29 Cdo 3364/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně Lexus House, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradech,
Vinohradská 2029/124, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27 09 50 29,
zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká
18, PSČ 710 00, proti žalované FRYD KETSIM a. s., se sídlem v Praze 1, Týn
1049/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 37 85 54, zastoupené
Mgr. Janem Holáskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ
110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 50/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 12 Cmo 419/2008-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 5. května 2008, č. j. 30 Cm 50/2006-154, kterým Městský soud v
Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 3. dubna 2006, č. j. 30 Sm
396/2005-60, jímž původně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,832.300,-
Kč s 6% úrokem od 25. listopadu 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši
9.441,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 135 odst. 2 a § 196a odst. 1, 2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 1.
prosince 2004 – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že smlouva o půjčce,
kterou dne 1. prosince 2004 uzavřela žalobkyně (jednající Mgr. J. C.) se
žalovanou (jednající Ing. M. Ž., bratrem Mgr. J. C.), je absolutně neplatná pro
absenci předchozího souhlasu valných hromad obou společností. Nevznikl-li
žalované ze smlouvy o půjčce závazek vrátit žalobkyni poskytnutou půjčku, není
žalovaná povinna (s ohledem „na neexistenci důvodu směnky“) plnit ani na
směnku, která měla tento „závazek“ zajišťovat.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud – k žalovanou vyjádřeným pochybnostem o včasnosti dovolání –
předesílá, že rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 6.
května 2009 (srov. doručenku u č. l. 202 spisu), konec dvouměsíční lhůty k
podání dovolání (srov. ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.) tak
připadl na 6. července 2009. Jelikož se nejednalo o pracovní den (srov.
ustanovení § 1 zákona č. 245/2000 Sb., jímž byl 6. červenec prohlášen za státní
svátek), byl ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. posledním
dnem lhůty k podání dovolání nejblíže následující pracovní den, tj. úterý 7.
července 2009. Dovolání žalobkyně učiněné telefaxem dne 7. července 2009 a
doplněné originálem podaným na poštu téhož dne (srov. č. l. 217 spisu a
ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř.) je proto včasné.
Z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož
i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady
dovolatelky, podle kterých skutkové zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1.
prosince 2004 smlouvu o půjčce bez předchozího souhlasu valných hromad obou
společností, nemá oporu v provedeném dokazování a že hodnocení důkazů provedené
„v této souvislosti“ soudy nižších stupňů „zjevně překročilo meze volné úvahy“.
Tím totiž – posuzováno podle obsahu – dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který
u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Zásadně právně významným pak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení
otázky, zda směnka, která měla zajišťovat pohledávku ze smlouvy o půjčce,
zajišťuje – v případě neplatnosti takové smlouvy – i vrácení poskytnutého
plnění z titulu bezdůvodného obohacení. V právní teorii (srov. např. Kovařík,
Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 11) ani v
soudní praxi (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března
2008, sp. zn. 29 Odo 705/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu, popř. závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 5 Cmo 332/99, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy číslo 7, ročník 2000, str. 322) není pochyb o tom, že
zajišťovala-li směnka podle ujednání účastníků určitou kauzální pohledávku,
nemůže majitel směnky – aniž by se účastníci dohodli na změně obsahu tzv.
směnečné smlouvy (co do vymezení pohledávky, k níž má směnka plnit zajišťovací
funkci) – použít směnku k vymožení jiné své pohledávky vůči témuž dlužníku.
Dovolatelka přitom – jak je zřejmé z obsahu spisu – existenci ujednání, podle
něhož by směnka měla (vedle pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi
účastníky dne 1. prosince 2004) zajišťovat (pro případ, že zmíněná
smlouva o půjčce bude neplatná) i pohledávku na vrácení plnění
poskytnutého na základě neplatné smlouvy o půjčce, v průběhu řízení před soudy
nižších stupňů netvrdila.
Jelikož dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 dost. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby
žalované nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč,
sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež
podle § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10.000,- Kč, z náhrady hotových výdajů dle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a z náhrady za 20% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu