim roku 2012 informaci, že originál komiksu
existuje; koncem roku 2013 se dozvěděla, že žalovaná 2) „má zájem tento
originál prodat prostřednictvím galerie Topičův salon“, jejímž provozovatelem
je žalovaný 1). Na základě trestního oznámení K. S. byl originál komiksu
zajištěn orgány činnými v trestním řízení a uložen do soudní úschovy. Dne 16. 4. 2014 podal K. S. žalobu o určení vlastnického práva k originálu komiksu;
řízení o ní bylo u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeno pod sp. zn. 11 C
285/2014. Dne 25. 6. 2015 K. S. zemřel a žalobci usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 5 č. j. 32 D 940/2015-138 ze dne 17. 2. 2017, kterým soud schválil dohodu
o rozdělení pozůstalosti, „nabyli … veškerá práva k autorským dílům pana K. S.“, a to každý po jedné třetině. Žalovaní odmítli udělit žalobcům, „jakožto
nabyvatelům majetkových práv k tomuto autorskému dílu“, souhlas s vydáním
předmětu úschovy. Žalovaný 1) se podané žalobě bránil tím, že předmět úschovy nabyl v dobré víře
od M. Z. – Galerie Moderna na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 2013 a
následně jej „svěřil“ žalované 2) za účelem prodeje díla v aukci. Dále uvedl,
že M. Z. získal předmět úschovy od D. G., který jej koupil od Z. C., neteře J. H., tiskaře, který předmět úschovy získal přímo od K. S. „jako zajištění
poskytnuté půjčky“. V průběhu řízení doplnil, že nerozporuje autorství K. S. k
předmětnému dílu, nicméně namítal, že originál díla nebyl „v pozůstalostním
řízení jakkoliv zmíněn“, a že se žalobci proto nestali jeho vlastníky, přičemž
otázka jejich vlastnictví nemůže být řešena v rámci řízení o nahrazení souhlasu
s vydáním předmětu úschovy, nýbrž pouze v dodatečném projednání dědictví poté,
co by bylo určeno, že K. S. byl ke dni své smrti vlastníkem originálu díla. Žalovaná 2) ve vyjádření k žalobě uvedla, že „nikdy neměla pochybnosti o
vlastnictví předmětného díla a za vlastníka považuje pana T.
Š.“; „standardně
si ověřila ve veřejné databázi ukradených uměleckých děl, že toto tam není
evidováno“. Dílo bylo připraveno k prodeji v aukci dne 16. 2. 2014, bylo
zařazeno do aukčního katalogu a obvyklým způsobem propagováno pro aukční
prodej. Dne 7. 2. 2014 policejní orgán vyzval jednatele žalované 2) k vydání
díla, což jednatel učinil. Policejní orgán své rozhodnutí o uložení díla do
úschovy odůvodnil tím, že nebylo zjištěno, že by předmětné dílo pocházelo z
trestné činnosti, resp. že by rodině S. bylo odcizeno. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 8 C 50/2017-145
uložil žalovanému 1) povinnost „souhlasit s vydáním předmětu úschovy, a to
kompletního díla K. S. s názvem ‚XY‘, složené u zdejšího soudu na základě
usnesení policejního orgánu Policie České republiky, OHK – 1. odd. OŘP Praha I. ze dne 9. 9. 2014 č. j. KRPA-11692-69/TČ-2014-001191-1-AK a vedené zdejším
soudem pod sp. zn. 20 Sd 4/2015, žalobcům“ (výrok I), zamítl žalobu v části
týkající se povinnosti žalované 2) souhlasit s vydáním předmětu úschovy
žalobcům (výrok II), uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalované 2)
na náhradě nákladů řízení 23 716 Kč k rukám jejího „právního zástupce“ (výrok
III) a uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit „žalovaným společně a nerozdílně
částku ve výši 74 600 Kč“ k rukám jejich „právního zástupce“ (výrok IV). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že K. S. je autorem komiksu s názvem „XY“,
jehož originál je předmětem úschovy (dále jen „předmět úschovy“), že autor za
svého života sděloval svědkům A. P., E. Š. a P. N., že se mu předmět úschovy
nevrátil poté, co jej předal nakladatelství Mladá fronta ke knižnímu vydání, k
němuž po roce 1968 nedošlo, že Z. C. získala předmět úschovy od svého strýce J. H., který jí a svědkovi P. C. o předmětu úschovy řekl „poprvé v roce 2002-2003“
s tím, že „jej mají prodat, až budou potřebovat peníze na jeho péči“, že
„předmět úschovy měl J. H. získat od autora jako zástavu za půjčené peníze“, že
se za života J. H. nacházel v jeho bytě v uzamčeném pokoji, který byl svědky Z. C. a P. C. otevřen až po jeho smrti v roce 2012, že na základě kupní smlouvy ze
dne 8. 9. 2013 žalovaný 1) koupil předmět úschovy od M. Z. a na základě smlouvy
o zprostředkování ze dne 31. 12. 2014 (správně ze dne 20. 11. 2013 – pozn. dovolacího soudu) jej předal žalované 2), aby obstarala jeho aukční prodej, že
žalobci jsou dědici autora předmětu úschovy a že žalovaný 1) nesouhlasí s
vydáním předmětu úschovy žalobcům. Soud se nejprve zabýval otázkou pasivní
věcné legitimace žalované 2). Dospěl k závěru, že za situace, kdy nebylo
složeno pro neznámého příjemce a spor o vydání předmětu úschovy „je veden“ mezi
žalobci a žalovaným 1), žalovaná 2) nárok neuplatňuje a je „v kauzálním sporu o
vlastnictví předmětu úschovy nezúčastněnou osobou“, nelze po ní ani požadovat,
aby „v případě, že nevyjádří souhlas s vydáním předmětu úschovy oprávněné
osobě, byla nucena nést neúspěch procesně neúspěšné strany“. Z tohoto důvodu
soud žalobu ve vztahu k žalované 2) zamítl. Jako předběžnou otázku dále řešil,
komu náleží vlastnické právo k předmětu úschovy.
Neztotožnil se s názorem
žalovaného 1), že v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy není oprávněn
tuto otázku řešit, neboť případná žaloba na určení vlastnického práva k
předmětu úschovy, „ať už žalobců nebo jejich právního předchůdce“, by musela
být „nutně neúspěšná“ pro nedostatek naléhavého právního zájmu právě z důvodu,
že „panství nad věcí je možno se domoci“ v nyní vedeném řízení. Pro právní
posouzení věci považoval za rozhodné, zda J. H. nabyl vlastnické právo k
předmětu úschovy od K. S.. Vzhledem k tomu, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, „po celou dobu své účinnosti“ neznal institut propadné zástavy, soud
dospěl k závěru, že J. H. „faktickým získáním předmětu úschovy“ nemohl od K. S.
nabýt vlastnické právo ani „držbu v dobré víře“. Z tohoto důvodu pak Z. C.
„nemohla od J. H. jakožto nevlastníka ani darováním a ani děděním“ nabýt
vlastnické právo k předmětu úschovy; protože Z. C. se ujala držby předmětu
úschovy až po smrti J. H. v roce 2012, nemohlo dojít ani k vydržení
vlastnického práva. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žádný z
právních předchůdců žalovaného 1) nebyli vlastníky předmětu úschovy, přičemž
právní úprava občanského zákoníku v rozhodném znění neumožňovala nabytí od
nevlastníka v souladu se zásadou, že nikdo nemůže převést víc práv než má sám.
Soud s ohledem na povahu věci (v níž jde „o dílo autorské, tudíž osobní
povahy“) neshledal podmínky pro upřednostnění ochrany dobrověrného nabyvatele
(ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, ve
kterém byla řešena otázka dobré víry v zápis v katastr nemovitostí při nabytí
nemovité věci) před skutečným vlastníkem věci, tj. autorem díla, resp. jeho
právními nástupci. Z tohoto důvodu žalobě proti žalovanému 1) vyhověl.
K odvolání žalobců a žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8.
2019 č. j. 54 Co 193/2019-176 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci
samé I a II a ve výroku III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovanou 2) potvrdil (výrok I), ve výroku IV změnil tak, že žalovaný 1) je
povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 74 600 Kč k rukám advokáta
JUDr. Tomáše Nielsena (výrok II), uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit
žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 869 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Nielsena (výrok III) a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně
žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta
JUDr. Miloše Jedličky (výrok IV). Odvolací soud souhlasil se skutkovými a
právními závěry soudu prvního stupně, včetně závěru o nedostatku pasivní věcné
legitimace žalované 2). Žalobci dostatečně prokázali, že jsou nositeli
hmotněprávního nároku k předmětu úschovy. Nebylo přitom třeba, aby o předmětu
úschovy bylo rozhodnuto v „dědickém řízení“ po zemřelém K. S., neboť nebylo
pochyb o tom, že pouze žalobci jsou oprávněnými universálními dědici po
zůstaviteli. Případné projednání předmětu úschovy v „dědickém řízení“ by totiž
„nemělo vliv na spor mezi žalobci a 1. žalovaným“; „pouhým samotným
rozhodnutím, kterým by žalobci byli určeni za dědice předmětu úschovy, by
nedošlo k ukončení sporu mezi nimi a 1. žalovaným“. Odvolací soud souhlasil
rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „nebylo prokázáno vlastnické
právo“ J. H. V řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden „žádný přímý
důkaz“, který by prokazoval, jak se předmět úschovy dostal do dispozice J. H. Skutečnost, že se mělo jednat o zástavu za půjčené peníze, vyplynula pouze ze
svědeckých výpovědí Z. C. a P. C., kteří „vypovídali jen o tom, co jim sdělil
J. H.“. Ve věci nebylo pochyb o tom, že autorem díla a jeho vlastníkem byl
naposledy K. S., další osud díla je však „nejasný a způsob, jakým se dostalo do
dispozice J. H., je za daného skutkového stavu možné hodnotit jen na bázi
spekulací“. „Nadto“ odvolací soud „souhlasil se závěrem soudu prvního stupně,
že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013, po celou
dobu své účinnosti neznal institut propadné zástavy a že tak případný způsob
faktického získání předmětu úschovy J. H. nemohl mít za následek nabytí
vlastnického práva a ani držby v dobré víře“. Za správný proto považoval též
závěr soudu prvního stupně o tom, že Z. C. nemohla od J. H. nabýt vlastnické
právo (darováním ani děděním), a že proto ani žalovaný 1) vlastnické právo k
předmětu úschovy nenabyl, neboť žádný z jeho právních předchůdců nebyl
vlastníkem předmětu úschovy; právní úprava účinná do 31. 12. 2013 až na výjimky
neumožňovala nabytí vlastnického práva od nevlastníka a „s ohledem na rozhodné
časové období a posloupnost relevantních skutečností ani nebylo lze dovodit či
uvažovat, že 1. žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětu úschovy vydržením“.
Judikatura Ústavního soudu „ohledně nabývání vlastnictví k věci od nevlastníka“
na posuzovaný případ nedopadá, neboť „se týká výlučně nabývání vlastnictví k
nemovitostem, a to v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí“; odvolací soud
se navíc ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně „o neexistenci mimořádných
okolností odůvodňujících upřednostnění ochrany 1. žalovaného před žalobci“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání směřující
proti části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o
nahrazení souhlasu žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy a proti výrokům II
a III [výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1)]. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se soudy odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího, resp. Ústavního soudu, na niž dovolatel odkazuje
a ze které dovozuje, že soud má „hledat spravedlnost, nikoliv sofistikovaně a
přísně formálně hledat oporu v doslovném znění zákona“. Dovolatel soudům
vytýká, že se „spokojily s tvrzením“, že občanský zákoník v rozhodném znění
neznal institut propadné zástavy, aniž se zabývaly „skutečnou povahou
transakce“ mezi J. H. a K. S., „jakož i úmyslem stran“; nesouhlasí se závěrem
soudů, že J. H. pouhým „faktickým získáním“ předmětu úschovy od K. S. nenabyl
vlastnické právo. Přestože tehdejší občanský zákoník neznal institut propadné
zástavy ani zajišťovací převod práva, bylo možné na základě § 51 občanského
zákoníku uzavřít nepojmenovanou smlouvu. Soud prvního stupně „nezpochybnil“
dohodu J. H. a K. S. o tom, že J. H. se stane vlastníkem věci, nebudou-li mu
půjčené peníze vráceny. Soudy se proto měly zabývat tím, zda dohoda uzavřená
mezi J. H. a K. S. byla uzavřena v souladu se zákonem, především § 51
občanského zákoníku. Vymezuje proto „dosud neřešenou“ otázku hmotného práva,
„zda po celou dobu účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., bylo možno mezi stranami
sjednat i jinou než typovou smlouvu, na jejímž základě mohlo dojít k přechodu
vlastnického práva, konkrétně, zda bylo možno uzavřít smlouvu, jejímiž
podstatnými náležitostmi bylo půjčení finančních prostředků oproti závazku
dlužníka převést po dobu trvání dluhu na věřitele vlastnické právo k movité
věci“. Soudy rovněž opomněly posuzovat „délku držby J. H., jakož i jeho dobrou
víru“ a nezhodnotily možné vydržení vlastnického práva J. H. Z odůvodnění soudů
pak ani není zřejmé, z jakých důkazů „dovodily, že byl pan K. S. vlastníkem
díla až do své smrti a následně vlastnictví přešlo na dědice, tedy žalobce“; z
důkazů (které soudy „zcela účelově z hodnocení vynechaly“) naopak „jednoznačně
vyplývá“, že K. S. si byl vědom skutečnosti, že pozbyl vlastnické právo. Z
rozhodnutí o vypořádání dědictví ze dne 7. 2. 2017 navíc vyplývá, že dílo
(předmět úschovy) nebylo „v pozůstalostním řízení jakkoli zmíněno“.
Otázka
vlastnického práva žalobců tak nemůže být řešena jako otázka předběžná v řízení
o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, neboť „tomuto řízení musí
předcházet řízení o určení toho, zda byl autor ke dni své smrti vlastníkem
díla“; teprve poté může proběhnout „dodatečné dědické řízení“, na základě
kterého by bylo postaveno na jisto, kdo je aktivně legitimován k podání žaloby
o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy. Soudy neměly pravomoc nahradit výsledek
„dědického řízení“ o tom, kdo je dědicem předmětu úschovy (pokud by bylo vůbec
určeno vlastnické právo K. S. k předmětu úschovy ke dni jeho smrti). Žalovaný
1) se též dovolává ochrany práv „dobrověrného nabyvatele“ ve smyslu nálezů
Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 a ze dne 17. 4. 2014
sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Z uvedených důvodu žalovaný 1) navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že napadený rozsudek považují za věcně
správný, a navrhli, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Uvedli, že
žalovaný 1) neprokázal, že by došlo k přechodu či převodu vlastnického práva k
předmětu úschovy na jeho právní předchůdce, a proto dovozují, že K. S. byl
vlastníkem předmětu úschovy až do své smrti. Podle provedeného „dědického
řízení“ jsou jedinými dědici K. S. právě žalobci a není zde žádná jiná osoba,
která by se mohla stát vlastníkem jakékoli věci z pozůstalosti. Dědicové se
stávají vlastníky jmění zůstavitele okamžikem jeho smrti a rozhodnutí v
„dědickém řízení“ toto právo toliko deklaruje. V rámci „dědického řízení“ však
není možné přiznat jmění, které je předmětem sporu. K vyřešení otázky
vlastnictví směřovalo právě řízení vedené u „nadepsaného soudu“ a soudy v něm
postavily na jisto, že vlastníkem předmětu úschovy byl až do své smrti K. S. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalovaného 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalovaného 1) směřuje též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu II a
III, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (vzniklých v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení) ve vztahu mezi žalobci a žalovaným
1). Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) v části směřující proti těmto výrokům
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl,
neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Předestírá-li dovolatel „dosud neřešenou“ otázku hmotného práva, zda za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013
(dále také jen „obč. zák.“), „bylo možno mezi stranami sjednat jinou než
typovou smlouvu, na jejímž základě mohlo dojít k přechodu vlastnického práva, …
jejímiž podstatnými náležitostmi bylo půjčení finančních prostředků oproti
závazku dlužníka převést po dobu trvání dluhu na věřitele vlastnické právo k
movité věci“, a namítá-li, že „smluvní strany si dohodly, že nebudou-li peníze
vráceny, stane se věřitel vlastníkem věci“, pak přehlíží, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze
kterého vycházel odvolací soud. Jinak řečeno, kritiku právního posouzení věci
odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z
nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006,
nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněného pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2014). Odvolací soud při řešení otázky „nabytí vlastnického práva“ k
předmětu úschovy J. H. vyšel ze skutkového závěru, že toto „nebylo prokázáno“,
neboť „v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden žádný přímý důkaz,
který by prokazoval vlastnictví J. H. k předmětu úschovy, ani jak se předmět
úschovy dostal do jeho dispozice“, že „ve věci nebylo pochyb o tom, že autorem
díla (předmětu úschovy) a jeho vlastníkem byl naposledy K. S., který své dílo
předal do tiskárny, přičemž další osud díla je nejasný a způsob, jakým se
dostalo do dispozice J. H., je za daného skutkového stavu možné hodnotit jen na
bázi spekulací“. Nevzal tedy za prokázané skutkové tvrzení žalovaného 1) o tom,
že J. H. předmět úschovy od K. S. obdržel „jako zajištění poskytnuté půjčky“.
Soudy – jak z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá – vzaly za prokázané jen to,
jak J. H. o způsobu nabytí předmětu úschovy informoval svědky Z. C. a P. C. (že
„se mělo jednat o zástavu za půjčené peníze“), nikoliv však to, že tímto
způsobem se k J. H. předmět úschovy skutečně dostal a jaký byl obsah smluvního
ujednání, na němž se K. S. a J. H. v této souvislosti shodli. Vedle toho
odvolací soud „souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013, po celou dobu své účinnosti
neznal institut propadné zástavy a že tak případný způsob faktického získání
předmětu úschovy J. H. nemohl mít za následek nabytí vlastnického práva a ani
držby v dobré víře“. Dovolatel nesprávně interpretuje odůvodnění rozsudků
soudů, pokud uvádí, že soudy měly „za prokázaný … způsob nabytí díla J. H. tak,
že oproti předání peněz (půjčce) došlo k předání díla s tím, že do doby vrácení
půjčky je dílo v držení či vlastnictví věřitele“; tento způsob nabytí
vlastnického práva (odpovídající institutu zajišťovacího převodu práva
upravenému v ustanovení § 553 obč. zák. až od 1. 1. 1992) J. H. žalovaný 1) v
řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a v rozporu s ustanovením § 205a
o. s. ř. jej uvedl až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a soudy
se jím proto ani zabývat nemohly. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani otázka ochrany vlastnického
práva „dobrověrného nabyvatele“ věci s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne
11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 a ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/2012,
neboť – jak správně uzavřel též odvolací soud – uvedené nálezy se vyslovují k
otázce nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem v dobré víře v zápis v
katastru nemovitostí, a proto v nich přijaté závěry na nyní projednávanou věc
nedopadají. S ohledem na shora zmíněný skutkový deficit ohledně okolností, za
nichž se předmět úschovy dostal do dispozice J. H., by navíc nebylo možno ani
učinit závěr o dobré víře nabyvatele, na jejímž základě lze hledat (ve smyslu
uvedených nálezů) „praktickou konkordanci“ mezi principem ochrany dobré víry
nového nabyvatele a principem ochrany vlastnického práva původního vlastníka
„tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou“. Za těchto okolností je potom v
souladu „s obecnou představou spravedlnosti“ odvolacím soudem převzatý závěr
soudu prvního stupně o tom, že „s ohledem na povahu předmětu úschovy, kdy jde o
dílo autorské, tudíž osobní povahy, … je namístě o to více chránit skutečného
vlastníka této věci, tj. autora a poté jeho právní nástupce před byť i
dobrověrným nabyvatelem držby“. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezaloží ani námitky
dovolatele, jimiž zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů
[namítá-li, že z výpovědi svědkyně C. vyplývá „způsob nabytí díla J. H. tak, že
oproti předání peněz (půjčce) došlo k předání díla s tím, že do doby vrácení
půjčky je dílo v držení či vlastnictví věřitele“ a že „byla dobrá víra J. H.
zřejmá, stejně jako skutečnost, že jí nabízel, aby dílo prodala a pokryla tak
své náklady s péčí o něj“, a namítá-li, že „z předmluvy autora K. S. s názvem
‚Podivná pohádka‘ k prvnímu vydání díla … jednoznačně vyplývá vědomost autora o
tom, že pozbyl k dílu vlastnického práva“], na základě nichž činí své vlastní a
od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost skutkového stavu
věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
K. S. je autorem komiksu (souboru kreseb) s názvem „XY“, jehož originál
(předmět úschovy) se mu nevrátil poté, co jej předal nakladatelství Mladá
fronta ke knižnímu vydání, k němuž v důsledku událostí roku 1968 nedošlo. Žalovaný 1) předmět úschovy získal na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 2013
od M. Z. (který jej získal od D. G. a ten od Z. C.) a na základě smlouvy o
zprostředkování ze dne 20. 11. 2013 ho předal žalované 2), aby obstarala jeho
aukční prodej. Z. C. získala předmět úschovy od svého strýce J. H., který jí a
svědkovi P. C. o předmětu úschovy řekl „poprvé v roce 2002-2003“. Do držby J. H. se předmět úschovy dostal za nejasných okolností a za jeho života se
nacházel v jeho bytě v uzamčeném pokoji; Z. C. a P. C. byl otevřen až po smrti
J. H. v roce 2012. Na základě trestního oznámení K. S. byl k výzvě podle
ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu předmět úschovy (jako věc důležitá pro
trestní stíhání) jednatelem žalovaného 2) J. R. vydán policejnímu komisaři. Následně usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Služby
kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha 1 ze dne
9. 9. 2014 č. j. KRPA-11692-69/TČ-2014-001191-1-AK byl předmět úschovy podle
ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu uložen do soudní úschovy. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2017 č. j. 32 D
940/2015-138 soud schválil dohodu o rozdělení pozůstalosti po zůstaviteli K. S., který zemřel dne 25. 6. 2015, a potvrdil nabytí dědictví žalobcům s tím, že
každý z dědiců nabyl jednu třetinu „absolutních práv zůstavitele – autorská
majetková práva ve smyslu ust. § 18 slovenského autorského zákona č. 618/2003
Sb., a to včetně dílčích práv (právo na zveřejnění, právo na užití, právo na
pořizování kopií a právo na odměnu za zpětný prodej uměleckého díla) autora
výtvarných uměleckých děl, vedených u Ochranného svazu autorského GESTOR, se
sídlem Praha 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00“; předmět úschovy však v řízení o
pozůstalosti po K. S.
projednán nebyl. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky, zda v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy
lze posuzovat jako předběžnou otázku, zda zůstavitel byl ke dni své smrti
vlastníkem předmětu úschovy, který nebyl v řízení o pozůstalosti, které
skončilo schválením dohody dědiců (žalobců) o rozdělení pozůstalosti,
projednán, a na ni navazující otázky aktivní věcné legitimace dědiců
zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy je sporné, k podání
žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle
ustanovení § 299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“ nebo „zákon o
zvláštních řízeních soudních“). Vzhledem k tomu, že tyto otázky dosud nebyly v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalovaného 1) je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné. Přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními
předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich,
ustanoveními § 289 až 302 z. ř. s., a to přiměřeně podle povahy úschovy a
jejího účelu (srov. § 300 z. ř. s.). Zmiňovaným právním předpisem bude zejména
zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), ukládající v ustanovení § 78 každému, kdo má u sebe věc důležitou pro
trestní řízení, ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo
policejnímu orgánu; je-li ji nutno zajistit pro účely trestního řízení, je
povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Pokud věc důležitá pro trestní
řízení není vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být podle § 79 tr. řádu
odňata. Není-li již následně v trestním řízení zapotřebí věci vydané či odňaté
a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se věc tomu, kdo ji
vydal nebo komu byla odňata; uplatňuje-li na ni právo někdo jiný, vydá se tomu,
o jehož právu na věc není pochyb. V pochybnostech se věc uloží do úschovy a
osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v
občanskoprávním řízení. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního
zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy, vydaného podle
ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, tedy postupuje soud v občanském
soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení § 298 a § 299 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu
rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem
právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž
by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním
řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do
úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle
ustanovení § 80 odst.
1 věty třetí tr. řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o
úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli
ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným
rozsudkem soudu. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené
na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení
§ 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, jsou ten, kdo ji vydal (§ 78 tr. řádu) nebo
komu byla odňata (§ 79 tr. řádu), ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení
právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním
řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto
řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení
příjemce. Ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení
přihlašovatele (srov. závěry učiněné ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, které jsou použitelné i pro řízení o
úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních). Podle ustanovení § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na
jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce
uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu
je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu
úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s
plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen
tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele. Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným
rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je
povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 299 odst. 1 z. ř. s.). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle § 299 odst. 1 z. ř. s. je příslušný soud,
u něhož probíhá řízení o úschově (srov. § 299 odst. 2 z. ř. s.). Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1
z. ř. s.) představuje procesní prostředek pro posouzení otázky, komu (zda
příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy
soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k
předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom
podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení
řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v
podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo
rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“,
žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude
naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve
vztahu k obdobné předchozí právní úpravě ustanovení § 185e občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007,
uveřejněném pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč.
2009, nebo v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, uveřejněném pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Soudní praxe současně dovodila, že
pravomocný rozsudek soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti
souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nahrazuje ve smyslu § 299 odst. 1 z. ř. s. žalobcem odepřený souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému, bylo-li
důvodem pro zamítnutí žaloby prejudiciálně učiněné rozhodnutí o tom, že
žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy (srov. již uvedené usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009). Naproti tomu pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo k uložené věci určeno
vlastnické právo žadatele nebo jiného účastníka soudního řízení o úschově, není
sám o sobě způsobilým podkladem pro závěr o tom, že věc bude z úschovy této
osobě vydána, neboť vyřešením otázky, kdo je vlastníkem uložené věci, nemusí
být vždy bez dalšího nepochybné, zda mu má být věc z úschovy opravdu vydána a
zda nárok na odevzdání věci z úschovy nemá místo vlastníka například zástavní
věřitel, oprávněný ze zadržovacího práva nebo správce konkursní podstaty; na
takovém určení není naléhavý právní zájem, neboť nesouhlas žalovaného s vydáním
uložené věci žalobci lze nahradit jen způsobem uvedeným v ustanovení § 299
odst. 1 z. ř. s., a nikoliv určením vlastnického práva k této věci (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005,
uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). V posuzovaném případě je předmětem úschovy věc, na které je zachycen výsledek
tvůrčí činnosti K. S., která jako věc ve smyslu občanského zákoníku [§ 489
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“)] děděním přechází na dědice (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1985 sp. zn. Cpj 337/83, uveřejněné
pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985). Nesprávné
právní posouzení shora uvedených právních otázek dovolatel dovozuje ze
skutečnosti, že předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti po K. S., které
skončilo schválením dohody dědiců (žalobců) o rozdělení pozůstalosti,
projednán. S tímto právním názorem dovolací soud nesouhlasí. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§ 1475 odst. 1 o. z.). Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností
vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u
orgánu veřejné moci (§ 1475 odst. 2 o. z.). Komu náleží dědické právo, je
dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím (§ 1475 odst. 3 o. z.). Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první o. z.). Nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž
dědické právo bylo prokázáno (§ 1670 o. z.).
Soud vydá rozhodnutí o dědictví, bylo-li zjištěno dědické právo a pozůstalostní
jmění, byla-li splněna zůstavitelova nařízení, nedošlo-li k nařízení likvidace
pozůstalosti a bylo-li mu prokázáno, že byly splněny povinnosti vůči
odkazovníkům, stanovené zákonem jako předpoklad pro potvrzení dědictví (§ 184
odst. 1 z. ř. s.). Rozhodnutí o dědictví, kterým soud potvrzuje nabytí
dědictví, má účinky ke dni vzniku dědického práva (srov. § 185 z. ř. s.). Právní mocí rozhodnutí o dědictví je skončeno řízení o pozůstalosti [§ 188
písm. c) z. ř. s.]. Objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří
aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v
dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech
pozůstalosti (§ 193 odst. 1 část věty před středníkem z. ř. s.). Nepožádal-li
žádný z dědiců ve lhůtě k tomu určené, aby soud projednal pozůstalost o
aktivech pozůstalosti, které se objevily až po právní moci rozhodnutí o
pozůstalosti, platí, že podle pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti došlo
rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti uvedených v odstavci 1; v případě, že
pozůstalost byla rozdělena mezi více dědiců nebo že bylo potvrzeno nabytí
pozůstalosti více dědicům podle dědických podílů, nabývají dědicové majetek
uvedený v odstavci 1 v podílech, vyplývajících z provedeného vypořádání
dědictví (§ 193 odst. 2 věta první z. ř. s.). Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že současná právní úprava (účinná od
1. 1. 2014) rozlišuje dědické právo (definované jako právo na pozůstalost nebo
na poměrný podíl z ní), jež ze zákona (ex lege) vzniká smrtí zůstavitele, a
nabytí dědictví, k němuž zpravidla, nikoliv však vždy [jako je tomu v případě,
je-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času,
nebo má-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic (srov. § 1567 a § 194
z. ř. s.)], dochází rovněž okamžikem smrti zůstavitele. Právní úprava
projednání pozůstalosti a nabývání dědictví vychází z principu úřední ingerence
státu (ingerence veřejné moci). Ta spočívá v tom, že s nabytím dědictví je
spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se
deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, popř. pozdějšímu
dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva. V každém případě však platí, že
ten, kdo se stal – podle pravomocného usnesení o dědictví – zůstavitelovým
dědicem, nabývá celou pozůstalost, tedy i tu její část, která případně nebyla v
pozůstalostním řízení projednána (např. pro spornost) nebo známa (a může být
předmětem dodatečného projednání dědictví); v tomto ohledu se řízení o
pozůstalosti (popř. jeho výsledek) týká také majetku, který z tohoto důvodu
nebyl v pozůstalostním řízení z uvedených důvodů projednán.
Ve vztahu k dosud neprojednanému majetku zůstavitele se tedy nadále uplatní
závěry soudní praxe, podle kterých zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou
dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání
dědiců pravomocným usnesením soudu, považováni za vlastníky všeho majetku
patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a z právních
úkonů (dnes právních jednání), týkajících se věcí nebo majetkových práv
patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a
nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem
podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami,
týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici
postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o
taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na
všechny dědice. To, co bylo uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí
vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se
vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví (dnes
řízení o pozůstalosti) bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal
majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v případě, že se
po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví (řízení o
pozůstalosti) skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý)
zůstavitelův majetek (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, uveřejněného pod č. 18 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2013). Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že otázka, kdo je dědicem zůstavitele,
nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (řízení o
pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013,
uveřejněný pod č. 136 ve časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5366/2016, uveřejněný pod č. 60 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019). Byl-li jednou usnesením o dědictví
vymezen okruh zůstavitelových dědiců, nemůže být tento (ani v případě zjištění
nových skutečností) měněn. Účastníky řízení při dodatečném projednání dědictví
(dnes řízení o dodatečném projednání pozůstalosti) jsou jen ti dědici, kteří
jimi byli v původním řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to platí rovněž
tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví (řízení o dodatečném
projednání pozůstalosti) najevo, že některému z dědiců, který podle dříve
vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve
skutečnosti nesvědčí dědické právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné pod č. 88 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněné pod č. 77 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3274/2017).
Stejně tak Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že rozhodnutí o tom, zda
je určitá věc předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o
dědictví (řízení o pozůstalosti) [srov. rozsudek ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 30
Cdo 1857/2001 nebo rozsudek ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1869/2003]. Spor
o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském
soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého
úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda vedle žalobce je více
dědiců, anebo zda je žalobce jediným univerzálním dědicem. Není neobvyklé, že u
soudu je podána žaloba na určení, že určitá osoba byla ke dni své smrti
vlastníkem určité věci, aniž by bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání
dědictví (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti), zvláště je-li tu jiná
osoba (nedědic), která má za to, že ona je vlastníkem sporné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1826/2004); jen tak
totiž bude postaveno najisto, že součástí dědictví po zůstaviteli tato
pohledávka (věc) je (srov. odůvodnění již uvedeného usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3274/2017). Z uvedeného vyplývá, že pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o žalobě o
uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.), nejenže žalobci zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, ale
současně ve vztahu mezi účastníky a pro všechny orgány závazně (§ 159a odst. 1
a 3 o. s. ř.) řeší otázku, kterému z účastníků svědčí (vlastnické nebo jiné)
právo k předmětu úschovy. Je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem
účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je
žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako
žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v
takovém případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Jediný
dědic nebo více dědiců (jako nerozluční společníci) zůstavitele – jimiž se
stali na základě pravomocného usnesení o dědictví – jsou k vedení takového
sporu věcně (aktivně nebo pasivně) legitimovaní. Skutečnost, že předmět úschovy
nebyl v řízení o pozůstalosti projednán, zde nemůže být argumentem
odůvodňujícím závěr o nedostatku věcné legitimace dědiců, neboť k projednání
předmětu úschovy v řízení o dodatečnému projednání pozůstalosti dojde až v
případě, že bude žalobě dědiců o uložení povinnosti souhlasit s vydáním
předmětu úschovy vyhověno, popř. bude-li taková žaloba podaná proti dědicům
zamítnuta, protože soud dospěl k závěru, že právo na vydání předmětu úschovy
(vlastnické právo k němu) svědčí jim. Projeví se pouze v tom, že v rozhodnutí o
žalobě podané dvěma a více dědici soud uloží žalovanému (žalovaným) povinnost
souhlasit s vydáním předmětu úschovy „dědicům po zůstaviteli XY“; tam, kde
zůstavitel má jednoho dědice, lze nahradit souhlas s vydáním předmětu úschovy
přímo tomuto dědici.
Lze proto uzavřít, že je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků
o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o
uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako žaloba na
určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v takovém
případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Dědici
zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je
sporné, jsou tedy aktivně věcně legitimovaní k podání žaloby o uložení
povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1
z. ř. s., i když předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti, skončeném
pravomocným usnesením o dědictví, projednán; v případě svého úspěchu ve věci
jsou též oprávněni k tomu, aby jim byl předmět úschovy na základě usnesení
vydaného podle ustanovení § 298 z. ř. s. vydán. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel nedůvodně namítá, že „tomuto řízení musí
předcházet řízení o určení toho, zda byl autor ke dni své smrti vlastníkem
díla“, že „teprve poté může proběhnout dodatečné dědické řízení o tom, kdo je
dědicem díla, a tak by byla teprve vyřešena otázka aktivní legitimace k podání
žaloby o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy“ a že „soudy neměly pravomoc
nahradit výsledek dědického řízení o tom, kdo je dědicem díla … a komu ze
žalobců vlastně náleží aktivní legitimace ve sporu“. Z podaného výkladu se
podává, že v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu
úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s. podané dědici zůstavitele,
jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je sporné, není
řešena ani otázka, kdo je dědicem zůstavitele, ani otázka, který z dědiců
předmět úschovy z dědictví nabyl, a že rozhodnutí o žalobě, jakož i následnému
vydání předmětu úschovy dědicům nebrání, že předmět úschovy nebyl v řízení o
pozůstalosti projednán. Žalobci jako dědici zůstavitele K. S., jimž bylo nabytí
dědictví potvrzeno pravomocným usnesením o dědictví, jsou tedy k podání žaloby
o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy aktivně legitimovaní. Odvolací soud však nepostupoval správně, jestliže nezjednal nápravu rozsudku
soudu prvního stupně, který ve výroku I o věci samé [o nahrazení souhlasu
žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy] nezohlednil skutečnost, že předmět
úschovy nebyl dosud v řízení o pozůstalosti po K. S. projednán, tím, že by v
tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil [220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tak, že žalovaný 1) je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy dědicům
po K. S. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení není
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to v prvé
řadě na základě námitek uplatněných dovolatelem, který namítá, že soudy se
nezabývaly možným vydržením vlastnického práva J. H., jestliže neposuzovaly
„délku držby J. H., jakož i jeho dobrou víru“. K vydržení vlastnického práva J. H.
k předmětu úschovy zde mohlo dojít za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013,
a to buď podle ustanovení § 135a obč. zák. účinného v době od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, nebo podle ustanovení § 134 obč. zák. účinného v době od 1. 1. 1991
do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 2 část věty za středníkem o. z.). K nabytí
vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po
zákonem stanovenou dobu, jež je v případě movité věci tříletá. Základní
podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Oprávněná držba
předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v
této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo
1398/2000); okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry,
jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o
poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96). Při hodnocení dobré víry musí
být bráno v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Přitom je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za
nichž byla držba uchopena a vykonávána (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2333/2012). V projednávané věci – jak je již shora uvedeno – soudy vzaly za prokázané jen
to, jak J. H. o způsobu nabytí předmětu úschovy informoval svědky Z. C. a P. C. (že „se mělo jednat o zástavu za půjčené peníze“), nikoliv však to, že tímto
způsobem se k J. H. předmět úschovy skutečně dostal a jaký byl obsah smluvního
ujednání, na němž se K. S. a J. H. v této souvislosti shodli; odvolací soud
uzavřel, že předmět díla se do „dispozice“ J. H. dostal za nejasných okolností
(„způsob, jakým se dostal do dispozice J. H., je za daného skutkového stavu
možné hodnotit jen na bázi spekulací“). Skutkový stav věci tedy závěr o
vydržení vlastnického práva k předmětu úschovy J. H. zcela evidentně vylučoval,
neboť soudům neumožňoval posoudit dobrou víru J. H. v době uchopení a
vykonávání držby, jejíž existenci oprávněná držba vyžaduje. Odvolací soud se
přesto zabýval též tím, zda by dobrou víru J. H. zakládal právní důvod uchopení
držby předmětu úschovy, o němž informoval svědky Z. C. a P. C. (že „se mělo
jednat o zástavu za půjčené peníze“), pokud „souhlasil se závěrem soudu prvního
stupně, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12.
2013, po
celou dobu své účinnosti neznal institut propadné zástavy a že tak případný
způsob faktického získání předmětu úschovy J. H. nemohl mít za následek nabytí
vlastnického práva a ani držby v dobré víře“. Závěr o nesplnění podmínek
vydržení vlastnického práva k předmětu úschovy J. H. je za těchto okolností z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela zřejmý, i když se odvolací soud k
této otázce přímo nevyjádřil. Přes uvedený nedostatek proto není rozhodnutí
odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť jeho nedostatky nebyly (nemohly být)
na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Odvolací soud proto svým postupem
nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá,
není zcela správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části výroku
I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I o nahrazení souhlasu
žalovaného 1) s vydáním předmětu úschovy tak, že rozsudek soudu prvního stupně
se ve výroku I mění tak, že žalovaný 1) je povinen souhlasit s vydáním předmětu
úschovy, a to kompletního díla K. S. s názvem „XY“, složeného na základě
usnesení policejního orgánu Policie České republiky, OHK – 1. odd. OŘP Praha I. ze dne 9. září 2014 č. j. KRPA-11692-69/TČ-2014-001191-1-AK, do úschovy u
Obvodního soudu pro Prahu 8, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 20 Sd 4/2015,
dědicům po K. S., narozeném dne XY, r. č. XY, naposledy bytem XY, zemřelém dne
25. 6. 2015 [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §
224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci v nich měli ve věci
plný úspěch, a mají proto proti žalovanému 1) právo na náhradu nákladů
potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k
účelnému uplatňování svého práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena.
Nejvyšší soud za této situace
určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro jednotlivá
řízení před soudy všech stupňů a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 15 000 Kč pro řízení před soudem prvního stupně, 15
000 Kč pro odvolací řízení a 7 500 Kč pro dovolací řízení. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům v souvislosti se
zastoupením náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před
soudem prvního stupně ve výši 10 x 300 Kč každému z nich, celkem 9 000 Kč, v
odvolacím řízení ve výši 3 x 300 Kč každému z nich, celkem 2 700 Kč, a v
dovolacím řízení ve výši 1 x 300 Kč každému z nich, celkem 900 Kč (srov. § 13
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k
tomu, že advokát JUDr. Tomášem Nielsen, který žalobce zastupoval, doložil, že
je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobcům vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137
odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané
hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty] ve výši 5 040 Kč za řízení před soudem prvního stupně, 3 717
Kč za odvolací řízení a 1 764 Kč za dovolací řízení. Dále žalobcům vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za
žalobu ve výši 2 000 Kč. Žalovaný 1) je povinen náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v
celkové výši 31 040 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 21 417 Kč a dovolacího
řízení v celkové výši 10 164 Kč zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně k rukám advokáta, který je zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3
dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).