27 Cdo 2724/2017-635
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce E. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného prof.
JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9,
PSČ 110 00, proti žalované N. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Petrem Morongem, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 475/8, PSČ 301 00, o
zaplacení 14.500 EUR s příslušenstvím a 110.000 USD s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 7/2013,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č.
j. 7 Cmo 216/2014-507, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Cmo 216/2014-507,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 39 Cm 7/2013-436, uložil žalované zaplatit žalobci 14.500 EUR s
příslušenstvím a 110.000 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaná byla v období od 30. 12. 2010 do 12. 9. 2012 jednatelkou žalobce. Dalšími jednateli žalobce byli (a jsou) E. T., S. H. a I. H., kteří jsou
zároveň společníky žalobce. 2) Žalobce (jehož jménem jednala žalovaná) uzavřel dne 16. 4. 2012 se
společností V., identifikační číslo osoby XY, smlouvu o vzájemné spolupráci a
partnerství při realizaci investičního projektu č. 15/08/12 (dále též jen
„smlouva o vzájemné spolupráci“). Dle článku III bodu 1. písm. a) této smlouvy
se žalobce (coby investor) zavázal poskytnout V. (coby dodavateli) půjčku
(úvěr) ve výši 25.000.000 Kč za účelem finančního zajištění projektu výstavby
peletizační linky v lokalitě XY, dodávky kotlů na biomasu a vybudování prodejní
sítě (dále též jen „projekt“). 3) Ke dni uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci vykonával funkci předsedy
představenstva V. Y. K., manžel žalované. Dalšími členy představenstva byli P. L. a E. T. (jednatel a společník žalobce). Funkci předsedy dozorčí rady V. k
uvedenému dni vykonával I. H (jednatel a společník žalobce). 4) Projekt nebyl realizován. 5) Žalovaná si dne 14. 8. 2012 zřídila dispoziční oprávnění k bankovním účtům
žalobce a dne 15. 8. 2012 převedla z těchto účtů částky 14.500 EUR a 110.000
USD na účet společnosti V. (dále též jen „sporné platby“). 6) Žalovaná v průběhu řízení měnila svá skutková tvrzení o důvodu sporných
plateb. 7) Společnost V. použila poukázané peněžní prostředky na úhradu svého dluhu
vůči „dodavateli HP proinvest“ a dále (z větší části) je poukázala předsedovi
svého představenstva Y. K. 8) Dopisem ze dne 14. 9. 2012 žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody vzniklé
porušením povinnosti žalované jednat při výkonu funkce jednatelky s péčí
řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterou žalovaná
dle žalobce způsobila převedením peněžních prostředků z účtů žalobce
společnosti V. bez právního důvodu. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá
žalobci za škodu, kterou mu způsobila tím, že při výkonu funkce jednatelky v
rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře provedla platbu z účtů žalobce ve
prospěch V. bez právního důvodu. Argumentaci žalované, podle níž převedla finanční prostředky žalobce na plnění,
k němuž se žalobce zavázal smlouvou o vzájemné spolupráci, soud prvního stupně
neshledal důvodnou, neboť poskytnutí „půjčky“ dle uvedené smlouvy bylo účelově
vázáno na realizaci projektu. Jelikož projekt nebyl zahájen, účel smlouvy
odpadl a tím odpadla i povinnost žalobce „půjčku“ poskytnout. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel – vedle zjištění učiněných soudem prvního stupně – dále z
toho, že:
1) Sporné platby žalovaná učinila „přesně v souladu s článkem IV“ smlouvy o
vzájemné spolupráci. 2) Společnost V. poskytnuté peněžní prostředky nikdy nevrátila. 3) Žalovaná „již před vlastním podpisem shora uvedené smlouvy nebyla se svým
působením ve společnosti spokojena“ a 2 dny po sporné platbě svolala valnou
hromadu žalobce „za účelem svého odvolání z funkce jednatelky“. Odvolací soud shledal jednání žalované spočívající v přijetí „závažného
podnikatelského rozhodnutí“ v době, kdy „uvažuje o ukončení svého podnikání ve
společnosti“, aniž společnost seznámí se svým úmyslem „opustit“ ji, za
odporující „podnikatelské etice“. Toto „podnikatelsky neetické jednání
žalované“ však podle odvolacího soudu nepředstavuje porušení péče řádného
hospodáře, neboť žalovaná „jednala v souladu s uzavřenou smlouvou (…), a to v
rámci svých nezpochybňovaných oprávnění jednat za společnost“. Sporné platby
byly „právním jednáním nevybočujícím z činnosti při řízení“ žalobce, žalovaná
jimi neporušila ani „pravidla stanovená“ žalobcem, ani zákon. Mezi jednáním žalované, spočívajícím v poukázání sporných plateb, a zmenšením
majetku žalobce podle odvolacího soudu neexistuje příčinná souvislost. Zmenšení
majetku je důsledkem jednání společnosti V., nikoliv důsledkem jednání
žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že „odvolací soud se v mnoha ohledech při řešení otázek
procesního a hmotného práva odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu
České republiky, jakož i od závěrů Ústavního soudu“. Dovolatel především namítá, že odvolací soud posoudil jednání žalované v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněným pod číslem 75/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) jako souladné s požadavkem péče řádného
hospodáře. Podle dovolatele tak odvolací soud „fakticky“ dospěl k závěru, že
převod veškerých peněžních prostředků z účtu společnosti jednatelkou na účet
společnosti ovládané jejím manželem na základě smlouvy uzavřené „de facto“ mezi
manžely je pouze neetické. A to za situace, kdy smlouva vykazuje „řadu
nesrovnalostí“ a oba manželé ze společností následně „utečou“. V této
souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že manžel žalované po poukázání
sporných plateb většinu peněžních prostředků převedl na svůj účet a následně
převedl akcie společnosti V. na třetí osobu a odstoupil z funkce předsedy a
člena představenstva. Podle přesvědčení dovolatele žalovaná svým jednáním „zakládá prakticky
učebnicový podvod a vyvádí peníze z bankovního účtu žalobce na účet společnosti
svého manžela (který okamžitě převádí peníze na svůj osobní účet) a následně
odstupuje ze své funkce“; takové jednání není možné považovat za souladné s
požadavkem péče řádného hospodáře. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že v rozporu s (jím citovanou)
judikaturou Ústavního soudu nepřihlédl k tomu, že smlouva o vzájemné spolupráci
(o jejímž uzavření dovolatel pochybuje a považuje ji za dodatečně a pouze pro
účely sporu vyhotovenou) je absolutně neplatná, neboť přes personální propojení
žalobce a V. valná hromada žalobce k jejímu uzavření neudělila souhlas
vyžadovaný ustanovením § 196a obch. zák. Podepsala-li žalovaná jménem žalobce
absolutně neplatnou smlouvu, nejednala s péčí řádného hospodáře. Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29
Cdo 3864/2008, a odbornou literaturu (Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: Polygon, 2002) a dovozuje, že jednání žalované
odporuje i povinnosti loajality. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu
opomenul skutečnosti plynoucí z provedených důkazů a z obsahu spisu (např. že
spolupráce mezi žalobcem a společností V. skončila již v červnu 2012, nebo že
smlouva o vzájemné spolupráci byla sepsána v českém jazyce, ačkoliv pro
zúčastněné nejde o rodný jazyk a sama žalovaná vyžadovala v řízení tlumočníka z
ruského jazyka). Současně uvádí, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, pročež
podal i žalobu pro zmatečnost. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku
II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené
otázky jednání žalované s péčí řádného hospodáře, již odvolací soud vyřešil v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení
rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech
a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Podle § 134 obch. zák. jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K
rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se
vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Z § 135 odst. 2 obch. zák. se podává, že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté
věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně. Podle § 194 odst. 5 obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat
svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných
informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo
společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí
řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného
hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří
způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti
představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva
mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo
omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové
představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu
valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Podle § 196a obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s
členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je
oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim
blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím
souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec
první). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné
osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve
prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o
poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě (odstavec druhý). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5
obch. zák. se podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s
požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své
činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti
škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla [srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod
číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn.
29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem
131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 131/2017“), či
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze
dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012]. 2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným
přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného
hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by
byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti
jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval
protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným
nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat,
zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání
(viz R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3325/2016). 3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s
ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými
znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně
dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě
zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant
podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat
z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při
vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a
měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly
najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské
rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 3325/2016). 4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy
svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce
jednatele vahou svých hlasů prosadil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3325/2016). 5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným
bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné)
přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit
paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s
péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5279/2016). 6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí
řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše
popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu
společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu
péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či
zda jí přivodilo újmu.
Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy
jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí
se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní
proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016]. Odvolací soud sice některá z výše naznačených hledisek úvodem obecně
konstatoval (viz strana 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jeho následné
posouzení projednávané věci (zda žalovaná při vytýkaném jednání – uzavření
smlouvy o vzájemné spolupráci a poukázání sporných plateb – jednala s péčí
řádného hospodáře) však již odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Předně lze odvolacímu soudu vytknout, že vůbec nezvažoval, zda žalovaná přijala
rozhodnutí o uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci a o poukázání sporných
plateb v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi. Nehledě k řečenému odvolací soud neposoudil, zda obě rozhodnutí byla přijata v
souladu s § 134 obch. zák., zda smlouva o vzájemné spolupráci neodporuje
ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. a v neposlední řadě zda žalovaná,
uzavřela-li smlouvu se společností, jejímž významným akcionářem a předsedou
představenstva byl její manžel, a poukázala-li následně sporné platby na její
účet, mohla při těchto právních úkonech jménem dovolatele jednat, a pokud ano,
zda jednala v souladu s povinností loajality. 1) K rozhodnutí žalované o uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci a o poukázání
sporných plateb. Rozhodnutí o tom, zda společnost jako investor uzavře smlouvu o spolupráci na
realizaci projektu a zda za tímto účelem poskytne dodavateli půjčku (úvěr) ve
výši 25.000.000 Kč, spadá do obchodního vedení společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003,
uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015). K přijetí rozhodnutí o obchodním vedení společnosti je zapotřebí – neurčuje-li
společenská smlouva jinak – souhlasu většiny jednatelů společnosti. Rozhodnutí
o obchodním vedení učiněné bez souhlasu většiny jednatelů lze (zásadně)
kvalifikovat jako jednání v rozporu se zákonem; vznikne-li v důsledku takového
jednání společnosti škoda, je jednatel (zpravidla) povinen ji nahradit. Srov. za všechna rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, a judikaturu v něm citovanou. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná jednala při uzavření smlouvy o
vzájemné spolupráci a při poukázání sporných plateb s péčí řádného hospodáře,
aniž zjišťoval, zda rozhodnutí o uzavření smlouvy a o poukázání sporných plateb
bylo učiněno v souladu s požadavkem § 134 obch. zák., je jeho právní závěr
přinejmenším předčasný. Přijala-li totiž žalovaná obě rozhodnutí bez souhlasu
většiny jednatelů, aniž by takový postup umožňovala společenská smlouva,
jednala v rozporu s označeným ustanovením. 2) K (ne)platnosti smlouvy o vzájemné spolupráci.
Zavázal-li se dovolatel smlouvou k poskytnutí úvěru (či poskytl-li půjčku)
společnosti, jejímž členem představenstva a předsedou dozorčí rady byli
jednatelé a společníci dovolatele, mohl tak učinit pouze s předchozím souhlasem
valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (viz § 196a odst. 1
a 2 obch. zák.). Nedostatek zákonem předepsaného předchozího souhlasu přitom
zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod
číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013, nebo ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/2015). Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, že člen statutárního orgánu
nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi,
potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního
orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho
funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou,
která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost
rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a
dovednosti nemá (srov. např. rozsudky Nejvyšší soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2869/2011). Nebyla-li žalovaná sama s to posoudit platnost jí uzavírané (z pohledu
dovolatele jistě významné) smlouvy, jíž se dovolatel zavazoval (mimo jiné) k
poskytnutí částky 25.000.000 Kč, měla si být této okolnosti vědoma a měla
zajistit posouzení smlouvy osobou, která potřebné znalosti má (např. advokátem). Jestliže odvolací soud neposuzoval, zda je smlouva o vzájemné
spolupráci (s ohledem na požadavky § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.) platná, a
pokud ne, zda žalovaná jednala v souladu se shora vyloženými požadavky, je jeho
právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. 3) K uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci se společností V. a k poukázání
sporných plateb z pohledu oprávnění žalované jednat jménem dovolatele a z
pohledu povinnosti loajality. Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (závazek) svému věřiteli, je právním úkonem
ve smyslu § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku
povinnosti splnit dluh (závazek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek]. V případech, na které nedopadá úprava obchodního zákoníku o střetu zájmů, je
třeba na jednání (člena) statutárního orgánu aplikovat analogicky úpravu
zastoupení obsaženou v § 22 odst. 2 obč. zák.; ani statutární orgán (jeho člen)
nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy
společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 910/2009 či
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2974/2012). K uvedeným závěrům srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo
2791/2016. V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud za podstatné, že žalovaná
uzavřela jménem dovolatele významnou smlouvu se společností, jejímž 50%
akcionářem a předsedou představenstva byl manžel žalované, a že následně jménem
dovolatele poukázala sporné platby na účet této společnosti. Není pochyb o tom,
že žalovaná jednala v konfliktu zájmů – na jedné straně byl zájem dovolatele
(jehož byla jednatelkou), na straně druhé zájem jejího manžela (totožný se
zájmy společnosti V.). Jestliže odvolací soud neposuzoval, zda tento evidentní konflikt zájmů nebránil
žalované jednat jménem dovolatele při uvedených právních úkonech, je jeho
právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Již samo jednání v konfliktu
zájmů (v situaci, kdy zákon takové jednání zakazuje) totiž zpravidla
představuje (byť vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti) porušení péče
řádného hospodáře. V této souvislosti lze podotknout, že v rozsahu, v němž
smlouva o vzájemné spolupráci podléhá ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.,
řeší konflikt zájmů označené ustanovení (srov. judikaturu citovanou výše). I kdyby bylo možné uzavřít, že existující konflikt zájmů v projednávané věci
žalované nebránil jednat jménem dovolatele při uvedených právních úkonech, je
nutné (s ohledem na okolnosti plynoucí z obsahu spisu) posoudit, zda žalovaná
při těchto úkonech jednala v souladu s povinností loajality člena statutárního
orgánu vůči „své společnosti“ (dovolateli), a zda (v rozporu s touto
povinností) neupřednostnila zájmy společnosti V. (a tedy i svého manžela) před
zájmy dovolatele. Takové posouzení v napadeném rozhodnutí zcela absentuje. Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem ze shora vyložených důvodů
neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolatelem tvrzenými
vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu