ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně ARKUS, akciová společnost v likvidaci, se sídlem v Plzni, Solní
278/4, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 44 44 41 33, zastoupené JUDr.
Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 45, PSČ 301
12, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému Mgr. Františkem Klímou,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 36,
PSČ 370 01, o zaplacení 14,000.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 44 Cm 142/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 14 Cmo 234/2008 – 283, takto:
Dovolání se zamítá.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud mezitímní rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 20. března 2008, č. j. 44 Cm 142/2004 – 265, kterým tento soud
rozhodl, že uplatněný nárok „je co do základu oprávněný“, s tím, že o výši
nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný byl členem představenstva žalobkyně od 24. ledna 2002 do 4. září 2002. Dne 7. února 2002 se stal místopředsedou představenstva. 2) Kupní smlouvou ze dne 31. prosince 2000 nabyla žalobkyně od
společnosti Stavební podnik Klatovy, a. s., identifikační číslo osoby 45 35 73
23 (dále jen „Stavební podnik Klatovy“), 18.500 akcií společnosti PSG-speciální
stavební konstrukce, a. s., Zlín (dále jen „akcie“), identifikační číslo osoby
64 51 06 38 (nyní SSK CZ, a. s. – dále jen „SSK CZ“) za celkovou cenu
24,311.400,- Kč (1.314,13 Kč za 1 akcii). 3) Dne 2. května 2002 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce 18.500 akcií
společnosti SSK CZ, v listinné podobě, o jmenovité hodnotě po 1.000,- Kč,
vydaných jako 37 „hromadných listů“ (dále jen „smlouva o půjčce“). Žalobkyně
půjčila akcie žalovanému do 30. června 2002 s tím, že v případě, že je nebude
moci vrátit, je žalobkyně oprávněna po něm požadovat peněžitou náhradu ve výši
282,- Kč za jednu akcii. Tuto smlouvu neschválila valná hromada žalobkyně. 4) Žalovaný uzavřel se Stavebním podnikem Klatovy smlouvu o půjčce
12.000 kusů akcií společnosti SSK CZ o jmenovité hodnotě po 1.000,- Kč s tím,
že akcie vrátí rovněž do 30. června 2002. Pro případ, že žalovaný nebude moci
akcie vrátit, bylo sjednáno, že věřitel je oprávněn po něm požadovat náhradu ve
výši 1.873,- Kč za jednu akcii. 5) Žalovaný půjčené akcie (tj. 30.500 akcií společnosti SSK CZ),
smlouvou uzavřenou dne 27. června 2002 prodal za 30,000.000,- Kč. 6) Žalovaný zaplatil žalobkyni za nevrácené akcie SSK CZ dne 12. července 2002 5,217.000,- Kč. 7) Dle odborného posouzení hodnoty akcií společnosti SSK CZ, Ing. P. Š.,
znalcem pro cenné papíry a makléřem, hodnota 1 akcie společnosti SSK CZ činila
1.082,- Kč. Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce je
neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady žalobkyně s touto
smlouvou dle § 196a odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Důsledkem neplatnosti smlouvy byla podle § 457 občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“) povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění. Povinnost
vrátit půjčené akcie žalovaný po 27. červnu 2002, kdy je prodal dalšímu
subjektu, splnit nemohl, a měl tedy dle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. povinnost zaplatit jejich peněžitou náhradu. Toto právo odvolací soud neshledal promlčeným, neboť podle jeho názoru mohla
žalobkyně požadovat vrácení akcií po žalovaném prakticky kdykoliv po uzavření
(neplatné) smlouvy a podat žalobu na vrácení u soudu tedy mohla již v květnu
2002. Čtyřletá promlčecí lhůta dle § 397 obch. zák. (když vztah mezi účastníky
– akciová společnost vůči členu představenstva – je nepochybně obchodní) by
vypršela v květnu 2006. Žaloba v souzené věci byla podána 25. srpna 2004 a v
podání došlém soudu prvního stupně 7. června 2005 (č. l. 61 spisu) žalobkyně
tvrdila, že smlouva o půjčce akcií je neplatná a že účastníci jsou povinni
vrátit si vzájemná plnění ze smlouvy. Protože žalovaný tak již učinit nemůže,
je po něm požadováno finanční plnění.
Námitku žalovaného, že žalobkyně nebyla
vlastníkem akcií, které žalovanému půjčila na základě smlouvy ze dne 2. května
2002, odvolací soud neshledal důvodnou, když z hlediska aplikace § 457 a § 458
obč. zák. měl za podstatné, že žalovaný akcie převzal od žalované, a ta měla
právo na jejich vrácení, resp. na peněžitou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel podrobuje kritice závěr soudů obou stupňů, které na právní vztahy
mezi účastníky neplatné smlouvy aplikovaly ustanovení obchodního zákoníku.
Zastává názor, že právní vztahy mezi účastníky se naopak musí řídit občanským
zákoníkem; smlouva o půjčce, která byla shledána neplatnou, se měla řídit
občanským zákoníkem.
Při aplikaci občanského zákoníku měl podle dovolatele soud, který vyšel z toho,
že promlčecí doba počala běžet již 2. května 2002, posoudit, zda byla žaloba
podána před uplynutím subjektivní dvouleté promlčecí doby, resp. před uplynutím
tříleté objektivní promlčecí doby. Při aplikaci občanského zákoníku by k
uplynutí subjektivní promlčecí doby došlo ještě před podáním žaloby samé, k
uplynutí objektivní promlčecí doby by pak došlo ještě před podáním žalobkyně ze
dne 7. června 2005 (v němž došlo poprvé k uplatnění nároku na vydání plnění z
neplatné smlouvy, když původně byl žalován nárok na náhradu škody). Závěr, že
žalobou uplatněný nárok není promlčen, tak dovolatel shledává nesprávným.
Dovolatel dále podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, dle něhož vyplacení
hodnoty akcií žalovaným jejich skutečnému vlastníkovi nemá žádný vliv na
posouzení důvodnosti nároku žalobkyně. Tvrdí, že v průběhu řízení namítal, že
žalobkyně nemohla platně nabýt akcie od Stavebního podniku Klatovy, neboť při
jejich nabytí nebyly splněny podmínky ustanovení § 196a odst. 1 a 3 obch. zák.
Stavební podnik Klatovy byl akcionářem žalobkyně a žalobkyně byla naopak
akcionářem Stavebního podniku Klatovy. K převodu akcií by muselo dojít se
souhlasem valné hromady a na základě posudku soudem ustanoveného znalce. Žádná
z těchto podmínek splněna nebyla. Fakticky tedy vlastníkem akcií v době
uzavření smlouvy o půjčce cenných papírů byl Stavební podnik Klatovy. Dovolatel
namítá rozpor s logikou a dobrými mravy, pokud se na něj žalobkyně obrací s
nárokem na vydání plnění, když akcie resp. jejich peněžitý ekvivalent byl vydán
jejich vlastníkovi.
Dovolatel napadá i správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce je
neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady podle ustanovení §
196a odst. 1 obch. zák. Zákonodárce v ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.
půjčky nijak nerozlišuje. Dovolatel zastává názor, že zákonodárce měl na mysli
půjčky peněžité a nikoli půjčky jiných druhů zastupitelných věcí, proto by toto
ustanovení, resp. tento důvod neplatnosti neměl být aplikován. Pokud soudy
aplikovaly jiný výklad, jedná se o nesprávné právní posouzení věci, uzavírá
dovolatel. A konečně dovolatel poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal se závěrem
soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je neplatná i podle § 196a odst. 3
obch. zák. Pro absenci odůvodnění takového závěru považuje dovolatel rozhodnutí
odvolacího soudu v této části za nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje tím, že při uzavírání smlouvy o
půjčce byli účastníci ve vztahu obchodní společnosti a člena statutárního
orgánu. Jde tedy o vztah dle § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. – tzv. absolutní obchod. Námitku dovolatele, že částku odpovídající hodnotě akcií měl
vyplatit jejich skutečnému vlastníkovi, nikoli žalobkyni, shledává nedůvodnou,
když není podstatné, zda žalobkyně byla vlastníkem akcií, ale podstatné je, že
dovolatel od ní akcie převzal, což v řízení ani nepopíral. Proto navrhuje, aby
dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být
přípustné pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího
soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka
mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku
předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání
přípustným. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání v této věci činí přípustným především otázka, zda se § 196a odst. 1
obch. zák. vztahuje i na uzavření smlouvy o půjčce mezi obchodní společností a
členem jejího představenstva, jestliže je předmětem půjčky nepeněžité plnění. Podle § 196a odst. 1 obch. zák. může společnost uzavřít smlouvu o úvěru nebo
půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou,
která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim
blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo
na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné
hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci
určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí
dohodnuté doby věci stejného druhu. Jazykovým výkladem lze dovodit, že ani občanský zákoník ani obchodní zákoník
nečiní rozdíl v právním režimu půjčky peněz a půjčky jiných druhově určených
věcí (zde akcií). Odlišný právní režim nelze dovozovat ani z účelu § 196a obch. zák. (k němu viz například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn.
29 Odo 159/2002, jež je, stejně jako další rozhodnutí
uvedená níže, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu nebo
usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněné v časopisu
Soudní judikatura č. 8, ročník 2009, pod č. 118), když požadavek na to, aby
aktiva společnosti byla spřízněné osobě dočasně přenechána jen se souhlasem
společníků a při sjednání podmínek obvyklých v obchodním styku, je na místě
nejen v případě peněžních prostředků společnosti ale i jiných věcí společnosti. Ostatně ani dovolatel nepředkládá argumenty, jež by svědčily závěru, že
předmětné ustanovení nelze aplikovat na půjčky nepeněžité. Lze tedy uzavřít, že § 196a odst. 1 dopadá i na poskytnutí půjčky akcií mezi
subjekty v tomto ustanovení uvedenými s tím, že absence předchozího souhlasu
valné hromady zakládá absolutní neplatnost smlouvy o půjčce (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003). Dále pak Nejvyšší soud zkoumal závěr odvolacího soudu, podle něhož se právní
vztahy z neplatné smlouvy o půjčce řídí obchodním zákoníkem. Podle § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. se vztahy mezi obchodní společností a osobou, která je
jejím statutárním nebo jiným orgánem nebo jeho členem řídí obchodním zákoníkem. Jak patrno z uvedeného, obchodní zákoník nepodmiňuje podřízení konkrétního
právního vztahu mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu
(zde akciové společnosti a místopředsedy jejího představenstva) režimu
obchodního zákoníku souvislostí takové smlouvy s výkonem funkce člena
statutárního orgánu. Za použití jen gramatického výkladu proto z ustanovení §
261 odst. 3 písm. f) obch. zák. plyne, že posuzovaný vztah je vztahem
obchodním. K jinému výsledku však lze dospět výkladem teleologickým a logickým. Účelem ustanovení § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. nepochybně je podřídit
vztahy, které vznikají mezi obchodní společností a jejími orgány či členy
jejích orgánů (dále jen „orgán“) při výkonu jejich funkce stejnému režimu, jako
ostatní vtahy vznikající ve vnitřních poměrech akciové společnosti. Tento závěr
je logickým důsledkem toho, že právní důsledky jednání orgánů obchodních
společností a družstev při výkonu jejich funkce upravuje obchodní zákoník
(srov. např. ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. upravující důsledky porušení
povinnosti péče řádného hospodáře při výkonu funkce). Není však logického důvodu, aby se obchodním zákoníkem řídily všechny vztahy
vznikající mezi obchodní společností a jejím orgánem. Naprosto nelogické a
odporující účelu citovaného ustanovení by např. bylo, kdyby se obchodním
zákoníkem řídil vztah mezi obchodní společností provozující obchodní řetězec s
potravinářským zbožím a členem jejího představenstva, který si v některém z
obchodů řetězce koupil obloženou bagetu k svačině.
Takový vztah nepochybně s
výkonem jeho funkce nijak nesouvisí a jiné zacházení s členem představenstva v
postavení zákazníka než s jinými zákazníky by bylo vybočením z běžných
obchodních vztahů pro které není z pohledu zkoumaného ustanovení důvod.Lze tedy
uzavřít, že obchodním zákoníkem se řídí pouze ty vztahy mezi obchodní
společností a jejími orgány, které souvisejí alespoň v širším slova smyslu s
výkonem funkce těchto orgánů, tj. vztahy, do kterých by společnost ve vztahu k
jiné osobě, než k osobě vykonávající funkci orgánu nevystoupila. Jiné vztahy
mezi společností a jejím orgánem obchodnímu zákoníku nepodléhají – nejde-li o
vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem z jiného důvodu [srov. např. § 261
odst. 3 písm. c) obch. zák.]. Takovými „jinými vztahy“, tj. vztahy nepodléhajícími obchodnímu zákoníku, budou
především vztahy vznikající z běžného obchodní činnosti společnosti, tj. zejména ty, které se uskutečňují v rámci jejího předmětu podnikání. Mohou sem
však patřit i vztahy, do kterých společnost vstupuje běžně při své činnosti. Např. odprodej nepotřebného majetku – nepůjde-li o benefit poskytovaný členům
statutárního orgánu – apod. Vztah ze smlouvy o půjčce akcií členu představenstva není ani vztahem
vznikajícím při obchodní činnosti, ani jiným vztahem patřícím mezi vztahy,
které jsou při provozu společnosti běžné, ale vztahem výjimečným, ohledně
kterého lze důvodně předpokládat, že jej společnost uzavřela se žalovaným právě
proto, že byl členem jejího představenstva, tedy v (širší) souvislosti s
výkonem jeho funkce, a to v projednávané věci ještě za podmínek pro ni
nevýhodných (bezúplatně a se sjednáním vypořádání při nevrácení půjčky které
neodpovídá hodnotě půjčených akcií). Proto Nejvyšší soud uzavřel, že jde o
smlouvu související s výkonem funkce statutárního orgánu, a tedy o smlouvu
podrobenou režimu obchodního zákoníku. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud považuje za irelevantní skutečnost, že
část výtěžku z prodeje akcií obdržel kromě žalobkyně i Stavební podnik Klatovy,
který byl v době uzavření smlouvy o půjčce i smlouvy o prodeji akcií žalovaným
jejich vlastníkem. Důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zakládá jen námitka
takového nesprávného právního posouzení, jež by v případě správného posouzení
vedlo k jinému, pro dovolatele příznivějšímu rozhodnutí ve věci. I kdyby však
Stavební podnik Klatovy byl vlastníkem akcií a kdyby žalovaný část výtěžku
předal za žalobkyni Stavebnímu podniku Klatovy za účelem kompenzace újmy
způsobené mu zánikem vlastnického práva k akciím, jsou tyto skutečnosti
relevantní pro posouzení výše bezdůvodného obohacení, které žalovaný dosud
nevydal. Nejsou však způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu vyjádřený v
mezitímním rozsudku, podle kterého je žalovaný podle § 457 a 458 obč. zák. povinen bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné smlouvy o půjčce vydat
a nejsou proto ani důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
Za nedůvodnou pak považuje dovolací soud námitku dovolatele, že se odvolací
soud nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je
neplatná i podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Shledal-li totiž odvolací
soud neplatnost smlouvy o půjčce z důvodů podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. nebylo pro rozhodnutí ve věci potřebné, aby zkoumal, zda je neplatná i z
jiného důvodu. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.