29 Cdo 3841/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
J. H., zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci,
Švédská 412/6, PSČ 779 00, proti žalovanému MOBIKO Hranice s. r. o., se sídlem
v Ostravě, U Staré elektrárny 291/11, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 46
57 79 80, zastoupené Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem, se sídlem v
Rychvaldě, Bohumínská 1553, PSČ 735 32, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod č. j. 27 Cm 187/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu
2014 č. j. 7 Cmo 243/2014-315, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo
243/2014-315, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo
243/2014-315, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 19. prosince 2013,
č. j. 27 Cm 187/2010-250, jímž Krajský soud v Ostravě (mimo jiné) ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. října 2010, č. j. 27 Cm
187/2010-26, co do směnečné sumy 1.363.500,- Kč s 6% úrokem od 2. června 2007
do zaplacení a co do směnečné odměny ve výši 4.545,- Kč. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první
rozsudek ze dne 8. července 2011, č. j. 27 Cm 187/2010-81, jímž Krajský soud v
Ostravě ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. 7 Cmo 337/2011-115. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 20. ledna 2005 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a žalovaná
(jednající jednateli žalobcem a Ing. V. P. (dále jen V. P.) [jako dlužnice]
dohodu o uznání dluhu, podle níž smluvní strany učinily „zcela nesporným“, že
žalobce půjčil žalované pro účely jejího podnikání v období od 10. února 2000
do 29. března 2004 celkem 1.393.500,- Kč, přičemž žalovaná vrátila žalobci jen
30.000,- Kč. Žalovaná uznala dluh z titulu „uvedených půjček“ v úhrnné výši
1.363.500,- Kč co do důvodu a zavázala se jej zaplatit do 31. května 2007. V
další části dohoda o uznání dluhu obsahuje rozhodčí doložku. 2) Dne 25. ledna 2005 sjednali žalobce a žalovaná (jednající V. P.)
vyplňovací prohlášení, podle něhož žalovaná vystavila jako zajišťovací
instrument k půjčkám dle dohody o uznání dluhu blankosměnku na řad žalobce bez
uvedení údaje data splatnosti, a to na částku 1.363.500,- Kč, s tím, že
nebude-li dluh (z půjček) zaplacen do 31. května 2007, je věřitel oprávněn
vyplnit datum splatnosti (1. červen 2007). 3) Žalovaná (jednající V. P.) vystavila v Hranicích dne 25. ledna
2005 směnku, kterou se zavázala zaplatit na řad žalobce 1. června 2007 částku
1.363.500,- Kč. 4) V době „poskytnutí půjček“ byli jednateli žalované žalobce, V. P. a Ing. P. Š. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:
a) K projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc soudu, jelikož
rozhodčí doložka se na spor o zaplacení (zajišťovací) směnky nevztahuje. b) Směnku jménem žalované podepsal V. P., a to dne, kdy směnka byla
vystavena. Soud prvního stupně sice pochybil, vyslýchal-li jmenovaného (jako
bývalého jednatele žalované) po poučení podle ustanovení § 126 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jako svědka a nikoli
jako účastníka řízení podle ustanovení § 126a a § 131 o. s. ř.; toto pochybení
však neshledal natolik závažným, aby k provedenému důkazu nemohlo být při
zjišťování skutkového stavu přihlédnuto. c) Žalobce prokázal nárok na zaplacení směnky tím, že směnku, o
jejíž pravosti není důvod pochybovat a která splňuje formální náležitosti
vyžadované zákonem č. 191/1950 Sb., zákonem směnečným a šekovým, předložil.
Jde-li o kauzu směnky, odvolací soud neměl důvod pochybovat o tom, že
„deklarované finanční prostředky byly žalované poskytnuty“; naopak žalovaná ke
svému tvrzení, že „finanční prostředky do společnosti vloženy nebyly, případně,
že byly vráceny, nenavrhla žádný relevantní důkaz“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, respektive je řešena „rozdílně“.
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož ani k
projednání žaloby o zaplacení směnky, ani k posouzení důvodnosti žalovanou
uplatněné kauzální námitky nebyla dána pravomoc soudu, nýbrž pravomoc rozhodce.
Dále opětovně upozorňuje na nesprávný postup soudů nižších stupňů, jde-li o
výslech bývalého jednatele žalované V. P. a konečně opakuje výhrady, podle
nichž „neexistovala kauza směnky“; potud poukazuje na skutečnost, že žalobcem
tvrzené valné hromady žalované se nekonaly.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a
žalobu zamítl, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalované za opožděné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že žalovaná podala dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
když rozsudek odvolacího soudu jí byl doručen 2. března 2015 a posledním dnem
lhůty k podání dovolání bylo pondělí 4. května 2015; posledně označeného dne
bylo dovolání doručeno do datové schránky soudu prvního stupně.
K řešení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí žaloby o
zaplacení směnky, včetně „hodnocení“ důvodnosti kauzální námitky žalované
(vyjma níže uvedeného) není dovolání přípustné, když v tomto směru je právní
posouzení věci odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov.
usnesení ze dne 9. února 2012, č. j. 32 Cdo 3163/2011, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 11, ročník 2012, pod číslem 157, rozsudek ze dne 27. února
2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, uveřejněný v témže časopise č. 2, ročník 2014,
pod číslem 14, rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 3285/2012, jakož
i důvody rozsudků ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2012, pod číslem 87 a ze
dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3613/2009).
Dovolání žalované je naopak přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř. k řešení otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se neexistence kauzy
směnky a postupu soudu nižších stupňů při dokazování – výslechu V. P. (bývalého
jednatele žalované), a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000,
společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva,
dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem
společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu,
jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku
ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek
obvyklých v obchodním styku.
Podle § 196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 30. dubna 2004)
společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva,
dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem
společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu,
jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést
majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek
obvyklých v obchodním styku.
Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.
formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) Nedostatek zákonem předepsaného předchozího souhlasu valné
hromady k právnímu úkonu podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. zakládá
absolutní neplatnost tohoto úkonu (srov. např. rozsudky ze dne 26. října 2004,
sp. zn. 29 Odo 1137/2003 a ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1564/2010).
2) Předchozí souhlas valné hromady k právnímu úkonu uvedenému v
ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. se vyžaduje i v případě, kdy osoba, která
uzavřela smlouvu v postavení statutárního orgánu společnosti, byla současně ke
dni uzavření smlouvy většinovým společníkem společnosti. Nelze vycházet z toho,
že „lze odhadovat“, jak by dopadlo jednání valné hromady, kdyby se uskutečnila.
Jestliže osoby, které podepsaly smlouvu o půjčce (ať už jako její účastníci
nebo v postavení statutárního orgánu), byly současně (ke dni uzavření smlouvy)
jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, není tato smlouva neplatná
jen proto, že společníci neudělili souhlas k jejímu uzavření ve formě usnesení
valné hromady (§ 196a odst. 1 obch. zák.). Srov. např. rozsudky ze dne 27.
ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 a ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo
23/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2009, pod číslem
118 a č. 11, ročník 2014, pod číslem 133.
3) Případná absence souhlasu valné hromady s převzetím směnečného
rukojemství nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby,
která převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální námitku
avalisty (společnosti) ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky (viz
důvody usnesení ze dne 20. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3413/2010).
4) Zajišťuje-li směnka podle ujednání účastníků určitou kauzální
pohledávku, nemůže majitel směnky – ani by se účastníci dohodli na změně obsahu
tzv. směnečné smlouvy (co do vymezení pohledávek, k nimž má směnka plnit
zajišťovací funkci) – použít směnku k vymožení jiné své pohledávky vůči témuž
dlužníku. To platí i pro případ, kdy směnka měla zajišťovat pohledávku ze
smlouvy o půjčce, přičemž smlouva o půjčce byla posouzena jako neplatná (k tomu
srov. důvody usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 705/2006 a ze dne
15. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 3364/2009).
Jelikož se odvolací soud otázkou (ne)platnosti smluv o půjčkách a
dohody o důvodech vystavení (zajišťovací) směnky z pohledu výše uvedených
judikaturních závěrů nezabýval, je jeho právní posouzení věci co do vzniku (a
existence) směnkou zajištěné pohledávky a (ne)možnosti zajistit zaplacení
takové pohledávky směnkou neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto,
aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 o.
s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu