USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce E. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného prof.
Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9,
PSČ 110 00, proti žalované N. S. (dříve B.), narozené XY, bytem XY, zastoupené
JUDr. Martinem Hanke, advokátem, se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, PSČ
460 01, o zaplacení 14.500 EUR s příslušenstvím a 110.000 USD s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm
7/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2.
2020, č. j. 7 Cmo 216/2014-663, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 22.070,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
18. 12. 2013, č. j. 39 Cm 7/2013-436, uložil žalované zaplatit žalobci 14.500
EUR s příslušenstvím a 110.000 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání
žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před odvolacím i dovolacím soudem (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé,
když předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Cmo
216/2014-507, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, Nejvyšší soud (k dovolání žalobce) zrušil rozsudkem ze dne 28.
2. 2019, č. j. 27 Cdo 2724/2017-635.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu, napadajíc výslovně oba jeho výroky,
podala žalovaná dovolání.
[5] Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku
napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl jako
objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h), a § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[6] Ve zbylé části Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a
2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka jako jednatelka
žalobce nejednala s péčí řádného hospodáře, uzavřela-li za žalobce dne 16. 4.
2012 se společností V., smlouvu o vzájemné spolupráci, ačkoliv k tomuto kroku
neměla (podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jež nemohou být v
dovolacím řízení přezkoumávány) souhlas většiny jednatelů podle § 134 odst. 1
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a ačkoliv
uzavření této smlouvy předem neschválila valná hromada žalobce podle § 196a
odst. 1 a 2 obch. zák. (což bylo důvodem neplatnosti této smlouvy), odpovídá
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu shrnuté v předchozím (kasačním) rozhodnutí
Nejvyššího soudu (sp. zn. 27 Cdo 2724/2017).
[8] Poukazuje-li dovolatelka na to, že odvolací i dovolací soud
nesprávně označily Y. K. jako jejího manžela, ačkoliv v době uzavření smlouvy
již nebyl jejím manželem, a dovozuje-li, že v důsledku této nesprávnosti je
chybný i závěr o použitelnosti § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. na smlouvu o
vzájemné spolupráci, přehlíží, že podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně byl pan K. jejím druhem. Není tudíž pochyb o tom, že byl i osobou jí
blízkou, a jelikož byl oprávněn jednat (jako předseda představenstva) i jménem
společnosti V., podléhala smlouva o vzájemné spolupráci (ta její část, v níž se
žalobce zavazuje poskytnout této společnosti úvěr) souhlasu valné hromady
žalobce podle § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.
[9] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k podání dovolatelky
doručenému Nejvyššímu soudu dne 14. 8. 2020 nepřihlížel, neboť bylo učiněno po
uplynutí lhůty určené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[11] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či
právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud
(bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad
vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu